Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Výpis aktualit

Doplnění dokazování v odvolacím řízení lze připustit jen ve výjimečných případech

Ústavní soud, Brno, TZ 111/2015

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jiří Zemánek) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu, neboť jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces.

V řízení před obecnými soudy se Správa Pražského hradu (vedlejší účastník) domáhala určení, že právní předchůdkyně stěžovatele není vlastníkem blíže specifikovaného pozemku v katastrálním území Hradčany, obec Praha. Vedlejší účastník přitom tvrdil, že nebyl naplněn restituční titul podle § 6 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb. (tzv. zákon o půdě), když z jím předložených listinných důkazů lze osvědčit, že náhrada za vyvlastnění pozemků (ke kterému došlo v 50. letech) ve výši 9 630 Kč byla vyplacena. Soud I. stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že sice bylo prokázáno, že náhrada byla přiznána, ale nebylo prokázáno, že byla skutečně vyplacena. Vedlejší účastník podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které následně v průběhu odvolacího řízení doplnil a současně předložil nové důkazy, které údajně dříve neměl k dispozici a z nichž vyplývá, že náhrada byla na účet právní předchůdkyně stěžovatele poukázána. Městský soud v Praze jako odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně a rozhodl tak, že určil, že právní předchůdkyně stěžovatele není vlastníkem předmětných nemovitostí. Námitku stěžovatele, že důkazy o vyplacení náhrady byly předloženy až v odvolacím řízení, označil za irelevantní. Odvolací soud uvedl, že vedlejší účastník označil včas důkazy k prokázání svého tvrzení, avšak rozhodující důkaz o vyplacení náhrady se mu nepodařilo v řízení před soudem prvního stupně zajistit, což by mu nemělo jít k tíži. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud považuje za ústavně neakceptovatelný názor odvolacího soudu o tom, že pokud se vedlejšímu účastníkovi ani soudu v řízení před soudem prvního stupně nepodařilo z dostupných archivů či šetřením u České státní spořitelny zjistit rozhodující důkaz o vyplacení náhrady, nemůže jít tato skutečnost k tíži účastníka. V dané věci se jedná o spor mezi Správou pražského hradu, která podala žalobu proti fyzické osobě, které byly v restitučním řízení vydány pozemky jakožto vyvlastněné státem bez vyplacení náhrady. Předmětem soudního řízení přitom bylo prokázání jediné skutečnosti, a to, zda byla původní vlastnici náhrada vyplacena či nikoliv. Správa Pražského hradu, navíc zastoupena advokátem, měla nepochybně k dispozici možnost vyhledávat v archivech potřebné dokumenty, a své tvrzení o vyplacení náhrady v průběhu řízení před soudem prvního stupně, které probíhalo téměř šest let, prokázat. Jedná se přitom o zákonem uloženou povinnost žalobce, kterou nelze obcházet.

V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, podle které jsou účastníci řízení povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti a jsou též povinni plnit důkazní povinnost. Důsledkem nesplnění těchto povinností je vynesení nepříznivého rozsudku pro účastníka, který je nesplnil, soud není sám povinen po významných skutečnostech pátrat a vychází ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. O této své povinnosti byl vedlejší účastník soudem prvního stupně řádně poučen.

Ústavní soud se neztotožňuje s odůvodněním odvolacího soudu, podle kterého vedlejší účastník včas označil své důkazy, pouze nebyl schopen je dříve předložit. Ústavní soud má za to, že se nejednalo o označení důkazů o vyplacení náhrady, ale o pouhé žalobní tvrzení. Odvolací tak nesprávnou interpretací pojmu „označení důkazů“ porušil též zásadu koncentrace řízení, podle níž ke skutečnostem a důkazům, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně a které v rozporu se zákonem účastník uplatní později, nelze přihlížet.

Odvolací řízení je u sporných věcí ovládáno zásadou neúplné apelace, proto se v nich má dokazování odehrávat zásadně u soudu prvního stupně, a pouze ve výjimečných případech se připouští doplnění dokazování v odvolacím řízení – tyto podmínky stanoví ust. § 205a občanského soudního řádu. Odvolací soud však v odůvodnění ani neuvedl, o jaký důkaz se vlastně jedná a kterým podáním měl být v průběhu řízení před soudem prvního stupně vedlejším účastníkem označen.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 385/15 je dostupný PDF ikona zde (321 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu