Ústavní soud, Brno, TZ 121/2019
IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Všichni tři stěžovatelé, kteří byli stíháni v souvislosti s prodejem zámku Českého rozhlasu v Přerově nad Labem, byli nejprve rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 zproštěni obžaloby. Soud zproštění stěžovatelů odůvodnil tím, že na základě provedeného dokazování nebylo možno učinit závěr, že se stal skutek, jak byl v obžalobě popsán. K odvolání státního zástupce Městský soud v Praze toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu k novému rozhodnutí. Obvodní soud poté svým v pořadí druhým rozsudkem uznal jednoho ze stěžovatelů vinným z pomoci k přečinu podplácení a přečinu přijetí úplatku a druhé dva stěžovatele z přečinu podplácení, resp. pomoci k přečinu podplácení, za což jim byl uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu 30 měsíců, peněžitý trest ve výši 240 000 Kč a jednomu ze stěžovatelů navíc i propadnutí věci. Odvolání stěžovatelů proti tomuto rozhodnutí městský soud zamítl. Stěžovatelé následně neuspěli ani se svým dovoláním u Nejvyššího soudu, a proto se obrátili na Ústavní soud. Ve svých ústavních stížnostech zejména namítali, že obvodní soud rozhodl ve věci samé opačně než ve zprošťujícím rozsudku s odkazem na nutnost hodnotit důkazy ve světle právního názoru odvolacího soudu, jímž je vázán. Hodnocení týchž důkazů obvodním soudem je pak v odůvodnění obou rozsudků zcela opačné. Takový postup je však dle názoru stěžovatelů v rozporu s jejich ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces a principem presumpce neviny.
Ústavní soud dospěl na rozdíl od Nejvyššího soudu k závěru, že obvodní soud „automaticky“ převzal hodnotící závěry městského soudu, aniž by provedl dokazování v rozsahu, který by mu umožnil prokázat bez pochybností, že se skutek skutečně stal tak, jak byl v obžalobě popsán, případně aniž by své závěry odůvodnil lépe a na základě svých vlastních zjištění. Provedl-li obvodní soud změnu hodnocení důkazů, aniž by vysvětlil, jaké důvody jej k tomu vedly, nejde o postup zachovávající práva stěžovatelů na soudní ochranu. Ústavní soud zároveň nevylučuje, že trestné jednání proběhlo způsobem popsaným v obžalobě, nicméně takový závěr nelze učinit bez dalšího (podrobnějšího) vysvětlení obvodního soudu jen za základě změny hodnocení důkazů, které původně vedly obvodní soud k vydání zprošťujícího rozsudku.
Vadu řízení nenapravil ani Nejvyšší soud. Ústavní soud přitom nepřehlédl, že státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání stěžovatelů rovněž upozornil na pochybení v nerespektování principů řádně vedeného soudního řízení a uvedl, že jediným východiskem je zrušení obou rozhodnutí.
Věc se nyní vrací k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1367/18 je dostupný
zde (178 KB, PDF).
Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu