Ústavní soud, Brno, TZ 5/14
III. ÚS 934/13
Oba stěžovatelé byli v trestní věci stíháni pro přečin šíření toxikomanie podle § 287 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Trestný čin měl spočívat po skutkové stránce v tom, že obvinění v období dvou měsíců v roce 2011 v prodejně nabízeli a veřejně prezentovali tištěné materiály propagující pěstování a užívání marihuany a konopí setého a poskytující návod k pěstování různých vyšlechtěných odrůd (kultivarů) konopí setého za účelem získání co nejefektivnějšího obsahu tetrahydrocannabinolu (THC) ve vzešlých rostlinách; v těchto tiskovinách jsou kromě návodů na pěstování konopí setého popisovány i účinky užívání částí rostlin na lidský organismus a obsah THC v jednotlivých kultivarech. Semena kultivarů konopí setého byla nabízena a prodávána zákazníkům prodejny. Oba stěžovatelé byli uznáni vinnými přečinem šíření toxikomanie a odsouzeni shodně k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Rozsudek okresního soudu byl v odvolacím řízení potvrzen krajským soudem, dovolání Nejvyšší soud ČR odmítl jako zjevně neopodstatněná. Stěžovatelé tvrdili, že byli nezákonně odsouzeni, protože skutek, jehož se měli dopustit, není trestným činem. Obecné soudy prý inkriminovaný skutek nesprávně kvalifikovaly po právní stránce a kromě toho extrémně vadně vyhodnotily provedené důkazy. Stěžovatelé se domnívali, že měli být obžaloby zproštěni a prostřednictvím ústavní stížnosti se domáhali zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 3, čl. 17 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud stížnost zamítl, neboť dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů neporušila žádná ústavně zaručená práva nebo svobody a řízení splňovalo ústavní kautely spravedlivého procesu. Ztotožnil se mimo jiné se závěrem Nejvyššího soudu ČR, že obvinění zpřístupnili širokému okruhu osob nejen návodné a podněcující informace, nýbrž poskytli i morální podporu a zejména materiální zajištění pro zneužívání návykových látek. To, že obecné soudy podřadily jednání stěžovatelů pod skutkové znaky objektivní stránky trestného činu šíření toxikomanie, je správné a nelze v tom spatřovat žádný protiústavní exces.
Je však zároveň nutné zdůraznit, že nelze vyvozovat „precedenční“ rozsah tohoto rozhodnutí. Nález Ústavního soudu je rozhodnutím ve věci individuální ústavní stížnosti a nelze jej automaticky vztáhnout na ostatní obdobné případy, ty bude vždy třeba posuzovat podle konkrétních okolností. Ústavní soud se ve svém nálezu nezabýval obecnou legislativní rovinou kriminalizace šíření toxikomanie a toliko konstatoval, že ingerence Ústavního soudu by byla myslitelná toliko v roli „negativního zákonodárce“ v situaci, v níž by aktivně legitimovaný subjekt namítal protiústavnost platné právní úpravy, k čemuž nedošlo.
Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 934/13 dostupný 
zde (258 KB, PDF).
Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu