III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 04.01.2022 09:00 do: 04.01.2022 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 361/21
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, č. j. 28 Cdo 3087/2020-677, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2020, č. j. 11 Co 236/2017-564, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, č. j. 28 Cdo 2620/2019-452, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2019, č. j. 11 Co 236/2017-425, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, č. j. 28 Cdo 4000/2018-403.
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: Suverénní řád Maltézských rytířů - České Velkopřevorství
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Okresní soud v Bruntále v řízení o určení vlastnictví rozhodl, že Česká republika je vlastníkem blíže specifikovaných pozemků na Krnovsku. Okresní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel, domáhající se žalobou určení vlastnického práva státu k těmto pozemkům coby součásti svého historického majetku podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen ZMV), je oprávněnou osobou, která utrpěla majetkovou křivdu odnětím pozemků podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy. Tento rozsudek následně potvrdil odvolací Krajský soud v Ostravě, nicméně jeho rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším soudem. Odvolací soud i v dalším řízení setrval na svém názoru, nicméně Nejvyšší soud opět jeho rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud označil právní hodnocení odvolacího soudu za nesprávné a dospěl k závěru, že stěžovatel není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 ZMV. Majetková křivda mu totiž byla způsobena mimo rozhodné období (tzn. v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990), neboť konfiskace byla provedena již na základě dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Odvolací soud poté v pořadí třetím rozhodnutím žalobu na určení vlastnictví zamítl, následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud a zejména namítl, že předmětné pozemky přešly na stát fakticky až postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., přičemž s odkazy na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1920/20 (text nálezu je společně s právní větou dostupný zde: https://bit.ly/30KXiI6) 
a sp. zn. I. ÚS 1975/20 (text nálezu je dostupný zde: https://bit.ly/3eeldD4) zdůrazňuje, že konfiskace podle dekretů prezidenta republiky neproběhla účinně.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 04.01.2022 09:30 do: 04.01.2022 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3237/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2019 č. j. 61 To 243/2019-1076
Stručná charakteristika: právo na přístup k soudu a na ochranu vlastnictví
Označení navrhovatelů: Montáže Kučera s. r. o.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Ústavní stížností napadeným rozsudkem byl k odvolání obžalovaného (v tomto řízení vedlejší účastník) podaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 tento rozsudek zrušen ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Dále bylo znovu rozhodnuto tak, že obžalovaný se při nezměněném výroku o vině přečinem poškození věřitele odsuzuje za tento trestný čin a dále za sbíhající se zločin podvodu a zločin křivého obvinění, kterými byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu jakékoliv obchodní společnosti a družstva na dobu sedmi roků. V odůvodnění rozsudku odvolací soud k tomu uvedl, že „o nároku poškozené společnosti bylo již pravomocně rozhodnuto, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 17 C 324/2014 ze dne 12. 1. 2015 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 91Co 99/2015 ze dne 9. 6. 2015. Tato skutečnost bránila uplatnění nároku poškozené společnosti v adhezním řízení v rámci trestního procesu, proto odvolací soud v této části napadený rozsudek pouze zrušil.“
Ve své ústavní stížnosti brojí stěžovatelka proti zrušení výroku o náhradě škody odvolacím soudem. Stěžovatelka je toho názoru, že rozhodnutí civilních soudů nezakládaly překážku věci rozhodnuté, a proto měla právo na to uplatnit nárok na náhradu škody v adhezním řízení v rámci trestního řízení (resp. domáhat se tímto způsobem práva na náhradu škody, která byla trestným činem způsobena). S ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu má stěžovatelka za to, že překážka věci rozhodnuté dána nebyla, a pokud měl Městský soud v Praze jiný názor, měl nastínit, v čem spočíval, tedy měl uvést, proč rozsudky z občanského soudního řízení vnímá jako překážku věci rozhodnuté. Městský soud v Praze se však při svém rozhodování o náhradě škody a v napadaném rozsudku od této judikatury odchýlil (resp. se jí vůbec nezabýval), a to bez náležitého odůvodnění.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 04.01.2022 14:00 do: 04.01.2022 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2389/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2020 č. j. 25 Co 79/2020 - 433 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. prosince 2019 č. j. 18 C 78/2016-402
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu - náhrada nákladů řízení
Označení navrhovatelů: P. S.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal náhrady škody v podobě tzv. obchodního znehodnocení vozidla, k němuž došlo v důsledku havárie způsobené vedlejším účastníkem. Za účelem zjištění výše škody si přitom stěžovatel nechal zpracovat znalecký posudek opatřený doložkou podle § 127a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). Okresní soud Praha-západ ani Krajský soud v Praze nejprve stěžovateli, v rozporu s § 2969 odst. 1 občanského zákoníku i následnou judikaturou Ústavního soudu (nález ze dne 27. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 795/16], nepřiznal nárok na náhradu škody s odůvodněním, že ji nelze požadovat tehdy, bylo-li vozidlo již opraveno. Ke změně tohoto postoje byl okresní soud „donucen“ až po zásahu Nejvyššího soudu, který vyhověl dovolání stěžovatele. Za účelem zjištění výše způsobené škody nechal okresní soud zpracovat revizní znalecký posudek, podle něhož byla částka představující obchodní znehodnocení vozidla stěžovatele nižší (29 000 Kč místo částky 95 000 Kč vyčíslené ve znaleckém posudku předloženém stěžovatelem), resp. odpovídala zhruba 6 % z ceny vozidla před poškozením. Z částky určené revizním znaleckým posudkem přitom bez dalšího vyšel okresní soud, když stěžovateli přiznal toliko náhradu škody v celkové výši 44 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení (29 000 Kč za obchodní znehodnocení vozidla a 15 000 Kč za příslušenství v podobě nákladů právního zastoupení). O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud toliko podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal vedlejšímu účastníkovi (žalovanému), který byl v řízení úspěšnější než stěžovatel, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 36 582,41 Kč, přičemž tato částka představuje 24,26 % z jejich celkové výše – rozdíl úspěchu vedlejšího účastníka v řízení v rozsahu 62,13 % a úspěchu stěžovatele v rozsahu 37,87 %. Úspěšnější než stěžovatel byla též obchodní společnost Allianz pojišťovna, a. s. (vedlejší účastnice na straně žalovaného v řízení před okresním soudem), pročež jí soud přiznal náhradu nákladů řízení ve shora uvedené výši. Vzhledem k tomu, že okresní soud přiznal znaleckému ústavu za účast při soudních jednáních znalečné ve výši 39 110 Kč, a za zpracování revizního znaleckého posudku částku ve výši 36 193 Kč, rozhodl okresní soud tak, že účastníkům uložil povinnost nahradit státu náklady, které byly v předmětném řízení vynaloženy, a to toliko podle poměru výsledku řízení. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud se však ztotožnil s okresním soudem v tom, že při určení náhrady nákladů řízení se mělo postupovat podle zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Stěžovatel ve svém odvolání namítal, že ve fázi řízení vedeného kvůli otázce samotné podstaty žalovaného nároku měl úspěch, přičemž rozhodnutí o výši plnění záviselo na závěrech znaleckého posudku. V takovém případě měl soud podle něj použít § 143 odst. 3 o. s. ř. a přiznat mu plnou náhradu nákladů řízení. Tuto námitku stěžovatele však krajský soud odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Postupem soudů byl podle něj rovněž porušen čl. 90 Ústavy České republiky, neboť soudy neposkytly zákonem stanoveným způsobem ochranu jeho právům. Podle názoru stěžovatele je třeba otázku náhrady nákladů řízení posuzovat v širších souvislostech, nikoliv jen prostým poměřováním úspěchu a neúspěchu v řízení jako celku. Odůvodnění usnesení krajského soudu, proč při rozhodnutí o nákladech řízení nebylo možno použít § 142 odst. 3 o. s. ř., je v příkrém rozporu se zjištěným skutkovým stavem a vykazuje znaky soudní svévole.