Pokuta za porušení povinnosti stanovené unijním právem při prodeji vína

16.09.2019

click here  

Ústavní soud, Brno, TZ 107/2019

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl ústavní stížnosti Vinařství U Kapličky s. r. o. a zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu a rozsudek Krajského soudu v Brně, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle č. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel, působící jako společnost obchodující s vínem, odkoupil od velkoobchodu 70 tisíc litrů různých druhů vín původem z Moldavska. V dubnu 2015 provedla v provozovně stěžovatele kontrolu Státní zemědělská a potravinářská inspekce (SZPI), odebrala vzorky vín a na základě následných laboratorních testů zjistila, že u pěti šarží víno v různé míře nevyhovovalo požadavkům na povolené enologické postupy. Stěžovatel tím podle SZPI naplnil skutkovou podstatu správního deliktu podle § 39 odst. 1 písm. ff) zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství a byla mu uložena pokuta ve výši 2 100 000 Kč. Odvolání proti tomuto rozhodnutí inspektorát SZPI zamítl.

Obě rozhodnutí SZPI napadl stěžovatel správní žalobou. Kromě řady námitek týkajících se skutkového stavu tvrdil, že kvalita dovezeného vína byla osvědčena dokladem V I 1 v souladu s nařízením Komise (ES) č. 555/2008 ze dne 27. června 2008, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 479/2008 o společné organizaci trhu s vínem, pokud jde o programy podpory, obchod s třetími zeměmi, produkční potenciál a kontroly v odvětví vína. Tento doklad vydávají autorizované orgány státu vývozu a potvrzují jím, že příslušná zásilka vína naplňuje parametry plynoucí z unijní legislativy. Stěžovatel namítal, že neměl důvod tomuto osvědčení nevěřit a nemohl tak být odpovědný za předmětný delikt. U Krajského soudu v Brně se svou žalobou nejprve uspěl. Soud totiž dospěl k závěru, že doklad V I 1 slouží jako nástroj k usnadnění volného pohybu vína a vyjadřuje důvěru EU v orgány třetích zemí, které osvědčení vydávají. Z toho plyne rovněž důvěra v pravdivost v dokladu obsažených údajů a po subjektech obchodujících s vínem nelze požadovat, aby osvědčení zpochybňovaly nebo prověřovaly. Jestliže stěžovatel osvědčením disponoval, vynaložil potřebné úsilí, které jej zprošťuje (objektivní) odpovědnosti za vymezený správní delikt.

SZPI podala proti tomuto rozhodnutí kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud vyhověl. Na rozdíl od krajského soudu označil doklad V I 1 za pouhé administrativní povolení ke vstupu předmětného vína na území EU, které však není možné považovat za závazné posouzení kvality vína, na které se stěžovatel mohl spolehnout, a ten se tak nemůže zprostit odpovědnosti za naplnění podmínek pro uvedení vína na trh. Tímto závazným právním názorem zavázal krajský soud, který svým v pořadí druhým rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. Stejný osud sdílela i následná kasační stížnost stěžovatele. Stěžovatel se proto obrátil na Ústavní soud. Podstata ústavní stížnosti se váže k povaze dokladu V I 1, kdy stěžovatel namítá, že neměl důvodu tomuto dokladu nevěřit, s dovozem vína z Moldavska měl (až na jednu výjimku) vždy výborné zkušenosti a informace o problematické kvalitě moldavských vín se neobjevovaly ani ve veřejném prostoru.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Posuzovaný případ je spojen s výkladem unijního práva. Pokud se Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci zásadně vymezil proti právním závěrům krajského soudu, přičemž však nosné důvody jeho kasačního rozhodnutí spočívají ve zpochybnění samotné závaznosti předmětného osvědčení jako institutu unijního práva, mohl tak učinit teprve poté, co by předložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU [blíže ke kritériím, která je povinen soud při (ne)položení předběžné otázky zohlednit viz nález ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. II. ÚS 3432/17, tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/2OOMWM3 ]. Tím, že tak neučinil, porušil ústavně zaručené základní právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Ústavní soud má za to, že předmětné osvědčení a priori zaručuje dodržení povinností stanovených předpisy Evropské unie ohledně obchodu s vinařskými produkty k okamžiku jejich dovozu. V konkrétním případě je však nutno též hodnotit, zda kontrola je prováděna přímo u dovozce vína či u jeho dalšího prodejce, zda je prováděna bezprostředně po jeho dovozu anebo naopak s výraznějším časovým odstupem, a také, zda se objeví indicie, které validitu tohoto osvědčení zpochybní. Břemeno tvrzení ohledně těchto indicií, pokud má dojít až k uložení správního trestu, však spočívá již na správním orgánu.

Pokud proto v nyní projednávaném případě stěžovatel spoléhal na předmětné osvědčení, bylo lze mu vytknout, že nevynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení povinnosti zabránil ve smyslu § 40 odst. 1 zákona o vinohradnictví, ovšem pouze tehdy, pakliže by bylo ve správním řízení zjištěno, že sám měl mít relevantní pochybnosti ohledně kvality dovezeného vína. Případně mohlo naplnění uvedeného liberačního důvodu, který musí prokazovat stěžovatel, spočívat třeba ve ztotožnění předmětného osvědčení s kontrolovaným vínem, resp. ve vyvrácení případné následné manipulace s tímto vínem, kdy však pochybnosti v tomto směru měl primárně uplatnit správní orgán.

go here Věc se nyní vrací ke Krajskému soudu v Brně, který v dalším řízení bude vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1608/19 je dostupný PDF zde (189 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu