Ústavní soud odmítl ústavní stížnost Nadace knížete z Lichtenštejna

25.02.2020

Ústavní soud, Brno, TZ 15/2020

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Radovan Suchánek) odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost stěžovatelky nadace FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG podanou proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudkům Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, neboť neshledal, že by těmito rozhodnutími byla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky.

Předmětem řízení před obecnými soudy bylo určení vlastnického práva k blíže specifikovaným pozemkům ve Středočeském kraji, a to na základě žaloby podané Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových (vedlejší účastnice řízení). Podstatou sporu byla otázka platnosti konfiskace těchto pozemků Františku Josefu II, knížeti z Liechtensteinu (právnímu předchůdci stěžovatelky) na základě dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Stěžovatelka své vlastnické právo opírala o rozhodnutí o dědictví, na jehož základě byla zapsána jako vlastník do katastru nemovitostí, a o nezákonnost konfiskace. Vzhledem k nesporným tvrzením o více než 60 let trvajícím faktickém panství státu nad předmětnými pozemky dospěly obecné soudy k závěru, že vlastníkem byla ode dne nabytí účinnosti dekretu vedlejší účastnice. Soudy podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, konstatovaly, že pro smysl a cíl restitučních zákonů lze zákonnost konfiskačních aktů přezkoumávat pouze v řízení o restitučních nárocích. 

Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti tvrdila, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, a zejména namítala, že soudy uplatnily výše zmíněné stanovisko pléna Ústavního soudu formalisticky, bez zohlednění principů materiálního právního státu, individuálních a mezinárodních aspektů případu.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, jejích doplnění a příloh, následných vyjádření a vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na přerušení řízení z důvodu probíhajících mezivládních diplomatických jednání mezi Lichtenštejnskem a Českou republikou za účelem předložení věci Mezinárodnímu soudnímu dvoru.

Podstata argumentace v rozsáhlé ústavní stížnosti a jejích doplněních tkví ve zpochybnění závěrů obecných soudů, že v důsledku tzv. restitučních zákonů není možný přezkum zákonnosti přechodu vlastnického práva k nemovitostem na základě dekretu, potažmo vyhlášky ONV v Olomouci z r. 1945 o konfiskaci nemovitostí. Zejména z toho důvodu obecné soudy uzavřely, že otázka případné neplatnosti konfiskace není pro rozhodnutí po právní stránce významná.

Podle tvrzení stěžovatelky její právní předchůdce nebyl Němec, nespadal pod režim dekretu a nemovitosti mu tak nemohly být platně zabaveny. K tomu navrhla provedení mnoha důkazů, z nichž většina byla okresním soudem i krajským soudem odmítnuta pro nadbytečnost. Ústavní soud tak nejprve posoudil opodstatněnost ústavní stížnosti co do ústavnosti názoru o nemožnosti přezkumu zákonnosti konfiskace; tato otázka je zásadní pro posouzení souladu určení vlastnického práva k nemovitostem s ústavním pořádkem a navazujících námitek stěžovatelky. Většina námitek však byla vyvrácena již ve stanovisku pléna Ústavního soudu a dále vypořádána v napadených rozhodnutích.

Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu srozumitelně vyložily, že případná nezákonnost konfiskačních aktů je vzhledem k účelu restitučních zákonů nevýznamná. Je-li v zájmu zachování právní jistoty cílem restitučních zákonů ponechat ostatní právní vztahy ve stavu, v jakém byly v době jejich přijetí, nemohla stěžovatelka nabýt vlastnické právo na základě rozhodnutí o dědictví.

V napadených rozhodnutích bylo přesvědčivě odůvodněno, proč se na posuzovanou věc vztahuje stanovisko pléna Ústavního soudu, a že nelze toto stanovisko shledat překonaným. Stanovisko Ústavní soud následoval v nedávné době např. v nálezu ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 987/18 či v usnesení ze dne 3. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 4127/16. Na případnosti stanoviska pléna Ústavního soudu nemůže ničeho změnit, že na rozdíl od věci posuzované ve stanovisku bylo v řízeních před obecnými soudy postavení účastníků řízení opačné. To, že vedlejší účastnice vystupovala v řízeních před obecnými soudy v postavení žalobkyně, nemění nic na obsahu tohoto stanoviska ani na ústavně souladných závěrech obecných soudů týkajících se (ne)přezkoumatelnosti zákonnosti konfiskačních aktů, okamžiku přechodu vlastnického práva či nulity konfiskačních vyhlášek.

Okresní soud v napadeném rozhodnutí ústavně souladně vyložil, že na základě restitučních zákonů se i do katastru nemovitostí zapsaný vlastník musel svého práva domáhat na základě restitučních právních předpisů. S ohledem na historické souvislosti i judikaturu Ústavního soudu bylo obecnými soudy na jisto postaveno, že přechod vlastnického práva na základě dekretu nastal ex lege.

Ústavní soud pro úplnost dodává, že neshledal opodstatněnými ani další námitky stěžovatelky, které se týkaly údajných procesních pochybení obecných soudů.

Text usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2130/17 je dostupný PDF zde (250 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu