III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 12.03.2019 08:00 do: 12.03.2019 08:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 3456/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Josef Fiala CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2018 č. j. 30 Cdo 3991/2017-585 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2017 č. j. 69 Co 351/2014-552
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: FinArt s.r.o.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka se žalobou domáhala po České republice – Ministerstvu spravedlnosti (vedlejší účastnici řízení před Ústavním soudem) zaplacení částky 38 190 968 Kč s úrokem z prodlení na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Nesprávný úřední postup spatřovala v nepřiměřené délce řízení před Krajským soudem v Praze o její vylučovací žalobě. Před krajským soudem bylo vedeno konkursní řízení úpadce obchodní společnosti Vyšehrad a. s. Správce konkursní podstaty zahrnul do soupisu konkursní podstaty i nemovitosti stěžovatelky, která dne 21. 2. 2001 podala vylučovací žalobu. Řízení bylo pravomocně skončeno až dne 3. 12. 2009, přičemž stěžovatelka dosáhla vyloučení svých nemovitostí z konkursní podstaty. Stěžovatelka tvrdila, že toto řízení mělo být skončeno nejpozději 20. 12. 2004 (tj. dnem vydání v pořadí druhého rozhodnutí o odvolání, které nabylo právní moci dne 25. 1. 2005), nestalo se tak a řízení bylo pravomocně skončeno až dne 3. 12. 2009 vydáním v pořadí čtvrtého rozhodnutí o odvolání. V souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení stěžovatelka v žalobě uplatnila nárok na náhradu škody, která jí vznikla tím, že až do pravomocného rozhodnutí o vylučovací žalobě nemohla nakládat se svým majetkem. Po tuto dobu tedy nemohla prodat své nemovitosti zahrnuté do soupisu konkursní podstaty. Stěžovatelka v žalobě požadovala náhradu škody: ve výši 12 924 172 Kč jakožto zaplacených úroků věřitelům z pohledávek, pro jejichž uspokojení hodlala užít výtěžek z prodeje sepsaných nemovitostí; ve výši 3 934 330 Kč, o kterou se zvýšila její daňová povinnost, jelikož ztratila možnost odečíst daňovou ztrátu od základu daně z příjmů právnických osob za období let 1999 až 2004; stěžovatelka tvrdila, že by tuto ztrátu mohla odečíst, pokud by mohla své nemovitosti prodat v roce 2005; ve výši 4 053 320 Kč a 17 279 146 Kč, což je rozdíl mezi tržní cenou ke dni 31. 1. 2005 u jejích dvou nemovitostí zařazených na soupis konkursní podstaty a cenou, za něž tyto nemovitosti prodala v letech 2010 a 2011. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobě vyhověl (co do částky 25 266 796 Kč s příslušenstvím, ve zbytku vzala stěžovatelka žalobu zpět), poté ve věci rozhodoval odvolací Městský soud v Praze, který žalobu zamítl. K náhradě škody v podobě rozdílu mezi tržní cenou nemovitostí ke dni 31. 1. 2005 a cenou, za kterou je stěžovatelka prodala v letech 2010 a 2011, uvedl, že tvrzený pokles obvyklé ceny je závislý na poměrech na realitním trhu. V takovém případě nelze dovodit, že stěžovatelce vznikla skutečná škoda. Shrnul, že stěžovatelka sice prokázala, že nabízela své nemovitosti k prodeji, ale prokázáno nebylo, že by při pravidelném běhu událostí nebýt nesprávného úředního postupu došlo v roce 2005 ke kontraktačnímu procesu završenému kupní smlouvou s konkrétním obsahem (zejména kupní cenou). Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl.

Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud a městský soud protiústavně nastavily důkazní standard. Za prokázaný by její nárok považovaly jen tehdy, pokud by předložila právně závaznou dohodu uzavřenou v roce 2005 s kupujícím, v níž by byly finálně a zcela konkrétně sjednány všechny podmínky převodu. Zcela přitom ignorovaly, že takovou dohodu nemohla uzavřít s ohledem na § 18 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2006, dle něhož jakmile je věc zapsána do soupisu konkursní podstaty, může s ní nakládat pouze správce konkursní podstaty nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas. Stěžovatelka proto namítla, že soudy pro ni nastavily nesplnitelné důkazní břemeno, jelikož ohledně majetku zapsaného do soupisu nemohla uzavřít kupní smlouvu a ani soudy zmiňovanou smlouvu o smlouvě budoucí. Stěžovatelka městskému soudu dále vytýká, že jako skutečnou škodu nesprávně kvalifikoval škodu, která jí měla vzniknout v podobě rozdílu mezi tržní cenou nemovitostí v letech 2004 a 2005 a cenou, kterou dosáhla jejich prodejem po vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty. Stěžovatelka totiž nenárokovala skutečnou škodu, ale ušlý zisk.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 12.03.2019 09:00 do: 12.03.2019 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 3813/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ing. Jiří Zemánek CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. října 2018 č. j. 9 To 391/2018-22 a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 26. září 2018 č. j. 13 Nt 4001/2018-6
Stručná charakteristika: právo na účast obviněného při vazebním zasedání
Označení navrhovatelů:  1) L. H., a 2) R. M., oba zastoupeni Mgr. Robertem Grundem, advokátem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelé jsou stíháni pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Usnesením Okresního soudu v Břeclavi byli vzati do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu (vazba útěková a předstižná), za současného nepřijetí jejich písemných slibů. Následně státní zástupce svým podáním navrhl ponechat stěžovatele ve vazbě. Ústavní stížností napadeným usnesením okresního soudu bylo rozhodnuto, že se stěžovatelé i nadále ponechávají ve vazbě. Proti usnesení okresního soudu podali stěžovatelé stížnosti, v nichž mj. namítali, že je soud o návrhu státního zástupce nevyrozuměl a nedal jim možnost se k němu vyjádřit, přestože jejich obhájce podal do policejního spisu písemnou žádost, aby byl o všech úkonech konaných ve věci vyrozuměn, a o dalším trvání vazby rozhodl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu bez jejich slyšení. Krajský soud v Brně dalším napadeným usnesením stížnosti zamítl. Poukázal na to, že žádost o provedení vazebního zasedání zazněla až ve stížnostech, takže neprojednal věc v neveřejném zasedání, jak je zcela běžné, ale nařídil vazební zasedání a stěžovatele vyslechl. V postupu okresního soudu žádné závady neshledal a stížnosti označil za nedůvodné.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že okresní soud rozhodl o jejich ponechání ve vazbě mimo vazební zasedání bez jejich účasti a vědomí. Stěžovatelé nebyli seznámeni s návrhem státního zástupce, nemohli se k němu vyjádřit, nemohli soudu předložit písemné sliby, dodat pracovní smlouvy apod. Vyrozuměn nebyl ani jejich obhájce, který požádal o účast u všech úkonů trestního řízení. Stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají zrušení usnesení krajského soudu a okresního soudu, neboť se domnívají, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, zejména právo na osobní slyšení podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 12.03.2019 15:00 do: 12.03.2019 15:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 4274/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Milada Tomková
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2018 č. j. 58 Co 332/2018-208 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. července 2018 č. j. 72 EXE 349/2018-160
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů:  P. D., zastoupený Mgr. Jaroslavem Suttnerem, advokátem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Vedlejší účastník vedl jako soudní exekutor proti stěžovateli jakožto povinnému exekuční řízení, přičemž ve věci stěžovatele bylo dne 9. 4. 2014 zahájeno insolvenční řízení u Městského soudu v Praze. Jelikož stěžovatel splnil oddlužení, byl usnesením městského soudu ze dne 17. 3. 2017 podle § 414 insolvenčního zákona osvobozen od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, jakož i pohledávek věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili. Vedlejší účastník do insolvenčního řízení nepřihlásil náklady vedených exekucí, následně však z úřední povinnosti vydal usnesení o zastavení exekuce, kterými mimo jiné uložil stěžovateli povinnost náklady exekuce uhradit. Stěžovatel se ani proti jednomu usnesení neodvolal. Dne 22. 2. 2018 Obvodní soud pro Prahu 4 pověřil jiného soudního exekutora k provedení exekuce na majetek stěžovatele k uspokojení pohledávky vedlejšího účastníka (v tomto exekučním řízení v postavení oprávněného) dle exekučních titulů v podobě usnesení o zastavení původních exekučních řízení. Stěžovatel podal návrh na zastavení nového exekučního řízení s odůvodněním, že byl od placení pohledávek osvobozen rozhodnutím insolvenčního soudu. Tomuto návrhu soudní exekutor nevyhověl a postoupil jej obvodnímu soudu. Ústavní stížností napadeným usnesením obvodní soud stěžovatelův návrh zamítl. Soud nezpochybnil, že vedlejší účastník měl svou pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení, jak ovšem dodal, stěžovatel měl tuto obranu směřovat do odvolání proti exekučním titulům. Exekuční soud již údajně nemůže suplovat roli nadřízeného soudu, který by o odvolání proti exekučním titulům rozhodoval, a k námitkám obsaženým v návrhu na zastavení exekuce tak již nemůže přihlížet. K odvolání stěžovatele městský soud ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Městský soud konstatoval, že skutečnosti namítané stěžovatelem nelze při rozhodování o zastavení exekučního řízení hodnotit, neboť je jimi namítána věcná nesprávnost exekučních titulů. Stěžovatel nevyužil opravné prostředky proti rozhodnutím o nákladech exekučních řízení, přičemž za řádnou obranu nelze považovat ani stěžovatelův přípis vedlejšímu účastníkovi, kterým reagoval na usnesení ze dne 7. 5. 2017.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí vedlejšího účastníka, kterými si přiznal náklady exekučních řízení, je zásadním porušením samotného smyslu a účelu insolvenčního řízení. Soudní exekutor dle stěžovatele určil náklady exekuce v usnesení o zastavení exekuce zcela účelově, přičemž po skončení insolvenčního řízení již nečinil žádné úkony, v souvislosti se kterými by mu jakékoli další náklady vznikaly. Dále stěžovatel namítá, že po vydání exekučních titulů nebyl pasivní, nýbrž proti rozhodnutí vedlejšího účastníka brojil podáním ze dne 7. 5. 2017. V něm soudnímu exekutorovi sdělil, že v jeho věci řádně proběhlo insolvenční řízení a že byl od hrazení dalších závazků osvobozen. Vedlejší účastník však na toto podání nereagoval a nadto dne 24. 7. 2017 vydal usnesení o zastavení řízení ve druhém jím vedeném exekučním řízení, kterým si opět náklady exekuce přiznal.

Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 13.03.2019 14:00 do: 13.03.2019 15:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 37/16
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty: návrh na zrušení zákona č. 223/2016 Sb., o prodejní době v maloobchodě a velkoobchodě
Označení navrhovatelů: skupina senátorů, zast. advokátem Mgr. Pavlem Pravdou
Typ řízení:  Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu

Skupina 18 senátorů se prostřednictvím svého návrhu domáhá, aby Ústavní soud zrušil pro rozpor s ústavním pořádkem zákon č. 223/2016 Sb., o prodejní době v maloobchodě a velkoobchodě ve znění zákona č. 183/2017 Sb. Napadený zákon reguluje prodejní dobu velkoobchodních a maloobchodních prodejen s prodejní plochou přesahující 200 m2 během určených státních svátků. Porušení zákazu prodeje ve vymezené dny je sankcionováno jako správní delikt a hrozí za něj pokuta od České obchodní inspekce.

Navrhovatelé uvádějí, že zákon je v přímém rozporu se čtyřmi ústavně zaručenými právy, z nichž dvě jsou základními lidskými právy a dvě hospodářskými a sociálními právy: rovnost lidí v právech zaručená v čl. 1 Listiny základních práv a svobod; právo na soukromí a princip autonomie vůle zaručené v čl. 4 a čl. 7 Listiny; právo na svobodné podnikání zaručené v čl. 26 odst. 1 Listiny a právo na získávání prostředků pro své životní potřeby prací zaručené v čl. 26 odst. 3 Listiny.