IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 06.04.2021 07:30 do: 06.04.2021 08:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2234/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020 č. j. 30 Cdo 348/2020-190 a výrokům I a III rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. října 2019 č. j. 20 Co 265/2016-164
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces, právo na legitimní očekávání
Označení navrhovatelů: J. G.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
V červnu roku 2015 podal stěžovatel žalobu proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti (vedlejší účastnici) na zaplacení částky 306 523 Kč s příslušenstvím, která měla představovat náhradu nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou soudního řízení podle § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel byl v procesním postavení poškozeného (investoval 163 000 Kč do podílových fondů obviněných) z trestní věci vedené proti V. M. a Mgr. P. D. pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu, a to od 16. 3. 1998 až do pravomocného skončení věci dne 16. 7. 2014. V. M. byl pravomocně odsouzen (jako uprchlý) a byla mu uložena povinnosti nahradit stěžovateli škodu ve výši 113 600 Kč, zatímco trestní stíhání Mgr. P. D. bylo zastaveno z důvodu amnestie prezidenta republiky. Stěžovatel tak byl podle žaloby nucen vést proti oběma občanskoprávní řízení. Stěžovatel se s žádostí o zadostiučinění za průtahy v řízení obrátil na vedlejší účastnici, která ve svém stanovisku dospěla k závěru, že stěžovatel má nárok na zadostiučinění ve výši 145 Kč. Vedlejší účastnice dospěla k základnímu odškodnění ve výši 306 666,64 Kč, které zkrátila na 0,05 % kvůli abnormálně vysokému počtu 21 114 poškozených v daném trestním řízení. O žalobě rozhodl Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 5. 2016. Vyšel z toho, že stěžovatel byl v základu nároku úspěšný. Rozhodl proto tak, že vedlejší účastnice je povinna stěžovateli zaplatit částku 39 848 Kč s příslušenstvím (výrok I), přičemž ve zbytku se žaloba zamítá (výrok II). Dále jí byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 20 054 Kč (výrok III). Trestní řízení trvalo 16 let a 4 měsíce. To je podle soudu doba sice nepřiměřená, avšak nikoliv zásadně. Proti uvedenému rozsudku podali stěžovatel i vedlejší účastnice odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Hradci Králové tak, že změnil rozsudek okresního soudu zamítnutím celé žaloby, a dále uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 1 500 Kč. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, z jehož podnětu Nejvyšší soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následně krajský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že zamítl žalobu i co do částky 21 457 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbytku rozsudek potvrdil (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Krajský soud se z větší části ztotožnil se závěry okresního soudu o výpočtu přiměřeného zadostiučinění. Namístě je však podle něj větší moderace částky z důvodu nižšího významu trestního řízení pro stěžovatele. Adhezní nárok představoval finanční prostředky, jež stěžovatel dobrovolně svěřil společnosti, kterou ovládali obžalovaní, a to z důvodu vidiny rychlého a velkého zhodnocení. Šlo o tzv. princip letadla, který byl již v té době dobře znám. Zároveň nešlo podle krajského soudu o nijak závratnou částku, která by stěžovateli způsobila existenční potíže. Stěžovatel si tak měl být vědom případného nezdaru svého podnikatelského záměru. V obdobné kauze
tzv. H-Systemu dostali poškození finanční zadostiučinění podstatně menší ve vztahu k ztraceným prostředkům (investovaným navíc do jejich bydlení). Proto je podle krajského soudu namístě celková moderace základní částky o 94 %, tedy na částku 18 391 Kč. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že přiznané zadostiučinění je nepřiměřené vzhledem k zásahu do jeho práv. Trestní řízení, v němž stěžovatel vystupoval jako poškozený, trvalo 17 let. Podle napadeného rozhodnutí krajského soudu došlo ke zkrácení základního odškodnění o 94 %. Přiznání pouhého marginálního zlomku (6 %) ze základního odškodnění neplní podle stěžovatele vůbec satisfakční funkci. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva by krácení odškodnění nemělo zásadně přesáhnout míru 50 %.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 07.04.2021 08:30 do: 07.04.2021 09:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2498/19
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2019 č. j. 22 Cdo 4161/2018-356, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. března 2017 č. j. 27 Co 40/2017-232 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. června 2016 č. j. 6 C 225/2010-182
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu, právo na ochranu vlastnického práva
Označení navrhovatelů: České Radiokomunikace, a.s.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
M. V. (vedlejší účastník řízení) se u Okresního soudu Praha-západ domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo uloženo stěžovatelce odstranit na vlastní náklady budovu umístěnou na blíže specifikovaném pozemku v kat. úz. Petrov u Prahy, pozemek uvést do původního stavu a vydat bezdůvodné obohacení ve výši 30 000 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že je výlučným vlastníkem předmětného pozemku, stěžovatelka je vlastníkem předmětné budovy, avšak nemá žádné právo mít tuto budovu umístěnou na jeho pozemku. Okresní soud uložil stěžovatelce povinnost odstranit předmětnou budovu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (I. výrok) a zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 26 430 Kč z titulu bezdůvodného obohacení (II. výrok), zamítl žalobu v rozsahu, ve kterém se vedlejší účastník domáhal zaplacení částky 3 570 Kč (III. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (IV. a V. výrok). Okresní soud vyšel ze zjištění, že byla platně uzavřena nájemní smlouva k pozemku s tím, že šlo o dočasné řešení do doby, kdy bude příjem televizního signálu zajištěn jiným způsobem. Skutečnost, že stěžovatelka nebyla účastnicí smlouvy, nic nemění na tom, že vstoupila do práv a povinností strany, která tuto smlouvu uzavírala, a protože došlo k ukončení analogového vysílání a TV signál je pro oblast 100% pokryt jiným způsobem od 24. 9. 2009, stěžovatelka jako vlastník předmětné budovy užívá pozemek vedlejšího účastníka bez právního důvodu, neboť důvod uvedený v nájemní smlouvě již odpadl a vlastník nemovitosti byl smluvně zavázán tuto nemovitost odstranit po odpadnutí důvodu pro její zřízení. Proti výrokům I., II., IV. a V. rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Praze shledal neopodstatněným. Napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu v I. výroku tak, že prodloužil lhůtu k plnění na tři měsíce od právní moci rozsudku (I. výrok) a ve IV. výroku určil výši nákladů řízení částkou 30 550 Kč (II. výrok), jinak rozsudek okresního soudu ve zbylém rozsahu potvrdil a rozhodl o povinnosti platit náklady řízení (výroky III. a IV.). Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením jako nepřípustné odmítl. Usnesení Nejvyššího soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností. Ústavní soud nálezem ze dne 2. 10. 2018 sp. zn. I. ÚS 281/18 usnesení Nejvyššího soudu zrušil shledav porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu. Nejvyšší soud poté rozhodl napadeným usnesením, jímž dovolání opětovně odmítl pro nepřípustnost.
Stěžovatelka má za to, že poté, co Ústavní soud vyslovil v nálezu závazný právní názor, že z rozsudku Nejvyššího soudu jasná odpověď na druhou a třetí otázku položenou v dovolání neplyne, dopustil se Nejvyšší soud stejného pochybení i ve svém usnesení.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 07.04.2021 14:00 do: 07.04.2021 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I.ÚS 1565/19
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 36 EXE 3662/2017-47 ze dne 15. 3. 2019 a příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 009 EX 3904/17-118 ze dne 13. 2. 2019, vydanému soudním exekutorem JUDr. Ivo Luhanem, Exekutorský úřad Praha 1, se sídlem Karlovo nám. 17, 120 00 Praha 2
Stručná charakteristika: odměna exekutora dle § 7 exekučního tarifu
Označení navrhovatelů: Mgr. Ing. T.V. zast. advokátem Pavlem Uhlem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Proti stěžovatelce (dále také „povinná“) byla vedena exekuce vyklizením nemovitostí. Soudní exekutor vyzval dne 20. 12. 2017 stěžovatelku k dobrovolnému splnění ukládané povinnosti a zároveň stanovil, že pokud stěžovatelka uhradí do třiceti dnů od doručení této výzvy náklady oprávněného ve výši 2 100 Kč a zálohu na snížené náklady exekuce ve výši 5 747, 50 Kč (3 000 Kč odměna, 1 750 Kč paušální náhrada + 21% DPH), celkem tedy 7847, 50 Kč, vydá soudní exekutor neprodleně příkaz k úhradě nákladů exekuce. Téhož dne pak soudní exekutor vydal exekuční příkaz, ve kterém vyčíslil pravděpodobné náklady exekuce ve výši 16 355 Kč a pravděpodobné náklady oprávněného ve výši 2 100 Kč (celkem tedy ve výši 18 435 Kč). Dne 18. 1. 2018 vydal soudní exekutor další exekuční příkaz, v němž odhadl náklady celé exekuce na 40 000 Kč. O rok později pak soudní exekutor v příkazu k provedení exekuce prodejem movitých věcí ze dne 10. 1. 2019 specifikoval náklady oprávněného částkou 2 100 Kč, svoji odměnu částkou 10 000 Kč, náhradu hotových výdajů částkou 3 500 Kč + 21% DPH, celkem tedy částkou ve výši 18 435 Kč. Exekuce předmětných nemovitostí vyklizením byla započata dne 10. 1. 2019 a dokončena 17. 1. 2019. Po dokončení exekuce pak soudní exekutor vydal exekuční příkaz ze dne 16. 1. 2019 k provedení exekuce přikázáním pohledávky povinné z bankovního účtu, kdy předběžné náklady exekuce a náklady oprávněného vyčíslil částkou 429 835 Kč (přitom samotná odměna exekutora činila 350 000 Kč + 21% DPH). Tento příkaz pak exekutor následně usnesením ze dne 8. 2. 2019 zrušil z důvodu, že odměna exekutora byla uhrazena jiným způsobem, avšak tentýž den vydal nové exekuční příkazy, v nichž předběžné náklady exekuce vyčíslil částkou 1 637 735 Kč a náklady oprávněného částkou 2 100 Kč, celkem tedy 1 639 835 Kč. Ústavní stížností napadeným příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 13. 2. 2019 pak soudní exekutor rozhodl pouze o své odměně, a to v celkové výši 290 400 Kč včetně DPH. Postupoval podle ustanovení § 7 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční tarif“), které zní: „Odměna exekutora činí 10 000 Kč za každou vyklizenou nemovitost, stavbu, byt nebo místnost“. Exekutor v odůvodnění příkazu uvedl, že novelou č. 291/2006 Sb. byla z citovaného ustanovení vypuštěna závěrečná část věty, která spojovala počet vyklizovaných nemovitých věcí s tím, jak jsou specifikovány v exekučním titulu. A contrario tak dovodil, že zákonodárce změnil náhled na vyklizení nebytových prostor. Pro účely stanovení výše odměny tak exekutor vyklízenou budovu č. p. 786 (dále také „Klinika“) posoudil jako nebytové prostory sestávající z 35 místností a dále započetl jeden přilehlý pozemek (zahradu), pročež jeho nárok v části přiznané odměny by měl být stanoven částkou 360 000 Kč bez DPH. Uvedl, že je všeobecně známo, že budova byla původně využívána jako plicní klinika, tedy evidentně jako nebytový prostor. V této souvislosti také zmínil nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 630/03 ze dne 2. 11. 2004, v němž Ústavní soud upozornil na nešťastnou formulaci § 7 exekučního tarifu, kdy právě tato formulace vyžaduje od obecných soudů, potažmo soudních exekutorů povinnost řádné interpretace. Exekutor pak dále v odůvodnění napadeného příkazu uvedl, že s ohledem na specifika daného případu aplikoval moderační právo a svoji odměnu snížil na dvě třetiny z původní částky, tj. na částku 240 000 Kč + 21% DPH (50 400 Kč). Proti tomuto příkazu podala stěžovatelka námitky, o kterých rozhodl Obvodní soud pro Prahu 3 napadeným usnesením ze dne 15. 3. 2019 tak, že napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce potvrdil. Exekuční soud de facto převzal argumentaci soudního exekutora, když v odůvodnění svého rozhodnutí mj. odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 630/03.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že obecně platí, že právo musí být předvídatelné, a to i pro toho, proti komu je vedena exekuce. To však nevyplývá z postupu exekutora, který několik let předběžně vyčísloval svoji odměnu ve výši 10 000 Kč a náklady ve výši 3 500 Kč + 21% DPH, přičemž po skončení exekuce začal vymáhat jen na odměně částku 423 500 Kč (350 000 Kč + 21% DPH), kterou pak ústavní stížností napadeným příkazem snížil na částku 290 400 Kč. Stěžovatelka namítá, že zvolený postup je nejen nepředvídatelný (tj. násobení odměny ve výši 10 000 Kč třiceti šesti a poté dvaceti čtyřmi), ale také neudržitelný z hlediska výkladu podzákonné normy, která zná jen čtyři typizované entity: nemovitost, stavbu, byt a místnost. Z jejího pohledu nemůže obstát úvaha o tom, že se jedná o nebytové prostory a podřazení celé vyklízené budovy pod pojem nebytové prostory považuje za ryze účelový a sloužící pouze k nepřiměřenému navýšené odměny exekutora. Závěry v napadených rozhodnutích jsou tak podle ní v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 630/03, byť se na tuto judikaturu dokonce odvolávají.
Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 07.04.2021 14:30 do: 07.04.2021 15:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 9/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty: návrh na zrušení § 9 odst. 1 věty třetí zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění zákona č. 296/2017 Sb.
Stručná charakteristika: soudní poplatky
Označení navrhovatelů: Městský soud v Praze
Typ řízení: Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu
Městský soud v Praze se v souvislosti s jím vedeným řízením domáhá zrušení ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZSP“), v rozsahu jeho třetí (poslední) věty znějící: „K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.“, která byla do § 9 odst. 1 doplněna zákonem č. 296/2017 Sb.
Městský soud má za to, že do účinnosti novely zákona o soudních poplatcích provedené zákonem č. 296/2017 Sb. nebylo ani v soudní praxi pochyb o tom, že soudní poplatek je možno účinně zaplatit až do okamžiku právní moci usnesení o zastavení řízení, tedy nejen do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení, avšak také po celou dobu trvání případného odvolacího řízení proti tomuto usnesení. Dle navrhovatele za stávající úpravy, která se použije i v předmětné věci, nemůže ani soud prvního stupně, ani soud odvolací přihlédnout k tomu, z jakých důvodů nebyl soudní poplatek za žalobu zaplacen ve lhůtě žalobci k tomu poskytnuté. Taková právní úprava ovšem dle jeho názoru odporuje ústavnímu pořádku. Nemožnost zohlednění jakýchkoli omluvitelných důvodů v případě opožděné platby soudního poplatku a z toho nevyhnutelně plynoucí zastavení řízení představuje dle názoru navrhovatele takové omezení přístupu k soudu a odepření spravedlnosti, že se ocitá v rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.