Ústavní soud, TZ 63/2026
Ústavní soud v tomto případě řešil, zda Krajský soud v Praze adekvátně odůvodnil, proč je v nejlepším zájmu tří nezletilých dětí, aby byly svěřeny do tzv. výlučné péče otce s „víkendovým“ stykem matky. V jeho rámci matka třikrát v měsíci děti o víkendu dopravuje z místa bydliště otce, vzdáleného 300 km od jejího bydliště, a zase zpět.
Stěžovatelka je matkou tří nezletilých dětí: dcery, které je nyní osm let a dvojčat, kterým je o dva roky méně. Soužití s otcem dětí (v řízení před Ústavním soudem v postavení vedlejšího účastníka) bylo ukončeno na jaře roku 2020, kdy se těhotná stěžovatelka s tehdy dvouletou dcerou odstěhovala bez souhlasu otce ze společné domácnosti ke svým rodičům do obce vzdálené zhruba 300 km. Děti byly nejprve na základě soudem schválené dohody rodičů svěřeny do výlučné péče matky, následně je Okresní soud v Nymburce svěřil do střídavé péče rodičů se střídáním po týdnu, poté svěřil soud děti do asymetrické střídavé péče obou rodičů s tím, že v péči matky budou od středy 15:00 do neděle 16:00 jednou za čtrnáct dní, jinak zůstanou v péči otce (což zhruba odpovídá poměru 29 % ku 71% ve prospěch otce). Během tohoto období nejstarší dcera nastoupila do první třídy, přičemž docházela primárně do školy v místě bydliště otce a ve čtvrtek a pátek lichého týdne navštěvovala základní školu v místě bydliště matky; dvojčata podle stejného vzorce střídala dvě mateřské školy. Poté krajský soud rozhodnutí okresního soudu částečně změnil a rozhodl, že se děti svěřují do tzv. výlučné péče otce. Matka je oprávněna stýkat se s nimi tři víkendy v měsíci od pátečního poledne (12:00) do nedělního podvečera (18:00). Zatímco při modelu střídavé péče si rodiče děti měli předávat na půli cesty na čerpací stanici, nově soud stanovil, že je matka povinna děti vyzvedávat a předávat v bydlišti otce. Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že dosavadní střídavá péče byla nastavena v době, kdy všechny děti byly v předškolním věku a nyní, když nejstarší dcera nastoupila do základní školy, již nejlépe neodpovídá jejich nejlepšímu zájmu. Nová úprava péče má nejstarší dceři umožnit, aby plnila školní povinnosti a byla plnohodnotně vzdělávána. Dále uvedl, že matka svým protiprávním jednáním, tedy změnou bydliště dětí bez souhlasu otce, vyvolala stav, kdy rodiče žijí 300 km od sebe. Nemůže být proto tím, kdo z tohoto jednání těží na úkor otce, jenž se na vzniklé situaci nijak nepodílel. Námitky matky, že ji k odstěhování vedly závažné důvody jako je hrubé chování otce, péče o nejstarší dceru za současného rizikového těhotenství a nedostatečné finanční zázemí, neshledal krajský soud důvodnými.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že soudy řádně nezhodnotily nejlepší zájem dětí na zachování formy střídavé péče obou rodičů. Krajský soud podle ní v rozporu s nejlepším zájmem dětí i názorem opatrovníka stěžovatelku „potrestal“ a pouze pro její jednání po rozpadu vztahu svěřil děti do výlučné péče otce, bez možnosti matky podílet se na jejich výchově mimo víkendy. „Potrestání“ matky přitom bylo znásobněné, neboť jí soud uložil povinnost platit vysoké výživné a současně dopravovat děti třikrát měsíčně do bydliště otce, což vede k nepřiměřeným časovým i finančním nákladům, které nese jen ona. Není v zájmu dětí, aby matka v pátek ujela 600 km pro děti a zpět, dorazila s dětmi domů naprosto vyčerpaná, v sobotu se jim věnovala s vypětím všech sil, a v neděli dopoledne se s nimi vydala na další sedmihodinovou cestu dlouhou 600 km. Matka má urazit celkem 1200 km za víkend, což odpovídá vzdálenosti z Brna do Paříže.
Čtvrtý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Josef Baxa) ústavní stížnosti částečně vyhověl a zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze, neboť shledal, že jím bylo porušeno právo stěžovatelky na péči a výchovu dítěte ve spojení s právem na soudní ochranu podle č. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V části směřující proti rozsudku okresního soudu byla stížnost odmítnuta, neboť zrušením (toliko) rozhodnutí krajského soudu vzniká dostatečný prostor k nápravě.
Ústavní soud úvodem upozornil na to, že na začátku roku 2026 nabyla účinnosti novela občanského zákoníku (zákon č. 268/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Ta kromě jiného změnila úpravu rozhodování soudů o péči o dítě. V tomto nálezu Ústavní soud vychází z právní úpravy účinné v době vydání napadených rozhodnutí, tedy před zmíněnou novelou. Zároveň však nepomíjí ani to, jak se novelizace může promítnout do dalších řízení ve věci péče o nezletilé. Nová úprava je totiž použitelná od začátku roku 2026 na všechna dosud neskončená (odvolací) řízení o péči o dítě, a to s výjimkou případů, kdy by opatrovnické soudy určovaly výživné zpětně před 1. 1. 2026.
Nová úprava mimo jiné „od základu“ upravila koncepci § 907 občanského zákoníku. Zatímco dříve měl opatrovnický soud v zásadě zvolit jeden ze tří základních modelů péče: péči jednoho z rodičů, péči střídavou nebo péči společnou, nově platí v zásadě jen to, že pokud soud dítě nesvěří do společné péče rodičů (tedy aniž by stanovil rozsah péče každého z nich), „určí rozsah péče o dítě každého z rodičů, a to s uvážením zájmu dítěte“ (§ 907 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění od 1. ledna 2026). Soudy se podle zákonodárce mají soustředit na to, jak v konkrétním případě ideálně rozdělit samotnou péči, aniž by bylo potřeba označit její typ určitou „nálepkou“.
Co se však nemění je skutečnost, že předním hlediskem při rozhodování zůstává v každém jednotlivém případě nejlepší zájem dítěte. Je tomu tak i v případech, kdy soudy rozhodují o péči rodičů na velkou vzdálenost.
Ústavní soud v projednávané věci dospěl k závěru, že krajský soud přesvědčivě neodůvodnil, proč má být v nejlepším zájmu dětí, aby byly svěřeny do tzv. výlučné péče otce pouze s „víkendovým“ stykem matky. Krajský soud formu tzv. výlučné péče otce odůvodnil odkazem v zásadě na následující okolnosti: (1) vzdělávání dětí; (2) realizovatelnost péče obou rodičů na velkou vzdálenost; a (3) dřívější protiprávní jednání matky po rozchodu. Ani jedna z nich však podle Ústavního soudu přesvědčivě nevysvětluje, proč by měla být výlučná péče otce se stanoveným „víkendovým“ stykem matky v nejlepším zájmu tří dětí, které do rozhodnutí krajského soudu v režimu (asymetrické) střídavé péče obou rodičů žily. Z provedeného dokazování včetně přímého rozhovoru soudu s nezletilými přitom vyplynulo, že děti by si přály vyrovnanější rozsah péče obou rodičů.
Krajský soud žádným způsobem nevysvětlil, proč je z hlediska nejlepšího zájmu nejstarší dcery nepřípustné, aby „individuální“ výuka byla zajištěna ve druhé základní škole v místě matčina bydliště, tak, jak k tomu do rozhodnutí soudu docházelo. Možné důsledky této varianty bylo třeba poměřit s tím, že kvůli stanovené „víkendové“ péči bude matka zcela vyloučena z každodenního (školního) života všech svých dětí.
Zvolená úprava cestování mezi vzdálenými bydlišti rodičů podle Ústavního soudu zjevně vede ke značné zátěži jak dětí, tak matky. V tomto smyslu se závěr o údajné „lepší realizovatelnosti péče v reálném životě“ jeví jako vysoce nepřesvědčivý, a to je-li porovnán s modelem asymetrické střídavé péče po dvou týdnech, jak jej původně nastavil okresní soud. Krajský soud přenesl povinnost zajišťovat dopravu dětí výhradně na matku, aniž by se zároveň zabýval dopady tohoto rozhodnutí na samotné děti. Stráví-li matka podstatnou část doby určené ke styku řízením automobilu, společný čas s dětmi nutně utrpí na kvalitě: rodina jednak stráví významný díl aktivního styku v autě, jednak bude následný styk ovlivněn únavou spojenou s cestováním.
Za neústavní lze konečně označit i třetí hlavní argumentační linii – protiprávní jednání matky po rozchodu s otcem dětí. Odůvodnění úpravy péče nesmí být primárně sankcí vůči jednomu z rodičů, výlučným měřítkem zůstává nejlepší zájem tří nezletilých dětí, který je třeba zjišťovat komplexně. Jakkoliv je protiprávní jednostranná změna bydliště dítěte podstatnou okolností, kterou je třeba zohlednit při rozhodování o svěření dítěte do péče i při určování rozsahu a podmínek styku, nelze ji s odstupem více než pěti let pojímat jako trvající a „vše přebíjející“ důvod, který by ospravedlňoval zásadní omezení její péče. Rovněž případný sankční prvek úpravy, má-li jím být přenesení dopravy na rodiče, který se v minulosti odstěhoval, nemůže být bezbřehý: tam, kde cestování dosahuje rozsahu, jejž jediný člověk nedokáže zvládat bez vyčerpání znehodnocujícího samotný styk, přestává jít o legitimní zohlednění příčiny vzdálenosti a stává se z něj nepřiměřené břemeno, které ve svém důsledku dopadá k tíži dětí.
Úkolem krajského soudu nyní bude v souladu se závěry tohoto nálezu znovu rozhodnout, jaká úprava je v nejlepším zájmu všech tří dětí, a to i s přihlédnutím k novým skutečnostem, které v důsledku plynutí času nyní mohou vyjít najevo (například nástup dvojčat do základní školy). Rozhodovat bude již podle nově účinné právní úpravy.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 765/26 je dostupný 
zde (380 KB, PDF).
Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu