I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 11.11.2019 10:00 do: 11.11.2019 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 3778/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 30. srpna 2018, č. j. 9 C 80/2018-53
Stručná charakteristika: náklady řízení v civilním sporu
Označení navrhovatelů:  J. R., zast. advokátem JUDr. Markem Šťastným
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka se žalobou podanou dne 29. 3. 2018 u Okresního soudu v Písku proti svému zaměstnavateli (v tomto řízení vedlejší účastník) domáhala zaplacení částky 151 352 Kč s příslušenstvím, představující nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti. Pracovní neschopnost stěžovatelky trvala nepřetržitě od 11. 2. 2015 – kdy stěžovatelka utrpěla v souvislosti s výkonem práce u vedlejšího účastníka pracovní úraz – až do 31. 6. 2016. Vedlejší účastník však s odkazem na stanovisko České pojišťovny a. s., u které byl pro tyto případy pojištěn, odmítl stěžovatelce uhradit náhradu za ztrátu na výdělku za období od 19. 8. 2015 do 23. 2. 2016 a za období od 1. 4. 2016 do 31. 5. 2016. Proto si stěžovatelka nechala zpracovat znalecký posudek, ze kterého vyplynulo, že i ve sporném období byla v souvislosti s pracovním úrazem v pracovní neschopnosti. Usnesením okresního soudu bylo následně řízení o žalobě stěžovatelky částečně zastaveno, neboť stěžovatelka vzala částečně žalobu zpět z důvodu, že vedlejší účastník prostřednictvím své pojišťovny uhradil dne 9. 4. 2018 (tedy až po podání žaloby) celou jistinu a část úroků z prodlení a sporná zůstala jen nezaplacená část úroků z prodlení ve výši 9 898,89 Kč. Okresní soud následně žalobě v této zbývající části vyhověl výrokem I. napadeného rozsudku. Výrokem II. napadeného rozsudku rozhodl okresní soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesní zavinění na částečném zastavení je převážně na straně žalující, která byla současně plně úspěšná ve sporu, který zůstal předmětem řízení po částečném zastavení řízení.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti brojí proti nákladovému výroku. Namítá, že jí neměl být odepřen nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 56 896 Kč, neboť v řízení zaznamenala plný úspěch, když se co do jistiny domohla úhrady po podání žaloby a co do příslušenství bylo žalobě vyhověno. Ve vztahu k částce, kterou je podle výroku I. napadeného rozsudku vedlejší účastník povinen stěžovatelce zaplatit (9 898,89 Kč), měl okresní soud podle stěžovatelky aplikovat při svém rozhodování o náhradě nákladů řízení zásadu úspěchu ve věci. Výrok II. napadeného rozsudku je podle stěžovatelky v rozporu s § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého byl-li pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 12.11.2019 09:00 do: 12.11.2019 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2396/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Josef Fiala CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. dubna 2019 č. j. 37 Co 79/2019-136, v rozsahu části I. výroku tohoto rozsudku Krajského soudu v Brně, v níž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 3. prosince 2018 č. j. 11 Nc 1074/2017-91 ve IV. výroku, a v rozsahu části výroku II. tohoto rozsudku Krajského soudu v Brně, v níž byl změněn V. výrok rozsudku Okresního soudu v Třebíči
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů:  Ing. J. P.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel je otcem tří nezletilých dětí, který po rozpadu manželství usiloval o jejich svěření do střídavé péče. Okresní soud v Třebíči mu nevyhověl a svěřil děti do péče jejich matky. Toto rozhodnutí odůvodnil tím, že komunikace mezi rodiči nebyla na potřebné úrovni, střídavou péči nedoporučila znalkyně ve svém posudku a proti konečně hovořilo i přání nezletilých a jejich velmi záporný vztah k přítelkyni jejich otce. Stěžovatel se proti rozhodnutí odvolal, Krajský soud v Brně se však ztotožnil s názorem okresního soudu, že podmínky pro nařízení střídavé péče nejsou dány. Přání dětí nebylo zjišťováno přímo, ale pouze prostřednictvím znalkyně a opatrovníka, protože soud to považoval za dostačující s ohledem na věk dětí, dlouhodobě nepříznivou situaci v rodině a z ní plynoucí psychickou zátěž. Znalecký posudek provedený již před okresním soudem podle krajského soudu nevzbuzoval pochybnosti, a to ani ve světle stěžovatelových námitek.

Krajský soud však dle stěžovatele neuvedl žádné překážky, které by bránily střídavé péči. Jsou-li přitom splněna zhruba stejnou měrou kritéria, která mají soudy vážit při rozhodování o úpravě péče o děti, vychází se z premisy vhodnosti střídavé péče. Soudy odkázaly jen na závěry problematického znaleckého zkoumání, ale neuvedly žádnou překážku, pro kterou by stěžovatel nemohl mít děti ve střídavé péči. Názor nezletilých nebyl podle stěžovatele v řízení zjišťován přímo soudem. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudku krajského soudu, neboť se domnívá, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 12.11.2019 09:30 do: 12.11.2019 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 3626/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Ing. Jiří Zemánek CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. srpna 2018 č.j. 7 As 192/2018-32 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2018 č.j. 9 A 36/2015-79
Stručná charakteristika:  odložení žádosti o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. z důvodu neuhrazení nákladů
Označení navrhovatelů:  L. K.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel podal k Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy dvě žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Následně byl stěžovatel vyzván k zaplacení 8 400 Kč jako úhrady nákladů za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací. Proti výzvě k zaplacení předmětných nákladů brojil stěžovatel stížnostmi, rozhodnutím ministra školství, mládeže a tělovýchovy byl však postup vedlejšího účastníka při poskytování informací potvrzen. O týden později podal stěžovatel další žádost o informace. Ministerstvo stěžovateli přípisem sdělilo, že vzhledem k tomu, že stěžovatel neuhradil náklady spojené s vyhledáváním požadovaných informací, jeho žádost o poskytnutí informace byla odložena. V reakci na tento přípis podal stěžovatel žalobu, v níž brojil proti odložení žádosti. Městský soud v Praze usnesením žalobu odmítl s odůvodněním, že ve správním spise ministerstva se rozhodnutí o odložení žádosti nenachází, z čehož lze dovozovat, že nebylo vůbec vydáno. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že přípis ministerstva nemohl být rozhodnutím o odložení žádosti, resp. že takové rozhodnutí nemohlo být vydáno ani před pořízením uvedeného přípisu, neboť tento byl učiněn v době, kdy neuplynula zákonná lhůta šedesáti dnů pro vydání rozhodnutí o odložení žádosti z důvodu neuhrazení nákladů spojených s vyhledáváním požadovaných informací (§ 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím), po jejímž uplynutí teprve může správní orgán vydat rozhodnutí o odložení žádosti. Uvedlo-li tedy ministerstvo v přípisu, že došlo k odložení žádosti, lze souhlasit s městským soudem, že toto sdělení bylo chybné. Nejvyšší správní soud uzavřel, že směřuje-li žaloba proti neexistujícímu rozhodnutí, nemůže správní soud takové rozhodnutí přezkoumat, resp. vyhovět návrhu na jeho zrušení, ale musí žalobu odmítnout.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že již v kasační stížnosti poukazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2013 č. j. 1 Ans 10/2013-38, ze kterého vyplývá, že je-li rozhodnuto o odložení žádosti předčasně, nemá to za následek nicotnost tohoto rozhodnutí, předčasně vydané rozhodnutí tedy není nicotné, může být jen nezákonné. Jelikož na tuto argumentaci podloženou relevantní judikaturou Nejvyšší správní soud nijak nereagoval, zatížil dle stěžovatele napadený rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti, a porušil právo stěžovatele na zákonného soudce, neboť se odklonil od předchozí judikatury, aniž by tak učinil postupem podle § 17 odst. 1 soudního řádu správního.

Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 13.11.2019 14:00 do: 13.11.2019 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 7/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2017, č. j. 62 A 82/2017-169, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2019, č. j. 3 As 184/2017-73, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 259 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů.
Stručná charakteristika:  Návrh na zrušení zákona, poplatek za podání podnětu
Označení navrhovatelů:  Transparency International – Česká republika, o.p.s.
Typ řízení:  Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu

Stěžovatelka podala Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže dne 12. 1. 2017 podnět k zahájení správního řízení z moci úřední o přezkoumání úkonů zadavatele při výběru koncesionáře a současně požádala o sdělení, jak bylo s jejím podnětem naloženo. Dne 14. 2. 2017 zaslala stěžovatelka ÚOHS přípis, v němž se opětovně dožadovala informace o tom, jak bylo s jejím podnětem naloženo. ÚOHS v reakci na tento přípis dne 17. 2. 2017 odpověděl, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka ve lhůtě nezaplatil poplatek za podání podnětu ve výši 10.000 Kč, podnět nemohl být vyřízen. Stěžovatelka následně podala ke Krajskému soudu v Brně tzv. zásahovou žalobu, ve které argumentovala tím, že podle obecných principů a předpisů správního práva je třeba podnět vyřizovat vždy a podatel má obecné právo na sdělení, jak bylo s podnětem naloženo. Současně stěžovatelka soudu předestřela názor, že ustanovení § 259 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, je protiústavní a navrhla předložení věci Ústavnímu soudu podle Čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky. Krajský soud v rozsudku napadeném ústavní stížností dospěl k závěru, že zásahová žaloba je sice přípustná, ale není důvodná. Uzavřel, že ustanovení § 259 je normou zcela speciální, která má přednost před obecnými předpisy správního práva a jejímž důsledkem je neprojednání podnětu a současně nevyrozumění podatele, v tomto případě stěžovatelky. Krajský soud současně vyjádřil názor, že ač v něm ustanovení § 259 napadeného zákona vzbuzuje určité pochybnosti, není v rozporu s ústavním pořádkem. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, ve které polemizovala se závěrem o ústavní konformitě § 259 napadeného zákona. Současně poukázala na to, že v téže věci ve vztahu k téže zakázce podal jiný subjekt podnět, jenž poplatek uhradil. Na to pak ÚOHS zahájil k tomuto podnětu správní řízení. Tímto stěžovatelka dokládala, že i její podnět, nazíráno zpětně, byl věcně důvodný a ÚOHS naň nereagoval a věcně jej neposoudil. Nejvyšší správní soud kasační žalobu zamítl. Zopakoval přitom argumentaci krajského soudu, podle které není poplatek výši 10.000,- Kč protiústavní, neboť nepředstavuje nepřekonatelnou překážku a jeho výše není zjevně nepřiměřená.

Stěžovatelka proti rozhodnutím správních soudů podala ústavní stížnost, která je vedena pod sp. zn. II. ÚS 1270/19. Obecné soudy dle názoru stěžovatelky porušily její právo na to, aby státní moc sloužila všem občanům, které plyne z ust. čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, dále zasáhly nepřípustně do práva petičního dle čl. 18 Listiny základních práv a svobod, do práva podílet se na správě veřejných věcí, mimo jiné, i přímo dle čl. 21 odst. 1 Listiny a do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka současně má za to, že porušení těchto práv je přímým důsledkem znění § 259 napadeného zákona, protože tento je v rozporu s ústavním pořádkem. Z toho důvodu spojila svou ústavní stížnost s návrhem na zrušení tohoto ustanovení. II. senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že podáním návrhu na zrušení předmětného ustanovení zákona o zadávání veřejných zakázek, jakož i uplatněním tohoto ustanovení nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, a současně nelze tvrzení stěžovatelky označit za zjevně neopodstatněná. Proto řízení o ústavní stížnosti přerušil a předložil návrh na zrušení tohoto ustanovení plénu Ústavního soudu.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 14.11.2019 10:00 do: 14.11.2019 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2778/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 21 C 131/2019-37 ze dne 26. 4. 2019
Stručná charakteristika:  Práva spotřebitele
Označení navrhovatelů:  K. F.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka odstoupila od smlouvy o koupi stolu, kterou jako spotřebitelka uzavřela se společností Welltrend, s. r. o. (vedlejší účastnicí řízení) prostřednictvím e-mailové komunikace. V den, kdy jí byl stůl dodán, stěžovatelka po jeho prohlídce nevytkla zboží žádnou vadu, nicméně následující den se obrátila na vedlejší účastnici s tvrzením, že jí byl dodán stůl s poškozenou nohou. Poté, co vedlejší účastnice zamítla reklamaci stolu, stěžovatelka od kupní smlouvy odstoupila. Vedlejší účastnice jí však odmítla vrátit plnou kupní cenu – ponechala si 2 780 Kč (10 % z ceny stolu), a to jako náhradu škody. Podle vedlejší účastnice totiž stůl při dodání vadný nebyl a stěžovatelka odpovídá za snížení jeho hodnoty v důsledku závady, kterou mohla způsobit například chybnou manipulací se stolem. Obvodní soud pro Prahu 3 žalobu stěžovatelky na zaplacení 2 780 Kč s příslušenstvím zamítl. Podle obvodního soudu totiž stěžovatelka měla v den dodání stolu provést jeho řádnou prohlídku, při níž by zjevnou vadu, jakou by poškození nohy stolu představovalo, objevila. Tuto prohlídku však neučinila, a v důsledku toho jí nelze přiznat práva z vadného plnění.

Podle stěžovatelky bylo napadeným rozhodnutím porušeno její základní právo na spravedlivý proces, právo na ochranu vlastnictví a současně došlo k porušení zásady pacta sunt servanda. Závěr, že došlo k opožděné prohlídce a opožděnému uplatnění práv z vadného plnění, je podle stěžovatelky založený na přepjatě formalistickém výkladu právní úpravy, který porušuje principy spravedlivého procesu.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 14.11.2019 10:30 do: 14.11.2019 11:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 474/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1200/2018-40 ze dne 17. 10. 2018, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 7 To 92/2018-850 ze dne 15. 6. 2018 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 3 T 59/2016-723 ze dne 17. 1. 2018
Stručná charakteristika:  Pomluva a princip ultima ratio
Označení navrhovatelů:  Ing. P. F.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku uznána vinnou ze spáchání přečinu pomluvy. Za tento a za sbíhající se zločin křivého obvinění, pro který byla odsouzena rozsudkem téhož soudu, byl stěžovatelce uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Skutek, pro který byla stěžovatelka okresním soudem odsouzena, spočíval stručně řečeno v tom, že v lednu 2015 v místě svého tehdejšího bydliště v Praze prostřednictvím internetu na portále firmy.cz úmyslně zveřejnila nepříznivou recenzi k advokátní kanceláři, která ji zastupovala ve sporu o věcné břemeno. Jí uvedené nepravdivé tvrzení, že se advokát „spojil s protistranou a neprovedl jediný právní úkon“, byla v kontextu s dalšími informacemi v recenzi vzhledem ke způsobu zveřejnění a rozsahu zobrazení vyhodnocena jako způsobilá značnou měrou ohrozit vážnost advokáta u spoluobčanů a poškodit jej v zaměstnání.

Stěžovatelka předně namítá, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud. Jak je zřejmé ze samotného skutku, trestného jednání se stěžovatelka měla dopustit ve svém domě v Praze 6. Podle § 18 odst. 1 trestního řádu řízení koná soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán; místně příslušným zde tedy byl Obvodní soud pro Prahu 6, a pakliže rozhodoval o věci Okresní soud pro Frýdek-Místek, bylo porušeno právo stěžovatelky na zákonného soudce. Stěžovatelka dále kritizuje, že skutkový stav věci byl zjištěn neúplně a současně byl obecnými soudy nesprávně hodnocen. Stěžovatelka se rovněž domnívá, že recenze může být i kritická, ba i částečně nepravdivá, není-li dán „zlý“ úmysl; nadto advokát je svým způsobem osobou veřejně známou. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu, neboť se domnívá, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv, a to práva na spravedlivý proces, zásady rovnosti účastníků řízení a práva na zákonného soudce.