Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Ustanovení zákona o střetu zájmů omezující veřejné funkcionáře zůstávají beze změny

18.02.2020

 

Ústavní soud, Brno, TZ 12/2020

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) zamítlo návrh prezidenta republiky na zrušení § 4a, 4b, 4c a § 9 písm. e) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb., a čl. II bodu 1 a 6 a části III zákona č. 14/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a návrh skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na zrušení čl. VIII zákona č. 14/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Dále byl odmítnut návrh prezidenta republiky na zrušení části III zákona č. 14/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

Ústavní soud nejdříve podrobně vypořádal námitky, které zpochybňovaly ústavnost zákona o střetu zájmů jako celku. Podrobně vyložil, co je náplní pojmu „volební zákon“ v čl. 40 Ústavy České republiky, a proč proto nedošlo k porušení tohoto ustanovení. Stejně tak nepřisvědčil obsáhlým námitkám o netransparentnosti zákonodárného procesu, kdy prý poslanci a senátoři nemohli dobře vědět „o čem hlasují“. Následně obsáhle vyložil ústavní východiska pro úpravu střetu zájmů a s tím související potřebu omezení základních práv a svobod veřejných funkcionářů. Odmítl názor, že zákon o střetu zájmů je pouze namířen proti konkrétní osobě (tzv. lex Babiš) a zdůraznil, že napadenou úpravu je třeba měřit vždy podle všech osob, které spadají do určité kategorie veřejných funkcionářů.

V souvislosti s jednotlivými napadenými ustanoveními zákona o střetu zájmů konstatoval, že v demokratickém právním státě jsou volby řádně vedenou soutěží o důvěru a mandát od voličů, nikoli o ovládnutí státu za účelem využití či dokonce zneužití jeho kapacit a zdrojů jejich vítězem. Stát není podnik; služba státu je sice honorována, avšak výkon veřejné funkce není podnikáním, natož správou vlastního majetku. Proto je povinností demokratického právního státu nejen vytvořit veřejnému funkcionáři takové podmínky, aby mohl svou funkci řádně vykonávat, ale také zamezit tomu, aby takto svěřenou moc mohl využívat k prosazování vlastních (osobních) zájmů na úkor zájmu veřejného, a tím i důvěry veřejnosti.

Za důvodnou dále neuznal námitku, že je porušeno právo na přístup k veřejné funkci podle čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, které však navrhovatelé zaměňují za nemožnost státu upravit podmínky výkonu veřejné funkce za současného zásahu do základních práv a svobod.

Ústavní soud konstatoval, že právní úprava nikomu nebrání ucházet se o veřejnou funkci z důvodu možného střetu zájmů založeného na majetku nebo provozování určité činnosti; nestanoví tedy předem, že se o ni vůbec nelze ucházet. V takovém případě by sporné otázky musely být vyřešeny dříve, než by k volbě nebo jmenování došlo. Naopak stanoví, že se o veřejnou funkci může ucházet každý s tím, že případný vznik neslučitelnosti nebo střetu zájmů bude řešen až v případě, že veřejnou funkci nabude. Náš ústavní pořádek tak vyžaduje, aby se rozhodovali uchazeči o veřejnou funkci, nikoli aby stát změnil svou povahu tím, že se přizpůsobí osobní situaci a soukromým zájmům uchazečů a přestane být představitelem veřejného zájmu a obecného blaha pro všechny, jak to vyžaduje Ústava. Každý uchazeč o veřejnou funkci požadavky musí předem znát a nesmí být jimi dodatečně „zaskočen“.

Z hlediska veřejného zájmu a ochrany demokratických hodnot je akceptovatelná snaha zákonodárce, který v reakci na koncentraci významné ekonomické a mediální moci, a z toho plynoucích hrozeb, činí v mezích ústavního pořádku opatření bránící možné postupné deformaci demokratického režimu do podoby některé z jeho fiktivních či neliberálních variant odporujících principům politické soutěže v demokratickém právním státě. Jde o jedno z opatření tzv. obranyschopné demokracie na úseku provozování a vlastnictví sdělovacích prostředků. Tato opatření sledují veřejný zájem na férovém vedení politické soutěže jako neoddělitelné součásti politického života demokratického právního státu, přičemž veřejný zájem je zde formulován jako výsledek demokraticky vedené parlamentní rozpravy a střetávání různých názorů a je vyjádřen ústavně konformním způsobem.

Ústavní soud se v nálezu obsáhle na více místech věnoval námitkám proti vázanosti právem Evropské unie, přičemž rozlišil mezi jeho dopady na napadené ustanovení § 4a (provozování rozhlasu a televize a vydávání periodického tisku) a § 4b a § 4c (ucházení se o veřejné zakázky, dotace a investiční pobídky). Úprava v § 4a je podle Ústavního soudu především řešením vnitrostátních otázek politického a ústavního systému v zájmu zachování zásad demokratického právního státu a s tím spojené národní identity. Proto zde nemají místo námitky, že neplyne-li něco takového pro Českou republiku z práva EU, pak to ani stanovit nemůže. Oproti tomu z členství Evropské unii vyplývá závazek loajální spolupráce s jejími orgány, tedy činit veškerá vhodná obecná nebo zvláštní opatření k plnění jejích závazků včetně přijímání „veškerá nezbytná vnitrostátní právní opatření k provedení právně závazných aktů Unie“.

V souvislosti s napadenými ustanoveními zákona o střetu zájmů to podle Ústavního soudu znamená, že unijním právem chráněný zájem na řádném nakládání s finančními prostředky rozpočtů Evropské unie a na čistotě soutěžního prostředí by měl být shodný se zájmem každého členského státu, jehož finanční příspěvky tvoří součást těchto unijních rozpočtů a jehož národní trh je součástí jejího vnitřního trhu.

Podle Ústavního soudu při výkladu vnitrostátních právních předpisů, včetně ústavních, je třeba naplňovat Ústavu České republiky ve vztahu k právu Evropské unie rovněž tak, že v oblasti spadající do působnosti práva Evropské unie je třeba dotčené vnitrostátní předpisy vykládat s přihlédnutím k principům plynoucím z jejího práva.

 V nálezu se Ústavní soud rovněž obsáhle věnuje zahraničním úpravám střetu zájmů zejména těm, které jsou srovnatelné (či jsou dokonce vzorem) s naší úpravou. V této souvislosti na více místech poukázal na slabiny domácí úpravy, na které konečně (tzv. bezzubost) poukazují návrhy na její zrušení. Zde rozvedl Ústavní soud pojmy symbolické zákonodárství, kterým však zákon o střetu zájmů není, byť neumožňuje řešení této problematiky tak jako např. úprava rakouská nebo slovenská. Nicméně zdůraznil, že i když v našich podmínkách nejde o ústavní zákon, je třeba jej dodržovat, což platí rovněž pro prezidenta republiky a předsedu vlády zejména v procesu ustavování vlády, kde poukázal na potřebu zvažovat při jmenování členů vlády rovněž to, zda se tím nedostanou do střetu zájmů a zda bude možno takovou překážku odstranit.

K výroku a odůvodnění nálezu uplatnili odlišné stanovisko soudci Jaroslav Fenyk, Josef Fiala a Radovan Suchánek.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/17 včetně disentů je dostupný  zde (962 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu