IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 25.02.2020 09:00 do: 25.02.2020 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 3740/19
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu v Mostě č. j. 6 Nt 7544/2019-21 ze dne 25. října 2019 a postupu Policie České republiky a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem v trestním řízení vedeném pod č. j. KRPU-21221-84/TČ-2018-040080-SB
Stručná charakteristika: volba zmocněnce k vykonávání úkonů za právnickou osobu v trestním řízení; právo na obhajobu
Označení navrhovatelů: Obchodní společnost XX
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Proti stěžovatelce – právnické osobě bylo zahájeno trestní stíhání. Zahájeno bylo rovněž stíhání jejích statutárních zástupců. Ústavní stížností napadeným usnesením ustanovil Okresní soud v Mostě stěžovatelce opatrovníka (advokátku) podle § 34 odst. 5 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dál jen „ZTOPO“). Jako důvod ustanovení opatrovníka okresní soud uvedl, že stěžovatelka nemůže jednat prostřednictvím svého (v době rozhodnutí) jediného jednatele (správně člena představenstva), neboť ten je v téže trestní věci stíhán pro totožnou trestnou činnost, a je tedy podle § 34 odst. 4 ZTOPO v předmětném trestním řízení vyloučen z možnosti za stěžovatelku dále činit úkony. V odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud uvedl, že jelikož „není jiná osoba, která by mohla za společnost jednat, bylo by zcela neúčelné a ryze formální doručování výzvy této společnosti, aby si zvolila jinou osobu k úkonům v trestním řízení, která není v postavení obviněného, svědka či poškozeného.“ Okresní soud stěžovatelku dále poučil, že stížnost proti předmětnému usnesení není přípustná.
Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Okresního soudu v Mostě, neboť je přesvědčena, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na obhajobu. Zároveň požaduje, aby Policii České republiky a Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem bylo zakázáno pokračovat v porušování práva na obhajobu spočívajícím v nerespektování jejího práva zvolit si obhájce podle svého uvážení prostřednictvím osoby oprávněné za ni v trestním řízení činit úkony. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že orgány činné v trestním řízení chybně dospěly k závěru, že osoba, která je v téže věci obviněným, nemůže za stěžovatelku činit žádné úkony, a to ani zvolit jí obhájce; nezkoumaly totiž, zda mezi stěžovatelkou a jejím členem představenstva existuje jakýkoli (i potenciální) střet zájmů. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rozsáhle odkazuje na judikaturu Ústavní soudu, podle níž je součástí práva na obhajobu, které má i právnická osoba, i právo na svobodnou volbu obhájce.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 25.02.2020 09:00 do: 25.02.2020 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2440/19
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ing. Jiří Zemánek CSc.
Stručná charakteristika: Právo na projednání věci v nepřítomnosti účastníka
Označení navrhovatelů: Nemocnice ve Frýdku-Místku, příspěvková organizace
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem poté, co jím vydaný elektronický platební rozkaz byl z důvodu jeho nedoručení vedlejšímu účastníkovi řízení (žalovanému) zrušen, zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka (žalobkyně) domáhala po vedlejším účastníkovi řízení zaplacení částky ve výši 3 412,29 Kč s příslušenstvím z důvodu úhrady za jí poskytnutou zdravotní péči. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník řízení nebyl v době poskytnutí ošetření osobou pojištěnou podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky provedené úkony zdravotní péče stěžovatelce neproplatila, obrátila se stěžovatelka se svým nárokem na soud. Okresní soud bez nařízení jednání žalobu zamítl, neboť stěžovatelka neunesla důkazní břemeno a neprokázala, že vedlejšímu účastníkovi řízení poskytla zdravotní péči, za kterou požaduje úhradu. Pouhá faktura vystavená stěžovatelkou nezakládá žádný právní vztah, na jehož základě by měla vzniknout povinnost k úhradě.
Okresní soud se podle stěžovatelky dopustil nepřípustné libovůle, když své rozhodnutí vydal na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a stěžovatelce ani neumožnil, aby v řízení sporné skutečnosti prokázala. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku, neboť se domnívá, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva na soudní ochranu a na projednání věci v její přítomnosti.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 25.02.2020 14:00 do: 25.02.2020 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I.ÚS 1860/19
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 5. 2019, č. j. 6 T 31/2019-975
Stručná charakteristika: dohoda o vině a trestu - podmínky jejího schválení
Označení navrhovatelů: J. P. a K. H.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech byla schválena dohoda o vině a trestu mezi obviněnými J. P., K. H., J. H. a státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech. Na základě dohody o vině a trestu byli stěžovatelé J. P. a K. H. uznáni vinnými řadou trestných činů. Na základě zmíněné dohody o vině a trestu byl oběma stěžovatelům uložen trest odnětí svobody v délce trvání 5 roků, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou.
Stěžovatelé zejména namítají, že jim nebyla zachována lhůta k přípravě na veřejné zasedání. Dále tvrdí, že v jejich věci nebyly splněny všechny zákonem stanovené podmínky, aby mohlo k uzavření dohody mezi obviněným a státním zástupcem dojít. Stěžovatelé podepsali dohodu o vině a trestu jen proto, aby byli propuštěni z vazby. Okresní soud se však v napadeném rozsudku nevypořádal s tím, že jejich vůle při podpisu dohody nebyla vážná a svobodná. To, že trestní řád neupravuje odstoupení od dohody o vině a trestu podle stěžovatelů ještě neznamená, že tak nelze učinit.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 25.02.2020 15:00 do: 25.02.2020 15:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 510/19
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4079/2018-413 ze dne 27. 11. 2018, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 55/2018-393 ze dne 14. 6. 2018 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 13 C 238/2010-375 ze dne 14. 3. 2018, spojené s návrhem na zrušení čl. V bodu 6 a 13 v části třetí zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; a položky 8a přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů
Stručná charakteristika: Právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: B.A.R. - REPTOFILIA, s. r. o., se sídlem Mečíková 2892, Praha 10
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelka se u obecných soudů domáhá na České republice – Ministerstvu životního prostředí (vedlejší účastnici) náhrady újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Obvodní soud pro Prahu 10 stěžovatelce přiznal 13 535 400 Kč s příslušenstvím, avšak zamítl její žalobu co do částky 3 228 900 Kč s příslušenstvím. Proti zamítnutí části žaloby se stěžovatelka odvolala v listopadu 2017. Obvodní soud ji vyzval k uhrazení soudního poplatku za odvolání ve výši 161 445 Kč, který vyměřil dle položky 22 bod 1 písm. a) tzv. sazebníku soudních poplatků, tedy přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Obvodní soud poté napadeným usnesením zastavil odvolací řízení, neboť stěžovatelka vyměřený soudní poplatek neuhradila. K námitkám stěžovatelky proti vyměřenému poplatku obvodní soud uvedl, že novelizací provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. byla ze zákona o soudních poplatcích s účinností od 30. 9. 2017 vypuštěno ustanovení § 11 odst. 1 písm. n), podle něhož byla od poplatku osvobozena řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem. Stěžovatelka podala odvolání až po účinnosti předmětné novely, a bylo jí tak třeba vyměřit poplatek dle položky 22 odst. 1 písm. a) sazebníku. Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl dovolání stěžovatelky jako nedůvodné.
Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces, rovnost stran a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Stěžovatelka argumentuje, že na řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím mělo být i pro účely vyměření soudního poplatku nahlíženo jako na jeden celek. Odvolání tak mělo být od soudního poplatku osvobozeno. Dále stěžovatelka odkazuje na závěry obsažené v usnesení sp. zn. IV. ÚS 356/18 ze dne 29. 5. 2018, v němž podle ní Ústavní soud dovodil, že po novelizaci provedené zákonem č. 296/2017 Sb. nelze vybírat poplatky za odvolání ve věcech náhrady újmy dle zákona o odpovědnosti státu podle položky 22 sazebníku, neboť by tím bylo nepřiměřeně zasaženo do práva účastníků na přístup k soudu. Provedenou novelizaci stěžovatelka považuje rovněž za rozpornou s dobrými mravy.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.02.2020 15:00 do: 26.02.2020 15:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1833/18
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018 č. j. 32 Cdo 2947/2016-167 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2016 č. j. 28 Co 410/2015-126
Stručná charakteristika: právo vlastnit majetek
Označení navrhovatelů: M. B., zast. advokátem Mgr. Vladimírem Kratochvílem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel se žalobou po České spořitelně, a. s. (vedlejší účastnice řízení) domáhal zaplacení částky 101 852,92 Kč s příslušenstvím. Podání žaloby odůvodnil tím, že s vedlejší účastnicí uzavřel smlouvu o vedení běžného účtu, k němuž obdržel platební kartu. V červenci 2013 si chtěl v Turecku vybrat finanční hotovost z bankomatu, nicméně po stornování nabídky v pro něj nesrozumitelném jazyce mu karta již nebyla vydána. Tutu skutečnost oznámil turecké policii a banka provozující bankomat mu sdělila, že platební karta mu bude vrácena do dvou týdnů na pobočku vedlejší účastnice. O čtyři dny později, bezprostředně po svém návratu do vlasti, stěžovatel kontaktoval vedlejší účastnici, jíž vysvětlil situaci, platební kartu zablokoval a reklamoval neautorizované výběry z bankomatů, které byly prostřednictvím karty mezitím provedeny. Vedlejší účastnice reklamaci stěžovatele označila za neoprávněnou, neboť všechny transakce byly provedeny v době před zadáním zákazu na platební kartu a v případech zneužití karty, při nichž byl použit PIN, odpovídá za všechny transakce i škody držitel karty.
Obvodní soud pro Prahu 4 žalobě stěžovatele vyhověl a uvedl, že zůstala-li stěžovatelova platební karta v tureckém bankomatu, nedošlo z jeho strany k porušení povinností podle § 101 písm. b) zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku, ve znění do 12. 1. 2018. Zadržení bankovní karty bankomatem nelze přitom podle názoru obvodního soudu považovat za ztrátu. Proti rozsudku podala vedlejší účastnice odvolání, kterému Městský soud v Praze vyhověl a žalobu stěžovatele zamítl. Soud při svém rozhodování přihlédl k tomu, že mezi zadržením platební karty v bankomatu a její blokací uplynuly čtyři dny. I v případě zadržení karty bankomatem, tedy v situaci, kdy karta nebyla zničena, bylo podle městského soudu povinností stěžovatele oznámit vedlejší účastnici tuto skutečnost. Stěžovatel následně podal dovolání, ve kterém mj. uvedl, že zadržení karty bankomatem je běžnou záležitostí, a nejde o ztrátu, odcizení ani zneužití karty. Domníval se proto, že mu karta bude brzo vydána a nejednal lehkomyslně ani neopatrně. Nejvyšší soud dovolání z části zamítla a z části odmítl. Postup stěžovatele byl podle dovolacího soudu hrubě nedbalý, vedoucí k porušení povinností podle zákona o platebním styku.
Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména nesouhlasí s výkladem slov ztráta, odcizení a hrubá nedbalost, jak jej provedly městský soud a Nejvyšší soud. Povinnost oznámit zneužití karty mu podle jeho názoru vznikla až v okamžiku návštěvy pobočky vedlejší účastnice po návratu z Turecka, kdy se mj. dozvěděl o instalaci zádržného zařízení v bankomatu, v tom okamžiku kartu také zablokoval.