IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 29.03.2021 07:30 do: 29.03.2021 08:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 3389/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. října 2020 č. j. 1 Nt 830/2020-32
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: R. K.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Krajský soud v Plzni svým ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl stěžovatelovu žádost o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Praze v trvání dvanácti a půl roku za současného uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Usnesení krajského soudu nebylo odůvodněno, a to s odkazem na § 136 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (trestní řád).
Stěžovatel namítá, že z napadeného rozhodnutí nelze seznat, jak se soud s argumenty stěžovatele ve prospěch jím podané žádosti vypořádal. Podle tvrzení stěžovatele v ní přitom bylo uvedeno několik relevantních důvodů pro její vyhovění. Bez poskytnutí náležitého odůvodnění stěžovatel neví, zda má jeho stížnost nějaké nedostatky, případně co může do budoucna zlepšit, aby jí mohlo být příště vyhověno. Postup krajského soudu je podle stěžovatelova názoru v rozporu se závěry nálezu ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3302/18.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 29.03.2021 08:00 do: 29.03.2021 08:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 3038/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 10. srpna 2020 č. j. 72 Co 49/2020-186 a ze dne 30. září 2020 č. j. 72 Co 49/2020-204
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu, právo na ochranu majetku
Označení navrhovatelů: S. V.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou usnesením ze dne 20. 11. 2019 k návrhu stěžovatele (jako povinného) podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „e. ř.“), zastavil exekuci pro částku 167 321 Kč s příslušenstvím (výrok I), vedlejší účastnici (dále jen „oprávněná“) uložil nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 42 047,50 Kč (výrok II), dále jí bylo uloženo nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 13 324,80 Kč (výrok III) a podle § 271 o. s. ř. bylo soudnímu exekutorovi uloženo zaplatit stěžovateli částku 42 047,50 Kč (výrok IV). Okresní soud zhodnotil okolnosti, za nichž stěžovatel s oprávněnou uzavřel smlouvu o úvěru, jakož i její podmínky s tím výsledkem, že jsou natolik nepřiměřené, že činí tuto smlouvu neplatnou pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a neplatná tudíž je i sjednaná rozhodčí smlouva. Z tohoto důvodu podle okresního soudu nebyla dána pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu jako exekučního titulu. Podle § 89 e. ř. okresní soud uložil oprávněné, která měla zastavení exekuce zavinit, aby uhradila soudnímu exekutorovi náklady exekuce a stěžovateli náklady řízení. A protože okresní soud dospěl k závěru, že není rozumný důvod, aby za daných okolností stěžovatel nesl náklady exekuce, uložil soudnímu exekutorovi podle § 271 o. s. ř. vrátit mu částku, kterou (soudní exekutor) na svoje náklady „zadržel“. K odvolání stěžovatele i oprávněné Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě ústavní stížností napadeným usnesením usnesení okresního soudu ve výrocích I a III potvrdil (výrok I), ve výroku II a IV je změnil tak, že se oprávněné povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce neukládá [výrok II písm. a)] a že se ani soudnímu exekutorovi neukládá vrátit stěžovateli (vymožené) náklady exekuce [výrok II písm. b)], a rozhodl, že oprávněná je povinna zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 5 009 Kč (výrok III). Co do procesního zavinění na zastavení exekuce se krajský soud s názorem okresního soudu ztotožnil a u náhrady nákladů řízení neshledal ani důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. Změnu rozhodnutí okresního soudu o nákladech exekuce krajský soud zdůvodnil tím, že nelze podle § 271 věty druhé o. s. ř. postupovat mechanicky, stěžovatel byl v exekučním řízení pasivní a soudní exekutor prováděl exekuci řádně, když samotná skutečnost, že tak činil na základě rozhodčího nálezu, nebyla bez dalšího důvodem pro úvahy o zastavení exekuce, stejně jako z jeho obsahu nebyl patrný nedostatek pravomoci rozhodce pro jeho vydání. Ústavní stížností napadeným usnesením krajský soud zamítl návrh, kterým se stěžovatel domáhal doplnění předchozího usnesení o výrok IV tak, že se soudnímu exekutorovi náhrada nákladů exekuce nepřiznává.
V ústavní stížnosti stěžovatel krajskému soudu vytýká, že na straně jedné konstatoval, že procesní zavinění na zastavení exekuce nese oprávněná, na straně druhé de facto její jednání aproboval tím, že jej zavázal k úhradě „vynaložených“ nákladů exekuce. Tím rozhodl v rozporu se zákonem i judikaturou. V této souvislosti se stěžovatel odvolává na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 s tím, že řeší identickou situaci, tj. zastavení exekuce pro nepřípustnost z důvodu materiální a formální nevykonatelnosti exekučního titulu, kdy procesní zavinění bylo na straně oprávněné.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 29.03.2021 08:30 do: 29.03.2021 09:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2659/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Josef Fiala CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2020 č. j. 32 Cdo 1165/2020-127, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2019 č. j. 74 Co 101/2018-103 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27. března 2018 č. j. 20 C 267/2017-42
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: ROKOSPOL, a. s.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelka žalobou navrhovala zrušení usnesení o schválení smíru. K průběhu jednání o smíru stěžovatelka uváděla, že každá strana učinila návrhy na výši částky, včetně DPH. J. V. neakceptoval její návrh na zaplacení částky 3 070 000 Kč jako částku včetně DPH a požadoval navýšení částky o DPH, které bude muset jako plátce DPH odvést státu (J. V. již v žalobě a také při jednání o soudním smíru požadoval zaplacení částky s DPH v zákonné výši s odůvodněním, že je registrovaný jako plátce DPH). Po schválení smíru mu stěžovatelka zaplatila první a druhou splátku navýšenou o DPH, J. V. jí nevystavil řádný daňový doklad s vyčíslenou DPH, a proto stěžovatelka nemohla požádat o vrácení DPH. Z veřejně přístupných zdrojů stěžovatelka zjistila, že J. V. byl veden jako plátce DPH od 1. 4. 2008 do 20. 10. 2015. Skutečnost, že jeho registrace jako plátce DPH na základě jeho žádosti zanikla již ke dni 20. 10. 2015 J. V. před stěžovatelkou i před soudem podle názoru stěžovatelky úmyslně zatajil, čímž dosáhl toho, že v rozporu s příslušným daňovým zákonem byla jistina navýšena o DPH, kterou si ponechal a státu neodvedl. Tímto vznikla stěžovatelce újma, neboť nemůže nárokovat vrácení zaplacené DPH. J. V. podle stěžovatelky postupoval ryze účelově, záměrně neoznámil zrušení své registrace plátce DPH, čímž stěžovatelku v procesu schvalování soudního smíru (a také soud) uvedl v omyl. Okresní soud ve Zlíně ústavní stížností napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění konstatoval, že dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby, neboť schválený smír není podle hmotného práva neplatný. Okolnost, že ve smíru je uvedeno, že částka 3 600 000 Kč obsahuje DPH, pouze precizuje tuto dohodu, tedy, že se tato částka již nebude navyšovat. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž brojila proti tomu, jak zahrnutí DPH do celkové částky posoudil okresní soud. Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu dovoláním, jehož předpoklady přípustnosti spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení odvolací soud řešil otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, případně má tato otázka být dovolacím soudem posouzena jinak. Za takovou otázku považovala posouzení platnosti uzavřeného smíru (narovnání) v souvislosti s neexistujícím nárokem J. V., na zaplacení DPH, a to za situace, kdy J. V. vědomě zamlčel, že není jako plátce DPH u místně příslušného finančního úřadu registrován, a tudíž nemá povinnost DPH státu odvést. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání odmítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok).
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti obecným soudům vytýká příliš úzké a formalistické posouzení věci, když pominuly podstatnou okolnost, tedy že DPH přísluší pouze státu.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 29.03.2021 09:00 do: 29.03.2021 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2983/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Josef Fiala CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. července 2020 č. j. 12 C 83/2020-48
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: T. L.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Obchodní společnost SVEA Ekonomi Cyprus Ltd. (dále jen „žalobkyně“) navrhla u Okresního soudu v Hradci Králové vydání elektronického platebního rozkazu, kterým se domáhala, aby stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit jí částku 10 000 Kč s příslušenstvím (návrh byl okresnímu soudu doručen dne 23. 4. 2020). Žalobkyně tvrdila, že žalovanou pohledávku nabyla na základě cese, přičemž postupitelka měla vůči stěžovateli pohledávku ze smlouvy o zápůjčce a zapůjčená částka měla být splacena nejpozději do 2. 12. 2016. Okresní soud elektronický platební rozkaz vydal, ale protože se ho nepodařilo řádně doručit stěžovateli do vlastních rukou, rozhodl o jeho zrušení. Poté se k žalobě podáním ze dne 25. 5. 2020 vyjádřil stěžovatelův opatrovník, v němž uplatnil, kromě jiného, námitku promlčení. Dne 24. 7. 2020 se uskutečnilo ústní jednání a téhož dne okresní soud rozhodl napadeným rozsudkem, kterým žalobě vyhověl (I. výrok) a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení (II. výrok). V odůvodnění konstatoval, že stěžovatel byl omezen ve svéprávnosti, tudíž nebylo schopen projevit právně významným způsobem vůli k uzavření smlouvy o zápůjčce, která byla proto absolutně neplatným právním úkonem. Protože právní předchůdkyně žalobkyně poskytla stěžovateli částku 10 000 Kč, kterou stěžovatel nevrátil, vyhodnotil okresní soud, že mu vzniklo bezdůvodné obohacení, jež je povinen vydat, a z tohoto důvodu žalobě vyhověl.
Podle názoru stěžovatele se okresní soud dopustil procesního pochybení s ústavně právní relevancí, protože ignoroval relevantní stěžovatelovu námitku o promlčení nároku žalobkyně, řádně a včas uplatněnou; okresní soud se v odůvodnění napadeného rozsudku s touto námitkou žádným způsobem nevypořádal.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 29.03.2021 09:30 do: 29.03.2021 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2957/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2020 č. j. 33 Cdo 3188/2018-200, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. března 2018 č. j. 15 Co 184/2017-154 a rozsudku Městského soudu ze dne 7. února 2017 č. j. 53 C 104/2006-132
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: statutární město Brno, městská část Brno-střed
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Městský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal na obchodní korporaci Bytovém družstvu nájemníků domu XX uhrazení částky 3 977 594,68 Kč s příslušenstvím (výrok I), zastavil řízení co do úroků z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3 729 790 Kč od 27. 3. 2006 do 8. 9. 2014 (výrok II) a rozhodl, že stěžovatel je povinen uhradit bytovému družstvu náklady řízení ve výši 204 570 Kč (výrok III). Předmětem sporu byla částka, kterou na základě rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2014 stěžovatel uhradil K. H. jako kompenzaci za její investici do vybudování bytové jednotky v domě, které bytové družstvo nabylo od stěžovatele na základě „kupní smlouvy o převodu vlastnictví a smlouvy o zřízení věcného břemene“ ze dne 1. 7. 2003. Podle městského soudu byl předmětný dům převeden až po skončení nájemního vztahu mezi stěžovatelem a jmenovanou, jenž byl založen nájemní smlouvou o výstavě a smlouvou o budoucí nájemní smlouvě ze dne 31. 5. 1999 a nový nájemní vztah předpokládaný touto smlouvou mezi nimi nevznikl. Vzhledem k tomu dospěl k závěru, že práva a povinnosti pronajímatele (stěžovatele) na bytové družstvo ex lege nepřešly [§ 682 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)], a proto bytové družstvo nemohlo porušit svou povinnost uzavřít nájemní smlouvu. Jde-li o povinnost vypořádání investic podle čl. IV bodu 2 nájemní smlouvy, stěžovatel netvrdil ani neprokázal, že by je mělo bytové družstvo nějakým způsobem vypořádat (a v jaké výši), a ani tak učinit nemohl, neboť stěžovatelův zaměstnanec odsouhlasil investice v určité výši teprve dne 12. 9. 2003 a příslušná částka byla zjištěna až v řízení vedeném u městského soudu. K tvrzení stěžovatele, že bytovému družstvu eventuálně vzniklo bezdůvodné obohacení „převzetím plnění“ podle § 534 o. z., městský soud uvedl, že z článku IV odstavce třetího kupní smlouvy zřetelně neplyne, jaká práva a závazky z tam uvedené smlouvy bytové družstvo účastník přebírá; mělo-li by jít o investice, které by byl povinen hradit za stěžovatele, odporuje to článku IV odstavci prvnímu kupní smlouvy, přičemž bylo prokázáno (viz výše), že v době jejího uzavírání nebyla výše těchto investic známa. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu (výrok I), ve výroku III jej změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit bytovému družstvu na nákladech řízení částku 196 710 Kč, a stěžovateli dále uložil zaplatit bytovému družstvu na nákladech odvolacího řízení částku 26 174 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že neuzavřením nájemní smlouvy s K. H. pro nedostatek součinnosti z její strany nedošlo k porušení povinností bytovým družstvem, a tudíž stěžovateli nemohlo vzniknout právo na náhradu škody podle § 420 o. z. Nemohl se ani bezdůvodně obohatit ve výši částky, kterou jmenovaná investovala do nově vybudovaného bytu, neboť stěžovatel mu prodal celou nemovitost, tj. včetně této jednotky. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud usnesením odmítl a stěžovateli uložil zaplatit bytovému družstvu na náhradě nákladů dovolacího řízení 29 669,20 Kč.
Stěžovatel poukazuje na to, že ho obecné soudy postavily do situace, kdy bytovému družstvu odprodal bytový dům za sjednanou cenu při sjednaných podmínkách, a aniž by přitom porušil jakoukoliv zákonnou nebo smluvní povinnost, byl nucen na základě rozsudku krajského soudu ze dne 11. 6. 2014 plnit na vložené investice do prodané nemovitosti osobě, kterou bytové družstvo odmítlo přijmout mezi členy (tj. K. H.), a to v částce vyšší, než byla cena za celý dům.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 29.03.2021 10:00 do: 29.03.2021 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 998/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. ledna 2020 č. j. 18 Co 314/2019-449 a výroku VII rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. září 2019 č. j. 13 C 7/2014-422
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: J. K. a M. K.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Okresní soud Plzeň-město zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatelů a vedlejších účastníků k blíže specifikovanému pozemku. Podíl o velikosti ideální ¼ ve vztahu k celku přikázal do výlučného vlastnictví 1. vedlejšího účastníka (výrok II). Podíl o velikosti ideální ¼ ve vztahu k celku přikázal do výlučného vlastnictví 2. vedlejší účastnice (výrok III). Podíl o velikosti ½ ve vztahu k celku na nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví 3. vedlejší účastnice (výrok IV). Třetí vedlejší účastnici zavázal povinností zaplatit 1. stěžovateli na vypořádacím podílu částku 700 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok V). Třetí vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit 2. stěžovateli na vypořádacím podílu částku 700 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok VI). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII). Výrok o nákladech řízení odůvodnil postupem podle § 142 odst. 1 a § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), když shledal důvody zvláštního zřetele hodné, a proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. K odvolání stěžovatelů směřujícímu pouze do výroku VII o nákladech řízení Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným usnesením rozsudek okresního soudu ve výroku VII o nákladech řízení potvrdil (výrok I) a stěžovatelům uložil povinnost nahradit 1. vedlejšímu účastníkovi a 2. vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení v celkové výši 21 853 Kč (výrok II). Ve vztahu stěžovatelů a 3. vedlejší účastnice nikomu právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal (výrok III). Krajský soud ve věci rozhodl, aniž by s ohledem na § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. musel nařizovat odvolací jednání, a shledal, že odvolání není možno považovat za důvodné, byť z jiných důvodů, než na které poukazují stěžovatelé. Krajský soud posoudil věc po právní stránce tak, že stěžovatelé byli v řízení pouze částečně úspěšní. O nákladech řízení tak je třeba rozhodovat podle § 142 odst. 2 o. s. ř., nikoliv podle § 142 odst. 1 o. s. ř., jak učinil okresní soud. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř., měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Podle názoru krajského soudu po promítnutí procesního úspěchu vedlejších účastníků do procesního úspěchu stěžovatelů ve sporu okresní soud věcně správně (byť z jiných důvodů) žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, proto krajský soud rozsudek okresního soudu v napadeném výroku o nákladech řízení jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají, že nelze akceptovat skutkové a zejména právní závěry krajského soudu za situace, kdy jim nedal jakoukoli možnost se k zamýšlenému rozhodnutí vyjádřit. Krajský soud rozhodl bez ústního jednání, ač ve svých rozhodovacích úvahách vyšel z jiné skutkové a právní argumentace než té, z níž vyšel okresní soud a jež byla následně podrobena argumentační kritice v odvolání.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 29.03.2021 14:00 do: 29.03.2021 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 107/21
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Ing. Jiří Zemánek CSc.
Stručná charakteristika: povinnost restriktivní interpretace možnosti neodůvodnit soudní rozhodnutí o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody
Označení navrhovatelů: V. J.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy a byl mu uložen trest odnětí svobody v délce osmi let a šesti měsíců a trest vyhoštění na dobu neurčitou. Stěžovatel podal dne 11. 10. 2020 žádost o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody, kterou odůvodnil tím, že splnil zákonem stanovené formální podmínky (právní moc rozsudku, uložení trestu vyhoštění), ve výkonu trestu se chová řádně (stejně jako předtím ve výkonu vazby), plní veškerý program zacházení, přijal svůj trest a domnívá se, že již trest splnil svůj účel. Dále v žádosti odkazoval na další rodinné a sociální důvody, proč žádá o upuštění od výkonu zbytku trestu. Krajský soud rozhodl tak, že stěžovatelovu žádost s odkazem na § 327 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. řád“), zamítl. Toto rozhodnutí krajského soudu obsahovalo pouze výrok a poučení o tom, že v souladu s § 136 odst. 3 tr. řádu písemné vyhotovení tohoto zjednodušeného usnesení neobsahuje odůvodnění. Uvedené rozhodnutí vydal senát krajského soudu v neveřejném zasedání, kterého stěžovatel nebyl účasten.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že usnesením krajského soud bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, přičemž se ve své argumentaci opírá zejména o nález ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3302/18, ve kterém Ústavní soud uvedl, že vznáší-li žadatel relevantní argumenty odůvodňující upuštění od výkonu zbytku trestu za současného vyhoštění, soud se s nimi musí – byť stručně – vypořádat a žadateli své rozhodnutí sdělit.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 30.03.2021 14:00 do: 30.03.2021 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I.ÚS 1975/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4116/2019-351 ze dne 5. 5. 2020, ve znění usnesení téhož soudu č. j. 28 Cdo 4116/2019-371 ze dne 14. 7. 2020, proti potvrzující části výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Co 2/2018-254 ze dne 11. 6. 2019 a proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 11 C 146/2016-200 ze dne 25. 9. 2017
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces, církevní restituce
Označení navrhovatelů: Římskokatolická farnost Rožmberk nad Vltavou
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Státního podnik Lesy České republiky, s.p. (vedlejší účastník řízení) se v řízení před obecnými soudy domáhal nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 26. 10. 2016 rozsudkem soudu podle části páté občanského soudního řádu. Citovaným správním rozhodnutím pozemkového úřadu byly stěžovatelce vydány blíže specifikované pozemky v katastrálním území Rožmberk nad Vltavou, a dále pozemek v katastrálním území Koryta u Hněvanova, a to v řízení podle § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále též „ZMV“). Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl, že stěžovatelce se výše specifikované pozemky nevydávají s tím, že tímto výrokem se ve vztahu k dotčeným pozemkům nahrazuje žalobou napadené rozhodnutí pozemkového úřadu. Krajský soud žalobě vedlejšího účastníka nevyhověl pouze ohledně pozemku v katastrálním území Šafléřov, pročež žalobu v tomto rozsahu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání stěžovatelky i vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu v rozsahu nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu jako věcně správné a v zamítavé části je zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Následné dovolání stěžovatelky proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením odmítl. Soudy všech stupňů založily svá rozhodnutí na zjištění, že pozemkovým úřadem vydané pozemky byly právnímu předchůdci stěžovatelky ve skutečnosti odňaty ještě před tzv. rozhodným obdobím, tedy v období do 25. 2. 1948, a sice konfiskací provedenou podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Tato konfiskace se již pro nesplnění podmínky rozhodného období nemohla stát způsobilým restitučním titulem podle § 5 ZMV, takže pozemkový úřad pochybil, pakliže tyto pozemky stěžovatelce vydal. Navíc v případě věcí konfiskovaných na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. jde zároveň o zákonnou překážku jejich vydání, resp. o restituční výluku dle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s názorem soudů, podle něhož se nelze zabývat nicotností konfiskačních správních aktů, vydaných správními orgány před počátkem rozhodného restitučního období. Stěžovatelka rovněž namítá, že soudy jí neměly klást k tíži absenci obrany jejího tehdejšího právního předchůdce proti konfiskační vyhlášce. Stát totiž ani po vydání konfiskační vyhlášky Okresní správní komisí v Kaplici předmětné pozemky nepřevzal a tímto svým postojem jej utvrzoval v tom, že předmětné nemovitosti nepovažuje za konfiskované. Ostatně o tom dle stěžovatelky svědčí sama skutečnost, že je zahrnul do pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb. a teprve po skončení řízení podle tohoto zákona pozemky fakticky převzal.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 30.03.2021 14:30 do: 30.03.2021 15:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1893/18
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 22. 10. 2012, č. j. ČTÚ-219 651/2012-631/NoD, rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 5. 12. 2012, č. j. ČTÚ-230 286/2012-631/NoD, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 12. 2015, č. j. 52 C 366/2012-61, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 53 Co 42/2016-85, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, č. j. 32 Cdo 2153/2017-134
Stručná charakteristika: Právo na spravedlivý proces, právo na ochranu majetku, soudní přezkum "procesního" rozhodnutí ve správním řízení
Označení navrhovatelů: O2 Czech Republik a.s.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelka působí jako významná poskytovatelka služeb elektronických komunikací (mobilní operátor). V roce 2011 uzavřela se společností LeeToo SE (dále jen jako „zákaznice“) smlouvy, kterými se zavázala zákaznici poskytovat služby za výhodných podmínek dostupných pro velké firemní zákazníky. Učinila tak na základě tvrzení zákaznice, že má přes 800 zaměstnanců. Posléze však stěžovatelka zjistila, že zákaznice žádné zaměstnance nemá a ve skutečnosti přeprodává služby stěžovatelky třetím osobám, klienti zákaznice mohli tedy za úplatu využívat zvýhodněné ceny. Toto jednání označila stěžovatelka za porušení smluvních podmínek ze strany zákaznice a v červnu 2012 od smluv s ní odstoupila, čímž se dle stěžovatelky vzájemný smluvní vztah mezi oběma stranami nadále řídil běžnými obchodními podmínkami včetně cen ze „standardního“ ceníku. Stěžovatelka tak za srpen 2012 naúčtovala zákaznici přes 6 milionů Kč a obdobnou částku požadovala rovněž za září 2012. Zákaznice proti těmto vyúčtováním podala reklamaci, tu stěžovatelka neuznala a zákaznice se obrátila na ČTÚ s námitkami proti postupu stěžovatelky. Spolu s tím zákaznice požádala ČTÚ o odklad splatnosti vyúčtování do doby, než rozhodne o jejích námitkách. ČTÚ postupoval s odkazem na § 129 odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění tehdejších předpisů (dále jen jako „ZEK“); dle tohoto ustanovení sice podáním námitek proti vyřízení reklamace není dotčena povinnost zákazníka uhradit vyúčtování, ale ČTÚ je oprávněn v odůvodněných případech na žádost zákazníka předmětnou povinnost odložit. Přes nesouhlas stěžovatelky ČTÚ návrhu zákaznice vyhověl a napadenými rozhodnutími odložil splatnost obou vyúčtování v plné výši. Ustanovení § 129 odst. 3 ZEK neumožňuje odvolání proti rozhodnutí. S přesvědčením o nesprávnosti a nezákonnosti uvedených rozhodnutí stěžovatelka podala žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 9 na nahrazení rozhodnutí ČTÚ dle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen jako „o. s. ř.“). Nalézací soud došel k závěru, že rozhodnutími ČTÚ nedošlo k dotčení práv stěžovatelky, právo na zaplacení vyúčtování bylo pouze odloženo a zůstalo tudíž zachováno. Stěžovatelka proto neprokázala oprávnění k podání žaloby a nalézací soud ji odmítl, což následně potvrdil též soud odvolací. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud pro nepřípustnost. Odkázal na svou předchozí judikaturu, podle které je možné žalobou dle části páté o. s. ř. napadnout akty (a to i procesní) správního orgánu pouze v případech, kdy je rozhodnutím zasaženo do postavení dotčených osob konečným způsobem. V projednávané věci danými rozhodnutími ČTÚ nebylo zasaženo do práv a povinností účastníků a nešlo o rozhodnutí, kterými se řízení ukončilo. S ohledem na to nemohla být citovaná rozhodnutí ČTÚ napadena žalobou dle části páté o. s. ř.
Stěžovatelka s napadenými rozhodnutími ČTÚ a obecných soudů nesouhlasí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její právo na přístup k soudu zaručené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny. ČTÚ pak svým postupem měl porušit právo stěžovatelky na vlastnictví zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na uplatňování státní moci způsobem, který zákon stanoví, zakotvené v čl. 2 odst. 2 Listiny a právo stěžovatelky na spravedlivé řízení, zaručené opět v čl. 36 odst. 1 Listiny.