Ústavní soud TZ 65/25
Ústavní soud posuzoval situaci stěžovatele, který se dlouhodobě nevídá se svými dětmi, přestože způsob styku a předávání v rámci střídové péče byl stanoven soudními rozhodnutími. Podle Ústavního soudu mají obecné soudy povinnost zajistit i faktický výkon těchto rozhodnutí. Soudy svou nečinností porušily právo stěžovatele na rodinný život a právo na péči o dítě a jeho výchovu.
Stěžovatel je otcem nezletilých vedlejších účastníků. Řízení o poměrech k nezletilým bylo zahájeno u okresního soudu již v roce 2019, kdy dětem nebyl ani jeden rok. Od května 2021 byly jejich poměry opakovaně upravovány předběžnými opatřeními. Na základě posledního rozhodnutí z roku 2023 byly poměry k nezletilým upraveny tak, že děti byly svěřeny do střídavé péče obou rodičů v týdenním režimu. Předávání dětí bylo stanoveno tak, že rodič, jemuž péče končí, je povinen předat děti druhému rodiči ve stanovený čas v místě jeho bydliště. V říjnu 2024 napadeným rozsudkem okresní soud mimo jiné zamítl návrhy stěžovatele na uložení pokuty matce za celkem 51 neuskutečněných styků otce s nezletilými a nepředání dětí otci v rámci střídavé péče. Okresní soud uzavřel, že návrhy stěžovatele na uložení pokuty matce nejsou důvodné. Asistované styky se podle něj neuskutečnily nikoli výlučně vinou matky. Soud odkázal na tehdy platná protiepidemická opatření, karantény nezletilých, jejich polorodé sestry i matky, a na to, že v lednu 2022 se matka účastnila dopravní nehody. Navíc byl styk v dané době upraven předběžnými opatřeními a probíhalo řízení o změně péče a úpravy styku. Několik měsíců byla matka v pracovní neschopnosti, což také znemožňovalo předávání dětí. Odvolací soud napadeným rozsudkem v březnu 2025 potvrdil zamítnutí návrhů na uložení pokut matce. Zdůraznil, že na opakovaném neuskutečnění styku či předání a přebírání dětí mají zásadní podíl oba rodiče. Apeloval na rodiče, aby přestali používat děti jako rukojmí ve svých dlouhodobých sporech.
Stěžovatel se následně obrátil na Ústavní soud. Druhý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) ústavní stížnosti částečně vyhověl a část výroku II rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 25 Co 30/2025-3923 ze dne 27. 3. 2025, kterým byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, a výrok I rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě č. j. 0 P 92/2019-3589 ze dne 18. 10. 2024 zrušil.
Základním prvkem rodinného života je soužití rodičů a dětí, což zahrnuje nejen právo rodiče na kontakt s dítětem, ale i právo dítěte na péči a výchovu oběma rodiči rovnocenně. Stát má pozitivní povinnost zajistit nejen vydání rozhodnutí upravujícího poměry k nezletilým dětem, ale i jeho faktický výkon; soudy jsou proto povinny aktivně využívat dostupné prostředky, včetně ukládání pokut podle § 502 zákona o zvláštních řízeních soudních. Nejsou-li tato rozhodnutí dlouhodobě plněna, může nečinnost soudu představovat porušení práva na rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na péči o dítě a jeho výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
V posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy předestřeným povinnostem nedostály – neučinily dostatečná opatření, aby práva přiznaná soudním rozhodnutím nebyla pouze formální, ale byla také fakticky vykonávána. Styk otce s nezletilými dětmi a jejich předávání v rámci střídavé péče se dlouhodobě neuskutečňuje, a to přinejmenším od roku 2021, přestože matka byla opakovaně vyzývána k dobrovolnému splnění povinností. Takto závažné přerušení kontaktu mezi otcem a jeho dětmi představuje podstatný zásah do jeho práva na rodinný život a fakticky mu znemožňuje podílet se na jejich péči a výchově, navzdory pravomocně upravené střídavé péči.
Zajištění styku či předání dětí druhému rodiči musí být pro pečujícího rodiče prioritou. V případě nesplnění této povinnosti soud musí zkoumat, zda existovaly objektivní překážky bránící jejímu splnění a zda rodič vyvinul dostatečnou snahu jim předejít; jejich existenci musí tvrdit a prokazovat povinný rodič. Opakované nesplnění této povinnosti zakládá o to přísnější požadavky na prokázání a tvrzení případných překážek. Zároveň je nezbytné zhodnotit, zda nejde o opakující se vzorec chování, který systematicky vylučuje druhého rodiče z péče o děti. Okolnosti každého takového porušení je proto nutno pečlivě posuzovat individuálně a zároveň v kontextu celého vývoje věci. Obecné soudy takové posouzení neprovedly a svá rozhodnutí založily na paušalizujících závěrech a nepodložených či souhrnných skutkových zjištěních.
Jako důvod pro zamítnutí návrhu na výkon rozhodnutí nelze přijmout ani skutečnost, že vztahy mezi rodiči jsou konfliktní a oba rodiče mají určitý podíl na zavinění dlouhodobého nepředávání nezletilých. Naopak – právě v případech, kdy je komunikace mezi rodiči narušená, se od soudu očekává, že aktivně hledá řešení, aby bylo právo dítěte na kontakt s oběma rodiči skutečně naplňováno. Uložení pokuty nemá sankční povahu, přístupem obecných soudů je nicméně konzervován zjevně nefunkční stav bez reálné motivace pro povinného rodiče plnit povinnosti podle vykonatelných rozhodnutí a snižována jejich autorita. Podle Ústavního soudu si však oba rodiče musejí uvědomit, že při sporech týkajících se nezletilých není žádných vítězů, ale pouze poražených – především dětí.
Ústavní soud si je vědom složitosti dané věci – rodiče místo toho, aby své problémy řešili dohodou a se vzájemným respektem, zahlcují soud dalšími návrhy a podáními, o čemž svědčí objemnost opatrovnického spisu. Ani složitost projednávané věci však neznamená, že lze ustoupit z požadavku, aby soudy věc projednaly rychle. Soudy musí zajistit včasné rozhodnutí i za situace, kdy se na průtazích v řízení podílejí jeho účastníci.
V dalším řízení bude úkolem okresního soudu znovu rozhodnout o návrzích stěžovatele bez zbytečných průtahů, přičemž však Ústavní soud nepředjímá, že každému návrhu na uložení pokuty má být automaticky vyhověno.
Text nálezu sp. zn. II. ÚS 1938/25 je dostupný 
zde (737 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu