III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 22.03.2021 09:00 do: 22.03.2021 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2480/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2020, č. j. 25 Cdo 3118/2019-739, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2018, č. j. 21 Co 354/2017-629, a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. 5. 2017, č. j. 6 C 20/2015-504.
Stručná charakteristika: náhrada škody
Označení navrhovatelů: S. M. V.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, jíž se v řízení o ochranu osobnosti domáhala zaplacení částky 500 000 Kč. Předmětem žaloby byl nárok stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy způsobené postupem žalované, obchodní společnosti ALMEDA, a. s., při poskytování zdravotní (porodní) péče. Zásahy do osobnostních práv stěžovatelky měly dle jejího tvrzení spočívat v nerespektování porodního přání, nezajištění platného informovaného souhlasu s prováděnými zákroky, provedení CTG monitoringu, urychlení porodu, podání oxytocinu, podání antibiotik, odběru krve, nucení do polohy vleže s nohama v držácích, nástřihu hráze (epiziotomie), nucení k vytlačení plodového lůžka (placenty), přestřižení pupečníku, nevydání placenty, nerespektování soukromí, neohleduplném a nedůstojném zacházení a znemožnění opustit nemocnici. Okresní soud vzal za prokázané, že všechny úkony provedené žalovanou byly v souladu s dostupnými požadavky lékařské vědy a sledovaly cíl chránit zdraví dítěte popřípadě i rodičky, a proto uzavřel, že nedošlo k zásahu objektivně způsobilému vyvolat nemajetkovou újmu, neboť zde nebyla dána protiprávnost tohoto zásahu. Co se týká vydání placenty, okresní soud v odkazu na ustanovení § 91 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, uvedl, že části těla odebrané v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb se zpopelňují, z čehož dovodil, že žalovanou nelze sankcionovat za to, že postupovala dle zákona, resp. že žalovaná nevydáním placenty dodržovala povinnosti stanovené jí zákonem. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze, který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu ve věci samé potvrdil. Tento rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání je přípustné pro řešení otázek, zda se právní úprava nakládání s oddělenými/odebranými částmi těla nepoužije vždy, ale pouze pokud vůle a přání pacienta neurčí jinak za situace, že tím není ohroženo veřejné zdraví, tedy zda právní úprava ve znění „části lidského těla se zpopelňují“ (srov. ustanovení § 26 odst. 12 zákona o péči o zdraví lidu) znamená nebo neznamená bezvýjimečný příkaz tohoto postupu a zákaz volit jiný postup na základě žádosti subjektu práv, o jehož části lidského těla jde, neboť se jedná o otázky, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Uvedl, že při výkladu předmětného ustanovení zákona o péči o zdraví lidu je třeba vyjít ze skutečnosti, že jde o veřejnoprávní předpis, pro který jsou typické kogentní právní normy, jež jsou aplikovatelné přímo a bezpodmínečně, nikoliv až podpůrně pro případ absence autonomní normy. Slovní spojení „se zpopelňují“ je proto nutné chápat jako příkaz pro zdravotnické zařízení, které nemá jinou možnost postupu než vyjmenované části lidského těla zpopelnit nebo za zákonem stanovených podmínek použít pro lékařské účely vymezené v ustanovení § 26 odst. 4 zákona o péči o zdraví lidu. Je proto patrné, že zákon o péči o zdraví lidu nedával zdravotnickému zařízení jinou možnost než odevzdat placentu ke zpopelnění, neměla-li se použít pro lékařské účely.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že nebyl zajištěn její informovaný a svobodný souhlas s prováděnými zákroky. Opakuje, že jí nebyla vydána placenta, přičemž se dovolává teleologického výkladu zákona o péči o zdraví lidu. Je toho názoru, že nebrání-li tomu prokazatelné důvody spočívající v nutnosti ochrany veřejného zdraví, má rodička právo na vydání placenty.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 23.03.2021 14:00 do: 23.03.2021 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 3001/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. července 2020 č. j. 70 Co 136/2020-1655, za účasti Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: M. D.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatele (otce) na snížení výživného pro nezletilou vedlejší účastnici tak, že výživné stanovené stěžovateli pro nezletilou naposledy rozsudkem okresního soudu ze dne 23. 6. 2015 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 2. 3. 2016 ve výši 40 000 Kč měsíčně [25 000 Kč k rukám první vedlejší účastnice (matky) a 15 000 Kč na účet nezletilé] se snižuje na částku 18 000 Kč měsíčně s účinností od 10. 8. 2017, a určil, že výživné je splatné k rukám první vedlejší účastnice vždy do každého prvého dne v měsíci předem (I. výrok). Dále rozhodl, že výživné, které se stane splatným od 1. 2. 2020 do konce kalendářního měsíce, v němž bude rozsudek doručen stěžovateli, je stěžovatel povinen zaplatit k rukám první vedlejší účastnice do tří dnů od doručení rozsudku (II. výrok), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Okresní soud dospěl k tomu, že od poslední úpravy výživného došlo u stěžovatele k podstatné změně poměrů. K odvolání první vedlejší účastnice krajský soud rozsudek okresního soudu napadeným rozsudkem změnil tak, že úprava výživného pro nezletilou, provedená naposledy rozsudkem okresního soudu ze dne 23. 6. 2015 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 2. 3. 2016 se v části týkající se výživného splatného k rukám první vedlejší účastnice mění tak, že výživné se snižuje z částky 25 000 Kč měsíčně na částku 20 000 Kč měsíčně s účinností od 10. 8. 2017; ve zbývající části se úprava výživného provedená naposledy uvedenými rozhodnutími nemění (I. výrok). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). Krajský soud rekapituloval, že okresní soud výživné snížil o 55 %, neboť pracovní schopnost stěžovatele podle posudku o invaliditě poklesla právě o 55 %. Popsaným postupem však okresní soud nepřípustně přecenil pokles pracovní schopnosti stěžovatele, aniž komplexně posoudil vliv této změny na celkové poměry stěžovatele.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uplatňuje jak námitky proti výši výživného, tak proti způsobu odůvodnění napadeného rozhodnutí.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 25.03.2021 10:00 do: 25.03.2021 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 279/21
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 51 Nt 1011/2020-56 ze dne 1. 12. 2020
Stručná charakteristika: Právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: B. P.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovateli, který je státním občanem Republiky Srbsko, byl za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let, trest vyhoštění na dobu deseti let a trest propadnutí věci. V současnosti stěžovatel vykonává trest odnětí svobody. S odkazem na § 327 odst. 1 písm. b) trestního řádu stěžovatel podal žádost, aby soud upustil od výkonu zbytku trestu odnětí svobody a aby byl vykonán trest vyhoštění. Stěžovatel ve své žádosti uvedl, že si uvědomuje závažnost svého jednání, byl poprvé trestán a již vykonal téměř třetinu uloženého trestu odnětí svobody. Dále poukázal na to, že jeho matka je závislá na jeho pomoci, neboť kvůli svému zdravotnímu stavu potřebuje péči osoby blízké a stěžovatel je jejím jediným synem a rodinným příslušníkem. Závěrem stěžovatel požádal „o zpřísnění trestu vyhoštění … na dobu neurčitou“, aby pro Českou republiku nepředstavoval „žádné riziko a ohrožení“. Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovu žádost zamítl. Toto rozhodnutí krajský soud učinil v neveřejném zasedání bez přítomnosti stěžovatele. V písemném vyhotovení krajský soud uvedl, že v souladu s § 136 odst. 3 trestního řádu má rozhodnutí formu zjednodušeného usnesení, které neobsahuje odůvodnění, neboť se jedná o usnesení vyhotovované ve vykonávacím řízení, proti němuž není přípustná stížnost.
Podle stěžovatele bylo napadeným usnesením porušeno zejména jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod. Stěžovatel nejprve argumentuje, že rozhodování o jeho žádosti představovalo rozhodování o změně způsobu výkonu trestu dle § 324 trestního řádu. Krajský soud měl proto podle § 324 odst. 1 trestního řádu rozhodovat ve veřejném zasedání a poučit stěžovatele, že proti jeho rozhodnutí je podle § 324 odst. 3 trestního řádu přípustná stížnost. Jelikož se stěžovatel nevzdal práva podat stížnost a neprohlásil, že netrvá na písemném odůvodnění, nebyly splněny podmínky § 136 odst. 3 trestního řádu pro vyhotovení zjednodušeného usnesení bez odůvodnění. Dále stěžovatel namítá, že napadané usnesení je z důvodu absence odůvodnění nepřezkoumatelné. Krajský soud se podle něj nevypořádal s jeho argumentací a „nijak neodůvodnil, z jakého důvodu nepřihlédl“ ke skutečnostem, které stěžovatel ve své žádosti uvedl.