Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Výpis aktualit

Přehled jednání Ústavního soudu pro 19. kalendářní týden roku 2020

UPOZORNĚNÍ: v souvislosti s vyhlášením nouzového stavu v České republice a ve spojitosti s prevencí šíření onemocnění COVID-19 je od pátku 13. března 2020 od 8:00 hod. Ústavní soud uzavřen pro veřejnost. Nálezy Ústavního soudu budou vyhlašovány bez přítomnosti účastníků, právních zástupců a veřejnosti tak, že text nálezu bude v okamžiku vyhlášení publikován v sekci Aktuality.

 

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 04.05.2020 09:00 do: 04.05.2020 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 831/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 20 Cdo 22/2020.
Stručná charakteristika: právo na přístup soudu
Označení navrhovatelů:  E. B.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Soudní exekutor usnesením udělil vydražiteli příklep na nemovitých věcech v tomto usnesení specifikovaných za nejvyšší podání a povinné (nyní stěžovatelce) uložil nemovité věci vyklidit nejpozději do 15 dnů od právní moci usnesení nebo doplacení nejvyššího podání, nastane-li později. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Praze rozhodnutí exekutora usnesením potvrdil. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Dne 22. 10. 2019 Nejvyšší soud stěžovatelku vyzval usnesením k uhrazení soudního poplatku spolu s odstraněním nedostatku povinného zastoupení, a to do 15 dnů ode dne doručení tohoto usnesení. Předmětné usnesení Nejvyššího soudu bylo stěžovatelce doručeno dne 9. 11. 2019. Na tuto výzvu stěžovatelka reagovala tak, že dne 18. 11. 2019 zaslala Nejvyššímu soudu žádost o osvobození od soudního poplatku společně s žádostí o prodloužení lhůty k odstranění nedostatku povinného zastoupení. Ještě téhož dne pak stěžovatelka doručila Nejvyššímu soudu rovněž žádost o ustanovení právního zástupce. Nejvyšší soud následně reagoval tak, že předložil žádost stěžovatelky o osvobození od placení soudního poplatku soudnímu exekutorovi, který stěžovatelku od jeho placení osvobodil, nicméně Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením posléze řízení o dovolání stěžovatelky zastavil, aniž předtím rozhodl o návrhu stěžovatelky o ustanovení právního zástupce, neboť podle jeho názoru stěžovatelka i přes výzvu nesplnila podmínku povinného právního zastoupení v dovolacím řízení.

Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod a podle čl. 96 odst. 1 Ústavy a princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť tvrdí, že Nejvyšší soud opomenul rozhodnout o její žádosti o ustanovení právního zástupce za účelem podání dovolání.


II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 04.05.2020 13:00 do: 04.05.2020 13:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3158/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti výrokům II. a III. rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 357/2017-42 ze dne 19. 7. 2019 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 49 Ad 4/2017-43 ze dne 8. 8. 2019
Stručná charakteristika:  Náklady řízení
Označení navrhovatelů:  Ing. R. F.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel se žalobou u Krajského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalované České správy sociálního zabezpečení (vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem), kterým stěžovateli přiznala starobní důchod a určila jeho výši, jakož i výši příplatku k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální, a zvláštního příspěvku k důchodu podle zákona č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů. V žalobě stěžovatel namítal nesprávný výpočet výše příplatku k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, který je součástí přiznaného starobního důchodu. Podle stěžovatele došlo k nesprávnému zaokrouhlování při výpočtu výše příplatku za poměrnou část nedokončeného měsíce výkonu trestu odnětí svobody; celková výše příplatku měla správně činit 191 Kč, zatímco přiznaná výše je 190 Kč. Krajský soud zrušil napadené rozhodnutí vedlejší účastnice a věc jí vrátil k dalšímu řízení a dále vedlejší účastnici zavázal zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 1573 Kč. Proti rozsudku krajského soudu podala vedlejší účastnice kasační stížnost, v níž nesouhlasila s právním posouzením krajského soudu co do způsobu výpočtu příplatku k důchodu podle zákona o soudní rehabilitaci. Nejvyšší správní soud rozsudkem kasační stížnost v části směřující proti rozhodnutí ve věci samé zamítl, rozsudek krajského soudu však v nákladovém výroku zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení; žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

V daném případě podle Nejvyššího správního soudu byly dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž bylo namístě stěžovateli náhradu nákladů řízení nepřiznat v souladu s § 60 odst. 7 soudního řádu správního. Tyto důvody Nejvyšší správní soud spatřoval ve zřetelném nepoměru mezi výší sporného nároku (1 Kč) a výší odměny zastupujícího advokáta (1573 Kč); nadto ani výsledek sporu nemá a nebude mít prakticky žádný vliv na důchodové nároky stěžovatele a spor se týká bagatelní částky. Podle Nejvyššího správního soudu sice procesní předpisy neumožňují soudům ve správním soudnictví odmítnout podaný návrh z důvodů bezvýznamnosti projednávané věci, avšak tuto skutečnost lze zohlednit při úvaze o náhradě nákladů řízení. Navíc vedlejší účastnice se v daném případě vlastně nedopustila ani porušení zákona, neboť relevantní postup při výpočtu dotčeného příplatku je dán judikaturou Nejvyššího správního soudu. Konečně Nejvyšší správní soud přihlédl i k tomu, že zástupce stěžovatele zastupuje obdobné případy, v nichž se uplatňované nároky pohybují v korunových částkách, opakovaně a vzhledem k bagatelnosti těchto věcí, které samotným žalobcům nepřinášejí téměř žádný faktický užitek, pouze generuje náklady řízení ve svůj prospěch, což podle Nejvyššího správního soudu nelze podporovat.

Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na rovnost podle čl. 1 Listiny a právo na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy se při rozhodování o nákladech řízení v daném případě dopustily zásadního excesu. Stěžovatel je podle svých slov trestán za úspěch a navíc jsou mu kladeny k tíži údajně neúčelné aktivity jeho právního zástupce. Dále stěžovatel vytýká Nejvyššímu správnímu soudu, jednak že překročil rozsah své přezkumné pravomoci, pokud rozhodnutí krajského soudu zrušil toliko v akcesorickém výroku o nákladech řízení, přestože ten nebyl samostatně předmětem kasační stížnosti; jednak to, že stěžovatele předem neuvědomil o svém záměru aplikovat § 60 odst. 7 soudního řádu správního a nedal mu možnost se k němu vyjádřit.


II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 05.05.2020 09:00 do: 05.05.2020 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 664/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti výroku I. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018 č. j. 25 Cdo 1592/2017-751, za účasti Nejvyššího soudu
Stručná charakteristika:  náhrada nákladů léčení, právo na osobní integritu, právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů:  A. S.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka společně se svým manželem podala žalobu proti Cestovní kanceláři FISCHER, a. s. (vedlejší účastnici žalobu na náhradu újmy na zdraví), konkrétně se domáhala přiznání bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění, náhrady nákladů léčení a náhrady nákladů spojených s péčí o nesoběstačnou osobu a její domácnost. Na zahraničním zájezdu zakoupeném u vedlejší účastnice totiž došlo v roce 2005 k nehodě, při které stěžovatelka utrpěla tříštivé poranění hrudního obratle s trvalými velice závažnými zdravotními následky. Zatímco před nehodou žila stěžovatelka aktivním životem, po nehodě je upoutána na invalidní vozík, pozbyla možnost jakékoli seberealizace, psychicky strádá, musí užívat řadu léků a je zcela odkázána na péči a pomoc druhých. Dne 28. 7. 2014 obecné soudy dospěly k pravomocnému rozhodnutí o přiznání bolestného ve výši 98 400 Kč s příslušenstvím a náhrady ztížení společenského uplatnění ve výši 3 213 000 Kč s příslušenstvím.

V další fázi řízení nalézací soud rozhodoval o zbytku nároku, a to konkrétně o náhradě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, náhradě nákladů na péči a náhradě ostatních nákladů spojených s újmou na zdraví, vše za období od 5. 5. 2005 do 31. 5. 2009. Soud přiznal stěžovatelce a jejímu manželovi částku 219 059,50 Kč s příslušenstvím na náhradě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, částku 397 416 Kč s příslušenstvím na náhradě nákladů na péči a částku 20 755,50 Kč s příslušenstvím na náhradě ostatních nákladů, tj. celkem 637 231 Kč s příslušenstvím. Při stanovení výše náhrady nákladů na péči úvahou podle § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů nalézací soud vycházel z výše minimální mzdy dvou profesionálních ošetřovatelů pracujících na plný úvazek, kterou stanovil paušálně na 100 Kč za hodinu (tj. 50 Kč za hodinu na osobu); v součtu 800 Kč na jeden den, 4 000 Kč za pět pracovních dnů a 16 000 Kč za měsíc. Celkem nalézací soud přiznal stěžovatelce na náhradě nákladů na péči 16 000 Kč měsíčně za 24 měsíců (tj. 384 000 Kč) a 13 416 Kč za období od 5. 5. 2005 do 31. 5. 2005, přičemž při výpočtu náhrady nákladů na péči za měsíc květen 2005 vycházel z částky 516 Kč na den. K odvolání všech účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem potvrdil přiznanou výši náhrady nákladů spojených s léčením a ostatních nákladů. Náhradu nákladů na péči ve výši 16 000 Kč měsíčně shledal přiměřenou, dospěl nicméně k závěru, že měla být poskytnuta za 32 měsíců (mínus 5 promlčených dnů), a tedy ve výši 509 150 Kč, nikoli ve výši 397 416 Kč. Ohledně zbytku nároku na náhradu nákladů na péči, tj. 965 554 Kč, odvolací soud potvrdil zamítavý výrok nalézacího soudu. Dále shledal, že ve vztahu k náhradě nákladů na péči není dána aktivní žalobní legitimace manžela stěžovatelky, částku 509 150 Kč tedy přiznal pouze stěžovatelce, a nikoli společně a nerozdílně oběma žalobcům. Rovněž dospěl k závěru, že nalézací soud přiznal příslušenství přiznaného nároku nad rámec žaloby a věc v tomto aspektu vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání stěžovatelka i vedlejší účastnice. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky, kterým brojila proti výši přiznané náhrady nákladů na péči, konkrétně proti stanovení částky na základě minimální mzdy dvou hypotetických profesionálních ošetřovatelů ve výši 100 Kč na hodinu. K dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 509 150 Kč na náhradě nákladů na péči, a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že od částky přiznané na náhradě nákladů na péči je třeba odečíst částku zaplacenou stěžovatelce státem jako příspěvek na péči dle § 7 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v rozhodném znění, který činí 4 000 Kč měsíčně.

Stěžovatelka ve své ústavní činnosti brojí proti odmítnutí svého dovolání Nejvyšším soudem. Uvádí, že výše jejího nároku na náhradu nákladů na péči nemůže být určena zcela libovolně, úvaha obecného soudu musí být odpovídajícím způsobem podložena a odůvodněna a musí poškozenému umožňovat volbu mezi péčí poskytovanou profesionálními ošetřovateli a péčí zajišťovanou osobami blízkými. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že ekvivalentem osobní péče by mohla být hypotetická péče dvou profesionálních ošetřovatelů pracujících za minimální mzdu; péče dvou ošetřovatelů pokryje toliko 80 hodin týdně, zatímco o stěžovatelku je třeba pečovat buď nepřetržitě, zejména z důvodu cévkování (tj. 168 hodin týdně) nebo alespoň 16 hodin denně (tj. 112 hodin týdně). Na těchto argumentech bylo založeno i stěžovatelčino dovolání, Nejvyšší soud však její argumentaci odmítl na několika řádcích s tím, že se jedná o skutkové námitky, porušil tak její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.


III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 05.05.2020 14:00 do: 05.05.2020 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2451/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2018 č. j. 25 Cdo 54/2018-384Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů:  R-V s.r.o.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka (žalobkyně) se v řízení před obecnými soudy domáhala proti České republice – Úřadu práce České republiky (vedlejší účastnici řízení) zaplacení 21 675 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody vzniklé nezákonným vyloučením stěžovatelky ze zadávacího řízení realizovaného vedlejší účastnicí podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud v Ostravě žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel přitom ze závěru, že neshledal příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním vedlejší účastnice a vzniklou škodou stěžovatelky ve formě ušlého zisku. Podle okresního soudu nemůže stačit, že vedlejší účastnice v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách vyloučila stěžovatelku z účasti na zadávacím řízení a uzavřela smlouvu s jedinou konkurující uchazečkou. Tvrzení stěžovatelky, že kdyby vedlejší účastnice neporušila zákon v průběhu zadávacího řízení, byla její nabídka dle nastavených hodnotících kritérií výhodnější a smlouva by tak nutně byla uzavřena s ní, označil za spekulativní s poukazem na to, že zákon o veřejných zakázkách nikde nezaručuje uchazeči v zadávacím řízení, aby se stal vítězným uchazečem, kterému bude zakázka přidělena. K odvolání stěžovatelky byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě prvostupňový rozsudek potvrzen. Dospěl přitom k závěru, že jednání vedlejší účastnice spočívající v nezákonném vyřazení uchazeče z výběrového řízení není protiprávním jednáním, které by mělo za následek vznik tvrzené škody za situace, kdy neexistuje subjektivní právo uchazeče na přidělení veřejné zakázky a ani na uzavření smlouvy, proto není splněn základní předpoklad pro odpovědnost vedlejší účastnice. Proti rozhodnutí krajského soudu stěžovatelka brojila podáním dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl a zavázal stěžovatelku k náhradě nákladů dovolacího řízení. Ve věci stěžovatelky dospěl k závěru, že jí nárok na náhradu škody vedlejší účastnicí nevznikl, neboť „nelze dovodit, že ji způsobit nemusela, respektive že mohla jednat jinak. Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu tím není dána“, neboť ušlý zisk stěžovatelky není adekvátním následkem jednání vedlejší účastnice.

Porušení namítaných základních práv stěžovatelka odůvodňuje pochybením Nejvyššího soudu, jehož závěr eliminuje jakoukoliv ochranu účastníků zadávacího řízení. Neshledává přitom žádný relevantní důvod, pro nějž by zadavatel neměl být odpovědný za svá prokazatelná porušení právních povinností, které mu byly zákonem o veřejných zakázkách uloženy.


I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 05.05.2020 09:00 do: 05.05.2020 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I.ÚS 1288/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 9. 9. 2015, č. j. 13 C 80/2014-176, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2016, č. j. 21 Co 167/2016-223, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018, č. j. 33 Cdo 5989/2016-258
Stručná charakteristika:  právo na spravedlivý proces, rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, řádné odůvodnění rozhodnutí
Označení navrhovatelů:  Mgr. T. K. K.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Mezi stěžovatelkou a Mgr. P. K. (dále jen „zájemci“) na straně jedné a právní předchůdkyní vedlejší účastnice (společnost TIFANNYS spol. s r. o. – dále jen „společnost TIFFANNYS“) na straně druhé byla dne 27. 11. 2013 uzavřena rezervační smlouva, a to jako smlouva nepojmenovaná. Jejím předmětem byl závazek společnosti TIFFANNYS rezervovat pro zájemce příležitost uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí a závazek zájemců zaplatit za tuto příležitost společnosti TIFFANNYS rezervační poplatek. Předmětem rezervační smlouvy byl dále závazek stran uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí, a to v rozsahu rámcového znění dle přílohy č. 1. rezervační smlouvy. Smluvní strany mohly vzájemnou písemnou dohodou rozsah rámcového znění smlouvy o smlouvě budoucí změnit. Vzhledem k tomu, že mezi smluvními stranami nedošlo k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, domáhala se stěžovatelka vrácení zaplaceného rezervačního poplatku ve výši 183.054 Kč. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Berouně byla zamítnuta žaloba stěžovatelky a současně jí byla uložena povinnost nahradit společnosti TIFFANNYS náklady řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu první stupně potvrdil a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit společnosti TIFFANNYS náklady odvolacího řízení. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto.

Stěžovatelka je toho názoru, že obecné soudy zasáhly do ústavně zaručeného principu rovnosti stran. Soudy zcela pominuly, že právní úkon musí posuzovat v celém jeho kontextu, tedy tak, aby byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době smluvního ujednání smluvních stran a v souladu se skutečnou vůlí stran v okamžiku uzavření smlouvy. Obecné soudy v napadených rozhodnutích nevyložily, z jakých důvodů neprovedly navržené důkazy a nijak se nevypořádaly s emailovou korespondencí mezi stěžovatelkou a zaměstnankyní společnosti TIFFANNYS. Stejně tak se soudy nevypořádaly s námitkou, že společnost TIFFANNYS nevytvořila pro stěžovatelku příležitost uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí, resp. soudy v tomto ohledu neprovedly žádné dokazování, zda tato příležitost reálně existovala či nikoliv. Z výše vyložených důvodů má stěžovatelka za to, že v její věci došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 4, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.


III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 06.05.2020 09:00 do: 06.05.2020 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 450/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, č. j. 30 Cdo 2374/2019-373, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2018, č. j. 17 Co 444/2017-229, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 7. 2017, č. j. 14 C 396/2007-191.
Stručná charakteristika:  vlastnické právo, promlčení
Označení navrhovatelů:  P. H.Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel žalobou podanou dne 20. 11. 2007 domáhal blíže specifikované náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nátlaku příslušníků StB (jako orgánu právního předchůdce žalované České republiky – Ministerstva vnitra) na stěžovatele jako žalobce a jeho rodinu, jenž vyústil v to, že stěžovatel s rodinou museli nedobrovolně opustit vlast a vycestovat do Rakouska.  Za těchto okolností stěžovatel žalobou požadoval dorovnání rozdílu mezi českým starobním důchodem vypláceným stěžovateli a výší českého průměrného starobního důchodu, neboť žalovaná stěžovateli znemožnila dosahovat dostatečného výdělku k tomu, aby právě na průměrný český starobní důchod také dosáhl. Stěžovatel se domáhal rovněž dorovnání rozdílu cen, za které musel své nemovitosti i s vybavením prodat před nuceným odchodem do Rakouska, k jejich ceně skutečné. Obecné soudy, stručně řečeno, jeho žalobě nevyhověly, neboť dospěly k závěru, že jsou jeho nároky promlčeny, přitom neshledaly, že by žalovanou vznesená námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy. Soudy se během téměř 11 let trvajícího řízení neshodly, kdy mělo k promlčení jednotlivých nároků stěžovatele na jím požadovanou náhradu škody dojít.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že žalobu, jež vyústila až v nyní projednávanou ústavní stížnost, podal záměrně teprve poté, co bylo ukončeno trestní řízení proti vykonavatelům akce Asanace (konkrétní osoby byly odsouzeny teprve v roce 2004, respektive v roce 2006 či v roce 2007), čímž byla podle stěžovatele celá akce postavena mimo zákon. Dále namítá, že u jednotlivých pravidelně vyplácených splátek důchodu (respektive stěžovatelem požadovaného dorovnání k nim) k promlčení alespoň pro budoucí období dojít v principu nemohlo. Soudy se podle něj rovněž nedostatečně zabývaly tím, že námitka promlčení vznesená žalovanou je rozporná s dobrými mravy, když žalovaná svoje tvrzení o počátku promlčení uzpůsobovala tomu, k jakému aktuálnímu závěru v té které fázi řízení soudy dospěly.


I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 07.05.2020 10:00 do: 07.05.2020 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 3937/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2018 č. j. 25 Cdo 794/2018-481, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. prosince 2017 č. j. 8 Co 367/2017-445 a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 5. června 2017 č. j. 17 C 22/2007-406
Stručná charakteristika:  zdravotní péče - odškodnění
Označení navrhovatelů:  G. Ž.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka je bývalou pacientkou Nemocnice s poliklinikou Karviná - Ráj (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem). Žalobou podanou dne 29. 12. 2006 u Okresního soudu v Karviné se vůči vedlejší účastnici domáhala odškodnění krutých bolestí, jimiž trpěla v době své hospitalizace na chirurgickém oddělení vedlejší účastnice ve dnech 2. 12. (pátek) až 5. 12. 2005 (pondělí), jež ustoupily až po jejím přeložení na gynekologické oddělení dne 5. 12. 2005 a následné urgentní operaci, při níž bylo v její dutině břišní, konkrétně v její malé pánvi, nalezeno hojné množství hnisavého výpotku, abscesy (tedy dutiny vyplněné hnisem) v prostoru pod slepým střevem, zhnisané pravé ovarium (vaječník) a flegmonózní apendix (tedy červovitý výběžek postižený hnisavým zánětem). Stěžovatelka již v žalobě tvrdila, že tyto bolesti byly v příčinné souvislosti s postupem personálu chirurgického oddělení vedlejší účastnice, jenž v řadě aspektů nepostupoval v souladu s profesními povinnostmi a standardy. Okresní soud v Karviné svým v pořadí druhým rozsudkem žalobu o náhradu ve výši 300 000 Kč zamítl. V odůvodnění soud zejména uvedl, že stěžovatelka neprokázala porušení právní povinnosti žalované a postup při jejím léčení nebyl shledán non lege artis. Odvolací Krajský soud v Karviné potvrdil rozsudek ve věci same a změnil ho co do výroku  o nákladech řízení tak, že stěžovatelka je ovinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 169 188 Kč a dale stanovil stěžovatelce povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 52 157 Kč. Nejvyšší soud následně svým usnesením dovolání stěžovatelky odmítl a stanovil jí povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení ve výši 11 858 Kč,

Stěžovatelka je přesvědčena, že soudy měly vyhodnotit postup vedlejší účastnice, nevedla-li zdravotnickou dokumentaci řádným způsobem, jako non lege artis, a neměly připustit, aby z tohoto svého nepoctivého a protiprávního jednání profitovala tím, že v jeho důsledku nebude možno prověřit tehdejší zdravotní stav stěžovatelky, a tedy ani správnost postupu vedlejší účastnice při její léčbě. V řízení mělo být vzhledem k těmto skutečnostem také zváženo obrácení důkazního břemene ze stěžovatelky na vedlejší účastnici. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces, právo na spravedlivou náhradu škody za podmínek a postupů stanovených zákonem ve smyslu čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, a rovněž právo na nedotknutelnost osoby a soukromí.