Ústavní soud, TZ 59/2026
Obchodní společnost před obecnými soudy úspěšně po státu žalovala náhradu za nucené omezení svého vlastnického práva, které je povinna v zájmu ochrany přírody strpět. Obchodní společnost však byla již od koupě pozemků seznámena s tím, že k výstavbě a provozování větrných elektráren potřebuje udělení výjimky ze zákonných zákazů. Zmíněná výjimka, která musí být udělena ještě před zásahem do biotopu, se týkala místního silně ohroženého druhu – tetřívka obecného. Výjimka, na kterou není právní nárok a která byla podmínkou udělení stavebního povolení, obchodní společnosti nebyla nikdy udělena. Obchodní společnost si tak musela být vědoma toho, že orgán ochrany přírody může výstavbu větrných elektráren kdykoli zakázat, a to i přesto, že získala stavební povolení. Ústavní stížnost státu v majetkově-právních vztazích tak byla před Ústavním soudem úspěšná.
Obchodní společnost (v řízení před Ústavním soudem v postavení vedlejší účastnice) se jako žalobkyně v řízení před obecnými soudy domáhala po stěžovatelce (Česká republika – Ministerstvo životního prostředí) jako žalované zaplacení částky ve výši 265 316 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady za nucené omezení jejího vlastnického práva, které je na základě rozhodnutí správního orgánu povinna v zájmu ochrany přírody strpět. Účelem požadované náhrady bylo kompenzovat „ztrátu šance“ uskutečnit podnikatelský záměr vystavět a provozovat dvě větrné elektrárny. Obvodní soud žalobu nejprve zamítl a městský soud jeho rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud rozsudek městského soudu zrušil, ten následně rozsudek obvodního soudu opět potvrdil. Nejvyšší soud poté zrušil i druhý rozsudek městského soudu a rozsudek obvodního soudu. Obvodní soud rozhodl mezitímním rozsudkem, že právní základ žalobou uplatněného nároku je opodstatněný s tím, že o jeho výši bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Obchodní společnost byla omezena ve svém vlastnickém právu, za což ji náleží náhrada. Podnikatelský záměr nemohla realizovat, neboť jí správní orgán neudělil výjimku podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny. Městský soud potvrdil rozhodnutí obvodního soudu. Udělením stavebního povolení mohla obchodní společnost legitimně předpokládat, že k výstavbě výjimku nepotřebuje. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, kdy se ztotožnil s názorem městského soudu, že obchodní společnost měla legitimní očekávání, že o tuto výjimku není třeba žádat.
Stěžovatelka namítá, že Nejvyššímu soudu předložila řadu otázek zakládajících přípustnost dovolání, avšak Nejvyšší soud se s nimi řádně nevypořádal, v čemž spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces. Poukazuje na to, že obchodní společnost si musela být vědoma toho, že si musí opatřit výjimku pro svůj podnikatelský záměr a k jeho realizaci nemusí dojít. Stavební úřad, který jí vydal stavební povolení, postupoval nezákonně; obchodní společnost však nemohla být ohledně tohoto rozhodnutí v dobré víře, neboť z územního rozhodnutí věděla, že výjimku si musí obstarat před podáním žádosti o stavební povolení.
Druhý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Šámal) stížnosti stěžovatelky vyhověl. Napadenými rozhodnutími bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu.
Obchodní společnost se domáhala údajného legitimního očekávání, že bude moci podnikatelský záměr (výstavbu a provoz elektráren) realizovat, toto legitimní očekávání jí mělo vzniknout udělením stavebního povolení, k němuž však bylo nutné udělení výjimky. Aby však mohlo dojít k porušení legitimního očekávání, jehož se obchodní společnost dovolávala, musela by disponovat konkrétním jasně založeným a vymahatelným nárokem. V posuzovaném případě byla obchodní společnost od okamžiku koupě dotčených pozemků seznámena s tím, že k výstavbě a provozování původně čtyř a později dvou větrných elektráren potřebuje udělení výjimky ze zákonných zákazů. Jestliže tedy věděla od počátku o nutnosti mít udělenou výjimku, ale tato výjimka, na kterou není právní nárok a která byla podmínkou udělení stavebního povolení, jí nebyla nikdy udělena, musela si být vědoma toho, že orgán ochrany přírody může její činnost spočívající ve výstavbě dvou větrných elektráren kdykoli zakázat, a to i přesto, že získala stavební povolení.
Ústavní soud zdůraznil, že i po vydání kladného rozhodnutí stavebního úřadu zde stále platilo zákonné omezení vlastníka podle § 50 zákona o ochraně přírody a krajiny. Podmínkou udělení stavebního povolení bylo udělení výjimky podle § 56 téhož zákona, která však obchodní společnosti nikdy udělena nebyla, ač musela být vydána před zásahem do předmětného biotopu. Proto také byla následně stěžovatelce stavební činnost Českou inspekcí životního prostředí (až do udělení výjimky) zakázána. Obchodní společnost tak nemohla mít legitimní očekávání, že bude moci na pozemcích, nacházejících se v chráněné oblasti, výstavbu a provoz dvou větrných elektráren uskutečnit. Nic na tom nemohlo změnit ani vydané stavební povolení, protože chybějící výjimka je nepřekročitelnou překážkou zahájení stavby.
Neudělení výjimky ze zákazu podle zákona o ochraně přírody a krajiny je omezením výkonu vlastnického práva zákonem, přičemž nejde o omezení nad rámec zákonného omezení všech vlastníků – toto omezení není důsledkem individuálního rozhodnutí orgánu veřejné moci či nerovného postavení dvou skupin vlastníků. Omezení odpovídá čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého vlastnictví zavazuje a jeho výkon nesmí nad míru stanovenou zákonem poškozovat mimo jiné přírodu a životní prostředí. Obecné soudy pochybily, když při svém závěru o legitimním očekávání obchodní společnosti vycházely v zásadě jen z vydaného stavebního povolení a další zmíněné podstatné skutečnosti náležitě nehodnotily.
Podle judikatury mohou nastat situace, kdy sice dochází k omezení vlastnického práva, avšak není nezbytné za toto omezení vlastníkovi poskytovat náhradu. Vyvlastněním či omezením vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny je třeba rozumět pouze takové omezení, které vylučuje realizaci vlastnického práva buď zcela, nebo v rozsahu, který podstatnou měrou znemožňuje výkon vlastnického práva v některé z jeho složek. Zákazem činnosti Českou inspekcí životního prostředí v tomto případě nedošlo k významnému zásahu do vlastnického práva obchodní společnosti. Obchodní společnost je i nadále vlastníkem předmětných pozemků, má právo je držet, užívat, požívat a nakládat s nimi. Nemožnost výstavby a provozu větrných elektráren na pozemcích představuje z hlediska ústavních principů přípustné omezení z důvodu ochrany veřejného zájmu, které v porovnání s důležitostí veřejného zájmu na ochraně přírody (zde populace tetřívka obecného a jeho biotopu) zachovává princip proporcionality.
S ohledem na právem chráněný zájem na ochraně ohroženého druhu tetřívka obecného a jeho biotopu jde také o zásah přípustný. Vlastnické právo obchodní společnosti k jejím pozemkům tedy nebylo podstatně omezeno či jeho výkon vyloučen, pouze bylo veřejnou mocí korigováno oprávnění provádět zde stavební činnost. Nejde tak o omezení, které by vyloučilo realizaci vlastnického práva zcela, nebo které by podstatnou měrou znemožnilo výkon vlastnického práva.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3551/25 bude dostupný 
zde (490 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu