I při podnikání je zaručena svoboda projevu

30.04.2019

Ústavní soud, Brno, TZ 50/2019

II. senát Ústavního soudu (zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele GOLDEN GASTRO SERVICE, s. r. o. a zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu, neboť jím byla porušena svoboda projevu stěžovatele zaručená v čl. 17 odst. 1, 2 ve spojení s právem podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Česká obchodní inspekce (ČOI) při kontrole dne 17. 4. 2014 zjistila, že stěžovatel na vstupních dveřích a na internetových stránkách Hotelu Brioni vyvěsil v češtině a angličtině následující informaci: „S platností od 24. 3. 2014 neubytováváme občany Ruské federace. Důvodem je anexe Krymu. Služby našeho hotelu mohou využít pouze ti občané RF, kteří se podepíší pod prohlášení, ve kterém vyjádří svůj nesouhlas s okupací Krymu, který odporuje všem normám, které by měly platit v 21. století. Váš hotel Brioni Boutique“. Inspektorka v postavení spotřebitelky provedla simulaci zájmu o ubytování svého přítele, který pochází z Ruska a přijede na návštěvu do Ostravy, v hotelu stěžovatele. Obsluhující recepční jí sdělila, že přítele ubytují pod podmínkou, že podepíše prohlášení ve znění: „Prohlašuji tímto, že nesouhlasím jako občan Ruské federace s okupací Krymu, který odporuje všem normám, které by měly platit v 21. století. Jméno a příjmení, adresa a podpis.“
ČOI kvalifikovala jednání stěžovatele jako porušení zákazu diskriminace uvedeného v § 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a za to mu uložila pokutu ve výši 50.000 Kč. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 11. 2016 poté sice zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalované k dalšímu řízení, tento rozsudek však Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti žalované zrušil rozsudkem ze dne 16. 8. 2017 a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud následně rozsudkem ze dne 17. 1. 2018 snížil výši pokuty uložené stěžovateli na částku 5.000 Kč a ve zbytku žalobu zamítl. Nejvyšší správní soud nyní napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud vychází z toho, že celý lidský život je založen na rozdílných preferencích, vkusu a na vzájemném odlišování. Tato odlišnost je imanentním rysem lidské podstaty a povahy. Alternativou naznačené mnohotvárnosti a pestrosti lidského života je jeho unifikace a uniformita, která se však vzpírá lidské přirozenosti. Jen s námahou si proto lze představit, že by všichni lidé nosili stejné oblečení, chodili na stejné divadelní představení, fandili totožnému klubu, poslouchali jediný druh hudby, volili by jedinou politickou stranu a hledání životního partnera by se řešilo losem či nějakou variantou přídělového systému. Státní regulace v této oblasti by proto měla být spíše výjimečná a měla by se týkat jen těch jevů, kdy se jeví skutečně jako nezbytná.

Stěžovatel je podnikatelským subjektem. Základní právo podnikat přitom není jen způsobem získávání prostředků pro životní potřeby, ale v nemenší míře i prostorem pro seberealizaci. Lze předpokládat (a přinejmenším doufat), že podnikatele jeho činnost i baví a že se takto chce alespoň malým dílem podílet na vytváření obecného dobra,  má ambici podnikáním něco pozitivně ovlivňovat a něco vyjadřovat. Rovněž v této oblasti je proto nutno plně respektovat pluralitu: někdo podniká v oblasti realit a chce mít dobrý pocit, že pomáhá lidem s jejich potřebou bydlení, někdo zaměstnává desítky zaměstnanců a má radost z toho, že jsou v jeho firmě spokojeni a jiný provozuje malou čajovnu, kde se postupně okruh jeho návštěvníků a přátel začne prolínat. Je proto zcela přirozené, že i podnikatelé v oblasti pohostinství a ubytovacích služeb se snaží od sebe navzájem odlišovat. Penzion či hotel se tak snaží zaujmout cenou, dobrou kuchyní, možností ubytování „domácích mazlíčků“, chráněným parkovištěm, bazénem a saunou, tichou polohou místa či zaměřením na rodiny s malými dětmi apod. Ústavní soud, který zdůrazňuje prioritu jedince před státem a  jeho autonomii, proto předpokládá, že regulace těchto aktivit státem by měla být zdrženlivá. 

Ústavní soud většinu závěrů, které Nejvyšší správní soud učinil, považuje za správnou a rovněž kvalita argumentace je výrazně nadstandardní. Plně se ztotožňuje zejména s tím, že odůvodněným a ústavně souladným omezením svobody podnikání ve vztahu k jejich spotřebitelům je zákaz diskriminace při poskytování služeb, která by mohla mít za cíl zásah do jejich lidské důstojnosti či posilování ponižujících stereotypů, a proto je jakékoli rozlišování mezi spotřebiteli zakázáno v případech tzv. podezřelých důvodů, jimiž je třeba rasa, pohlaví či národnost.  Listina základních práv a svobod, antidiskriminační zákon ani evropská antidiskriminační směrnice však nezařazují jako zakázaný diskriminační důvod státní příslušnost (s výjimkou odlišného zacházení s občany z jiných členských států EU).  Stěžovatel se tedy nedopustil rozlišování, které by mělo charakter zakázané diskriminace, a nešlo ani o případ absence racionálního odůvodnění odlišného zacházení.

Stěžovatel totiž nezacházel rozdílně s cizinci (resp. občany RF) oproti českým státním občanům, případně občanům jiných států tak, že by jim a priori odepřel poskytnutí ubytovacích služeb (nejednalo se o omezení typu „Američanům nenaléváme“). Poskytnutí těchto služeb totiž odepřel jen těm občanům RF, kteří by odmítli podepsat shora citované prohlášení odsuzující anexi Krymu. Pokud proto Nejvyšší správní soud citoval Haškova Palivce („Host jako host, třebas Turek. Pro nás živnostníky neplatí žádná politika“.), považuje Ústavní soud za daleko příhodnější poukaz na  humanistický odkaz, ztělesněný v doktoru Galénovi v Čapkově Bílé nemoci, kdy tento lékař odmítne vydat jím vynalezený lék potírající smrtelnou nakažlivou nemoc všem, kteří jsou schopni ovlivnit zastavení agresivní války. Doktor Galén tedy nezastával názor, že „pacient jako pacient“, nýbrž snažil se svou činností aktivně ovlivnit politické dění a proto podmiňoval vydání svého léku zastavením války. Stejně tak stěžovatel v nyní projednávané věci zjevně chtěl jednak projevit svůj názor na protiprávní anexi Krymu, a jednak chtěl alespoň v malé míře působit na ty osoby, které se podílejí (resp. podílet mohou) na politickém životě státu, kterého považoval za agresora.

here Ústavní soud přitom nehodnotil formu jednání, kterou zvolil stěžovatel, nýbrž jeho obsah. Jakkoliv totiž ani Ústavní soud nemusí pokládat tuto formu za optimální způsob vyjádření názoru a snahy ovlivnit danou událost, má současně za to, že i kdyby tak stěžovatel jinak, podstata jeho činu by zůstala stejná. Podnikatel totiž nemusí být politicky neutrální a při výkonu podnikatelské činnosti by nemělo být vyloučeno projevovat svoje politické názory, pokud tak samozřejmě bude činěno korektním způsobem. Politika je totiž věc veřejná a k jejímu provádění nejsou povolány pouze státní instituce a politické strany, nýbrž má o ni projevovat zájem, vyjadřovat se k ní a podílet se na ní celá občanská společnost, tedy včetně podnikatelských subjektů.

Takto nazíráno považuje Ústavní soud za relevantní zejména následující okolnosti. Především, o diskriminaci by se jednalo, pokud by důvod odepření ubytovací služby stěžovatele byl nenávistný, zjevně svévolný či zasahující do důstojnosti jeho spotřebitele a rozlišující z některého z  podezřelých důvodů. Důvody, pro které si ubytovatel sám omezí potenciální klientelu, přitom mohou být různé a mohou se pohybovat na škále počínaje racionalitou a konče podivínstvím. Podivínským byl určitě hostinský v Cimrmanově Hospodě na mýtince, racionálním může být zaměření na určitý typ klientely. Některá restaurace bude třeba „fanouškovská“,  přirozená je rovněž stylizace pohostinského zařízení určitým způsobem – např. časově (třicátá léta), regionálně (irský pub), genderově (kluby gentlemanů), podle stravovacích návyků či přesvědčení provozovatele (veganská restaurace) nebo věkově (kavárna pro mírně pokročilé).  V těchto případech je logické, že podnikatel cílí na určitý „segment trhu“ a všichni jeho zákazníci musí počítat s tím, že návštěvou jeho zařízení se dostanou do určitého specifického prostředí. Podstatné je proto, že při hodnocení každého konkrétního případu je nutno si položit otázku, zda důvod pozitivní preference či negativního „odrazování“ hostů je racionální a třeba i ekonomicky odůvodněný a není motivován primárně nenávistí. Tyto hranice jsou přitom i pro průměrného pozorovatele zpravidla zřejmé. Pokud proto provozovatel ubytovacího zařízení z poskytování této služby zcela vyloučí někoho jen pro jeho etnickou příslušnost, náboženství, zdravotní handicap či barvu pleti, nejde o nic jiného než o výraz jeho nenávisti, která nemá být státem a ani společností tolerována.

Současně si však lze představit i případy, kdy tento provozovatel odmítne poskytnout služby někomu prostě jen z toho důvodu, že nechce být spojován s určitou politickou stranou, spolkem či sektou. V případě, kdy např. projeví zájem využít služby hotelu politická strana, kterou provozovatel považuje za extrémistickou a nepřeje si, aby jeho hotel byl na dlouhou dobu s touto stranou spojován (z historie je známo, že mnoho politických stran, včetně extremistických, vznikala v restauracích, s nimiž byla poté spojována – viz mnichovský Hofbräuhaus anebo pražská hospoda U Kaštanu), což je věc v době sociálních sítí nezvratitelná, anebo má podezření, že může mít daná akce až kriminální konotace (např. koncerty skinheadských skupin), není dán důvod, aby jej stát prostřednictvím regulace spotřebitelských vztahů do těchto akcí fakticky nutil. Podnikatelská činnost by totiž měla jeho provozovatele skutečně i bavit a dělat mu radost.

click Také je významné, že se stěžovatel choval předvídatelně, když omezení ubytovacích služeb avizoval dopředu (viz umístění předmětného textu v českém a anglickém jazyce i na  internetových stránkách). Každý případný klient tak mohl dopředu zvážit, zda za těchto podmínek ubytovací možnosti využije či nikoliv.

S tím úzce souvisí zastupitelnost poskytované služby jinými poskytovateli. V dané věci se totiž jednalo o hotel nacházející se v centru Ostravy, kde se nacházejí desítky ubytovacích zařízení dalších. Pokud si proto v takovém případě podnikatel vymíní určitá omezení, nemá potenciální zájemce o jeho služby problém si najít alternativu. Odlišná je tedy situace hotelů a penzionů ve městech a např. horské chaty, kde odmítnutím služby může v konkrétním případě dojít až k ohrožení zdraví či dokonce života klienta.

Obecně pak mají omezení nabídky služeb jinou povahu tam, kde se jedná o službu vskutku základní (viz např. prodej chleba anebo poskytnutí akutní zdravotní péče), popř. monopolní (např. jediný poskytovatel plynu v dané lokalitě). Pokud totiž v těchto případech dojde k odepření daného zboží anebo služby, resp. její poskytnutí je podmíněno něčím, co je pro spotřebitele nepřijatelné, popř. přinejmenším nevýhodné či nepříjemné, jedná se o formu přímého nátlaku na něj. V dané věci však nic podobného potenciálním zákazníkům nehrozilo.

Také je podstatné, že podmínka pro poskytnutí ubytovací služby nebyla svévolná či dokonce iracionální. V tomto ohledu Nejvyšší správní soud nedostatečně zohlednil okolnost, že anexe Krymu byla učiněna v jednoznačném rozporu s mezinárodním právem a oficiální zahraniční politika ČR stejně jako EU se k ní vymezila negativně a pro ČR má tento akt navíc zřejmou historickou paralelu ve vztahu k okupaci Československa v srpnu 1968, učiněné právním předchůdcem nynější Ruské federace. Ze zřejmé časové souvislosti mezi anexí Krymu (první polovina roku 2014) a prohlášením stěžovatele (ode dne 24. 3. 2014) je patrno, že šlo o bezprostřední a zřejmě i značně emocionální reakci na tuto událost, jíž chtěl stěžovatel  vyjádřit svůj politický názor.

Ústavní soud konečně velmi rozumí obavě Nejvyššího správního soudu z „ukládání pražců“ k urychlování nevraživosti až nenávisti ve společnosti. Současně však platí, že zakrýváním odlišností a možností je prakticky vyjadřovat i prostřednictvím podnikatelské činnosti tato potenciální nevraživost a nenávist nebude eliminována, nýbrž spíše stupňována. Ve svobodné demokratické společnosti je totiž nutno politické názory veřejně diskutovat a potýkat se s názorovými protivníky, nikoliv je regulovat a případně i sankcionovat. Právě proto by měl stát k regulaci podobných jednání přistupovat velmi uvážlivě a zdrženlivě a koncentrovat se na ty případy, které si tuto pozornost skutečně zaslouží. Právě sankcionováním podobných projevů soukromých osob totiž může docházet k ukládáním dalších „pražců“, omezujících autonomní chování svobodných jedinců a tím i k  cestě do nesvobody. Cestě, která bude nivelizovat přirozené odlišnosti a hodnoty lidí a bude tlumit jejich zájmy a preference.

Ústavní soud uzavřel, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do svobody politického projevu stěžovatele, jelikož v daném případě byl 1) důvod omezení poskytování ubytovací služby s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem racionální a nebyl veden žádnými zavrženíhodnými pohnutkami. 2) Stěžovatel nevyužil žádný ze zákonem zakázaných či ústavně vymezených podezřelých diskriminačních důvodů. 3) Povaha poskytované služby byla taková, že zájemce o ni objektivně neměl problém najít si odpovídající alternativu. 4) Zájmy potenciálního spotřebitele, které „byly ve hře“, nebyly existenciální, takže jejich neposkytnutím stěžovatel nemohl nikoho zásadněji ohrozit.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušil.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3212/18 je dostupný PDF zde (715 KB, PDF). Odlišné stanovisko k němu uplatnil soudce Ludvík David.