IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 12.04.2021 10:00 do: 12.04.2021 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2071/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020 č. j. 25 Cdo 1407/2020-335
Stručná charakteristika:  Právo na soudní ochranu v řízení o odškodnění zdravotní újmy
Označení navrhovatelů:  Z. S., zast. advokátkou JUDr. Hanou Rámešovou
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka u Okresního soudu Brno-venkov domáhala po Nemocnici Ivančice, příspěvkové organizaci (vedlejší účastnice řízení) zaplacení částky 800 000 Kč jako úhrady za bolestné a ztížení společenského uplatnění v souvislosti s gynekologickou operací, která skončila zdravotními komplikacemi. Okresní soud rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 21. 2. 2017 tak, že základ nároku stěžovatelky je dán. Vyšel ze zjištění, že stěžovatelka se u vedlejší účastnice podrobila gynekologické operaci, kdy po následné revizi dutiny bylo s odstupem téměř tří týdnů zjištěno, že došlo k přeříznutí močovodu stěžovatelky a jeho obsah po celou vytékal do dutiny břišní. V důsledku toho je stěžovatelka v plném invalidním důchodu, trpí chronickým postižením páteře, je nucena užívat léky na bolest a na snížení vysokého pulzu, antidepresiva, inkontinenční a další léčebné pomůcky. Krajský soud v Brně následně jako soud odvolací rozsudkem mezitímní rozsudek okresního soudu potvrdil, až na výrok o základu nároku stěžovatelky na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a v tomto rozsahu rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Odlišně od soudu prvního stupně měl totiž krajský soud za to, že přerušení močovodu je vždy nesouladné s postupem lege artis. Nejvyšší soud k dovolání vedlejší účastnice první rozsudek krajského soudu zrušil. V odůvodnění rozsudku konstatoval, že dospěl-li krajský soud k závěru, že přerušení močovodu je bez ohledu na okolnosti konkrétního případu vždy a bez dalšího postupem non lege artis, jde o závěr zjevně nesprávný. Jestliže – na rozdíl od okresního soudu – krajský soud nezkoumal možnost, jak i přes jinak lege artis poskytování zdravotní péče mohlo v případě operačního zákroku, tak při následné pooperační péči, jít o postup vitium artis ve smyslu nezaviněného porušení právní povinnosti, je podle Nejvyššího soudu právní závěr, že vedlejší účastnice porušila právní povinnost, závěrem předčasným, a proto taktéž nesprávným. Vázán uvedeným právním názorem Nejvyššího soudu rozhodl krajský soud svým v pořadí druhým rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu v části výroku o danosti základu nároku stěžovatelky na náhradu újmy na zdraví (bolestného, ztížení společenského uplatnění a náhrady za ztrátu na výdělku po dobu i po skončení pracovní neschopnosti) změnil tak, že se žaloba stěžovatelky zamítá. Stěžovatelka podala proti druhému rozsudku krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl z důvodu, že dovolání stěžovatelky neobsahuje zákonem požadované údaje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nadto Nejvyšší soud dále konstatuje, že dovolání stěžovatelky nevymezuje ani dovolací důvod způsobem uvedeným v § 241 odst. 3 občanského soudního řádu, protože stěžovatelka neoznačuje právní otázku, kterou měl odvolací soud posoudit nesprávně. Námitky stěžovatelky směřují výlučně proti skutkovému stavu, jak jej zjistil krajský soud v návaznosti na okresní soud, způsobilým dovolacím důvodem je však pouze nesprávné právní posouzení věci.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu a je přesvědčena, že její dovolání požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání základním způsobem dostálo. Konkrétně stěžovatelka ve své ústavní stížnosti odkazuje na tu část svého dovolání, ve které je uvedeno, že přípustnost svého dovolání dovozuje z § 237 občanského soudního řádu, neboť se domnívá, že právní otázka týkající se základu jejího nároku na náhradu škody na zdraví má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dále s ohledem na to, že v dovolání poukazovala na nesprávné právní posouzení ze strany krajského soudu právě ohledně právní otázky v postupu vitium artis, bylo z její strany dostatečně uvedeno, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení krajského soudu. Nejvyšší soud ale podle stěžovatelky přistoupil k posouzení jejího dovolání více než formalisticky, což vedlo k tomu, že nebylo rozhodnuto o jejím dovolání ve věci samé a že jí tak svým postupem Nejvyšší soud neposkytl očekávanou soudní ochranu.


 

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 15.04.2021 10:00 do: 15.04.2021 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1343/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 337/2019-48 ze dne 25. 2. 2020, spojené s návrhem na zrušení § 337h odst. 3, věta první, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
Stručná charakteristika:  Zastavení skončené exekuce, princip předvídatelnosti soudního rozhodování, právo na náležité odůvodnění soudního rozhodnutí
Označení navrhovatelů:  V. H.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka uzavřela dne 2. 7. 2013 se společností PROFI CREDIT Czech, a. s. (vedlejší účastnicí řízení) smlouvu o úvěru (a k ní i rozhodčí smlouvu), na jejímž základě získala úvěr ve výši 11 000 Kč. Výše úvěru nicméně s ohledem na sjednanou „odměnu za poskytnutí úvěru“ ve výši 22 336 Kč od počátku činila 33 336 Kč, kterou se stěžovatelka zavázala uhradit ve 36 měsíčních splátkách s úrokovou sazbou 148,12 % ročně. V důsledku prodlení stěžovatelky s plněním smlouvy byl úvěr dne 18. 11. 2013 „zesplatněn“ částkou 32 410 Kč, spolu se kterou vedlejší účastnice v rozhodčím řízení nárokovala i smluvní pokutu ve výši 25 % z dlužné částky. Rozhodčím nálezem tak byla vedlejší účastnici přiznána dlužná částka 40 780 Kč s příslušenstvím, které do zaplacení tvořily úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně a smluvní pokuta ve výši 0,25 % denně. Exekuce byla pověřeným soudním exekutorem provedena a podle jeho oznámení skončena dne 17. 8. 2016 pro vymožení pohledávky, jejího příslušenství i nákladů exekučního řízení (cca 118 000 Kč pro oprávněnou vedlejší účastnici a 34 658 Kč na nákladech exekuce). Stěžovatelka nepopírá, že po celou dobu rozhodčího i exekučního řízení byla pasivní. Návrh na odklad a zastavení uvedené exekuce, které byly předmětem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, podala teprve dne 26. 6. 2019. Exekuční soud usnesením ze dne 10. 8. 2019 zastavil řízení o návrhu stěžovatelky na odklad exekuce (výrok I), stejně tak i řízení o jejím návrhu na zastavení exekuce (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Exekuční soud takto rozhodl pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení podle § 103, 104 odst. 1, věta první, o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu (dále též „ex. ř.“), neboť exekuční řízení bylo v době podání návrhů stěžovatelky již ukončeno. Právě uvedené výroky II a III usnesení exekučního soudu, proti nimž podala stěžovatelka odvolání, Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil (výrok I) a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Stěžovatelkou odkazovaná judikatura Nejvyššího soudu (zejména usnesení sp. zn. 20 Cdo 3331/2017 ze dne 15. 8. 2017) je podle odvolacího soudu překonána pozdějším (a přiléhavějším) usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3007/17 ze dne 10. 7. 2018, jehož rozhodnutí jsou podle čl. 89 odst. 2 Ústavy obecně závazná. Stěžovatelka měla podle soudu v průběhu rozhodčího i exekučního řízení dostatek prostoru k uplatnění své procesní obrany, který nevyužila a který jí z pohledu principu právní jistoty a nemožnosti uvedení v předešlý stav nemůže být poskytován „navěky“. Neodůvodněnou pasivitu povinné stěžovatelky nelze po skončení exekuce zpětně zhojit.

Porušení svých základních práv stěžovatelka spatřuje v neoprávněném vymožení předmětné částky v exekučním řízení, vedeném na základě nezpůsobilého exekučního titulu; takový exces podle ní nelze tolerovat ani v případě, že již exekuce skončila vymožením uplatněné pohledávky. Protiústavní nedostatky rozhodčího řízení jí v rozhodné době nebyly a ani nemohly být známy (viz nález sp. zn. II. ÚS 1851/19 ze dne 16. 8. 2019); obecné soudy v případě stěžovatelky rozhodly podle jejího názoru v rozporu s ustálenou praxí Nejvyššího soudu (např. usnesení č. j. 20 Cdo 1857/2019-162 ze dne 8. 4. 2020, usnesení č. j. 20 Cdo 3159/2019-161 ze dne 22. 10. 2019 nebo usnesení sp. zn. 20 Cdo 3844/2018 ze dne 6. 11. 2018).

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 16.04.2021 07:30 do: 16.04.2021 08:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 3524/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. října 2020 sp. zn. 14 To 121/2020 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2020 č. j. Nt 2040/2020-463
Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu v trestním řízení
Označení navrhovatelů:  JUDr. Ing. J. M.

Městský soud v Praze rozhodl o návrhu Městského státního zastupitelství v Praze na předání stěžovatele k výkonu trestu odnětí svobody do Slovenské republiky, ve spojení s evropským zatýkacím rozkazem vydaným Nejvyšším soudem Slovenské republiky dne 30. 7. 2020, a dále o žádosti stěžovatele o propuštění z předběžné vazby. Výrokem I městský soud rozhodl, že podle § 205 odst. 2 písm. b) zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen „zákon o mezinárodní justiční spolupráci“), nepředává stěžovatele k výkonu trestu odnětí svobody v trvání 2 308 dní do Slovenské republiky, neboť jsou splněny podmínky pro uznání a výkon uvedených rozhodnutí v České republice a stěžovatel s předáním k výkonu trestu nesouhlasí. Výrokem II ponechal městský soud stěžovatele v předběžné vazbě podle § 205 odst. 6 zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Výrokem III zamítl stěžovatelovu žádost o propuštění na svobodu a výroky IV, V, VI a VII odmítl možnost nahradit vazbu navrhovanými mírnějšími zajišťovacími prostředky. Výroky o ponechání stěžovatele ve vazbě odůvodnil městský soud tím, že nadále trvají důvody, pro které byl stěžovatel do předběžné vazby vzat. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze zamítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti mimo jiné namítá, že navzdory nepříznivému zdravotnímu stavu a uplatněné námitce promlčení trestní odpovědnosti za skutek uvedený v evropském zatýkacím rozkazu byl stěžovatel dále držen ve vazbě. Promlčení trestní odpovědnosti je podle něj přitom obligatorním důvodem pro rozhodnutí o nepředání podle § 205 odst. 2 písm. f) zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Napadená rozhodnutí jsou současně vazebními rozhodnutími, která podle stěžovatele nerespektují zákonnou úpravu a účel daného omezení osobní svobody.

 

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 16.04.2021 10:00 do: 16.04.2021 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 3962/18Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. srpna 2018 č. j. 10 Co 172/2018-35
Označení navrhovatelů:  D. B.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Okresní soud v Litoměřicích nařídil exekuci na stěžovatelku ve prospěch vedlejší účastnice řízení, společnosti PROFICREDIT Czech, a.s., a to dle exekučního titulu - rozhodčího nálezu ze dne 12. 10. 2016. Exekuce byla nařízena pro částku 39 137 Kč, úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 39 137 Kč ode dne 26. 8. 2016 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z částky 30 889 Kč ode dne 26. 7. 2016 do zaplacení, náklady předcházejícího řízení ve výši 1 100 Kč, náklady exekuce a náklady oprávněného. Podáním ze dne 29. 8. 2017 stěžovatelka navrhla zastavení exekuce z důvodu nezpůsobilého exekučního titulu - nicotného rozhodčího nálezu, neboť rozhodce neměl dostatek pravomoci spor rozhodovat, neboť jak smlouva rozhodčí, tak smlouva o úvěru je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Vedlejší účastnice řízení s návrhem na zastavení exekuce nesouhlasila. Soudní exekutor tak postoupil návrh k rozhodnutí exekučnímu soudu. Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 17. 1. 2018 výrokem č. I. exekuci zcela zastavil, výrokem č. II. uložil vedlejší účastnici povinnost uhradit stěžovatelce náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce ve výši 3 993 Kč a výrokem č. III. uložil vedlejší účastnici povinnost uhradit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce ve výši 7 865 Kč.Vedlejší účastnice se odvolala proti usnesení exekučního soudu, a to do všech jeho výroků, když se domáhala, aby byl výrok o zastavení exekuce změněn tak, že se exekuce nezastavuje. Krajský soud v Ústí nad Labem přisvědčil odvolání, když ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 28. 8. 2018 změnil usnesení okresního soudu tak, že exekuce vedená soudním exekutorem se nezastavuje. Odvolací soud své rozhodnutí opřel o nemožnost přezkumu věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí ze strany exekučního soudu a dále o princip oddělitelnosti rozhodčí smlouvy od smlouvy hlavní, když dle odvolacího soudu navíc smlouva rozhodčí neplatná není. Argumenty a důkazy stěžovatelky se odvolací soud v zásadě nezabýval.

Stěžovatelka shledává závěr odvolacího soudu nesprávným a neústavním. Jeho úvahy považuje za nesouladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i aktuální judikaturou Ústavního soudu a dotýkají se i legitimního očekávání stěžovatelky. Uvádí, že je proti ní vedena exekuce na základě rozhodčího nálezu, který vedlejší účastnici řízení přiznal extrémně vysoké úroky a smluvní pokuty, které jsou zcela jednoznačně v rozporu s dobrými mravy, kdy je dané navýšeno o náklady právního zastoupení vedlejšího účastníka v exekučním řízení a náklady soudního exekutora. Pokud by nebylo daného nezpůsobilého rozhodčího nálezu, tak by částka požadovaná po stěžovatelce nedosáhla takových rozměrů, neboť nezávislý soud by zcela jistě tak nemravné plnění nepřiznal.