Ústavní soud TZ 64/25
Nejvyšší soud zprostil obžaloby obviněného, který byl předtím odsouzen za zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, jehož se měl dlouhodobě dopouštět vůči stěžovatelce. Svůj zprošťující rozsudek založil Nejvyšší soud na závěru, že jednání obviněného nenaplňovalo znaky týrání ve smyslu § 199 trestního zákoníku. Ústavní soud dospěl k závěru, že stíhaný skutek musí být považován za týrání, takže Nejvyšší soud nesprávným právním posouzením výrazně zasáhl do práva stěžovatelky na účinné vyšetřování vyplývající ze zákazu krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení.
Stěžovatelka měla v trestním řízení postavení poškozené. Rozsudkem obvodního soudu byl její, nyní již bývalý, manžel (obviněný) uznán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí, jehož se měl dlouhodobě dopouštět vůči stěžovatelce. Odvolání obviněného městský soud zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud obě uvedená rozhodnutí zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí s pokynem doplnit dokazování. Dalším rozsudkem obvodního soudu byl obviněný znovu odsouzen pro uvedený zločin, tento rozsudek však byl na základě jeho odvolání zrušen usnesením městského soudu a věc byla vrácena znovu obvodnímu soudu. Obvodní soud třetím rozsudkem obviněného znovu uznal vinným, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Městský soud odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud na základě dovolání obviněného napadeným rozsudkem zrušil předchozí rozhodnutí obvodního a městského soudu a nově rozhodl tak, že obviněného zprostil obžaloby. Nejvyšší soud založil zprošťující rozsudek na závěru, že jednání obviněného nenaplňovalo znaky týrání ve smyslu § 199 trestního zákoníku. Stěžovatelka se proto obrátila na Ústavní soud.
Druhý senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Veronika Křesťanová) ústavní stížnosti vyhověl a rozsudek Nejvyššího soudu zrušil. Nejvyšší soud porušil právo stěžovatelky nebýt podrobena krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení vyplývající z čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podstatou práva na účinné vyšetřování je právo na efektivní postup orgánů činných v trestním řízení (OČTŘ) při objasňování tvrzené trestné činnosti, a jeho součástí naopak není právo na výsledek v podobě zahájení trestního stíhání či odsouzení určité osoby. Ústavní soud však konstantně připouští, že právo na účinné vyšetřování zasahuje i do soudní fáze trestního řízení a zahrnuje i náležité a trestněprávně souladné posouzení stíhaného skutku obecnými soudy. Ústavní soud může z podnětu oběti (poškozeného) přezkoumat soulad zprošťujících rozsudků s ústavním pořádkem, dospět k závěru o porušení ústavních práv stěžovatele a případně napadená rozhodnutí zrušit. Právě tak se stalo i v posuzovaném případě.
Ústavní soud se s kauzou seznámil a shledal, že stíhaný skutek musí být považován za týrání. Nejvyšší soud posoudil jednání, které ve skutečnosti vykazuje znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, jako beztrestné. Učinil tak chybně, protože jednání obviněného ve skutečnosti naplňuje skutkovou podstatu uvedeného trestného činu.
Podle Ústavního soudu nelze posuzovat případy domácího násilí omezeně, bez zohlednění celého kontextu jednání obviněného. Nezřídka kdy až při spojení jednotlivých částí takové jednání vykazuje charakter zlého zacházení způsobujícího u oběti pocit těžkého příkoří, tedy jde o týrání.
Dva specifické faktory posuzovaný případ výrazně odlišují od jiných případů trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí: Extrémní doba páchání stíhaného skutku a okolnost, že stěžovatelka byla fakticky vystavena tyranizujícímu jednání obviněného ještě před započetím tohoto skutku. Klíčové pochybení Nejvyššího soudu spočívá právě v tom, že při snaze o komplexní posouzení jednání obviněného první z uvedených faktorů výrazně marginalizoval, druhý pak nezohlednil vůbec. Nejvyšší soud kromě toho v odpovídající míře nezohlednil ani následek, jenž byl dlouhodobým jednáním obviněného způsoben. Ve své argumentaci zjevně bagatelizoval některé části stíhaného skutku a některé jeho úvahy obsahovaly prvky, které měly potenciál prohlubovat sekundární viktimizaci oběti.
Ústavní soud vyslovil i určitou kritiku k vymezení skutku obviněného v soudních rozhodnutích. Vymezení v sobě totiž zahrnovalo prvky, které (byly-li by posuzovány izolovaně), by ani vzdáleně nemohly být považovány za součást zlého a zraňujícího zacházení obviněného se stěžovatelkou. Příkladem může být pasáž o tom, že stěžovatelka „musela vykonávat i všechny drobné opravy v domácnosti, např. výměnu žárovek, čištění odtoku umyvadla, záchodu a podobně“. Také popis fyzického násilí v podobě „poklepávání prsty na hlavu“ připouští různé představy o něm, včetně těch bagatelizujících, a navíc je nepřesný.
Platí současně, že právě u trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí často až při spojení jednotlivých částí naplňuje jednání charakter zlého zacházení způsobujícího u oběti pocit těžkého příkoří, tedy jde o týrání.
Dobu páchání stíhaného skutku lze považovat až za extrémní, neboť přesáhla dobu čtrnácti let. Fakticky byla stěžovatelka vystavena tyranizujícímu jednání obviněného ještě o dost déle. V roce 1997 obviněný fyzicky napadl stěžovatelku tak hrubým způsobem, že dočasně přestala slyšet na levé ucho; v roce 2000 obviněný udeřil stěžovatelku tak, že jí urazil kus předního zubu. Při posuzování trestnosti jednání obviněného proto není možné ignorovat příkoří, kterému byla stěžovatelka vystavena i před datem 1. června 2004, kdy došlo ke změně tehdejšího trestního zákona spočívající v zavedení trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě. (Právě k tomuto datu OČTŘ logicky směřovaly počátek posuzovaného jednání obviněného). Přestože k těmto událostem došlo před 1. červnem 2004 (a nelze je považovat za trestné), nelze od nich ani zcela odhlížet. Právě kvůli událostem před červnem 2004 způsobovalo pozdější (relativně mírnější) jednání obviněného následky, které jsou pro týrání typické – pocit těžkého příkoří, ponížení a psychickou poruchu stěžovatelky. Odborná literatura takový druh násilí s několika vážnějšími útoky a následným udržováním strachu, méněcennosti a podřízenosti oběti označuje jako nátlakové kontrolující násilí neboli coercive controlling violence.
Nejvyšší soud sice zaznamenal závěry znalců o psychických problémech stěžovatelky souvisejících s průběhem manželství, a to včetně symptomů, které naplňují kritéria posttraumatické stresové poruchy, avšak fakticky těmto zásadním skutečnostem odmítl přiznat relevanci. Vzhledem k závěrům znalců a k mnohaletému jednání obviněného přitom podle Ústavního soudu není pochyb o příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a psychickou poruchou stěžovatelky.
Ústavní soud proto upřesnil, že znak „týrání“ ve smyslu § 199 trestního zákoníku může být naplněn i jednáním výhradně ve formě tzv. psychického násilí, jestliže je oběť prokazatelně vnímala jako těžké příkoří (např. v podobě dlouhodobého ponižování), přičemž je třeba přihlížet mj. k době trvání takového jednání a následkům na psychice oběti. Odhlížet nelze ani od okolností nastalých před započetím stíhaného skutku (včetně okolností spočívajících v jednání obviněného), jestliže prokazatelně přispěly k tomu, že oběť vnímala stíhané jednání obviněného jako těžké příkoří.
Ústavní soud vytkl Nejvyššímu soudu i další pochybení, mimo jiné že nevěnoval žádnou pozornost výrazně ponižujícímu charakteru jednání obviněného nebo že fyzické jednání obviněného vůči stěžovatelce významně bagatelizoval. Nejvyšší soud například konstatoval, že dané jednání obviněného mělo charakter především psychického násilí, doplněné „zcela nevýrazným, v podstatě symbolickým fyzickým násilím (mírné strčení, klepnutí prsty do hlavy)“. V rozporu se skutkovou větou doplnil, že strčení bylo mírné, jeho formulace navíc naznačuje, že šlo o jednorázové jednání. Tak tomu však nebylo, tyto prvky se v jednání obviněného objevovaly opakovaně, čemuž odpovídá i skutková věta. Pokud jde o zmíněné klepání (nikoli klepnutí) prsty na hlavu, šlo o klepání klouby prstů sevřené pěsti. Přestože nejde o hrubé násilí, nelze přehlížet, že takové jednání by prakticky každý vnímal jako silně nepříjemné a ponižující. Obviněný navíc v minulosti tou stejnou pěstí stěžovatelku surově bil.
Text nálezu sp. zn. II. ÚS 1689/25 je dostupný 
zde (509 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu