Není to tak dlouho, co se mně můj desetiletý vnouček zeptal: „Dědo, kdo je Tvůj největší kamarád?“ A já jsem se zarazil. Většina mých přátel již zemřela, ať to byl Václav Havel, Otakar Motejl, Ladislav Lis, Jirka Dienstbier, Jarmila Bělíková, Vlasta Chramostová nebo Ludvík Vaculík (a řada dalších). Dnes se k nim přidal Honza Sokol. Člověk navýsost čestný a zásadový; současně neobyčejně laskavý – schopný naslouchat každému a každého pochopit. Pro tyto vlastnosti si vysloužil pozoruhodnou přezdívku, říkali jsme mu Anděl míru. Jeho schopnost spojovat lidi různých názorů, ale stejného charakteru, se výrazně projevila nejen v rámci komunity lidí, které za minulého režimu spojoval podpis Charty 77, ale i v bouřlivé polistopadové době, kdy zasedal ve Federálním shromáždění a tlumil vášnivé spory – ať již pravo–levicové, anebo Česko–Slovenské. „Milý Honzo, za všechno jsme ti dlužni poděkování. Budeš nám opravdu chybět.“

Pavel Rychetský