Ústavní soud, TZ 47/2026
Případ se týká ústavních požadavků na odškodňování újmy způsobené nezákonnými mimořádnými opatřeními vydávanými v průběhu pandemie covidu-19. Ústavní soud se těmito kauzami zabýval opakovaně. Napadená soudní rozhodnutí obecných soudů (zjednodušeně řečeno) vyloučila možnost, že by stěžovatelka jako podnikatelka byla oprávněna požadovat náhradu újmy, neboť podle soudů sama nepodala návrh na zrušení mimořádných opatření, ani se k takovému návrhu nepřipojila jako osoba zúčastněná na řízení. To stěžovatelka nepopírá, ale tvrdí, že jí svědčí důvody zvláštního zřetele hodné, pro které jí i přesto má právo na náhradu újmy příslušet. Zdůrazňuje mimořádné okolnosti v čase pandemie, své tehdejší poměry a poukazuje na svou podporu aktivitám vybraným členům spolku Česká komora fitness, z. s., kteří podali návrh na zrušení jednoho opatření, které v tu dobu stát překotně vydával a sám či rozhodnutím soudu rušil.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svých práv tím, že Nejvyšší soud nerespektoval závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 331/24. V něm Ústavní soud shledal ústavně nesouladným požadavek, aby poškozený, chtěl-li se domáhat nároku na náhradu škody, musel vždy podat návrh na zrušení opatření obecné povahy, nebo se k takovému návrhu připojit jako osoba zúčastněná na řízení. Nejvyšší soud tyto závěry označil za nesprávné, čímž se podle stěžovatelky postavil do pozice přezkumné instance vůči Ústavnímu soudu. Navíc Nejvyšší soud nález relativizuje, když naznačuje, že nález nebyl vydán zákonnými soudci, neboť nebyl předložen plénu Ústavního soudu jako sjednocujícímu tělesu pro řešení rozporů v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovatelka také poukazuje na nález sp. zn. III. ÚS 2667/24, který byl vydán jen osm dní po vydání napadeného usnesení Nejvyššího soudu, v němž Ústavní soud setrval na svých závěrech vyslovených v nálezu sp. zn. IV. ÚS 331/24 (a dalších), že nevyčerpání opravných prostředků nezbavuje soud povinnosti zabývat se existencí důvodů zvláštního zřetele hodných (§ 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.) a své závěry v tomto směru řádně odůvodnit. Obecné soudy se podle stěžovatelky okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, kterých se stěžovatelka výslovně dovolávala, řádně nezabývaly a svůj odmítavý závěr vystavěly výlučně na formální podmínce účastenství v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy. Nejvyšší soud pochybil také tím, že odmítl dovolání jako nepřípustné a žádnou z dovolacích otázek věcně neprojednal.
Druhý senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Veronika Křesťanová) ústavní stížnosti vyhověl a rozhodnutí obecných soudů zrušil, protože jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu a na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Kauza se nyní vrací před Obvodní soud pro Prahu 2.
Ústavní soud již v minulosti (před vydáním napadených rozhodnutí) vydal nález sp. zn. IV. ÚS 331/24. V tomto nálezu Ústavní soud konstatoval, že tvrdí-li žalobce, který nepodal návrh na zrušení opatření obecné povahy, naplnění důvodů zvláštního zřetele hodných, pro které návrh nepodal, je povinností soudu se s jejich případnou existencí řádně vypořádat. Soudy přitom musejí zohlednit, z jakých důvodů žalobce takový návrh nepodal, zda měl aktivní vliv na podání návrhu, na jehož základě bylo opatření obecné povahy zrušeno a případně na argumentaci v něm použitou.
Nálezy Ústavního soudu jsou podle Ústavy závazné pro všechny orgány a osoby – tedy i pro soudy samotné. Obvodní soud pro Prahu 2 sice odkázal na nález sp. zn. IV. ÚS 331/24 a zopakoval jeho nosné závěry, fakticky ovšem postupoval tak, že vyloučil možnost, že by se mohl odškodnění újmy domáhat kdokoliv jiný než ten, kdo sám podal návrh na zrušení mimořádného opatření, či se k takovému návrhu připojil jako osoba zúčastněná na řízení. Ostatní soudy pak tento jeho postup zopakovaly a potvrdily jako věcně správný. Neposkytly tak ochranu ústavně zaručeným základním právům stěžovatelky a v konečném důsledku také odňaly závaznost takovému rozhodnutí Ústavního soudu, které je podle Ústavy (čl. 89 odst. 2) závazné pro všechny. Takový postup je však nepřípustný a odporuje principům závaznosti judikatury Ústavního soudu.
Nálezy Ústavního soudu nestačí pouze zmínit v odůvodnění soudního rozhodnutí. Vychází-li soudy z nálezové judikatury Ústavního soudu pouze formálně („naoko“), ale fakticky postupují tak, že v rozporu s judikaturou vyloučí možnost, aby se mohl odškodnění újmy způsobené mimořádnými opatřeními vydávanými v průběhu pandemie covidu-19 domoci, odepřou ochranu ústavně zaručeným základním právům osobě, která tvrdí hájitelný důvod zvláštního zřetele hodný, pro který by mohla být osobou, kterou lze – při splnění dalších předpokladů – odškodnit. Ve svém důsledku soudy odejmou závaznost nálezu Ústavního soudu, což se v právní sféře jednotlivce projeví jako porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu.
Ústavní soud tak v dnešním nálezu znovu zdůraznil, že z důvodů zvláštního zřetele hodných se může – při splnění dalších podmínek – úspěšně domáhat odškodnění i ten, kdo nenavrhl zrušení mimořádných opatření vydávaných v průběhu pandemie covidu-19, která byla soudem shledána za nezákonná, ani se neúčastnil řízení o takovém návrhu v jiném procesním postavení. Zapojení v rámci spolku obdobně postižených subjektů může představovat právě onen důvod hodný zvláštního zřetele. Chtějí-li tento právní závěr obecné soudy vyvrátit, mohou vstoupit do dialogu s Ústavním soudem – musejí ale předložit přesvědčivou argumentaci odlišnou od té, kterou již soudy uvedly a jež se ukázala být rozporná s čl. 36 odst. 3 Listiny.
Závěr, že je možné od požadavku vyčerpání všech procesních prostředků upustit, jsou-li dány okolnosti zvláštního zřetele hodné, vyplývá přímo ze zákonné úpravy, která vyčerpání prostředků nápravy nezakotvuje bezvýhradně (§ 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.).Nejvyšší soud sice argumentoval tím, že znění § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je zcela jasné (ve smyslu bezvýhradné podmínky účastenství v řízení), Ústavní soud však uvedl na pravou míru, že to byl právě Nejvyšší soud, kdo rozšířil okruh osob, na něž dopadá tato norma (resp. její hypotéza).
Judikatura Ústavního soudu je navíc – v rozporu s názorem Nejvyššího soudu – jednotná v tom, že podmínka vyčerpání všech opravných prostředků je podle zákona č. 82/1998 Sb. zcela legitimní, protože její vyžadování vychází z obecné zásady prevence. Podmínka vylučuje odpovědnost státu v těch případech, kdy poškozený nevyužil dostupných právních prostředků k odvrácení hrozící škody. Na naplnění této podmínky však nelze trvat bezvýhradně a v případech zvláštního zřetele hodných je od ní třeba upustit. S existencí okolností zvláštního zřetele hodných jsou obecné soudy povinny se vypořádat.
Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání, aniž by vůbec posoudil, zda je přípustné. Jeho odůvodnění, podle kterého rozsudek odvolacího soudu na řešení dané právní otázky založen nebyl, je podle Ústavního soudu ve zjevném rozporu s obsahem odůvodnění rozsudku napadeného dovoláním. Nejvyšší soud tím porušil stěžovatelčino ústavně zaručené právo na přístup k soudu.
Ústavní soud závěrem poznamenal, že pandemie covidu-19 byla mimořádnou událostí nejen pro veřejnou moc, ale i pro širokou veřejnost (tedy adresáty jejího působení). To je třeba zohlednit při posuzování důvodů hodných zvláštního zřetele. Úvahy Ústavního soudu v tomto nálezu pak nelze mechanicky aplikovat na odlišné situace, které se covidových opatření netýkají.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1038/26 je dostupný 
zde (262 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu