Ústavní soud zamítl nálezem z 29. 9. 2010 návrh Nejvyššího správního soudu na zrušení § 21 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění zákona č. 314/2008 Sb., jako nedůvodný; co do ostatních ustanovení zákona č. 7/2002 Sb. návrh na jejich zrušení odmítl z procesního důvodu, konkrétně pro nedostatek aktivní legitimace navrhovatele.
Kárně obviněný soudce Okresního soudu v Chomutově J. S. podal v průběhu řízení před kárným senátem Nejvyššího správního soudu návrh na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu podle ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy. Rozpor s ústavním pořádkem spatřoval kárně obviněný soudce v tom, že se podle nové právní úpravy (oproti dosavadnímu stavu) rozhoduje v jedné jediné instanci a že proti rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu není přípustné odvolání. Jelikož se s touto argumentací Nejvyšší správní soud ztotožnil, kárné řízení se soudcem J. S. přerušil a předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení celého zákona č. 7/2002 Sb. Nejvyšší správní soud ve shodě s kárně obviněným soudcem J. S. považuje za stěžejní důvod protiústavnosti napadeného zákona skutečnost, že řízení o kárné odpovědnosti soudců je toliko jednoinstanční; podle § 21 napadeného zákona totiž proti rozhodnutí v kárném řízení není odvolání přípustné.
Ustanovení § 21 zákona č. 7/2002 Sb. zní: „Odvolání proti rozhodnutí v kárném řízení není přípustné.“.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecně právo na odvolání není v ústavním pořádku zakotveno; právo na dvouinstančnost řízení je garantováno toliko v trestním řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě („Každý, koho soud uzná vinným z trestného činu, má právo dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně.“). Ústavní soud však dospěl k závěru, že kárné řízení se soudcem nelze považovat za řízení o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 zmíněného Protokolu č. 7, a proto nemohl konstatovat jinak, než že právo na odvolání proti rozhodnutí v tomto řízení v ústavním pořádku České republiky výslovně garantováno není. Kromě toho, i kdyby Ústavní soud dospěl k závěru, že kárné řízení se soudcem je obsahově řízením o trestním obvinění ve smyslu citovaných ustanovení Úmluvy a Protokolu č. 7, sám tento protokol připouští v čl. 2 odst. 2 výjimku z práva na dvouinstančnost řízení o trestním obvinění v případě, že je „příslušná osoba v souzena v prvním stupni nejvyšším soudem“. Jinými slovy, i kdyby šlo o trestní obvinění, obstála by jednoinstančnost tohoto řízení v testu ústavnosti, neboť v prvním a posledním stupni zde rozhoduje Nejvyšší správní soud, tedy nejvyšší soud ve smyslu citované výjimky čl. 2 odst. 2 Protokolu č. 7.
Ústavní soud v této souvislosti připomněl, že není jeho úkolem hodnotit vhodnost přijatého modelu kárného řízení. Lze sice přitakat navrhovateli, že právo na odvolání proti meritornímu soudnímu rozhodnutí je v českém právním řádu pravidlem s nepříliš četnými výjimkami, ale ani z této skutečnosti však povinnost odvolání zavést vždy dovodit nelze.
Dle názoru Ústavního soudu nezpůsobuje protiústavnost napadeného zákona ani skutečnost, že jednoinstanční model kárného řízení byl zaveden poté, kdy již po určitou dobu existoval model dvouinstanční. Tuto změnu nelze vnímat – jak činí navrhovatel – jako ústavně zapovězené snížení standardu procesní ochrany základních práv. Ústavní soud se kloní k názoru, že samotná jednoinstančnost řízení není způsobilá ovlivnit nezávislost soudní moci. Ústavní soud nepochyboval ani o tom, že by kárný senát Nejvyššího správního soudu, složený kromě soudců Nejvyššího správního soudu též ze soudců jiných soudů a ze zástupců dalších právnických profesí, nebyl soudem ve smyslu čl. 81 Ústavy, resp. "nezávislým a nestranným tribunálem" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud tedy shrnul, že právní úprava, jež kárně obviněnému neumožňuje podat odvolání proti rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu, protiústavní není.
Návrh byl projednán Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 33/09, soudcem zpravodajem byl Miloslav Výborný. Odlišná stanoviska k výroku a odůvodnění zaujali soudci Stanislav Balík, Vlasta Formánková, Dagmar Lastovecká a Michaela Židlická, kteří by návrhu alespoň zčásti vyhověli, a Jiří Mucha a Jiří Nykodým, podle nichž měl být návrh jako celek z procesních důvodů odmítnut, neboť navrhovateli – Nejvyššímu správnímu soudu – chyběla zcela aktivní procesní legitimace k podání návrhu, a to i ve vztahu k § 21 zákona č. 7/2002 Sb.
Plné znění nálezu Ústavního soudu včetně odlišných stanovisek je k dispozici 
zde (384 KB, PDF).
Tomáš Langášek
generální sekretář Ústavního soudu