Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Přehled jednání Ústavního soudu pro 27. kalendářní týden roku 2020

26.06.2020

Vyhlášení nálezu může být současně přítomno nejvýše deset osob z řad veřejnosti a médií, které dodrží vzájemný odstup nejméně 1,5 m. Shromáždí-li se více než deset zájemců o účast na vyhlášení nálezu, budou do jednací místnosti prioritně vpuštěni účastníci řízení a jejich právní zástupci, dále zástupci médií a až poté veřejnost.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 29.06.2020 09:30 do: 29.06.2020 10:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 645/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 79 ICm 1047/2019, 101 VSPH 750/2019-27 (KSUL 79 INS 18284/2018) ze dne 3. 12. 2019 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 79 ICm 1047/2019-9 ze dne 22. 8. 2019
Stručná charakteristika:  Právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů:  Ing. V. K.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel vystupuje jako věřitel v insolvenčním řízení. Insolvenční správkyně, zastoupena advokátkou, proti němu zahájila incidenční spor o pravost přihlášených pohledávek stěžovatele, které jako vykonatelné pohledávky popřela, neboť stěžovatel k přihlášce pohledávek nepřipojil exekuční tituly ani důkazy o vzniku pohledávek. Následně stěžovatel kontaktoval insolvenční soud i insolvenční správkyni a zaslal jim dotčené exekuční tituly, jakož i další listiny (nájemní smlouvy). Na to insolvenční správkyně vzala svou žalobu zpět; Krajský soud v Ústí nad Labem poté řízení zastavil a stěžovatele zavázal nahradit insolvenční správkyni náklady řízení ve výši 10 200 Kč, neboť ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování stěžovatele, který při podání přihlášky pohledávek nesplnil svou povinnost připojit potřebné listiny. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze potvrdil rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti uložené povinnosti hradit insolvenční správkyni náklady řízení. Namítá, že byl v řízení slabší stranou, obecné soudy však jeho jednání posuzovaly přísněji než jednání insolvenční správkyně. Celý incidenční spor byl podle něj navíc zbytečný, neboť dotčené exekuční tituly byly přiloženy již k insolvenčnímu návrhu dlužníka, a tedy byly od začátku součástí insolvenčního spisu; navíc insolvenční správkyně měla stěžovatele vyzvat k doplnění přihlášky, měla-li za to, že k přihlášce nebyly připojeny potřebné přílohy. Dále stěžovatel kritizuje, že insolvenční správkyně nepostupovala účelně, pokud se v incidenčním sporu nechala zastupovat advokátkou.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 30.06.2020 08:00 do: 30.06.2020 08:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2257/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2018 č. j. 30 Cdo 1870/2017-129, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2016 č. j. 22 Co 298/2016-102 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. března 2016 č. j. 19 C 109/2015-66, a dále proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2018 č. j. 30 Cdo 2968/2017-137, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2017 č. j. 22 Co 365/2016-116 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. dubna 2016 č. j. 22 C 300/2014-83
Eventuální akcesorické návrhy:  návrh na zrušení § 2 odst. 1 a § 3 písm. a) zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), ve znění pozdějších předpisů
Stručná charakteristika:  ochrana osobnosti
Označení navrhovatelů:  MUDr. M. H.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel se svou žalobou v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 vedeném pod sp. zn. 19 C 109/2015 – a to v reakci na článek zveřejněný na internetovém portále „novinky.cz obchodní společnosti BORGIS a. s., informující o stěžovatelově nikoliv řádném výkonu funkce soudního znalce v odvětví psychiatrie v konkrétním případě a o probíhajícím správním řízení vedeném proti němu – domáhal uložení povinnosti žalované uveřejnit tzv. dodatečné sdělení podle § 11 zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), ve znění pozdějších předpisů, jehož předmětem by byla informace o výsledku tohoto správního řízení (tedy že došlo k jeho zastavení, protože se skutek, pro který bylo vedeno, nestal). Tuto žalobu však uvedený soud zamítl a stěžovatel nebyl úspěšný s jím uplatněnými opravnými prostředky ani v odvolacím a dovolacím řízení.

Dále se stěžovatel v řízení před stejným soudem vedeném pod sp. zn.  22 C 300/2014 domáhal v reakci na výše uvedený článek uložení povinnosti žalované uveřejnit odpověď podle § 10 tiskového zákona, jež by obsahovala skutečnosti týkající se výkonu dané funkce v kritizovaném případě. Zmíněný soud jeho žalobě (zčásti) vyhověl, v odvolacím řízení však Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl, a stěžovatel nebyl úspěšný ani v dovolacím řízení. Zamítnutí žaloby obecné soudy zdůvodnily tím, že takovéto povinnosti žalované nesvědčí, protože tiskový zákon se na internetové zpravodajství nevztahuje [§ 2 odst. 1, § 3 písm. a) tiskového zákona].

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy porušily jeho právo na ochranu osobnosti podle čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a současně jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, když  vadně (nepřiměřeně úzce) vyložily § 2 odst. 1 a § 3 písm. a) tiskového zákona. Současně (ale) tvrdí, že pro rozpor s čl.  10 odst. 1 a 2 Listiny jsou tato ustanovení tiskového zákona neústavní, a domáhá se jejich zrušení.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 30.06.2020 14:00 do: 30.06.2020 14:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 146/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Vladimír Sládeček DrSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2019 č. j. 3 To 134/2019-844.
Stručná charakteristika:  odměna advokáta
Označení navrhovatelů:  Mgr. Bc. J. L.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Vrchní soud v Olomouci (dále jen „vrchní soud“) zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým byla stěžovateli jako zmocněnci poškozených přiznána odměna a náhrada hotových nákladů ve výši 130 362 Kč. Stěžovatel však namítá, že se vrchní soud svévolně rozhodl neaplikovat jako celek vyhlášku č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), když selektivně odepřel aplikaci ustanovení § 12 odst. 4 advokátního tarifu. Napadené usnesení vrchního soudu je podle jeho názoru značně překvapivé, svévolné a nebylo náležitě odůvodněno. Uvádí, že vrchní soud se v daném případě nezabýval možným nesouladem uvedeného ustanovení se zákonem či mezinárodní smlouvou a stěžejní argument vrchního soudu spočíval v odkazu na zásadu spravedlnosti a přiměřenosti. Stěžovatel je přesvědčen, že v případě poškozených, které v trestním řízení zastupoval, nešlo o společný nárok, ale o samostatné nároky na náhradu újmy na základě § 2959 občanského zákoníku. 

Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho ústavního práva na ochranu majetku a dalších práv dle Listiny základních práv a svobod, Evropské úmluvy a mezinárodních smluv o ochraně lidských práv. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud zrušil napadané rozhodnutí vrchního soudu.

Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 30.06.2020 14:00 do: 30.06.2020 15:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 25/17
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2709/2011-1569 ze dne 28. listopadu 2011, rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 5328/2008-1318 ze dne 11. února 2009, rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích č. j. 18 Co 148/2007-1227 ze dne 18. října 2007 a č. j. 23 Co 396/2009-1501 ze dne 27. ledna 2011
Stručná charakteristika:  Vlastnictví - převod, přechod; Důkaz - hodnocení
Označení navrhovatelů:  Dipl. Ing. Jerome Colloredo-Mannsfeld, Kristina Colloredo-Mansfeldová
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Ústavní soud se znovu zabýval stížnostmi stěžovatelů Colloredo-Mansfeld, tentokrát v části týkající se mobiliáře zámku v Opočně. Oba stěžovatelé jsou osobami oprávněnými ve smyslu § 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, domáhat se vydání slavnostního kočáru, obrazů, loveckých trofejí, zbrojních a dalších věcí, které jsou součástí mobiliáře zámku v Opočně a které původně patřily do majetku Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího, nar. 1866.

V minulosti Evropský soud pro lidská práva svými rozsudky ve věcech Colloredo-Mannsfeld proti České republice ze dne 15. 12. 2016, (stížnosti č. 15275/11 a 76058/12) a Colloredo-Mansfeldová proti České republice ze dne 11. 1. 2018 (stížnost č. 51896/12) shledal, že postupem soudů České republiky došlo k porušení práva na spravedlivý proces tím, že stěžovatelé nebyli upozorněni na klíčové listinné důkazy, z nichž vycházel krajský soud při svém rozhodování v neprospěch stěžovatelů. Ústavní soud proto na základě návrhu na obnovu řízení zrušil svá předchozí usnesení a původní ústavní stížnosti stěžovatelky Kristiny Colloredo-Mansfeldové a stěžovatele Dipl. Ing. Jerome Colloredo-Mannsfelda nyní znovu projednal.

Ve svých stížnostech stěžovatelka i stěžovatel vytýkají rozhodnutím Nejvyššího soudu a odvolacího soudu vyneseným v části o vydání slavnostního kočáru a dalších věcí zejména porušení jejich práva na soudní ochranu a ochranu vlastnictví. Oba stěžovatelé shodně namítají, že na rozdíl od prvostupňového soudu, který jejich nároku na vydání mobiliáře původně přisvědčil, krajský soud nejprve ústní jednání otázce okamžiku převzetí movitých věcí státem vůbec nevěnoval, následně vydal překvapivé a pro stěžovatele nepříznivé rozhodnutí. Stěžejní důkaz rozhodnutím Ministerstva zemědělství č. j. 33.219/47-IX A 3 ze dne 30. 4. 1947 přitom v řízení neprovedl a účastníci se k němu nemohli vyjádřit. 

Zaujaté právní závěry obecných soudů jsou podle stěžovatelů zjevně v rozporu se skutkovými zjištěními, protože movité věci v zámku nemohly bez dalšího sledovat jeho osud, měly totiž již desítky let rozdílné vlastníky: zatímco zámek v Opočně vlastnil Dr. Josefa Colloredo-Mansfeld mladší, nar. 1910, sbírky uložené na zámku v Opočně byly ve vlastnictví Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího, nar. 1866. Státní orgány v letech 1946–1947 opakovaně kladly důraz na to, že se liší právní osud nemovitých i movitých věcí. Obecné soudy se nevypořádaly s řadou důkazů podstatných k vyřešení otázky, zda stát v poválečném období uznal vlastnictví majetku Colloredo-Mansfeld, případně je deformovaly. Stěžovatelé konečně namítají i to, že z některých soudy provedených důkazů plynou přesně opačné skutkové závěry.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 30.06.2020 15:00 do: 30.06.2020 15:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I.ÚS 2638/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti postupu Policie České republiky, Okresního státního zastupitelství ve Svitavách a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové spočívajícím v nerespektování práva stěžovatelky zvolit si zmocněnce dle svého uvážení prostřednictvím osoby oprávněné za ni činit úkony v trestní věci vedené u Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, pod sp. zn. KRPE-74727/TČ-2017-170981
Stručná charakteristika:  Právo na obhajobu. Opatrovník právnické osoby v trestním řízení.
Označení navrhovatelů:  M. a.s.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Proti stěžovatelce – právnické osobě bylo zahájeno trestní stíhání pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. V době vydání usnesení o zahájení trestního stíhání měla stěžovatelka jedinou osobu způsobilou činit za ni úkony v trestním řízení. Proti této osobě (dále též  „spoluobviněná“) však bylo týmž usnesením rovněž zahájeno trestní stíhání. Příslušný policejní orgán se proto rozhodl postupovat podle ustanovení § 34 odst. 4 věty druhé zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále též „TOPO“). Prostřednictvím státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Svitavách byl podán Okresnímu soudu ve Svitavách návrh na ustanovení opatrovníka, čemuž soud vyhověl. Nynější právní zástupce stěžovatelky následně doručil policejnímu orgánu plnou moc k jejímu zastoupení v trestním řízení, která byla za stěžovatelku podepsána výše zmíněnou spoluobviněnou. Policejní orgán tuto plnou moc nepřijal se sdělením, v němž s odkazem na § 34 odst. 4 TOPO uvedl, že jelikož (v té době) byla spoluobviněná v téže věci, nemůže nikomu udělit plnou moc k zastupování stěžovatelky. Stěžovatelka následně požádala Okresní státní zastupitelství ve Svitavách o přezkoumání postupu policejního orgánu. Státní zástupkyně tohoto státního zastupitelství ji vyrozuměla, že postup policejního orgánu byl správný. Tento názor sdílelo i Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové.

Stěžovatelka se domnívá, že postupem Policie České republiky, Okresního státního zastupitelství ve Svitavách a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, kterým nebylo stěžovatelce umožněno zvolit si zmocněnce prostřednictvím osoby, která byla jako jediná oprávněna za ni činit úkony v trestním řízení, a která je současně v téže trestní věci spoluobviněnou, bylo porušeno její ústavní právo na obhajobu.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 01.07.2020 09:00 do: 01.07.2020 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 4121/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2018 č. j. 28 Cdo 531/2018-135 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. srpna 2017 č. j. 49 Co 122/2016-112
Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů:  Židovská obec Brno
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Na základě žaloby stěžovatelky, jíž uplatnila nárok na vydání nemovitých věcí podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), uložil Městský soud v Brně České správě sociálního zabezpečení (vedlejší účastnici) uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání nemovitostí původně vlastněných právní předchůdkyní stěžovatelky. K odvolání vedlejší účastnice změnil Krajský soud v Brně rozsudek městského soudu tak, že žalobu zamítl. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala splnění podmínky podle § 7 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, neboť v tzv. rozhodném období po dni 25. 2. 1948 neužívala nemovitosti k účelům stanoveným v restitučním předpisu. Podle odvolacího soudu zákon výslovně stanoví podmínku účelového užívání nemovitostí, kterou nelze výkladem rozšiřovat. Stejně tak není pro naplnění této podmínky podstatný důvod, pro který nemohly být nemovitosti užívány. Úmysl zákonodárce podle krajského soudu směřoval v § 7 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi k omezení rozsahu vydávaných nemovitých věcí oproti § 6 téhož zákona. V opačném případě by nebyla nutná existence samostatného ustanovení, jehož naplnění stěžovatelka tvrdí. Dovolání stěžovatelky zamítl Nejvyšší soud rozsudkem, v němž se ztotožnil se závěry krajského soudu.

Stěžovatelka spatřuje v napadených rozsudcích odvolacího i dovolacího soudu porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Namítá, že soudy restriktivně vyložily klíčové ustanovení zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, aniž by blíže uvážily, že užívání nemovitostí ke kýženým účelům jí bylo státní mocí znemožněno. Stejně tak měly soudy použít princip ex favore restitutionis a zvolit výklad vstřícný ke stěžovatelce a souladný s účelem a smyslem restitučního zákonodárství.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 01.07.2020 10:00 do: 01.07.2020 10:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2056/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2018 č. j. 28 Cdo 458/2018-352, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2017 č. j. 4 Co 82/2016-249 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. ledna 2016 č. j. 34 C 63/2015-195
Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu, vlastnické právo
Označení navrhovatelů:  Cisterciácké opatství
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Poté, co Státní pozemkový úřad rozhodl, že se předmětné pozemky stěžovatelce nevydávají, podala stěžovatelka proti rozhodnutí úřadu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem žalobu na vydání nemovitostí s tím, že je oprávněnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi). Krajský soud žalobu zamítl. Podle jeho názoru nepřešlo vlastnické právo k nemovitostem na stát po dni 25. 2. 1948, pročež nemohou být předmětem restitučního nároku stěžovatelky. Nemovitosti přešly na stát ex lege ke dni 23. 6. 1945 na základě dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, na čemž ničeho nemění, že tato konfiskace byla upřesněna až deklaratorním výměrem Ministerstva zemědělství v roce 1946. Stejně tak na přechodu nemovitostí před tzv. rozhodným obdobím podle restitučního zákona ničeho nemění, že stížnost proti výměru byla odmítnuta a zamítnuta Správním soudem v Bratislavě až v roce 1951, neboť stížnost neměla tzv. odkladný účinek na právní moc ani vykonatelnost upřesňujícího výměru. Vrchní soud v Praze se jako soud odvolací ztotožnil s rozhodnutím krajského soudu a jeho rozsudek potvrdil. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud pro nepřípustnost.

Stěžovatelka proti rozhodnutím obecných soudů namítá porušení svých ústavně zaručených práv na ochranu vlastnictví a na soudní ochranu. Především se domnívá, že proces konfiskace majetku byl završen teprve rozhodnutím Správního soudu v Bratislavě o stížnosti proti výměru Ministerstva zemědělství, který měl trpět zjevný vadami, pročež byl nezákonný, a nemovitosti tak byly definitivně zabaveny až po roce 1948. Stěžovatelka má též za to, že i kdyby přešlo vlastnické právo k nemovitostem na stát před rokem 1948, bylo na místě učinit výjimku z podmínek obnovy vlastnického práva a uplatněný nárok považovat za důvodný, neboť se s nástupem komunistického režimu stala obětí politické, potažmo náboženské perzekuce.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 01.07.2020 10:30 do: 01.07.2020 11:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2552/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, č.j. 25 Cdo 4866/2017-202, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 4. 5. 2017, č.j.22 Co 34/2017-180
Stručná charakteristika:  Právo na pojistné plnění a rozpor s dobrými mravy
Označení navrhovatelů:  M. D.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka uzavřela v roce 2010 smlouva o poskytnutí úvěru ze stavebního spoření, přičemž současně došlo k pojištění tohoto úvěru pro případ invalidity. Totiž stěžovatelka přistoupila k rámcové pojistné smlouvě uzavřené mezi pojistitelem (vedlejší účastnicí) a pojistníkem, tj. stavební spořitelnou. Přibližně 14 měsíců po uzavření smlouvy byla stěžovatelka uznána invalidní v rozsahu III. stupně. Na základě uzavřené smlouvy se z titulu výplaty pojistného plnění domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 350.501,28 Kč, a to v řízení vedeném před Okresním soudem v Pardubicích (dále jen „okresní soud“). Svým rozsudkem okresní soud uložil vedlejší účastnici povinnost stěžovatelce požadovanou částku zaplatit. Proti tomuto rozsudku se vedlejší účastnice odvolala. Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“) následně dovodil, že odvolání vedlejší účastnice je důvodné a rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatelky. Konstatoval zároveň, že pokud vedlejší účastnice měla povinnost vyplatit pojistníkovi pojistné plnění ve výši nesplacených zůstatků úvěrů, neučinila tak a stěžovatelka byla nucena stavební spořitelně své úvěry doplatit sama, je namístě uvažovat o žalobě o náhradu škody.

Stěžovatelka se tedy opětovně obrátila na okresní soud, který uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce částku 350.501,28 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení. Krajský soudu ale tento rozsudek zrušil a věc byla okresnímu soudu vrácena k dalšímu projednání. Okresní soud svým rozsudkem následně znovu uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 350.501,28 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení. Krajský soud ale tento rozsudek akceptoval jen částečně, když uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce 53.136 Kč s úrokem z prodlení. Okresní soud následně uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 297.365,28 Kč s úrokem z prodlení. Okresní soud zopakoval, že po právní stránce se jedná o nárok na náhradu škody s tím, že platby provedené stěžovatelkou ve prospěch stavební spořitelny je třeba považovat za škodu, kterou stěžovatelce způsobila vedlejší účastnice tím, že za ni přes její invaliditu stavební spořitelně neplatila splátky úvěrů, ač tak činit měla. Konstatoval také, že s ohledem na námitku promlčení vznesenou vedlejší účastnicí jsou nároky, které zůstaly předmětem řízení, promlčeny. Současně však dospěl k závěru, že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, jelikož byla uplatněna tak, že jde o zneužití práva na úkor stěžovatelky, která se stala invalidní a důvodně očekávala, že při výpadku příjmu za ni bude plněno právě z titulu pojištění, ke kterému přistoupila, hradila pojistné a řádně a včas vznik pojistné události oznámila. 

Žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení 297.365,28 Kč s úrokem z prodlení, byla nicméně krajským soudem zamítnuta a stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit náklady řízení. Ve svém rozsudku krajský soud nesouhlasil s tím, že by bylo na místě hodnotit vedlejší účastnicí vznesenou námitku promlčení jako rozpornou s dobrými mravy. Shledal, že okolnosti dané věci nezakládají výjimečnou situaci či intenzitu, která by mohla být důvodem pro odepření důvodně vznesené námitky promlčení, a konstatoval, že možný rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy nelze žádným způsobem dovozovat z chování či postojů vedlejší účastnice. Následně se stěžovatelka obrátila na Nejvyšší soud, který její dovolání odmítl a uvedl, že uplatněné námitky nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. 

Stěžovatelka navrhuje zrušení rozhodnutí odvolacího a dovolacího orgánu, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tvrdí, že krajský soud se nezabýval argumenty ohledně vznesené námitky promlčení, resp. počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, a neodůvodnil jejich odmítnutí, čímž mělo dojít také k pochybení v podobě opomenutých důkazů. Současně stěžovatelka poukazuje i na to, že rozsudek krajského soudu nevyhovuje zákonným požadavkům na odůvodnění, jelikož v něm chybí zdůvodnění postupu při zjištění soudem deklarované vědomosti stěžovatelky o tom, kdo má za ni plnit stavební spořitelně a kdy, což je pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby zásadní. V tomto ohledu dle stěžovatelky pochybil i Nejvyšší soud.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 01.07.2020 14:00 do: 01.07.2020 15:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3790/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Pavel Rychetský dr. h. c.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2019 č. j. 12 Co 260/2019-387, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2019 č. j. 15 Co 465/2019-450, výroku I. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. listopadu 2019 č. j. 61 Co 330/2019-382 a výroku II. usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. září 2019 č. j. 14 C 36/2019-349.
Stručná charakteristika:  Posouzení účelnosti nákladů právního zastoupení v případě, kdy je stát zastoupen advokátem; restituční nárok na převod náhradního pozemku
Označení navrhovatelů:  O. K. a I. K.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Matka stěžovatelek v roce 1992 uplatnila podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o půdě“) restituční nárok na vydání několika pozemků nacházejících se v Praze. Pozemky, které původně vlastnila a které přešly na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, jí ovšem již nebylo možné vrátit z důvodu jejich zastavěnosti. Po její smrti v roce 2017 nabyly restituční nárok z jedné poloviny každá ze stěžovatelek v rámci dědictví. Na jeho základě se tak domáhaly vydání náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě. 

Právě v podhodnocení ceny pozemků ze strany Státního pozemkového úřadu spatřovaly stěžovatelky důvod, pro který se nemohly účastnit veřejných nabídek podle § 11a zákona o půdě na vydání náhradních pozemků a pro který místo toho podaly několik desítek žalob na nahrazení projevu vůle České republiky – Státního pozemkového úřadu uzavřít se stěžovatelkami jako oprávněnými osobami podle § 4 odst. 4 zákona o půdě smlouvu o převodu různých pozemků po celé republice, které by přicházely v úvahu jako vhodné k převodu. Podle zjištění obecných soudů mělo jít celkem o 36 řízení u 27 různých soudů prvního stupně, přičemž nahrazení projevu vůle bylo žádáno ve vztahu k přibližně 450 pozemkům. Podání většího počtu žalob stěžovatelky odůvodňovaly tím, že si nemohly být jisty, zda u pozemků, kterých se touto formou domáhaly, nebyl uplatněn jiný restituční nárok, případně zda u nich již dříve nebyla jinou oprávněnou osobou (jiným restituentem) podána žaloba na nahrazení projevu vůle a že takové řízení dosud nebylo ukončeno. V takovém případě by nárok na vydání náhradních pozemků nebylo možné těmito pozemky uspokojit.

Poté, co Okresní soud v Trutnově nepravomocným rozsudkem shledal nároky stěžovatelek důvodnými a rozhodl o nahrazení projevu vůle ve vztahu k několika pozemkům, se stěžovatelky rozhodly vzít zpět některé z jimi podaných žalob. Zpětvzetí se týkalo i žalob, o nichž bylo vedeno řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 14/2019 , u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 49/2019 a u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 14 C 36/2019. Ve všech těchto řízeních, jichž se týkají jednotlivé ústavní stížnosti, byla Česká republika – Státní pozemkový úřad zastoupena advokátem.
Ústavní stížnosti se týkají rozhodnutí o náhradě nákladů vzniklých v uvedených třech řízeních. Obecné soudy ve všech třech případech uložily stěžovatelkám povinnost uhradit společně a nerozdílně žalované náhradu nákladů řízení podle § 146 odst. 2 občanského soudního řádu spočívající také v náhradě nákladů vynaložených na právní zastoupení advokátem. Její právní zastoupení bylo shledáno potřebným k účelnému uplatňování nebo bránění práva, jak to předpokládá § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, přičemž právě vůči tomuto právnímu závěru směřují námitky stěžovatelek.