Ústavní soud PV 15/25

Stěžovatelka emitovala tzv. korunové dluhopisy, za něž každý rok vyplácela úroky a které upsal její jediný akcionář, a tyto úroky uplatnila jako daňově uznatelný náklad pro účely výpočtu základu daně z příjmů právnických osob. Správce daně postup stěžovatelky označil za zneužití práva, doměřil jí daň a vyměřil penále. Jádrem sporu bylo, zda správní soudy porušily čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, když se ztotožnily se závěrem o zneužití práva a s postupem správce daně. První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Wintr) stížnost stěžovatelky zamítl.

Právní věty:

Restriktivnímu či extenzivnímu výkladu ustanovení daňových zákonů při využití obecně uznávaných interpretačních metod ústavní pořádek nebrání. Neurčitost zákona a možnost jeho jiného výkladu bez dalšího nezakládá důvod pro upřednostnění výkladu, který je pro daňového poplatníka mírnější (princip in dubio mitius). Při dotváření práva u daňových zákonů je z důvodu ochrany oprávněné důvěry v právo třeba dbát zvýšené opatrnosti, ale ani zde dotváření práva není vyloučeno.

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2693/23 je dostupný  zde (505 KB, PDF).