Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Výpis aktualit

Požadavky na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu

Ústavní soud, Brno, TZ 132/2019

II. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Milada Tomková) částečně vyhověl ústavní stížnosti společnosti České dráhy, a. s. a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve zbytku byla ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost.

Stěžovatelka byla účastnicí rozhodčího řízení vedeného před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Protistranou byla Škoda Transportation, a. s. (v tomto řízení vedlejší účastnice). V průběhu rozhodčího řízení stěžovatelka vznesla námitku podjatosti rozhodce, které nebylo rozhodčím soudem vyhověno. Následně proto podala žalobu podle § 12 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. V průběhu řízení o žalobě vydal rozhodčí soud rozhodčí nález, který stěžovatelka napadla žalobou podle § 31 zákona o rozhodčím řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 proto přerušil řízení o žalobě na vyloučení rozhodce až do rozhodnutí o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu s odůvodněním, že jedním z důvodů žaloby na zrušení rozhodčího nálezu je i podjatost rozhodce. Odvolací Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu o přerušení řízení zrušil a řízení o žalobě na vyloučení rozhodce zastavil. Podle městského soudu není dána pravomoc obecných soudů k rozhodnutí o vyloučení rozhodce za situace, kdy rozhodčí soud má vnitřní pravidla pro postup při podání námitky podjatosti a strany se dohodly, že tímto postupem nahradí postup podle § 12 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení. Následné stěžovatelčino dovolání proti usnesení městského soudu Nejvyšší soud odmítl. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že se rozhodčí doložkou nevzdala záruk na nestrannost a nezávislost rozhodčího soudu. Ustanovení § 12 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení je podle jejího názoru kogentní s tím, že strany se sice mohou dohodnout na postupu pro vyloučení rozhodce, avšak taková dohoda nezbavuje kteroukoliv ze stran práva obrátit se v dané věci na nezávislý soud. Výklad daného ustanovení, provedený obecnými soudy, tak stěžovatelka považuje za ústavně nekonformní.

Ústavní soud nikterak neposuzoval ústavní konformitu právního závěru vysloveného městským a Nejvyšším soudem. Rozporným s ústavně zaručenými právy stěžovatelky však shledal způsob, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s jejím dovoláním. Ačkoli totiž dovolání obsahovalo důležité argumenty, Nejvyšší soud se v odůvodnění spokojil s odkazem na své dřívější usnesení, které k předmětné právní otázce neobsahovalo vůbec žádnou argumentaci, na názor vyslovený v literatuře a na usnesení Ústavního soudu. V celém rozhodnutí Nejvyššího soudu (včetně dřívějšího rozhodnutí, na které odkázal) nezazněla jediná jeho vlastní úvaha, kterou by podpořil holé konstatování, že druhá věta § 12 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení je dispozitivní povahy a strany se od ní mohou (a to i předem) odchýlit.

Pouhé odkazy na literaturu či usnesení Ústavního soudu jsou v tomto světle nedostatečné. Podústavní předpisy závazně interpretují primárně obecné soudy, které za užití tradičních metod interpretace právních textů vyslovují a odůvodňují určité právní závěry. Názory vyslovené v odborné literatuře mohou sloužit toliko jako posílení takto formulovaných a odůvodněných závěrů. Odkazem na usnesení Ústavního soudu pak soudy mohou v zásadě jen poukázat na to, že předložený výklad není dle názoru Ústavního soudu protiústavní. Usnesení Ústavního soudu však obvykle nic neříká o tom, zda je určitý výklad zákona věcně správný.

Ústavní soud si je vědom, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, což se promítá i v odlišných ústavněprávních nárocích na odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu. Nelze zejména očekávat, že Nejvyšší soud bude v dovolacím řízení opakovaně podrobovat již vyřešené právní otázky detailnímu přezkumu. Ovšem za situace, kdy je v dovolání vznesena právní otázka, která doposud Nejvyšším soudem řádně vyřešena nebyla, a kdy dovolatelovy námitky nebyly vypořádány již nalézacím či odvolacím soudem, vede absence vlastní právní argumentace v rozhodnutí Nejvyššího soudu k porušení práva dovolatele na soudní ochranu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1852/19 je dostupný PDF ikona zde (157 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu