Ústavní soud, PV 11/2026
V této věci je jádrem podané ústavní stížnosti spor o ústavně konformní interpretaci § 73aa trestního řádu, jenž stanoví, že opatření nahrazující vazbu může trvat jen po dobu nezbytně nutnou, po kterou trvají důvody vazby a je ho zapotřebí k jejímu nahrazení. Celková doba trvání opatření nahrazujícího vazbu, nestanoví-li zákon jinak, nesmí překročit jedenapůlnásobek doby stanovené pro trvání vazby. Jde o ustanovení, které bylo do trestního řádu včleněno na základě novelizačního zákona č. 270/2025 Sb., jenž nabyl účinnosti k 1. 1. 2026.
Proti stěžovateli je vedeno trestní řízení pro skutek, v němž je spatřováno spáchání zvlášť závažného zločinu financování terorismu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny, zločinu podpory a propagace terorismu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny a přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií. Stěžovatel byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 z dubna 2021 vzat do vazby, v červnu téhož roku bylo rozhodnuto o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu a o nahrazení vazby přijetím peněžité záruky za současného vyslovení dohledu probačního úředníka a uložení povinnosti zdržovat se ve stanovenou dobu v místě svého bydliště. Usnesením Městského soudu v Praze byla podle § 73a odst. 5, § 73aa trestního řádu zrušena peněžitá záruka ve výši 600 000 Kč přijatá výše zmíněným usnesením vrchního státního zastupitelství (výrok I), dále byl zrušen dohled probačního pracovníka nad stěžovatelem (výrok II) a podle § 77a odst. 4, § 73aa trestního řádu zrušeno omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí (výrok III). Proti tomuto usnesení podal státní zástupce stížnost, v níž namítal nesplnění procesních podmínek pro vydání usnesení městského soudu, jakož i to, že ve vztahu k peněžité záruce nelze aplikovat § 73aa trestního řádu, což platí i o zákazu vycestování. Vrchní soud v Praze v březnu tohoto roku dle § 149 odst. 1 trestního řádu rozhodl o zrušení výroků I a III usnesení městského soudu. Předně konstatoval, že překročením stanovené maximální délky trvání zanikají dle § 73aa trestního řádu opatření nahrazující vazbu ex lege bez potřeby dalšího rozhodnutí, a proto i přes procesně vadný postup městského soudu nepřikročil ke zrušení výroku II napadeného usnesení. Ve vztahu k trvání peněžité záruky však vrchní soud shledal, že právní úprava obsažená v § 73a odst. 6 až 8 trestního řádu představuje lex specialis vůči postupu podle § 73aa trestního řádu, jenž takový odlišný postup sám předpokládá, a proto městský soud postupoval chybně, když svým usnesením peněžitou záruku zrušil. Současně se dle vrchního soudu výjimka z aplikace § 73aa trestního řádu vztahuje i na zákaz vycestování, neboť ten byl v projednávané věci stanoven akcesoricky s přijetím peněžité záruky ve smyslu § 73a odst. 3 trestního řádu, a ani v tomto ohledu proto nebyl postup městského soudu správný.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal zásah do svého práva vlastnit majetek a do svobody pohybu. Tvrdil, že soud nevyložil ústavně konformním způsobem § 73aa trestního řádu, jenž stanoví maximální přípustnou dobu trvání opatření nahrazujících vazbu.
První senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Dita Řepková) ústavní stížnosti vyhověl a zrušil usnesení vrchního soudu, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele vlastnit majetek a svoboda pohybu stěžovatele.
Právní věta:
Postup soudu, který interpretoval § 73aa trestního řádu v tom smyslu, že část jeho věty druhé „nestanoví-li zákon jinak“ vylučuje aplikaci tohoto ustanovení u peněžité záruky a omezení spočívajícím v zákazu vycestování (§ 73a odstavec 1, 3 trestního řádu), a to z důvodu existence § 73a odstavec 6, 7 trestního řádu, představuje nepřípustné rozšíření časového rozsahu omezení práv obviněného a současně i zásah do základních práv obviněného vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a svobodně se pohybovat (čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Interpretace vrchního soudu nepřípustným způsobem vztáhla účely, jež právní úprava záměrně sleduje až od okamžiku právní moci odsuzujícího rozsudku, i na dobu probíhajícího hlavního líčení, kdy v tomto momentu není ani zřejmé, zda ve věci bude odsuzující rozsudek vyhlášen. V přímém rozporu se zněním, systematikou a významem platné právní úpravy, jakož i zjevným úmyslem zákonodárce, tak vrchní soud nepřípustně rozšířil časový rozsah omezení základních práv stěžovatele. Případ se vrací k vrchnímu soudu, který opět posoudí situaci stěžovatele v souladu s právními závěry tohoto nálezu.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1214/26 je dostupný 
zde (269 KB, PDF).