Ústavní soud, TZ 38/2026

Celní úřad pro hlavní město Prahu dvěma platebními rozkazy vyměřil stěžovatelce (srbské logistické společnosti) spotřební daň z tabákových výrobků, daň z přidané hodnoty a clo v celkové výši přes 6,8 milionů korun. Úřad tak rozhodl v návaznosti na kontrolu z května 2022, jejímž předmětem bylo zboží – tabákové výrobky – přepravované stěžovatelkou ze Srbska do České republiky. Zboží bylo přepravováno pod přiloženými celními závěrami (plombami), aby s ním nebylo možné neoprávněně nakládat. Podle zjištění celních orgánů však v průběhu přepravy na území České republiky v obci Chotoviny došlo v důsledku trestné činnosti k odnětí zboží z celního dohledu bez porušení celních závěr. Několik pachatelů vyňalo zboží – tabák – z originálních obalů a následně ho totožnými vozidly dopravili do Německa, kde ho vyložili. Po návratu z Německa do Chotovin pachatelé do originálních vnějších obalů vložili náhražku z máty a glycerolu, a takto zaměněné zboží následně dopravili do svobodného celního pásma jako zdánlivě původní zásilku. Ve svobodném celním pásmu tedy bylo uskladněno jiné zboží, než které bylo propuštěno do tranzitního režimu pod tranzitními celními prohlášeními. Mezi pachateli ani účastníky řízení stěžovatelka nebyla. Stěžovatelka následně neuspěla se svým odvoláním ke Generálnímu ředitelství cel, které rovněž konstatovalo, že celní dluh prokazatelně vznikl na území České republiky. Stěžovatelka se proti rozhodnutí neúspěšně bránila ve správním soudnictví. Před správními soudy mj. namítala, že k odnětí zboží z celního dohledu nedošlo v České republice, ale až v Německu, a proto mají celní dluh vymáhat německé orgány. K prokázání této skutečnosti stěžovatelka navrhla výslech jednoho z odsouzených pachatelů, z jehož výpovědi v trestním řízení plynulo, že k porušení plomb došlo právě až v Německu. Správní soudy neshledaly tuto námitku důvodnou, neboť tyto skutečnosti byly podle nich ve správním řízení nad veškerou pochybnost zjištěny.

Stěžovatelka ve svém případě shledává pochybení především v procesní rovině – namítá, že veškeré důkazy celní orgány převzaly z trestního řízení (zejména z rozsudku schvalujícího dohodu o vině a trestu a z usnesení o zahájení trestního stíhání), jehož se stěžovatelka neúčastnila, a ohledně klíčového okamžiku odnětí zboží celnímu dohledu neprovedly navrhované výslechy svědků. V důsledku toho pak podle stěžovatelky správní soudy posvětily doměření daně a cla, ačkoliv k tomu české orgány neměly pravomoc.

První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Wintr) dospěl k závěru, že rozhodnutí správních soudů porušila právo stěžovatelky vyjádřit se ke všem prováděným důkazům zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny, a proto je zrušil.

Podstatou problému v tomto případě byla otázka porušení procesních práv stěžovatelky při dokazování okamžiku a místa odnětí zboží celnímu dohledu. Zodpovězení otázky, kdy a kde došlo poprvé k porušení plomb na nákladním vozidle, je přitom pro posouzení celé kauzy klíčové – pokud by k této události došlo v Německu, jak tvrdí stěžovatelka, znamenalo by to pravomoc německých orgánů a zároveň mnohem příznivější daňový režim.

Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou, že celní orgány i správní soudy založily závěr o sporné skutečnosti pouze na podkladech z trestního řízení, jehož stěžovatelka nebyla účastnicí. Neměla tedy žádnou možnost obrany proti závěrům trestního řízení a nemohla klást otázky vyslýchaným. Zbyla jí tak jediná cesta – vyjádřit se k podkladům v řízení před celními orgány a posléze správními soudy a navrhovat další důkazy k prokázání svých tvrzení. Zůstalo však pouze u teoretické možnosti, protože její důkazní návrhy nebyly provedeny pro nadbytečnost.

Takový postup je podle Ústavního soudu v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Stěžovatelka předložila vlastní alternativní verzi událostí a poukazovala přitom na konkrétní části protokolů o výsleších odsouzených pachatelů, ze kterých mohla její verze plynout. Existují tedy důvodné pochybnosti o tom, kde skutečně k odplombování kamionu došlo, a na základě označených částí výpovědí nelze bez dalšího vyloučit, že k tomu mohlo dojít až v Německu. Tomu koneckonců mohou nasvědčovat i výpisy z GPS zařízení nákladních vozidel, na které v průběhu řízení před Ústavním soudem stěžovatelka upozornila a podle nichž v některých případech nákladní vozidla jela do Berlína přímo z Bělehradu a teprve poté do Chotovin.

Vycházejí-li správní soudy ohledně sporné skutečnosti pouze z podkladů z trestního řízení, jehož se stěžovatelka neúčastnila, a odmítnou-li provést navrhované důkazy, které důvodně zpochybňují přijatou skutkovou verzi, aniž by důkazy byly nadbytečné, nezpůsobilé či irelevantní, poruší právo stěžovatelky vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na soudní ochranu před rozhodnutími orgánů veřejné správy podle čl. 36 odst. 2 Listiny.

Případ se nyní vrací k Městskému soudu v Praze, který v dalším řízení musí postupovat v souladu s právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu. Ústavní soud nikterak nepředjímá výsledek řízení – otázku, zda došlo k odstranění celních závěr na území České republiky či Německa, musí zodpovědět správní soudy, tentokrát však při zachování práva stěžovatelky vyjádřit se ke všem navrhovaným důkazům.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2862/25 je dostupný  zde (232 KB, PDF).
 

Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu