Ústavní soud zamítl návrh Nejvyššího správního soudu vedený pod sp.zn.: Pl. ÚS 4/07 a veřejně vyhlásil svůj nález 10.12.2009. Kasační stížností se stěžovatelka V.K. domáhala u Nejvyššího správního soudu zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byla v roce 2005 zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení. Stěžovatelka se domáhala vyplacení jednorázového příspěvku k důchodu ve výši 1.000,- Kč podle bodu 7., Čl. XXIX zákona č. 237/2004 Sb.
Účelem tohoto příspěvku pro důchodce bylo pomoci vyrovnat se s růstem cen v důsledku změn u daně z přidané hodnoty v roce 2004 a byl jím jednorázově kompenzován nárůst životních nákladů v souvislosti se změnami ve výši daně z přidané hodnoty. Nárok na uvedený příspěvek nebyl stěžovatelce přiznán s odůvodněním, že tento nárok se vztahuje pouze a výplatu důchodu z českého důchodového pojištění, zatímco stěžovatelka se sice stala v roce 2004 občankou České republiky, pobírala však důchod ze slovenského důchodového pojištění. Stěžovatelka se odvolávala na čl. 17 Smlouvy mezi ČR a SR a je přesvědčena, že nevyplacením uvedené částky se jedná o diskriminaci českého občana.
Ústavní soud posuzoval, zda napadená právní úprava není způsobilá porušit zásadu rovnosti v právech, obecně vyjádřenou v článku 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech (konkretizovanou v článku 3 Listiny v odstavci prvním) a zda se ve svých důsledcích nejedná - v souvislosti s uvedenými články - o diskriminaci zasahující právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří podle čl. 30 odst. 1 Listiny.
Se zřetelem na shromážděné podklady k danému případu a na vyjádření příslušných dotčených orgánů státní moci souhlasí i Ústavní soud s názorem, že předmětná jednorázová kompenzace pro důchodce byla od počátku pojímána nikoliv jako sociální dávka stojící mimo systém důchodového pojištění, ale jako plnění v rámci poskytovaných dávek z českého důchodového pojištění (pozn.: příspěvek bylo proto třeba vyplatit i do ciziny), tedy s ohledem na to, jaká je výše důchodů poskytovaných podle právní úpravy platné v České republice; poživatelů cizích důchodů, žijících na území České republiky, se týkat nemohla. Tento přístup bylo možné považovat za jednorázovou quasi valorizaci důchodu. Logicky a z podstaty věci samé pak platí, že jeho výše byla koncipována s vědomím toho, jaké jsou průměrné příjmy osob, kterým je vyplácen český důchod. Úrovní příjmů osob, které pobírají důchod z cizího státu, mnohdy se svou výší značně lišící od důchodu českého, se zákonodárce nezabýval a ani zabývat nemohl. V uvedeném postupu zákonodárce nelze podle přesvědčení Ústavního soudu shledat žádnou neodůvodněnou diskriminaci. Je skutečně a nepochybně věcí každého státu stanovit, jaké valorizace důchodů, reagující na aktuální příjmovou a cenovou úroveň konkrétního státu budou prováděny. Zvolený postup lze považovat podle Ústavního soudu za legitimní a provedený způsobem, jenž je jeho účelu přiměřený. Ad absurdum vzato, v případě vyhovění danému návrhu, tedy v podstatě v případě přiznání této jednorázové kompenzace i poživatelům slovenských (a jiných cizích) důchodů, žijících na území České republiky, by se naopak mohly oprávněně cítit diskriminovány i jiné skupiny osob, a to nejen důchodců, pokud by nebylo přijato řešení plošné. Tento příspěvek ale nebyl pojat jako plošný, nebyl určen pro všechny obyvatele České republiky a zákonodárci jej přiznali pouze poživatelům důchodů z českého důchodového pojištění, kterým stěžovatelka nebyla.
Ústavní soud neakceptoval ani navrhovatelem namítaný údajný nesoulad napadené právní úpravy s čl. 17 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení, neboť tato smlouva se týkala jen oblasti státních sociálních dávek a uvedený příspěvek měl charakter plnění důchodového. Podle Ústavního soudu je v souladu se zásadou rovnosti zacházení, jestliže úprava příspěvku v zákoně č. 237/2004 Sb., není vázána na pobyt nebo na státní příslušnost, ale na podmínku jinou, tj. na výplatu důchodu z českého důchodového pojištěni. Ústavní soud rovněž zdůraznil, že sama výše předmětné částky, tedy 1.000,- Kč (cca 40 Euro), navíc jednorázově vyplácená, může stěží založit, pokud jde o jednotlivce, natolik neodůvodněnou nerovnost, že by mohla zasáhnout ústavní rovinu, byť ve vztahu ke státnímu rozpočtu o zanedbatelnou částku nejde. Za veřejný zájem lze pak nepochybně považovat i účelné hospodaření s finančními prostředky, určenými k vyplácení důchodů ve výši, stanovené právními předpisy. Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh zamítl.
Soudcem zpravodajem byl Vojen Güttler.
Plný text nálezu bude k dispozici v databázi NALUS pod sp. zn. Pl. ÚS 4/07.
Jana Pelcová, tisková mluvčí, tel.: 542 161 026, jana.pelcova@usoud.cz