Ústavní soud TZ 41/25
Odvolací soud porušil právo cizojazyčného otce na spravedlivý proces tím, že mu v klíčové fázi jednání nezajistil dostatečný prostor na tlumočení, přestože byl zjevně jazykově limitován a nemohl se k tvrzením matky přímo ani prostřednictvím své advokátky vyjádřit. Odvolací soud zároveň řádně neodůvodnil, proč svěřil děti pouze do péče matky.
Matka a otec (stěžovatel, který primárně mluví francouzsky) nevedou společnou domácnost od července 2023. Styk rodičů s dětmi probíhal na základě dohody rodičů tzv. asymetrickou formou v průměrném rozsahu přibližně 18:12 dnům měsíčně ve prospěch matky. V květnu 2024 opatrovnický soud svěřil nezletilé do střídavé péče rodičů s rovnoměrně stanoveným intervalem střídání po jednom týdnu. Dospěl k závěru, že nezletilé mají k oběma rodičům plně navázaný vztah, rodiče mají pro dcery vytvořené vhodné zázemí, s dcerami komunikují a řádně se o ně starají. Nezletilé si nebudou muset navykat na nový režim péče, neboť střídavá péče o ně, byť asymetrická, již probíhala. Odvolací soud napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí změnil a dcery svěřil do péče matky s tzv. širokým stykem otce v poměru asi 2/3:1/3. Dospěl k závěru, že opatrovnický soud nedostatečně posoudil zásadní hledisko komunikace rodičů, jež je v daném případě nastavena natolik nedostatečným způsobem, že rodiče nejsou schopni dohody ohledně základních potřeb nezletilých. Nadto otec nezaplatil dlužné výživné; velká část praktické péče i péče o hmotné zabezpečení dcer spočívala na matce.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení uvedených rozhodnutí. Namítal především, že odvolací soud svěřil dcery v rozporu s jejich nejlepším zájmem do péče matky a že při jednání porušil základní právo stěžovatele na tlumočníka.
První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) ústavní stížnosti částečně vyhověl a napadený rozsudek zrušil. Řešil přitom dvě klíčové otázky: zaprvé, zda odvolací soud zajistil plnou a efektivní participaci stěžovatele na jednání, jednal-li s ním bez přítomnosti tlumočníka, ačkoliv český jazyk dobře neovládá; zadruhé, zda stejný soud ústavně souladně odůvodnil, proč nebylo v nejlepším zájmu nezletilých dcer, aby byly svěřeny do střídavé péče obou rodičů.
Stran první otázky Ústavní soud uvedl, že z garancí práva na spravedlivý proces vyplývá, že koná-li se jednání soudu za přítomnosti osoby, která se domáhá soudní ochrany, je nezbytné zajistit takové podmínky, aby se dotčená osoba měla možnost jednání účastnit plnohodnotně. Má-li být právo na tlumočníka praktické a účinné, nelze je omezit výhradně na prvotní fázi jednání, kdy soud tlumočníka účastníkovi ustanoví, nebo kdy účastník prohlásí, že jazyk ovládá, tj. kdy se práva na tlumočníka vzdá. Je na soudci, aby v případě objektivně zjistitelné potřeby s účastníkem řízení dostatečně komunikoval a zajistil, aby jeho právo na jednání jazykem, který ovládá, mohlo být skutečně naplňováno v průběhu celého jednání. Soudce tedy musí v případě objektivně zjistitelné potřeby v průběhu jednání zajistit, aby neustanovení tlumočníka účastníkovi nezabránilo v plném zapojení do projednávání jeho věci prostřednictvím advokáta, je-li to pro výkon základních práv účastníka třeba. Přímo řečeno – nemožnost přítomného účastníka efektivně participovat na jednání prostřednictvím svého advokáta z důvodu jazykových omezení může za určitých okolností vést k porušení pravidel spravedlivého procesu
Ústavní soud v projednávané věci neshledal nic protiústavního na úvodním procesním postupu odvolacího soudu, který musel reagovat na překvapivou situaci způsobenou absencí řádně předvolaného tlumočníka. Předsedkyně senátu reagovala flexibilně a s advokátkou stěžovatele se dohodla, že řízení bude stěžovateli tlumočit tato advokátka za součinnosti přítomné členky senátu, která rozuměla a mluvila francouzsky. Odvolací soud na základě popsané dohody v převážné části jednání efektivní a plnou participaci otce na jednání zajišťoval. Ústavně problematický okamžik podle Ústavního soudu nastal později, kdy došlo k přímé komunikaci odvolacího soudu s matkou. Ta po dobu zhruba 12 minut uváděla řadu skutečností týkajících se především možností otce zajišťovat péči o děti, průběhu styku během léta, schopností rodičů spolu komunikovat, ale i otázek hospodaření. Advokátka stěžovatele v této fázi jednání výslovně uvedla, že nestíhá stěžovateli tlumočit a že se tak k tvrzením matky stěžovatel nemůže vyjádřit. Podle Ústavního soudu odvolací soud na vzniklou situaci nezareagoval ústavně souladně. Informovala-li advokátka rozhodující senát výslovně, že nestačí skutková tvrzení matky tlumočit otci, měl jí odvolací soud poskytnout dostatek procesního prostoru k nápravě. Šlo totiž o objektivně zjistitelnou informaci, že základní právo stěžovatele na tlumočení není nadále fakticky (materiálně) naplňováno.
Stran druhé řešené otázky, tj. odůvodnění svěření dcer do péče matky, Ústavní soud vycházel z ústavního principu rovnosti práv rodičů a z dlouhodobé judikatury, která označuje střídavou péči za výchozí model. Byť lze rovnocennosti podílu obou rodičů na péči o dítě obecně dosáhnout i prostřednictvím modelu péče pouze jednoho z rodičů za současné úpravy tzv. „širokého“ styku dítěte s druhým rodičem, opatrovnické soudy mají povinnost ústavně konformně zvážit i možnost svěření dítěte do tzv. asymetrické střídavé péče, která pro rodiče s úžeji stanoveným stykem může představovat významnou symbolickou hodnotu. Zvolí-li opatrovnický soud formu péče jen jednoho z rodičů s tzv. širokým stykem druhého rodiče, musí zároveň zásadně předestřít, zda a případně za jakých konkrétních podmínek by v budoucnu byla změna na střídavou péči realizovatelná. V projednávané věci odvolací soud těmto východiskům nedostál, protože změnil rozsudek opatrovnického soudu a svěřil dcery do péče matky s tzv. širokým stykem otce v poměru asi 2/3:1/3, aniž by své rozhodnutí ústavně konformně odůvodnil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud porušil právo stěžovatele na rovnost účastníků řízení ve spojení s jeho základními právy na tlumočníka a projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 37 odst. 3 a 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho základní právo na soudní ochranu ve spojení se základním právem na péči a výchovu dítěte podle čl. 36 odst. 1 a čl. 32 odst. 4 Listiny. Odvolací soud tak bude muset rozhodnout znovu, a to s přihlédnutím ke všem ústavním východiskům, která Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně akcentuje.
Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3378/24 je dostupný 
zde (548 KB, PDF).