Ústavní soud, Brno, TZ 4/2017
Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jiří Zemánek) zamítlo návrh Nejvyššího soudu na vyslovení protiústavnosti § 37 odst. 6 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě, ve znění účinném do 30. 6. 2009, ve slovech „archiválie vzniklé před 1. lednem 1990 z činnosti bezpečnostních složek podle zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek“. Ve zbytku byl návrh odmítnut jako podaný osobou zjevně neoprávněnou.
V rámci navrhovatelem řešené věci se jedná o dovolání muže, který v řízení před Městským soudem v Praze a poté u odvolacího Vrchního soudu v Praze neuspěl s žalobou proti České republice – Archivu bezpečnostních složek o zaplacení zadostiučinění ve výši 300 000 Kč z titulu zásahu do jeho osobnostních práv, který měl spočívat v tom, že žalovaná zpřístupnila pracovnici ostravské pobočky České televize citlivé údaje vztahující se k jeho osobě ze svazku, vedeného bývalou Státní bezpečností. Údaje měly České televizi sloužit k přípravě pořadu, od kterého však bylo upuštěno, neboť žalobce nesouhlasil s jejich zveřejněním. Nejvyšší soud přerušil dovolací řízení a požádal Ústavní soud o posouzení slučitelnosti předmětného ustanovení zákona o archivnictví s ústavním pořádkem a mezinárodními smluvními závazky České republiky v oblasti lidských práv s odůvodněním, že má pochybnosti o nezbytnosti zákonem široce vymezeného zpřístupnění citlivých osobních údajů.
§ 37 zákona o archivnictví stanovuje podmínky, za kterých je možno nahlížet do archiválií, včetně požadavku na předchozí získání souhlasu žijící fyzické osoby, jejíž citlivé osobní údaje archiválie obsahuje. Napadené ustanovení pak zakotvilo výjimku, kdy se tyto podmínky nevztahují na archiválie vzniklé před 1. lednem 1990 z činnosti bezpečnostních složek, společenských organizací a politických stran bývalého totalitního státu, jakož i na archiválie, které již byly před podáním žádosti o nahlížení do nich veřejně přístupné nebo byly jako dokumenty veřejně přístupné před prohlášením za archiválie.
Ústavní soud nejprve ověřil použitelnost napadeného ustanovení v řízení, z něhož vzešel návrh Nejvyššího soudu. Vycházel přitom ze skutečnosti, že účelem přijetí zákona č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti bylo poskytnout osobám pronásledovaným represívními složkami totalitního státu důkazní materiál pro potřeby řízení o soudních a mimosoudních rehabilitacích, lustracích, majetkových restitucích aj. Vzhledem k veřejnosti těchto řízení bylo nutno chránit osobní údaje dotčených osob (nikoliv pronásledovatelů samotných) jejich anonymizací. Účel napadeného ustanovení zákona o archivnictví je však jiný, neboť je jím zpřístupnění archiválií s informacemi pocházejícími z těchto svazků badatelům pro potřeby poznání minulosti jako předpoklad společenské sebereflexe. Podmínka předchozího získání souhlasu, jejíž praktické naplnění lze však v daném kontextu sotva reálně očekávat, není s tímto účelem slučitelná; vedla by totiž ve svých důsledcích k deformovanému „odosobnění dějin“, resp. de facto k uzavření archivů. Výjimka z ní proto sleduje cíl v demokratické společnosti legitimní ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Oba zákony tedy působí vedle sebe, není mezi nimi konkurenční vztah a přechodné ustanovení § 82 odst. 4 upravuje jejich aplikaci do budoucna ve prospěch zákona posléze uvedeného, při zachování účinků již předtím nastalých podle zákona prvně uvedeného až do uplynutí zmíněné ochranné lhůty.
Ve věci samé dospěl Ústavní soud k závěru, že ochrana osobních údajů se v režimu zákona o archivnictví přesouvá do fáze jejich dalšího zpracování, kdy badatelé jsou povinni opatřit si, zvláště před zveřejněním takto získaných informací, souhlas dotčených osob. Přiměřenost zásahu do práva na soukromý život a informační sebeurčení, ústavně zaručeného čl. 10 Listiny základních práv a svobod, k němuž dochází v rámci otevřeného režimu podle tohoto zákona, je zajištěna v souladu se zákonem o ochraně osobních údajů, ústavně konformním výkladem pojmu „nahlížení“, který znamená zpřístupnění archiválie na základě individuální žádosti badatele pro jeho potřebu, tzn. pouze pro jednotlivý konkrétní případ; nejedná se tedy o „zpřístupnění veřejnosti“. Takový omezující zásah automaticky nezahrnuje oprávnění badatele k dalšímu zpracování získaných informací a je nesrovnatelně méně citelný, než jejich zveřejnění pro neznámý a neomezený počet uživatelů. Nedosahuje proto intenzity poškození lidské důstojnosti, cti a dobrého jména a je vyvážený vůči právu na přístup k informacím, v dané specifické oblasti pak i ospravedlněný významným společenským zájmem na autentickém poznání vlastní minulosti. Napadené ustanovení neupřednostňuje žádné z dotčených základních práv na úkor druhého způsobem ústavně nepřijatelným.
Přípustnost zásahu do práva na ochranu osobních údajů je vázána na účinnou kontrolu dodržování s tím spjatých omezení nezávislým orgánem. Pokud tedy archiv jako správce osobních údajů poruší svou povinnost - uloženou § 5 a 11 zákona o ochraně osobních údajů - nastavit v badatelském řádu a při jeho použití podmínky nahlížení do archiválií způsobem respektujícím tato omezení a vylučujícím neoprávněné zpracování, popř. pokud takto nastavené podmínky poruší badatel, je v první řadě úkolem Úřadu pro ochranu osobních údajů zjednat svou dozorovou činností a uplatněním postihu v případě přestupků a správních deliktů nápravu. Stejnou funkci plní i nástroje moci soudní – civilní žaloba na ochranu osobnosti popř. trestní odpovědnost jednotlivce i právnické osoby za neoprávněné nakládání s osobními údaji. To platí zejména pro ochranu nejintimnější osobní sféry dotčených osob, kam spadají stigmatizující informace o sexualitě, zdravotním stavu či duševním a mentálním postižení, o nezletilých dětech či obdobně zranitelných osobách, u kterých potřeba ochrany jejich soukromí a důstojnosti vyžaduje mimořádnou pozornost.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že z hlediska základního práva na ochranu osobních údajů je pouhé nahlížení do archiválií obsahujících informace o činnosti bezpečnostních složek totalitního režimu podle napadeného ustanovení legálním, legitimním a proporcionálním zásahem do tohoto práva, vyváženým vůči základnímu právu na přístup k informacím a ospravedlněným se zřetelem k významnému společenskému zájmu na autentickém poznání minulosti. Tento omezující zásah nedosahuje intenzity poškození lidské důstojnosti, cti a dobrého jména, neboť není spojen s oprávněním badatele zveřejnit získané údaje či jinak je zpracovávat bez předchozího souhlasu dotčené osoby.
Odlišné stanovisko k odůvodnění nálezu uplatnili soudci Ludvík David, Josef Fiala, Jan Filip, Jan Musil, Pavel Rychetský, Radovan Suchánek a soudkyně Milada Tomková.
Text nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/14 včetně disentu je dostupný 
zde (694 KB, PDF).
Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu