Ústavní soud dnešním nálezem sp. zn. Pl. ÚS 9/07 zamítl návrh skupiny senátorů na zrušení tzv. blokačního paragrafu v zákoně o půdě, který do přijetí zvláštních restitučních zákonů o církevním majetku zakazuje převádět majetek, který církve historicky vlastnily. Zákony o restituci církevního majetku přes zákonný příslib dodnes přijaty nebyly. Ústavní soud však skupině senátorů vyhověl v tom, že na jejich návrh označil tuto dlouhodobou nečinnost Parlamentu, spočívající v nepřijetí zákona o restituci církevního majetku, za protiústavní.
Na Ústavní soud se v roce 2007 obrátila skupina senátorů Senátu Parlamentu ČR s návrhem, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. (zákon o půdě) a zároveň aby Ústavní soud vyslovil, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu, která spočívá v nepřijetí zákona, na nějž ustanovení § 29 zákona o půdě odkazuje, je protiústavní.
Ustanovení § 29 zákona o půdě (tzv. blokační paragraf) zní:
„Majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.“
Ústavní soud dnešním nálezem skupině senátorů vyhověl jen částečně. Jejich návrh na zrušení § 29 zákona o půdě sice zamítl, autoritativně však na jejich návrh vyslovil, že „dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu, který by vypořádal historický majetek církví a náboženských společností, je protiústavní a porušuje čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 15 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.“
Napadený § 29 zákona o půdě předpokládá, že historický majetek církví a náboženských společností nebude předmětem obecného restitučního zákona (zákona o půdě), nýbrž zákona zvláštního. Ústavní soud uvedl, že podstatou blokačního paragrafu je především závazek (příslib) zákonodárce přijmout právní úpravu vypořádávající historický majetek církví a náboženských společností. Naprostá většina historického majetku církví a náboženských společností je stále v rukou státu. Poměrně menší část je evidována ve vlastnictví třetích osob, zejména obcí. Dispoziční omezení s historickým církevním majetkem slouží toliko k ochraně tohoto majetku do doby přijetí zmíněného zvláštního zákona, nikoliv k omezení obcí v jejich samosprávě.
V souvislosti s obnovou uzemní samosprávy byla po roce 1991 zákonem do vlastnictví obcí převedena řada nemovitostí, které především tvoří tzv. historický majetek obcí, ale i nemovitosti další, určené pro budoucí restituci jiným osobám. V případech, kdy byl na obce převeden majetek, který jim historicky nepatřil, se obce dostaly do postavení tzv. povinných osob, které měly a mají povinnost vydat majetek původním vlastníkům, restituentům. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře – a ani nyní – neshledal, že by navracení majetku, který není historickým majetkem obcí, porušovalo jejich základní práva.
Zrušení § 29 zákona o půdě by umožnilo převod historického majetku církví třetím osobám, čímž by však bylo podstatně ohroženo, ne-li znemožněno, majetkové vyrovnání v podobě restituce (vrácení nemovitého majetku církvím jako původním vlastníkům) jako jedné z hlavních metod zmírňovaní křivd. „Odblokování“ dotčeného historického církevního majetku by naopak patrně vyvolalo vyšší počet individuálních žalob, což je cesta, kterou Ústavní soud již v minulosti odmítl, neboť by se tak zákonodárce zbavil odpovědnosti za přijetí zvláštního zákona a přenesl by odpovědnost na soudy.
Pro zrušení napadeného ustanovení nebyly shledány důvody, ovšem Ústavní soud vyhověl návrhu v té části, která požadovala vyslovení protiústavní nečinnosti Parlamentu. K tomu Ústavní soud uvedl tři důvody.
Povinnost zákonodárce přijmout určitý předpis plyne v první řadě ze samotného napadeného ustanovení. Na základě dřívější judikatury i nyní Ústavní soud uvedl, že tato povinnost může vyplývat přímo z ústavněprávní úrovně (např. v zajištění realizace základních práv a svobod nebo v jejich ochraně), tak i z úrovně „obyčejných“ zákonů, v nichž si zákonodárce tuto povinnost výslovně sám uložil. Tak se stalo i v § 29 zákona o půdě. Pokud zákonodárce odkáže na zákon, který má být schválen v budoucnu, avšak tento zvláštní zákon ani po dlouhé době nepřijme (v této věci se jedná o 19 let), porušuje tím princip právní jistoty a důvěry v právo.
Ve druhé rovině Ústavní soud konstatoval, že závazek zákonodárce přijmout zákon předvídaný napadeným ustanovením plyne z povinnosti chránit tzv. legitimní očekávání těch, jimž byla právní norma určena. Legitimní očekávání je v jeho judikatuře konkrétním majetkovým zájmem na straně církevních subjektů a opírá se o celkovou koncepci restitučního zákonodárství v České republice, o konkrétní zákonné ustanovení, a o jeho ustálenou interpretaci obsaženou v judikatuře Ústavního soudu. Nepřijetí zvláštního zákona, který by vypořádal historický majetek církví, je tak v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Konečně Ústavní soud shledal, že povinnost přijmout předvídaný zákon plyne i z ústavního příkazu chránit základní práva a svobody. Ústavní soud uvedl, že Listina základních práv a svobod obsahuje zásadu konfesně neutrálního státu a zaručuje náboženskou svobodu, jejíž součástí je nejen nezávislost státu na určitém náboženském vyznání nebo světonázoru, ale i nezávislost církví a náboženských společností na státu. Ta se projevuje mimo jiné tzv. církevní autonomií a majetkové samosprávě církví a náboženských společností. Demokratický a právní stát po trpkých zkušenostech s náboženských útlakem v letech 1948 – 1989 deklaroval širokou náboženskou svobodu jako základní právo. Avšak dosud nepřistoupil ke kroku, který by přivodil materiální zajištění výkonu některých složek tohoto práva, zejména ekonomickou nezávislost církví a náboženských společnostech na státu, ve vztahu k církvím, které byly veškerého hospodářského zázemí zbaveny v důsledku protiprávních kroků komunistického režimu. Nečinnost Parlamentu tak přivodila stav, který porušuje čl. 15 odst. 1, čl. 16 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Protože Ústavní soud svou rozhodovací činností nemůže chybějící zákon nahradit, omezil se na konstatování protiústavní nečinnosti Parlamentu. Ústavní povinností Parlamentu jako zákonodárce je přijmout zákon, kterým by byl vypořádán historický majetek církví a náboženských společností, k jehož přijetí se zákonodárce sám již před 19 lety zavázal.
Soudcem zpravodajem v dané věci byl soudce Jiří Mucha. Protože však jeho návrh na rozhodnutí ve věci nezískal zákonem požadovanou většinu hlasů a místo toho byl přijat návrh soudkyně Ivany Janů, určil předseda Ústavního soudu soudkyni Ivanu Janů vypracováním dnešního nálezu. Odlišná stanoviska k nálezu si vyhradili soudci Vladimír Kůrka, Jiří Mucha, Jan Musil a Pavel Rychetský.
Úplný text nálezu je k dispozici 
zde (532 KB, PDF).
Tomáš Langášek
generální sekretář Ústavního soudu