IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 17.12.2019 09:00 do: 17.12.2019 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 3500/18
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4545/2017-314 ze dne 24. července 2018 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 75/2016-286 ze dne 22. února 2017
Stručná charakteristika: Časové účinky změny judikatury; právní jistota; legitimní očekávání
Označení navrhovatelů: R. K., J. K.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Matka stěžovatelů byla v návaznosti na ambulantní vyšetření počátkem prosince 2003 hospitalizována na gynekologicko-porodnické klinice Fakultní nemocnice Brno (v tomto řízení vedlejší účastnice) kvůli podezření na zánět vaječníků. Byla léčena antibiotiky, prošla sérií vyšetření a zdálo se, že se její zdravotní stav pozvolna zlepšuje. 23. prosince se však její zdravotní stav prudce zhoršil a byla dvakrát operována – při druhé operaci bylo zjištěno masivní krvácení do břišní dutiny, v důsledku kterého matka stěžovatelů na Štědrý den zemřela. V době úmrtní matky bylo stěžovatelům 8 a 11 let.
V návaznosti na tragickou událost byl obžalován vedoucí lékař oddělení, na kterém byla matka stěžovatelů hospitalizována. Po rozsáhlém dokazování včetně několika vzájemně rozporných znaleckých posudků dospěl soud k závěru, že lékař postupoval lege artis a zprostil ho obžaloby. Poškození byli odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatelé rovněž v průběhu trestního řízení podali proti vedlejší účastnici žalobu o jednorázové odškodnění pozůstalých. Se svou žalobou neuspěli, podle soudu se totiž neprokázalo zavinění ani příčinná souvislost mezi postupem nemocnice a smrtí matky stěžovatelů a právo navíc bylo vzhledem k uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby promlčeno.
V únoru 2010 stěžovatelé podali u Krajského soudu v Brně proti vedlejší účastnici žalobu o náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku utrpěného psychického traumatu ze smrti matky. Vedlejší účastnice vznesla s odkazem na (změněnou) judikaturu Nejvyššího soudu námitku promlčení. Krajský soud zadal vypracování nového znaleckého posudku a na základě jeho závěrů rozhodl, že ošetřující lékaři nepodnikli dostatečné kroky ke zjištění příčiny a k následné léčbě zhoršujícího se zdravotního stavu. Navíc nedostatky při provedení pitvy podle názoru soudu nepřímo prokazují správnost tvrzení stěžovatelů. Námitku promlčení pak shledal soud jako rozpornou s dobrými mravy a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit každému stěžovateli finanční náhradu ve výši 1 000 000 Kč. K odvolání vedlejší účastnice Vrchní soud v Olomouci rozhodl, že právo uplatněné stěžovateli je promlčeno a žalobu stěžovatelů zamítl. Nejvyšší soud se se závěry vrchního soudu ztotožnil a dovolání stěžovatelů odmítl. Stěžovatelé se poté obrátili na Ústavní soud. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti zejména polemizují s tím, jak soudy posoudily námitku promlčení vznesenou vedlejší účastnicí.
Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 18.12.2019 13:30 do: 18.12.2019 14:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 33/18
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Vladimír Sládeček DrSc.
Návrh na přezkoumávané akty: Návrh na zrušení usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 24. 4. 2018 č.j. Konf 11/2017-31
Stručná charakteristika: Žaloba na náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nezákonného rozhodnutí
Označení navrhovatelů: Z. R.
Typ řízení: Řízení ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy
Stěžovatel byl příslušníkem Policie České republiky, jehož služební poměr skončil na základě jeho žádosti na konci května roku 2010. Poté se žádostmi podanými Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje domáhal doplacení služebního příjmu a nároků za službu přesčas. Stěžovateli bylo nakonec přiznáno odchodné až na základě několikátého rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Následně ještě stěžovatel požádal o obnovu řízení, protože výše odchodného nebyla dle jeho názoru odpovídající. Tato žádost byla zamítnuta z důvodu marného uplynutí lhůty pro její podání. Podle názoru stěžovatele to bylo zapříčiněno nesprávným úředním postupem krajského ředitelství policie, a proto uplatnil u Ministerstva vnitra nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy ve výši přesahující 350 tisíc korun. Ministerstvo se odmítlo jeho návrhem zabývat s odůvodněním, že by tak měl učinit ředitel krajského ředitelství policie, a proto mu ho postoupilo. Ředitel s postoupením nesouhlasil a návrh vrátil ministerstvu vnitra. O tomto kroku byl stěžovatel informován přípisem.
Následně stěžovatel podal v srpnu 2015 žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 7, kterou se domáhal přiznání náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., která mu měla vzniknout kvůli nezákonnému rozhodnutí. Obvodní soud řízení zastavil, neboť dospěl k závěru, že není v jeho pravomoci rozhodovat ve věci, která souvisí se služebním poměrem. Věc proto postoupil (podle svého názoru) příslušnému orgánu, a to krajskému ředitelství policie. Toto rozhodnutí následně potvrdil i Městský soud v Praze a dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatel poté podal k zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb. návrh na zahájení kompetenčního sporu, neboť civilní i správní soud popřely svou pravomoc vydat v jeho věci rozhodnutí. Ve svém podání zároveň vyslovil domněnku, že k projednání a rozhodnutí je příslušný Obvodní soud pro Prahu 7. Zvláštní senát ústavní stížností napadeným rozhodnutím jeho návrh na zahájení kompetenčního sporu odmítl, neboť podle něj nebyla splněna základní podmínka, a to existence kompetenčního sporu; bylo podle něj na řediteli krajského ředitelství policie, aby kvalifikovaným způsobem popřel svou pravomoc a poté sám podal návrh na zahájení kompetenčního sporu. Stěžovatel se následně obrátil na Ústavní soud, neboť považuje rozhodnutí senátu za nesprávné a přepjatě formalistické.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.12.2019 09:00 do: 19.12.2019 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 3333/19
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Ing. Jiří Zemánek CSc.
Stručná charakteristika: Doplnění stížnosti proti vazbě
Označení navrhovatelů: J. Š.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Usnesením Policie České republiky bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zločin účasti na organizované zločinecké skupině, pro zvlášť závažný zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě a pro zvlášť závažný zločin přijetí úplatku, to vše spáchané ve formě spolupachatelství ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Usnesením Městského soudu v Brně ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu (tzv. vazba útěková, koluzní a předstižná). Usnesením městského soudu ve spojení s usnesením krajského soudu následně bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů podle § 67 písm. a) tr. řádu (útěková vazba). V srpnu tohoto roku byla městskému soudu předložena státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočky v Brně žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu. Vrchní státní zastupitelství navrhlo, aby byl stěžovatel ponechán ve vazbě. Usnesením městského soudu ze dne 27. 8. 2019 byl stěžovatel ponechán nadále ve vazbě a jeho žádost o propuštění byla zamítnuta. V průběhu vazebního zasedání konaného u městského soudu dne 27. 8. 2019 podal stěžovatel proti vyhlášenému usnesení o jeho ponechání ve vazbě stížnost. Uvedené usnesení bylo doručeno stěžovateli dne 5. 9. 2019 a jeho obhájci dne 3. 9. 2019. Dne 6. 9. 2019 obhájce v podané blanketní stížnosti městskému soudu avizoval, že stížnost odůvodní nejpozději do 25. 9. 2019. Dne 13. 9. 2019 byla stížnost spolu se spisem předložena krajskému soudu, který v neveřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2019 vydal napadené usnesení, jímž podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stížnost zamítl. V jeho odůvodnění je mimo jiné zmíněno, že stěžovatel podal proti usnesení městského soudu včas stížnost, kterou však nezdůvodnil.
Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, neboť se domnívá, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva. Namítá, že je zřejmé, že krajský soud nerespektoval jím avizovanou lhůtu, takže při svém rozhodování nebyl seznámen s jeho argumenty a námitkami a vycházel pouze z blanketní stížnosti. Dále poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, ze které podle jeho názoru vyplývá, že stížnostní soud je povinen umožnit stěžovateli, aby v navržené lhůtě stížnost doplnil nebo aby stěžovatele (obhájce) upozornil, že avizovaná lhůta je nepřiměřeně dlouhá a stanovil mu lhůtu přiměřenou.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.12.2019 09:00 do: 19.12.2019 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3524/19
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost pro usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2019, č. j. 100 Co 208/2019-150.
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů: A.Š.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Usnesením Okresního soudu Praha - západ bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření o úpravě poměrů k nezletilé dceři Z. (nar. 2016) tak, že otec nezletilé, M. Š., v řízení před Ústavním soudem vystupující jako vedlejší účastník řízení, je oprávněn stýkat se s nezletilou každý víkend v sudém kalendářním týdnu od pátku od 12.00 hodin do pondělí 8.00 hodin a v průběhu týdne každé úterý a čtvrtek od 12.00 hodin do 18.00 hodin s tím, že otec je povinen nezletilou převzít i předat v bydlišti stěžovatelky. Okresní soud dále upravil režim styku s nezletilou o letních prázdninách. K odvolání vedlejšího účastníka bylo ve věci rozhodováno ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Praze, který rozhodnutí okresního soudu změnil podle ustanovení § 220 odst. 2 občanského soudního řádu tak, že běžný styk vedlejšího účastníka řízení s nezletilou rozšířil způsobem uvedeným ve výroku ústavní stížností napadeného rozhodnutí a prázdninový styk upravil pouze pro rok 2019.
Stěžovatelka toto rozhodnutí krajského soudu napadá ústavní stížností, když uvádí, že neměla možnost vyjádřit se k odvolání podanému vedlejším účastníkem, neboť o něm, stejně tak jako o probíhajícím odvolacím řízení, nebyla okresním ani krajským soudem informována. Upřesňuje, že „o tom, že bylo otcem podáno odvolání, jsem se ve skutečnosti dozvěděla až z usnesení krajského soudu, proti němuž brojím touto ústavní stížností.“ Stěžovatelka namítá, že jí tak byla odepřena možnost uvést významné skutečnosti a předložit soudu důkazy, které by mohly ovlivnit rozhodování, čímž byla připravena o možnost rozporovat skutečnosti uvedené v odvolání a vyvrátit pravdivost argumentace použité vedlejším účastníkem.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.12.2019 09:30 do: 19.12.2019 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 572/19
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 351/2018-348 ze dne 13. 12. 2018
Stručná charakteristika: Náklady řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví
Označení navrhovatelů: H. M.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelka, vedlejší účastnice (dále též „žalovaná“) a třetí osoba (dále též „druhá žalobkyně“) byly podílovými spoluvlastnicemi nemovitostí (domu a pozemků). Řízení před obecnými soudy bylo zahájeno k návrhu stěžovatelky a druhé žalobkyně na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, žalovanou byla vedlejší účastnice. Okresní soud v Kolíně spoluvlastnictví zrušil, tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalované, žalovanou zavázal zaplatit 650 000 Kč stěžovatelce i druhé žalobkyni a dále určil, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná podala proti rozsudku odvolání. Krajský soud v Praze rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu v nákladovém výroku ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanou tak, že stěžovatelka je povinna nahradit žalované na nákladech řízení 184 041 Kč; ve zbývající části rozsudek okresního soudu potvrdil; určil, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanou nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů řízení a žalovanou zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení druhé žalobkyně. Okresní soud podle něj přehlédl další judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení sp. zn. 22 Cdo 2767/2017 či sp. zn. 22 Cdo 3882/2016), podle níž pokud všichni spoluvlastníci souhlasí se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví, je třeba procesní úspěch posuzovat podle toho, která otázka mezi nimi zůstala sporná. V nynějším případě stěžovatelka i žalovaná navrhovaly coby způsob vypořádání přikázání nemovitostí každá do svého výlučného vlastnictví, proto je třeba uzavřít, že ve vztahu mezi nimi byla v řízení před okresním soudem úspěšná žalovaná, a proto jí náleží plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Ve vztahu mezi druhou žalobkyní a žalovanou byl naopak úspěch obou účastnic v řízení před okresním soudem stejný (žalovaná byla úspěšná co do způsobu vypořádání, druhá žalobkyně byla úspěšná co do poskytnutí přiměřené náhrady), proto mezi sebou nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelka zejména namítá, že krajský soud rozhodl, aniž účastnice řízení předem upozornil na možnost změny odvoláním nenapadených výroků rozhodnutí okresního soudu a aniž jim dal prostor k předložení příslušné argumentace; tím porušil požadavek předvídatelnosti rozhodnutí soudu. Navíc krajský soud podle stěžovatelky při svém rozhodnutí nezohlednil relevantní skutečnosti, k nimž naopak přihlédl okresní soud, a to stěžovatelčinu neúspěšnou snahu vyřešit nefunkční spoluvlastnické vztahy před zahájením soudního řízení. Stěžovatelka zpochybňuje rovněž hledisko úspěchu žalované v dané věci, neboť rozhodnutí o způsobu vypořádání spoluvlastnictví bylo na okresním soudu a jeho závěru o nejvhodnějším řešení, navíc žalovaná navrhovala nižší částku vypořádacího podílu. Napadený výrok rozsudku krajského soudu tak nemá oporu v zákoně. Vedle toho byla podle stěžovatelky též porušena zásada rovnosti účastníků řízení, neboť povinnost k náhradě nákladů řízení žalované byla uložena jen jí, nikoliv druhé žalobkyni.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.12.2019 10:00 do: 19.12.2019 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1376/18
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality, 9. oddělení obecné kriminality ze dne 29. 5. 2017 č. j. KRPA-292036-56/TČ-2016-001179-1, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 11. 9. 2017 č. j. ZN 1105 191/2017-51 a vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze dne 21. 2. 2018 č. j. 3 KZN 1176/2017-9
Stručná charakteristika: právo na účinné vyšetřování
Označení navrhovatelů: A. C.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Náhodně projíždějící policejní hlídka přivolala stěžovateli v srpnu 2016 záchrannou službu, neboť jevil známky náhlé nevolnosti. K ošetření stěžovatele v nemocnici nedošlo, neboť stěžovatel se dle výpovědí svědků choval k zaměstnancům nemocnice hrubě a nekooperativně; stěžovatel to rozporuje. Následně přivolal personál nemocnice hlídku městské policie, která stěžovatele vyvezla před nemocnici. Od tohoto momentu se tvrzení stěžovatele a strážníků, příp. dalších svědků zcela rozcházejí. K tomu je vhodné dodat, že orgánům činným v trestním řízení se nepovedlo získat videozáznamy incidentu, neboť údajné místo činu není pokryto městským ani nemocničním bezpečnostním kamerovým systémem a strážníci městské policie nebyli vybaveni přenosnými kamerami. Zaprvé, stěžovatel uvádí, že strážníci jej shodili na zem. Zadruhé, dle stěžovatele jej strážnici měli následně odtáhnout do služebního auta, kde jej hodili na podlahu a bili a kopali do rozličných částí těla. Zatřetí, stěžovatel uváděl, že strážnici jej nakonec odvezli na služebnu, odkud ho policisté po ověření totožnosti měli vyhánět a odmítnout s ním sepsat trestní oznámení. Stěžovatel se měl chovat hrubě, arogantně, dožadovat se občerstvení a pozornosti. Následně mu byly poskytnuty psací potřeby, které požadoval, a příslušníci Policie ČR se s ním – neúspěšně – pokusili sepsat trestní oznámení. Stěžovateli byla následně přivolána rychlá záchranná služba, která ho převezla do nemocnice, kde byl ošetřen a byla provedena řada testů a vyšetření.
V reakci na tyto události podal stěžovatel k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví, trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby a trestného činu mučení a jiného nelidského a krutého zacházení. Následně bylo policejním orgánem zahájeno šetření pro podezření neznámého pachatele ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Policejní orgán na základě provedeného šetření usnesením věc odložil, neboť dospěl k závěru, že se nejedná o podezření z uvedeného trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. O stížnosti stěžovatele proti usnesení policejního orgánu rozhodlo obvodní státní zastupitelství tak, že ji zamítlo. Stěžovatel podal k městskému státnímu zastupitelství podnět k výkonu dohledu nad postupem obvodního státního zastupitelství. Vyrozuměním městského státního zastupitelství byl stěžovatel informován, že jeho podnět byl jako nedůvodný odložen, neboť v rozhodování nižšího státního zastupitelství nebylo zjištěno žádné pochybení.
Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení policejního orgánu, usnesení obvodního státního zastupitelství a vyrozumění městského státního zastupitelství, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva předně poukazuje na existenci pozitivního závazku státu provést účinné vyšetřování, je-li vzneseno hájitelné tvrzení, že stěžovatel byl podroben mučení nebo krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení. Hájitelnost svých tvrzení odůvodňuje poukazem na jejich konzistentnost, jakož i obsah lékařských zpráv.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.12.2019 10:30 do: 19.12.2019 11:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1624/19
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019 č. j. 11 Tdo 1600/2018-35 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2018 č. j. 12 To 35/2018-223
Stručná charakteristika: trest propadnutí věci v trestním řízení, ochrana vlastnictví
Označení navrhovatelů: P. Š.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích uznán vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby omamné a psychotropní látky a zločinu neoprávněné výroby omamné a psychotropní látky ve velkém rozsahu, dílem ve stadiu pokusu. Toho se měl, stručně řečeno, dopustit tím, že v období od dubna 2014 do listopadu 2016 vypěstoval celkem 6 kusů rostlin konopí, které následně sklidil, usušil a zpracoval do stavu způsobilého ke spotřebě jako drogu marihuanu, a takto ji poté užíval pro svou potřebu kouřením; a v období od června 2017 do zadržení policejním orgánem v suterénu a v garáži svého rodinného domu a na přilehlé zahradě za použití speciálních pěstebních pomůcek vypěstoval nejméně 150 ks rostlin prošlechtěného kultivaru konopí s vysokým obsahem kanabinoidních látek, které následně usušil a zpracoval do stavu způsobilého ke spotřebě jako drogu marihuanu, z části pouze za tímto účelem sušil, a dále pěstoval dalších 9 kusů rostlin konopí, vše v úmyslu zčásti užít pro vlastní spotřebu a zčásti ji prodat za účelem finančního zisku.
Za uvedené trestné jednání byl stěžovatel nalézacím soudem odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na dobu tří let s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu; k peněžitému trestu v celkové výši 210 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody na čtyři měsíce; a k trestu propadnutí věci, a to zajištěných pěstebních a jiných pomůcek na výrobu konopí. K odvolání státního zástupce proti výroku o trestu Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek nalézacího soudu ve výroku o peněžitém trestu, o náhradním trestu a o trestu propadnutí zajištěných věcí a stěžovateli uložil trest propadnutí věci, a to zajištěných pěstebních a jiných pomůcek na výrobu konopí a stěžovatelova rodinného domu a přilehlých pozemků. Odvolací soud uložení trestu odůvodnil množstvím zajištěné marihuany, z něhož dovodil, že měla být určena k prodeji. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí odmítl. Podle Nejvyššího soudu dotčené nemovitosti představují místo, kde docházelo k páchání trestné činnosti, konkrétně k vnitřnímu a částečně i venkovnímu pěstování konopí. Pořízení nemovitostí časově jen mírně předcházelo páchání trestné činnosti ve vztahu k druhému skutku, resp. navazovalo na první skutek, nemovitost proto musela být obstarána s vědomím, že k uvedenému protiprávnímu jednání zde bude docházet.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti odvolacím soudem uloženému trestu propadnutí věci, konkrétně domu a přilehlého pozemku. Stěžovatel je přesvědčen o nepřiměřené přísnosti uloženého trestu propadnutí věci a uvádí, že jeho případ je s ohledem na jeho osobní poměry nestandardní. Stěžovatel namítá, že nebyl zjištěn jakýkoli důkaz svědčící o záměru prodat vypěstovanou marihuanu; nebyla zjištěna síť možných odběratelů, zajištěny nástroje běžně sloužící k prodeji marihuany, ani nebylo prokázáno, že by se stěžovatel s potenciálními odběrateli scházel. S těmito námitkami se soudy podle názoru stěžovatele nevypořádaly. K důsledkům uloženého trestu propadnutí věci stěžovatel uvádí, že se jedná se o jediný hodnotnější majetek v jeho vlastnictví a jeho jedinou životní jistotu. Na nemovitosti vázne zástavní právo spojené s financováním hypotečního úvěru, které propadnutím nemovitosti zanikne a stěžovatel bude povinen k okamžitému vrácení finančního plnění ve výši přesahující 1 milion Kč. Uložený trest jej tak nevyhnutelně uvrhává do exekuce. Další pořízení nemovitosti v budoucnu je pro stěžovatele nereálné.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.12.2019 11:00 do: 19.12.2019 11:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2149/17
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017 č. j. 30 Cdo 4757/2016-661 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 6. 2016 č. j. 1 Co 12/2016-593Stručná charakteristika: úrok z prodlení při rozhodování o peněžité náhradě pozůstalým
Označení navrhovatelů: 1) J. N. 2) Z. B.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelky (matka a sestra zemřelého) se prostřednictvím žaloby domáhaly u Krajského soudu v Ostravě náhrady nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 „starého“ občanského zákoníku proti žalovanému Olomouckému kraji a Nemocnici Olomouckého kraje, a.s. (právní nástupce zrušené Nemocnice Prostějov, p. o.). Krajský soud jim částečně vyhověl, když uložil zaplatit žalovaným první stěžovatelce 1 700 000 Kč a druhé stěžovatelce 1 000 000 Kč, ve zbytku – tedy v částkách 4 300 000 Kč a 2 000 000 Kč – žalobu zamítl. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že bylo zasaženo do práva na soukromí obou žalobkyň smrtí syna prvé žalobkyně a bratra druhé žalobkyně, způsobenou v souvislosti s postupem lékařů non lege artis. Chlapec ve věku 15 let se podrobil plánované a z pohledu lékařské vědy rutinní laparoskopické operaci, lékaři se však při operačním zákroku i následné péči dopustili několika zásadních selhání, v jejichž důsledku došlo k jeho úmrtí. K odvolání všech účastníků rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že podstatně snížil přiznanou částku (první žalobkyni přiznal 1 000 000 Kč a druhé žalobkyni 600 000 Kč). Proti tomuto rozhodnutí podaly žalobkyně i žalovaní dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu částečně zamítnuto a částečně odmítnuto. Stěžovatelky následně brojily proti uvedeným rozhodnutím obecných soudů ústavní stížností. Ústavní soud jim nálezem sp. zn. sp. zn. I. ÚS 2844/14 ze dne 22. 12. 2015 vyhověl (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/2Ef8VZ2 
). Po kasačním zásahu Ústavního soudu následně vrchní soud rozsudek krajského soudu v části výroku, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaní zaplatili stěžovatelce 1) úrok z prodlení z částky 6 000 000 Kč a stěžovatelce 2) úrok z prodlení z částky 3 000 000 Kč potvrdil. Ve zbylé části rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu věc v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Tímto okamžikem se řízení o nárocích stěžovatelek rozdělilo na část, která se týkala merita věci a na část týkající se úroků z prodlení (ústavní stížnost se týká pouze úroků z prodlení). O meritu věci rozhodl v návaznosti na posledně citované rozhodnutí vrchního soudu krajský soud tak, že řízení ohledně nároku stěžovatelky 1) na zaplacení částky 1 000 000 Kč a stěžovatelky 2) na zaplacení částky 600 000 Kč zastavil. Výrokem II. pak uložil solidárně žalovaným zaplatit stěžovatelce 1) částku 700 000 Kč a stěžovatelce 2) částku 400 000 Kč. Ve zbytku, tj. co do nároku stěžovatelky 1) na zaplacení částky 4 300 000 Kč a stěžovatelky 2) na zaplacení částky 2 000 000 Kč, žalobu zamítl. Stěžovatelky podaly dovolání do výroku, kterým byla zamítnuta jejich žaloba ohledně úroků z prodlení. Namítaly, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení právní otázky existence práva na úrok z prodlení s plněním náhrady nemajetkové újmy, způsobené neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti. Tuto otázku přitom bylo třeba posoudit jinak, než jak byla Nejvyšším soudem vyřešena, nebo je tato otázka řešena v jeho praxi rozdílně. Nejvyšší soud odmítl jejich dovolání pro nepřípustnost.
Stěžovatelky ve své ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutím obecných soudů. Namítají především, že obecné soudy porušily jejich právo na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého a rodinného života, právo vlastnit majetek, princip rovnosti a zákazu diskriminace a v neposlední řadě též právo na zákonného soudce. Porušení těchto práv se podle stěžovatelek měly obecné soudy dopustit tím, že jim nepřiznaly úrok z prodlení s placením peněžité náhrady za způsobenou nemajetkovou újmu na osobnostních právech, vzniklou úmrtím poškozeného, zaviněným lékaři prostějovské nemocnice.