Ústavní soud, Brno, TZ 1/2023
IV. senát (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020 č. j. 21 Cdo 1436/2020-759 a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2020 č. j. 19 Co 889/2019-717. Rozhodnutími bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka působila jako pedagožka na obchodní akademii. Ze strany zaměstnavatelky obdržela výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost. Stěžovatelka s výpovědí nesouhlasila, před obecnými soudy se domáhala náhrady nemajetkové újmy a ochrany před diskriminací v pracovněprávních vztazích pro zdravotní postižení. Přitom argumentovala především tím, že skutečným motivem výpovědi nebyla nadbytečnost, ale snaha zaměstnavatelky zbavit se stěžovatelky pro její zdravotní omezení (vrozená oční vada).
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25. 2. 2019 č. j. 23 C 276/2017-492 uložil obchodní akademii (vedlejší účastnici) zaplatit stěžovatelce částku 75 000 Kč. Věc posoudil po právní stránce jak podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, tak podle zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon), vzhledem ke zdravotnímu omezení stěžovatelky, které spočívá ve vrozené oční vadě. Podle okresního soudu se vedlejší účastnice dopustila vůči stěžovatelce několika diskriminačních jednání, zejména výpovědi stěžovatelky z pracovního poměru pro nadbytečnost, nepřidělování přímé pedagogické činnosti, odpírání přístupu do informačního systému školy, nařízení mimořádné pracovnělékařské prohlídky pouhý den předem, a na to navazujícího vytýkacího dopisu.
Krajský soud v Českých Budějovicích však rozsudkem ze dne 25. 2. 2020 č. j. 19 Co 889/2019-717 rozhodnutí okresního soudu změnil. Na rozdíl od okresního soudu zaujal odlišný postoj k záměru a motivaci nové ředitelky zbavit se stěžovatelky pro její hendikep. Taková motivace podle něj z provedených důkazů nevyplývala. Vedlejší účastnicí uváděné důvody vedoucí k výpovědi z pracovního poměru považoval krajský soud za legitimní a podložené, nikoliv diskriminační. Nejvyšší soud posléze usnesením ze dne 25. 11. 2020 č. j. 21 Cdo 1436/2020-759 dovolání stěžovatelky odmítl.
Ústavní soud stěžovatelce vyhověl a zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu i Krajského soudu v Českých Budějovicích. V důvodech vyhovujícího derogačního nálezu především zdůraznil, že v tzv. diskriminačních věcech se uplatňuje speciální pravidlo dokazování. Jedná se o přesun důkazního břemene (či přesněji přesun důkazní povinnosti). Ten představuje výjimku z obecného principu dokazování, podle kterého každý účastník nese důkazní břemeno ke skutečnostem, které tvrdí (§ 120 občanského soudního řádu). V případě diskriminačních sporů ukládá procesní předpis žalobci tvrdit a prokázat skutečnosti, z nichž vyplývá, že s ním bylo zacházeno odlišně na základě zakázaného diskriminačního důvodu. Žalobce však již nemusí prokazovat motivaci, zda byl znevýhodněn na základě tohoto znaku. Tato motivace se totiž v diskriminačních případech předpokládá, není-li posléze dokazováním prokázán opak. Unese-li žalobce svou část důkazního břemene, dochází k přesunu důkazního břemene na stranu žalované zaměstnavatelky. Chce-li být žalovaná ve sporu úspěšná, je povinna tvrdit a prokázat, že neporušila zásadu rovného zacházení a že je její rozhodnutí odůvodněno přípustnými nediskriminačními důvody.
V případě diskriminace z důvodu zdravotního postižení jsou obecné soudy – po přenesení důkazního břemene na žalovanou podle § 133a občanského soudního řádu – povinny náležitě a pečlivě zvážit a hodnotit jednotlivé skutečnosti ve své úplnosti a logické návaznosti. V této souvislosti mají učinit právní závěry, zda se stěžovatelkou (jakožto žalobkyní), bylo zacházeno ve srovnání s jinými zaměstnanci rovným způsobem (přímá diskriminace), zda existoval legitimní důvod k nerovnému zacházení (nepřímá diskriminace) a zda žalovaná učinila přiměřená opatření umožňující přístup k zaměstnání ve smyslu § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona za účelem odstranění nevýhody stěžovatelky spočívající ve zrakovém postižení.
Odůvodnění obecných soudů týkající se kritérií volby nadbytečných zaměstnanců považuje Ústavní soud za nedostačující a nezohledňující všechny aspekty, které v řízení vyšly najevo. Takovým aspektem je i zjevná účelovost přijatých interních opatření školy, které výpovědi stěžovatelky předcházely. Ve spojení s nedostatečným hodnocením, zda vedlejší účastnice unesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve smyslu § 133a občanského soudního řádu, došlo napadeným rozhodnutím krajského soudu k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Ve věci nebyl zjištěn úplný skutkový stav, což bude muset krajský soud v dalším řízení napravit. Podle Ústavního soudu je zapotřebí doplnit potřebná skutková zjištění a opětovně posoudit existenci či neexistenci podezření diskriminace, které se stěžovatelka dovolávala od počátku řízení.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 366/21 je dostupný 
zde (445 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu