III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 27.04.2021 14:00 do: 27.04.2021 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 1679/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 16. dubna 2020 č. j. 7 Nt 1801/2020-3 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Územního odboru Písek, Oddělení obecné kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 4. března 2020 č. j. KRPC-35671-178/TČ-2019-020571
Stručná charakteristika:  právo odepřít výpověď
Označení navrhovatelů:  H. M.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka vystupovala v trestním řízení v procesním postavení svědka. Stěžovatelka v této věci podala v červenci roku 2019 před policejním orgánem vysvětlení. V rámci něho stěžovatelka uvedla, že obě osoby trestně stíhané pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy zná necelý rok, tyto osoby prodávají pervitin a i ona od nich pervitin nakupuje, ale neví, zda ho prodávali i někomu jinému. V prosinci téhož roku bylo proti stěžovatelce zahájeno trestní stíhání pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, jehož se měla dopustit distribucí pervitinu dalším osobám.  V březnu roku 2020 se stěžovatelka k výzvě policejního orgánu dostavila k procesnímu úkonu výslechu svědka ve výše uvedené trestní věci dvou trestně stíhaných osob. Stěžovatelka byla policejním orgánem poučena o svém právu nevypovídat podle § 100 odst. 2 trestního řádu, kterého využila a odmítla vypovídat. Na otázku, zda jí trestně stíhaní někdy poskytli pervitin, uvedla, že na tuto otázku nebude odpovídat, neboť tato výpověď by jí mohla uškodit v její vlastní trestní věci, kde je stíhána pro stejnou trestnou činnost jako oni, a byla by tak nucena vypovídat sama proti sobě. V návaznosti na tuto svou odpověď byla stěžovatelka policejním orgánem poučena o tom, že se má toliko vyjádřit k tomu, zda někdy od těch osob obdržela pervitin, nemusí sdělovat, jak s ním pak dále naložila. Pokud by jí byly kladeny otázky v tomto smyslu, tak teprve tehdy může svou výpověď odepřít. K této výzvě policejního orgánu stěžovatelka uvedla, že ve své vlastní věci je stíhána pro údajnou distribuci drog. Druhou stranou distribuce je logicky to, že drogy, pakliže by je měla někde distribuovat, také musela nejprve někde nakoupit. Tímto směrem je svědecká výpověď vedena, a tudíž stěžovatelka odmítla na tyto otázky odpovědět. Stěžovatelka zdůraznila, že touto výpovědí by si zhoršila své postavení. Policejní orgán uložil stěžovatelce ústavní stížností napadeným usnesením dne 4. 3. 2020 pořádkovou pokutu podle § 66 odst. 1 trestního řádu ve výši 10 000 Kč. Uložení pořádkové pokuty je odůvodněno tím, že stěžovatelka odmítla vypovídat v procesním postavení svědka, přestože podle § 100 trestního řádu nebyla oprávněna výpověď odepřít. Stěžovatelka si tedy touto výpovědí nemohla způsobit trestní stíhání, navíc za situace, kdy už proti ní trestní stíhání zahájeno bylo. Stěžovatelka napadla usnesení policejního orgánu stížností, jež byla napadeným usnesením okresního soudu jako nedůvodná zamítnuta. Okresní soud přejal argumentaci uvedenou v usnesení policejního orgánu, přičemž zdůraznil, že stěžovatelka výpověď odmítla jako celek (s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 149/97).

Stěžovatelka cituje nález ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3162/12, z něhož vyplývá, že v případě práva odepřít výpověď jde zcela o subjektivní právo svědka, kdy svědek sám váží a rozhoduje, zda svého ústavně zaručeného práva využije či nikoliv. Potenciálně ohrožený svědek nemůže být ke své výpovědi žádným způsobem nucen. Vůči stěžovatelce však tento přístup uplatněn nebyl, ačkoliv plně specifikovala, proč odmítá vypovídat. Jde-li o trestní věc stěžovatelky, pakliže by uvedla, že nákup drogy provedla např. ve větším množství nebo že jej provedla v jiném období (než je jí nyní kladeno za vinu), svou vlastní pozici by si jistě zhoršila, např. naplněním kvalifikované podstaty trestného činu. Takový postup je nutno podle ní důrazně odmítnout.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 27.04.2021 14:30 do: 27.04.2021 15:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 1149/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti výrokovým částem rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 30. 12. 2019, č. j. 14 To 260/2019-1535, a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 6. 2019, č. j. 6 T 55/2018-1415.
Stručná charakteristika:  právo na přístup k soudu
Označení navrhovatelů:  XY s. r. o.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Okresní soud v Táboře uznal obžalované vinnými ze spáchání zločinu krádeže. Rozsudek okresního soudu obsahuje i výrok, podle kterého se v souladu s ustanovením § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku zabírají věci, a to konkrétně blíže popsaná automobilová cisterna Volvo a cisternový návěs Schwarzmüller TS, přičemž majitelkou těchto věcí je právě stěžovatelka. Proti stěžovatelce však trestní řízení nebylo vůbec vedeno a nebylo s ní jednáno ani jako s jiným účastníkem řízení. Obvinění se proti tomuto rozsudku okresního soudu odvolali, nicméně ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře zůstal výrok o vině a trestu obviněných prakticky beze změn. Pro nyní posuzovanou věc je pak stěžejní především to, že krajský soud ponechal nedotčen výrok o zabrání věcí stěžovatelky. Stěžovatelce uvedený rozsudek krajského soudu nebyl doručen a stěžovatelka proto tvrdí, že se o zásahu do svých práv de iure nikdy nedozvěděla, fakticky však byla o celé situaci zpravena prostřednictvím jednoho z obžalovaných, jenž je jediným společníkem a jednatelem stěžovatelky.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že v celém trestním řízení nefigurovala v postavení osoby obviněné, svědka, osoby poškozené ani (a to především) v pozici osoby zúčastněné. Přesto bylo rozhodnutími okresního a krajského soudu rozhodnuto o zabrání věcí v jejím vlastnictví. O tomto nyní již pravomocném rozhodnutí nebyla stěžovatelka do dnešního dne formálně ze strany soudu informována, v celém trestním řízení byla naprosto ignorována a opomíjena, čímž došlo k podstatnému zásahu do jejích základních práv, a to tím spíše, že soudy svůj postup vůči stěžovatelce nijak nevysvětlily. Nalézací okresní soud se v napadeném rozhodnutí pouze zabýval tím, že věci ve vlastnictví stěžovatelky měly sloužit ke spáchání trestné činnosti (což ovšem stěžovatelka zpochybňuje). Nalézací i odvolací soud svůj postup odůvodňují tvrzením, že obžalovaný a následně i odsouzený M. K. a stěžovatelka jsou personálně propojeni – M. K. je totiž jediným jednatelem a společníkem stěžovatelky. Tím, že byl obviněný M. K. vždy řádně a včas vyrozumíván o všech procesních úkonech a řádně a včas předvoláván ke všem hlavním líčením ve věci, lze dle názoru krajského soudu považovat veškerá procesní práva stěžovatelky za plně zachovaná. Při této argumentaci však podle stěžovatelky obecné soudy naprosto pominuly, že se jedná o dvě samostatné osoby s vlastní identitou a s vlastními zájmy, které mohou být i protichůdné.


II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 28.04.2021 11:00 do: 28.04.2021 11:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 52/21
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 9. 2020 č. j. 5 Cmo 100/2012-1699
Stručná charakteristika:  Právo na zákonného soudce
Označení navrhovatelů:  GES INDUSTRY EUROPE LIMITED
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka vlastnila jednu akcii společnosti, která byla z rozhodnutí valné hromady v roce 2004 zrušena. Jmění zrušené společnosti přešlo v souladu se zmíněným rozhodnutím na hlavního akcionáře, který se s ostatními akcionáři (tedy i stěžovatelkou) měl peněžně vypořádat (šlo o tzv. nepravý squeeze-out). Hlavní akcionář za tímto účelem zadal vypracování znaleckého posudku, dle nějž byla hodnota jedné akcie zrušené společnosti stanovena na částku 854 Kč. Stěžovatelka společně s dalším minoritním akcionářem (vlastníkem 468 akcií) byli přesvědčeni, že tato částka neodpovídá skutečné hodnotě akcií, a proto se obrátili na soud. Krajský soud v Brně, který ve věci rozhodoval, ustanovil soudního znalce. V souladu se znaleckým posudkem a doplňujícími vyjádřeními znalce pak prvostupňový soud uzavřel, že přiměřené vypořádání činí 1 867 Kč za akcii (když mj. nezohlednil ručitelský závazek zrušené společnosti k tíži minoritních akcionářů) a přiznal navrhovatelům (stěžovateli a druhému minoritnímu akcionáři) zákonný úrok z prodlení. Odvolací soud následně usnesením rozhodnutí prvostupňového soudu zčásti změnil tak, že hodnotu akcie určil na 1 694 Kč (čímž  mimo jiné zohlednil ručitelský závazek do poloviny jeho hodnoty) a navrhovatelům přiznal úrok specificky stanovený v zákonném ustanovení vztahujícím se k tzv. nepravému squeeze outu, a zčásti zrušil, neboť přiznání zákonného úroku z prodlení označil za nepřezkoumatelné a zrušil i související nákladové výroky. Prvostupňový soud v reakci na první usnesení odvolacího soudu znovu rozhodl mj. o nákladech řízení. Odvolací soud toto jeho rozhodnutí usnesením změnil. Ve věci pak rozhodoval Nejvyšší soud. Ten v podstatné části zrušil první usnesení odvolacího soudu,  neboť nesouhlasil se způsobem určení hodnoty akcie. Na tento výrok odvolací soud reagoval tak, že věc vrátil prvostupňovému soudu, a to zejména proto, aby se vypořádal se znaleckým posudkem nově předloženým druhým minoritním akcionářem (nikoliv stěžovatelkou). Druhé usnesení odvolacího soudu (týkající se nákladů řízení) a jemu předcházející rozhodnutí soudu prvostupňového Nejvyšší soud zrušil též, a to pro jejich závislost na zrušovaném prvním usnesení odvolacího soudu. Prvostupňový soud tak znovu rozhodoval o meritu věci i o nákladech řízení. Při svém rozhodování prvostupňový soud vycházel zejména z nového znaleckého posudku, který byl vyhotoven na žádost minoritního akcionáře a který pro výpočet hodnoty akcie použil jiný postup, než soudem dříve ustanovený znalec. V souladu s ním hodnotu akcie určil na 2 676,60 Kč. Odvolací soud usnesením, jehož jiný výrok je ústavní stížností napaden, posledně zmíněné rozhodnutí prvostupňového soudu zrušil, jelikož prvostupňový soud zejména nijak neodůvodnil, proč se přiklonil právě ke znaleckému posudku vyžádanému minoritním akcionářem (a v rozporu s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu ani nevyslechl znalce, který tento posudek zpracoval). Nadto odvolací soud nařídil, aby věc rozhodl jiný samosoudce. Tento výrok, který je ústavní stížností napaden, odůvodnil tím, že samosoudce dosud ve věci rozhodující nerespektoval závěry obsažené v prvním usnesení odvolacího soudu týkající se nutnosti rozlišovat mezi zákonným úrokem z prodlení a specifickým úrokem (ve výroku je přiznán specifický úrok, v odůvodnění rozhodnutí je ovšem uváděn „úrok z prodlení“), ani závěry obsažené v druhém usnesení odvolacího soudu týkající se nákladů řízení.

Porušení svého práva na spravedlivý proces pak stěžovatelka spatřuje v tom, že odvolací soud nařídil změnu samosoudce, aniž by tento postup byl na místě, aniž by toto své rozhodnutí náležitě odůvodnil a aniž by přitom zvážil, zda změna samosoudce v takto komplikované věci nepovede k porušení práva stěžovatelky na projednání věci v přiměřené době.