III. senát – veřejné vyhlášení nálezu

od: 15.03.2022 08:30 do: 15.03.2022 09:00

Označení senátu nebo pléna: III. senát

Spisová značka: III. ÚS 2919/21

Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151

Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.

Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 6 Tz 38/2021.

Stručná charakteristika:  soudní rehabilitace

Označení navrhovatelů:  M. J.

Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Usnesením Okresního soudu Plzeň – město bylo v březnu roku 1991 rozhodnuto, že stěžovatel je účasten na soudní rehabilitaci podle § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a podle § 2 odst. 1 téhož zákona se proto rozsudek okresního soudu ze dne 7. 12. 1977 prohlašuje za zrušený ve výroku o vině trestným činem hanobení republiky a jejího představitele podle § 103 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinného do 30. 6. 1990 ke dni jeho vydání. Trestní stíhání stěžovatele pro tento trestný čin tak bylo zastaveno. Naopak za trestný čin útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 trestního zákona a dále za pokus trestného činu hanobení národa, rasy a přesvědčení podle § 8 odst. 1 k § 198 odst. 1 písm. b) trestního zákona, kterých se rehabilitace podle zákona o soudní rehabilitaci netýkala, byl stěžovateli stanoven přiměřený trest odnětí svobody v délce trvání dvou měsíců (dále jen „zbytkový trest“). Tehdejší ministryně spravedlnosti podala ve prospěch stěžovatele stížnost pro porušení zákona, neboť se domnívala, že u stěžovatele nebyl naplněn účel rehabilitačního řízení ve smyslu § 1 zákona o soudní rehabilitaci, neboť toho by mohlo být dosaženo jen tehdy, došlo-li by předmětným usnesením okresního soudu k upuštění od stanovení přiměřeného trestu za trestné činy nedotčené rehabilitací ze zákona. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením stížnost ministryně zamítl. Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení uvedl, že bohužel nemá k dispozici samotný rozsudek ze dne 7. 12. 1977, jímž byl stěžovatel odsouzen za trestné činy, na něž se rehabilitace dílem vztahovala a dílem nevztahovala, a nemůže tak zcela posoudit, zda úvaha okresního soudu, jenž nakonec stěžovateli stanovil zbytkový trest, je správná či nikoliv. Mohl tak vycházet pouze z podpůrného kritéria, tedy obecně z rozsahu trestní sazby stanovené za jednotlivé trestné činy trestním zákonem. Na základě tohoto podpůrného kritéria pak učinil závěr, že trestné činy ve stěžovatelově případě rehabilitaci nepodléhající, nejsou do té míry zjevně bagatelní, aby okresní soud mohl upustit od stanovení přiměřeného zbytkového trestu.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti mj. uvádí, že sám okresní soud tehdy upustil od výkonu trestu, který mu byl uložen za trestné činy rehabilitaci nepodléhající, a jiným rozhodnutím mu bylo uloženo ochranné psychiatrické ústavní léčení, které vykonal v době od října roku 1979 do června roku 1980. Pozastavuje se tedy nad tím, že za tento nevykonaný trest odnětí svobody mu byl v roce 1991 uložen trest zbytkový.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu

od: 15.03.2022 09:15 do: 15.03.2022 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu

Označení senátu nebo pléna: I. senát

Spisová značka: I. ÚS 47/22

Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151

Soudce zpravodaj: Prof. JUDr. Pavel Šámal Ph.D.

Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2021 sp. zn. 61 To 664/2021

Stručná charakteristika:  právo na spravedlivý proces, právo na přístup k soudu

Označení navrhovatelů:  V. K., zastoupen advokátem JUDr. Vladislavem Vnenkem, Ph.D.

Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 11. 2021 bylo rozhodnuto podle § 72 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. c) trestního řádu, dále že se podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a contrario nepřijímá písemný slib stěžovatele jako náhrada za vazbu, že se podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu a contrario vazba stěžovatele nenahrazuje dohledem probačního úředníka a podle § 73 odst. 1 písm. d), § 88j trestního řádu a contrario se stěžovateli neukládá předběžné opatření zákazu užívat, držet nebo přechovávat alkoholické nápoje nebo jiné návykové látky. Stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu Městský soud v Praze usnesením zamítl podle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že stěžovatel podal stížnost proti usnesení obvodního soudu dne 24. 11. 2021 a prostřednictvím obhájkyně dne 5. 12. 2021, přičemž dané usnesení bylo stěžovateli i jeho obhájkyni oznámeno při vazebním zasedání dne 16. 11. 2021, a to včetně řádného odůvodnění, které je shodné s písemným vyhotovením usnesení. Stěžovatel byl podle městského soudu řádně poučen, že lze proti danému usnesení podat stížnost do tří dnů ode dne jeho oznámení a nesouhlasí-li s ním, že může podat stížnost přímo do protokolu o vazebním zasedání. Stěžovatel prohlásil, že si ponechává zákonnou lhůtu. Městský soud uzavřel, že stížnost byla podána opožděně, neboť poslední den, kdy mohl stěžovatel podat včas stížnost, byl pátek 19. 11. 2021. 

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že usnesení obvodního soudu bylo vyhlášeno dne 16. 11. 2021 při veřejném zasedání a obhájkyni bylo doručeno do datové schránky dne 2. 12. 2021. Dne 5. 12. 2021 podala obhájkyně proti uvedenému usnesení obvodního soudu odůvodněnou stížnost. Sám stěžovatel podal proti tomuto usnesením stížnost dne 24. 11. 2021. Stěžovatel má za to, že jde-li o počítání lhůty k podání stížnosti, jeho obhájkyně postupovala v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu, podle níž uplynutí lhůty pro podání stížnosti je třeba při rozhodování o vazbě zásadně dovozovat od doručení písemného vyhotovení usnesení (viz nálezy ze dne 7. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 652/20 či ze dne 12. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3780/18. Podle stěžovatele byla stížnost proti usnesení obvodního soudu podána ve lhůtě vycházející z ústavněprávně konformního výkladu § 134 odst. 1, odst. 2, § 137 odst. 1 a § 143 odst. 1 trestního řádu, tj. do tří dnů ode dne doručení předmětného usnesení.   

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu

od: 15.03.2022 09:30 do: 15.03.2022 10:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu

Označení senátu nebo pléna: IV. senát

Spisová značka: IV. ÚS 2620/21

Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151

Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Josef Fiala CSc.

Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2021 sp. zn. 2 To 39/2021 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. února 2021 sp. zn. 4 T 5/2019

Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu

Označení navrhovatelů:  S. K.

Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Krajský soud v Plzni uznal spoluobviněné N. H. a I. Č. uznal vinnými jednak zvlášť závažným zločinem obchodování s lidmi, jednak přečinem nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, spáchanými ve spolupachatelství. Za tyto trestné činy krajský soud uložil obviněné N. H. úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, obviněné I. Č. podle stejných ustanovení trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků a zařadil je k výkonu uloženého trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, krajský soud odkázal stěžovatelku (poškozenou, v době spáchání trestné činnosti jí bylo necelých 16 let) s jejím nárokem na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních. K tomu uvedl, že nárok stěžovatelky (uplatněný jejím zmocněncem) je v podstatě nepřezkoumatelný, proto nemohl být akceptován; bylo by nutné provádět další dokazování, které by neúměrně protáhlo trestní řízení. Odvolání spoluobviněných do všech výroků rozsudku krajského soudu a odvolání stěžovatelky proti jeho adheznímu výroku Vrchní soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením s poukazem na § 256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl.  Proti usnesení vrchního soudu podala obviněná N. H. dovolání, o němž prozatím Nejvyšší soud nerozhodl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že v trestním řízení uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích, která jí vznikla v důsledku trestných činů spáchaných na ní spoluobviněnými, a to ve výši 100 000 Kč. Namítá, že postup a rozhodování krajského soudu o jejím nároku měly charakter pouze formální a postrádající dostatečné zohlednění veškerých podstatných aspektů dopadajících na její osobnostní práva. Dále stěžovatelka uvádí, že obecné soudy nedostály nosným důvodům nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1587/15 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/3qcQ2hV ), neboť se svévolně vyhnuly posouzení náhrady nemajetkové újmy, ačkoli předmětné hodnocení zjištěný skutkový stav umožňoval. Stěžovatelka rovněž poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 3003/20 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/3KtVLr3 ), kde bylo konstatováno, že schopnost poškozeného vnímat zásahy do svých práv nesmí sama o sobě vést k tomu, že mu bude přiznána nižší náhrada.