Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Výpis aktualit

Obecné soudy budou znovu posuzovat restituční nárok Colloredo-Mansfeldů na sbírky v zámku v Opočně

 

Ústavní soud, Brno, TZ 60/2020

Ústavní soud se po rozsudcích Evropského soudu pro lidská práva znovu zabýval stížnostmi stěžovatelů Colloredo-Mansfeld, tentokrát v části týkající se mobiliáře zámku v Opočně. V minulosti Evropský soud pro lidská práva svými rozsudky ve věcech Colloredo-Mannsfeld proti České republice ze dne 15. 12. 2016, (stížnosti č. 15275/11 a 76058/12) a Colloredo-Mansfeld proti České republice ze dne 11. 1. 2018 (stížnost č. 51896/12) shledal, že postupem soudů České republiky došlo k porušení práva na spravedlivý proces tím, že stěžovatelé nebyli upozorněni na klíčové listinné důkazy, z nichž vycházel krajský soud při svém rozhodování v neprospěch stěžovatelů. Ústavní soud proto na základě návrhu na obnovu řízení zrušil svá předchozí usnesení a původní ústavní stížnosti stěžovatelky Kristiny Colloredo-Mansfeldové a stěžovatele Dipl. Ing. Jerome Colloredo-Mannsfeld nyní znovu projednal.

Oba stěžovatelé jsou osobami oprávněnými ve smyslu § 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, domáhat se vydání slavnostního kočáru, obrazů, loveckých trofejí, zbrojních a dalších věcí, které jsou součástí mobiliáře zámku v Opočně a které původně patřily do majetku Josefa Colloredo-Mannsfeld staršího, nar. 1866. Na rozdíl od nedávno rozhodované stížnosti stěžovatelky Kristiny Colloredo-Mansfeldové ve věci restituce zámku Opočno (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1283/17 včetně disentu je dostupný zde), se nyní projednávaný případ týká výhradně movitých věcí nacházejících se v areálu tohoto zámku.

Zámek Opočno a samotné movité věci v něm nacházející totiž následují jiný, samostatný právní osud. V roce 1925 byl Josef Colloredo-Mannsfeld starší, nar. 1866, nucen v souvislosti se zrušením fideikomisů oddělit svůj a rodový majetek a vypořádat jej. Rodový majetek převedl na budoucí hlavu rodu dr. Josefa Colloredo-Mannsfeld mladšího, nar. 1910. Součástí rodového majetku je nepochybně zámek, jeho inventář a některé další nemovitosti v Opočně. Restitučnímu nároku na majetek po dr. Josefu Colloredo-Mannsfeld mladším (tedy zámek v Opočně) se posledně věnoval Ústavní soud ve zmiňovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 1283/17, kterým stěžovatelce nevyhověl. Otázka veškerého dědictví po dr. Josefu Colloredo-Mannsfeld mladším tím byla ze strany Ústavního soudu s konečnou platností uzavřena.

Oproti tomu v nyní projednávaném případě se plénum Ústavního soudu věnovalo výlučně restitučnímu nároku obou stěžovatelů po Josefu Colloredo-Mannsfeld starším, nar. 1866, tedy nároku na movité věci nacházející se v areálu Opočna.

Před obecnými soudy se stalo sporným, zda některé movité věci byly i po převodu fideikomisu nadále ve výlučném vlastnictví Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího, nar. 1866, a zda mu stát umožnil v rozhodném období s majetkem disponovat. Obecné soudy mezi sebou vedly věcný spor o výkladu dohody o vypořádání majetku mezi Josefem Colloredo-Mannsfeld starším, nar. 1866, a dr. Josefem Colloredo-Mannsfeld mladším, nar. 1910. Zatímco okresní soud měl za to, že sbírky movitých věcí si Josef Colloredo-Mannsfeld starší, nar. 1866, právně ponechal, krajský soud se opakovaně klonil k názoru, že sbírky byly již v roce 1925 v rámci dohody o vypořádání rodového majetku převedeny na dr. Josefa Colloredo-Mannsfeld mladšího, nar. 1910.

Ve svých ústavních stížnostech, které Ústavní soud po návrhu na obnovu sloučil ke společnému projednání, stěžovatelka i stěžovatel vytýkají rozhodnutím Nejvyššího soudu a odvolacího soudu vyneseným v části o vydání slavnostního kočáru a dalších věcí zejména porušení jejich práva na soudní ochranu a ochranu vlastnictví. Oba stěžovatelé shodně namítají, že na rozdíl od prvostupňového soudu, který jejich nároku na vydání mobiliáře původně přisvědčil, krajský soud nejprve ústní jednání otázce okamžiku převzetí movitých věcí státem vůbec nevěnoval, následně vydal překvapivé a pro stěžovatele nepříznivé rozhodnutí. Stěžejní důkaz rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 30. 4. 1947 přitom v řízení neprovedl a účastníci se k němu nemohli vyjádřit.

Zaujaté právní závěry obecných soudů jsou podle stěžovatelů zjevně v rozporu se skutkovými zjištěními, protože movité věci v zámku nemohly bez dalšího sledovat jeho osud, měly totiž již desítky let rozdílné vlastníky: zatímco zámek v Opočně vlastnil Dr. Josef Colloredo-Mansfeld mladší, nar. 1910, sbírky uložené na zámku v Opočně byly ve vlastnictví Josefa Colloredo-Mannsfeld staršího, nar. 1866. Státní orgány v letech 1946–1947 opakovaně kladly důraz na to, že se liší právní osud nemovitých i movitých věcí. Obecné soudy se nevypořádaly s řadou důkazů podstatných k vyřešení otázky, zda stát v poválečném období uznal vlastnictví majetku Colloredo-Mansfeld, případně tyto důkazy deformovaly. Stěžovatelé konečně namítají i to, že z některých soudy provedených důkazů plynou přesně opačné skutkové závěry.

Plénum Ústavního soudu dospělo ve svém nálezu k závěru, že jsou ústavní stížnosti stěžovatelů důvodné, a proto zrušil rozsudky obecných soudů a věc vrátil odvolacímu soudu. Obecné soudy budou v dalším řízení řešit otázku, kdy přešel majetek Josefa Colloredo-Mannsfeld staršího, nar. 1866, na stát a kdy mu stát znemožnil dispozici se sbírkami. Podle nálezu se budou obecné soudy rovněž zabývat tím, zda lze určit, co ze sbírek patří Josefu Colloredo-Mannsfeld staršímu, nar. 1866, tedy výkladu dohody o vypořádání fideikomisu.

Obecné soudy nejprve rozdělily řízení o restitučním nároku na tři samostatná řízení, zřejmě vedeny přesvědčením, že u některých skupin majetku lze původní vlastnictví prokazovat obtížněji. V části řízení o vydání 68 obrazů (které již byly státem fakticky vydány), provedly obecné soudy dokazování dobovými dopisy, výslechem svědků atd. a uzavřely, že stát v rozhodném období pro nynější restituční nárok stěžovatelů zjevně uznával vlastnictví Josefa Colloredo-Mannsfeld staršího, nar. 1866, k jeho movitým věcem. V rámci výkladu dohody o vypořádání o vypořádání majetku mezi Josefem Colloredo-Mannsfeld starším, nar. 1866, a dr. Josefem Colloredo-Mannsfeld mladším, nar. 1910, se tehdy klonily k názoru, že tento majetek patřil výhradně staršímu z nich.

Tyto závěry a celkový náhled na případ vyslovené obecnými soudy v první části ve věci 68 obrazů však již bohužel obecné soudy nenásledovaly i v části o restitučním nároku stěžovatelů na vydání kočáru a dalších věcí, která se stala předmětem nyní projednávané věci. Zatímco okresní soud sice nejprve předchozí linii následoval a vycházel z týchž již dříve provedených důkazů, krajský soud právní hodnocení změnil a rozhodl v neprospěch stěžovatelů. Učinil tak ovšem, aniž by provedl nebo doplnil dokazování.

Vycházejí-li obecné soudy při zjišťování dobového vlastnictví pro určení restitučního nároku z dobových dokumentů osvědčujících právní vztahy k majetku, jsou povinny provést veškeré důkazy řádným způsobem (tj. umožnit účastníkům řízení se s jejich obsahem seznámit a vyjádřit se k jejich obsahu). Odvolací soud ale v řízení o vydání slavnostního kočáru a dalších věcí změnil skutkové závěry okresního soudu bez dokazování, svá vlastní skutková zjištění učinil ve zjevném rozporu s obsahem relevantních listin i v rozporu se svými (pravomocně konstatovanými) dřívějšími zjištěními v téže věci. Totožnou právní otázku pak posoudil opačně oproti svému dřívějšímu posouzení v téže věci. O tom, že bude takto postupovat, neinformoval účastníky a nedal jim možnost reagovat na jeho postup. Tím se dopustil hrubé vady řízení, mající za následek porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu jejich práv stanoveným způsobem podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva vyjádřit se k prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

Odlišné stanovisko k nálezu uplatnili soudci Josef Fiala, Jan Filip, Vladimír Sládeček, Radovan Suchánek a soudkyně Milada Tomková.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/17 včetně odlišných stanovisek je dostupný PDF ikona zde (359 KB, PDF).