Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Výpis aktualit

Přehled jednání Ústavního soudu pro 10. kalendářní týden roku 2021

Upozornění: Po dobu nouzového stavu jsou nálezy Ústavního soudu vyhlašovány bez přítomnosti účastníků, právních zástupců a veřejnosti tak, že text nálezu je v okamžiku vyhlášení publikován v sekci Aktuality na webových stránkách soudu.




I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 08.03.2021 09:00 do: 08.03.2021 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. Ús 1154/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1117/2019-119 ze dne 26. 2. 2020 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 350/2018-105 ze dne 27. 11. 2018
Stručná charakteristika:  náhrada nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení před ESLP
Označení navrhovatelů:  Ing. M. Ch., V. F.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

 

Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti zaplacení nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem – nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Brně. Ve vztahu k původnímu řízení bylo Evropským soudem pro lidská práva (ESLP) konstatováno porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pro odepření práva stěžovatelů na přístup k soudu (viz rozsudek ESLP ve věci Chadzitaskos a Franta proti České republice ze dne 27. 9. 2012). K návrhu stěžovatelů bylo následně obnoveno řízení před Ústavním soudem a nálezem sp. zn. Pl. ÚS 32/13 ze dne 20. 5. 2014 Ústavní soud původně napadená rozhodnutí zrušil (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/3q5TPKI ). Zatímco Obvodní soud pro Prahu 2 stěžovatelům převážnou část požadovaného odškodnění za nepřiměřenou délku původního řízení přiznal, odvolací Městský soud v Praze jejich žalobu zamítl. Poukázal přitom na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2780/2015 či sp. zn. 30 Cdo 4011/2016) a dospěl k závěru, že při posouzení přiměřenosti délky řízení se zásadně nepřihlíží k délce řízení o povolení obnovy; podle odvolacího soudu nebylo možné započítat dobu od pravomocně skončeného řízení do doby, než byla Ústavním soudem povolena jeho obnova. Soud rovněž přihlédl k tomu, že v původním řízení byla ze strany ESLP za porušení Úmluvy ze strany České republiky stěžovatelům přiznána satisfakce. Bez zohlednění délky řízení před ESLP pak podle odvolacího soudu řízení netrvalo nepřiměřeně dlouho. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatelů odmítl pro nepřípustnost.

Stěžovatelé se obrátili na Ústavní soud. Jsou totiž přesvědčeni, že z původního řízení v jejich věci nelze vyjmout dobu, po kterou bylo vedeno řízení před ESLP. Dále namítají, že odkazovaná judikatura Nejvyššího soudu na jejich věc nedopadá, přičemž zásadní rozdíl dovozují ze skutečnosti, že v jejich věci šlo o obnovu řízení před Ústavním soudem, nikoliv občanského soudního řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu.

 

 

 

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.03.2021 09:00 do: 09.03.2021 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 3906/17
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. listopadu 2017, č. j. 15 C 49/2017-56
Stručná charakteristika:  náhrada škody způsobená nezákonným rozhodnutím při výkonu veřejné moci
Označení navrhovatelů:  N. K. D.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel čelil obvinění z trestného činu účastenství na vraždě. Ve věci bylo zahájeno jeho trestní stíhání usnesením ze dne 14. 4. 2016, které ke stížnosti stěžovatele příslušný státní zástupce usnesením ze dne 31. 5. 2016 zrušil. Policie ČR ve věci znovu jednala a usnesením ze dne 28. 7. 2016 rozhodla o odkladu trestní věci, neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájení trestního stíhání stěžovatele. Stěžovatele v této věci zastupoval advokát Mgr. Jan Bouček. Za jeho právní služby mu stěžovatel dne 4. 8. 2016 uhradil částku 83 792,50 Kč. Stěžovatel dne 4. 8. 2016 uplatnil u Ministerstva spravedlnosti nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti státu“). Ministerstvo vydalo dne 26. 1. 2017 stanovisko, kterým stěžovateli přiznalo částku 79 920,50 Kč a tuto částku mu následně vyplatilo. Stěžovateli nebyla přiznána částka ve výši 3 872 Kč za úkon nahlížení do spisu ze dne 27. 5. 2016. Stěžovatel se proto žalobou proti ČR – Ministerstvu spravedlnosti (nyní v pozici vedlejšího účastníka) domáhal zaplacení nepřiznané částky. Obvodní soud pro Prahu 5 napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud dospěl k závěru, že úkon nahlédnutí do spisu v průběhu vyšetřování neodpovídá žádnému úkonu právní služby podle § 11 odst. 1 a 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Takovým úkonem by bylo pouze prostudování spisu při skončení vyšetřování, ke kterému dochází před vstupem trestního řízení do soudní fáze. O takový případ však v dané věci nešlo. V dané věci měl stěžovatel obhájce již od zahájení trestního stíhání a obhájce tedy měl příležitost účastnit se probíhajících vyšetřovacích úkonů, což činil. Díky tomu měl o průběhu vyšetřování dostatečný přehled a nahlédnutí do spisu tak proběhlo bez nároku na náhradu poskytnuté odměny ze strany státu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že právo na obhajobu se realizuje i nahlížením do spisu. Považuje za nespravedlivé, aby realizací této součásti práva na obhajobu byl dotčen ve své majetkové sféře v případě, kdy byl obžaloby zproštěn. Argumentace soudu by ve svém důsledku znamenala stav, kdy by se stěžovatel musel spokojit pouze s pasivním výkonem obhajoby a aktivně se bránil jen při úkonech, ke kterým je jeho obhájce přizván bez znalosti spisu. Takový výklad za situace trestního řízení za trestný čin, za nějž hrozí uložení výjimečného trestu, není udržitelný. Nahlédnutí do spisu v dané fázi řízení bylo nepochybně účelným úkonem nutným k obraně práv stěžovatele. Stěžovatel poukazuje na odlišnou trestní věc, v níž nebyl úkon nahlížení do spisu obhájci soudem přiznán k proplacení. Přístup soudů k této otázce není jednotný.


I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.03.2021 14:00 do: 09.03.2021 14:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 2399/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník

Návrh na přezkoumávané akty:  usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 26 Co 26/2019-41 ze dne 21. 5. 2019
Stručná charakteristika:  Výkon rozhodnutí trestních soudů o nárocích poškozeného v trestním řízení ve světle požadavků práva na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů:  K. P., zastoupený Mgr. Pavlem Nevrklem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 21. 5. 2018 rozhodl v předmětném trestním řízení o návrhu poškozené na přiznání náhrady nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy tak, že stěžovateli jako odsouzenému podle § 154 odst. 1 a § 155 odst. 4 trestního řádu (dále též „tr. ř.“) uložil povinnost nahradit poškozené tyto náklady v celkové výši 32 348,14 Kč. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel stížností, jíž Krajský soud v Brně částečně vyhověl a usnesením ze dne 18. 7. 2018 zrušil dotčené usnesení soudu prvního stupně a nově rozhodl tak, že stěžovatele zavázal povinností nahradit poškozené zmíněné náklady v celkové výši 25 057,89 Kč. Poškozená se posléze domáhala vymožení uvedených nákladů exekučním návrhem ze dne 14. 9. 2018, adresovaným soudnímu exekutorovi Jiřímu Trojanovskému, jenž byl následně pověřen vedením exekuce k vymožení dané pohledávky. Soudní exekutor vyrozuměl stěžovatele jako povinného o zahájení exekuce přípisem, jenž byl stěžovateli doručen spolu s dalšími písemnostmi dne 15. 10. 2018. Nato stěžovatel zaslal soudnímu exekutorovi návrh na zastavení exekuce s odůvodněním, že exekuční titul mu byl doručen až dne 29. 9. 2018, a proto v době podání exekučního návrhu nebyl exekuční titul pravomocný ani vykonatelný. Stěžovatel v témže návrhu dále uvedl, že jistinu pohledávky plynoucí z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2018 uhradil přímo oprávněné dne 3. 10. 2018. Protože oprávněná se zastavením exekuce souhlasila jen v části týkající se úhrady jistiny pohledávky, postoupil soudní exekutor návrh stěžovatele na zastavení exekuce Okresnímu soudu ve Znojmě jako soudu exekučnímu s tím, že v rámci řízení o návrhu stěžovatele má být postaveno najisto, zda exekuční tituly byly v době podání exekučního návrhu pravomocné a vykonatelné. Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 29. 11. 2018 návrh stěžovatele na zastavení exekuce zamítl. K odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Brně usnesením rozhodnutí exekučního soudu jako věcně správné potvrdil.  

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že trestní řád trpí mezerou spočívající v tom, že vykonatelnost usnesení není formálně vázána na jeho oznámení či doručení, jako je tomu kupříkladu v občanském soudním řádu. Dle jeho názoru tak odvolací soud posoudil vykonatelnost, resp. právní moc usnesení trestního soudu o výši nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy čistě formálně dle § 140 tr. ř., aniž by byl přitom vzal v úvahu, kdy mu bylo doručeno. Stěžovatel se v té souvislosti domnívá, že podmínkou vykonatelnosti uvedeného usnesení bylo dle § 137 tr. ř. jeho oznámení tomu, jehož se přímo dotýká. V jeho případě pak došlo k situaci, kdy usnesení trestního soudu mu bylo oznámeno (doručeno) později, než byla zahájena exekuce. Dle svých slov stěží mohl dobrovolně hradit povinnost, o které nevěděl, aniž by se byl přitom vyhýbal či nadmíru stěžoval doručení. Je tedy zcela logické, že splnil svou povinnost až po tom, co mu byla oznámena.


I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.03.2021 14:30 do: 09.03.2021 15:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 2890/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty:  rozsudek MS v Praze ze dne 16. 7. 2020, č. j. 58 Co 218/2020-300
Stručná charakteristika:  právo na spravedlivý proces, náhrada nákladů řízení
Označení navrhovatelů:  A. P., zast. advokátkou Mgr. Evou Průchovou
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel se žalobou domáhal zaplacení částky ve výši 124.341,08 Kč s úrokem z prodlení jako doplacení ceny díla, které jako zhotovitel provedl pro vedlejší účastnici na základě ústně uzavřené smlouvy o dílo, jejímž předmětem byla renovace a lakování jednoho letadla bílou barvou a jednoho letadla lesklou barvou v kombinaci modré a stříbrné. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 9. 2016, vyhověl žalobě pouze částečně, když jeho nárok na zaplacení částky 40.479,34 Kč s příslušenstvím odpovídající renovaci a lakování prvního letadla zamítl (výrok I.), a ve zbývající částce stěžovateli vyhověl (výrok II.), když dospěl k závěru, že mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí byla platně uzavřena smlouva o dílo, přestože se v nalézacím řízení nepodařilo prokázat, že by její součástí bylo také ujednání o ceně díla; částečné zaplacení faktury vystavené stěžovatelem však mělo podle nalézacího soudu účinky uznání závazku. Současně nalézací soud uložil vedlejší účastnici povinnost k náhradě nákladů řízení v částce 29.064 Kč (výrok III.) v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odpovídající částečnému úspěchu stěžovatele ve věci. Vedlejší účastnice napadla rozsudek nalézacího soudu ve výroku II. a III. odvoláním. Stěžovatel se s rozsudkem nalézacího soudu ztotožnil, zamítavý výrok nalézacího soudu tak nabyl právní moci a předmětem dalšího řízení zůstala pouze částka 83.861,74 Kč s příslušenstvím odpovídající renovaci a lakování druhého letadla. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2017 rozsudek nalézacího soudu v napadených výrocích potvrdil a vedlejší účastnici uložil povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení. Po dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 6. 2018 rozhodl tak, že rozsudek nalézacího soudu (ve výroku II. a III.) a odvolacího soudu zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Podle Nejvyššího soudu nemohlo dojít k platnému uzavření smlouvy o dílo, protože její podstatnou náležitostí je také určení ceny díla nebo vymezení způsobu jejího určení, a k posouzení, zda mezi stranami došlo k dohodě o této podstatné náležitosti, je třeba znát obsah této dohody. Není-li takto výše ceny díla zjištěna, nelze učinit jiný závěr, než že dohoda o této podstatné náležitosti nevznikla a tak nevznikla ani smlouva o dílo. Po novém projednání věci nalézací soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, posoudil nárok stěžovatele jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení a v pořadí druhým rozsudkem ze dne 4. 12. 2019 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli zbývající žalovanou částku 83.861,74 Kč s příslušenstvím a náklady řízení (68.147, 60 Kč). Vedlejší účastnice napadla také druhý rozsudek nalézacího soudu odvoláním, na jehož základě vydal Městský soud v Praze rozsudek napadený touto ústavní stížnosti, kterým rozsudek nalézacího soudu ve věci samé potvrdil (výrok I.), ale přiznanou náhradu nákladu řízení snížil na 41.461,65 Kč (výrok II.). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že městský soud při snižování této náhrady vycházel z toho, že v nalézacích řízeních, které posuzoval jako celek, stěžovatel uspěl pouze ze 67,40 %, když jeho žalobě bylo vyhověno jen co do částky 83.861,74 Kč a ve zbytku byla zamítnuta; proto měl stěžovatel podle městského soudu právo na náhradu nákladů za obě nalézací řízení pouze v rozsahu 34,80 % (= 67,40 % - 33,60%).

Stěžovatel s tímto postupem městského soudu nesouhlasí. V ústavní stížnosti namítá, že jej městský soud v důsledku procesního excesu poškodil, když svévolně snížil náhradu nákladů řízení o částku 26.658,95 Kč. V konkrétní rovině pak stěžovatel uvádí, že mu městský soud nepřiznal náhradu soudního poplatku za podání žaloby (6.218 Kč), kterým se navíc nijak nezabýval. Dále namítá nesprávnou aplikaci zásady úspěchu ve věci. Přestože podle stěžovatele městský soud správně dovodil, že předmětem původního řízení bylo zaplacení částky ve výši 124.341,08 Kč a pokud stěžovateli bylo vyhověno pouze částečně, měl podle této zásady pouze částečný nárok na náhradu nákladů řízení, předmětem dalšího řízení po vyhlášení (prvního) rozsudku nalézacího soudu zůstala pouze částka ve výši 83.861,74 Kč, a v tomto řízení byl stěžovatel stoprocentně úspěšný. Proto nesouhlasí s postupem městského soudu, který snížil náhradu nákladů za toto další řízení tak, že odpovídá pouze částečnému úspěchu stěžovatele ve věci; městský soud navíc podle stěžovatele tento postup nijak neodůvodnil.