IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu

od: 26.04.2022 09:00 do: 26.04.2022 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu

Označení senátu nebo pléna: IV. senát

Spisová značka: IV. ÚS 3423/21

Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151

Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Josef Fiala CSc.

Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2021 č. j. 28 Cdo 2694/2021-1345, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. března 2021 č. j. 19 Co 312/2020-1261, ve znění opravného usnesení ze dne 17. srpna 2021 č. j. 19 Co 312/2020-1333, rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 26. května 2020 č. j. 9 C 49/2006-1150, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2019 č. j. 28 Cdo 2213/2019-946, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. října 2018 č. j. 19 Co 198/2018-810 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 21. prosince 2017 č. j. 9 C 49/2006-746

Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu, právo vlastnit majetek

Označení navrhovatelů: město Kutná Hora

Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel se žalobou ze dne 13. 3. 2006 vůči podniku RKT - Rovnací a kotevní technika, státní podnik, v likvidaci (dále jen „podnik RKT“), a vedlejšímu účastníkovi domáhal určení neplatnosti dohody o vydání pozemku parc. č. dle PK XX v kat. úz. Kutná Hora, kterou podnik RKT a vedlejší účastník uzavřeli dne 8. 2. 1999 [podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 403/1990 Sb.“)]. Z vydaného pozemku byly geometrickým plánem odděleny pozemky parc. č. XX a parc. č. XX, na nichž je umístěna stavba kotelny v jeho vlastnictví, jejíž výstavba byla uskutečněna až po převzetí pozemku státem. Vedlejší účastník ještě před zahájením řízení namítal jejich protiprávní užívání, vyzýval k jejich vyklizení. Podnik RKT ani vedlejší účastník stěžovatelův žalobní nárok neuznávali. Změnou žaloby na jednání dne 19. 9. 2007 se stěžovatel domáhal určení, že jejich vlastníkem je podnik RKT, a podáním ze dne 27. 5. 2008 navrhl změnu žaloby na určení, že je vlastníkem předmětných pozemků, což doplnil podáním ze dne 14. 1. 2014 in eventum, že jejich vlastníkem je podnik RKT, posléze podáním ze dne 1. 3. 2016 doplnil žalobní návrh o další eventuální petit, a sice určení, že vlastníkem předmětných pozemků je Česká republika (poslední změna nebyla připuštěna). V průběhu řízení navrhoval vedlejší účastník stěžovateli prodej pozemku parc. č. XX za cenu ve výši 16/584 z ceny stanovené úředním odhadem teplárny a nájem pozemku parc. č. XX za nájemné ve výši 5 Kč/m2 a den, později navrhoval jejich prodej (stěžovateli a provozovateli teplárny) za 27 149 148 Kč, ev. jejich nájem za měsíční nájemné 70 Kč/m2. K mimosoudnímu vyřešení sporu nedošlo a okresní soud po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 21. 12. 2017 žalobu na určení, že vlastníkem předmětných pozemků je stěžovatel zamítl (I. výrok), zamítl i žalobu, že jejich vlastníkem je podnik RKT (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. a IV. výrok). Zamítnutí primárního petitu odůvodnil zjištěním, že stěžovatel se nestal vlastníkem pozemků na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ani je nenabyl vydržením. Zamítnutí eventuálního petitu odůvodnil nedostatkem naléhavého právního zájmu. Rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním. Odvolání stěžovatele shledal Krajský soud v Praze částečně důvodným, rozsudkem ze dne 11. 10. 2018 potvrdil rozsudek okresního soudu v I. výroku a ve II. až IV. výroku ho zrušil. Kasační výroky odůvodnil zjištěním, že okresní soud se v závěru o neexistenci naléhavého právního zájmu stěžovatele, jako vlastníka staveb na předmětných pozemcích, na požadovaném určení odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu, tudíž je nesprávný. Stěžovatel podal proti oběma rozsudkům dovolání (výslovně proti té části výroku rozsudku krajského soudu, v níž byl potvrzen I. výrok rozsudku okresního soudu), které Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 12. 2019 odmítl, částečně proto, že není přípustné, a částečně, že je vadné. V další fázi řízení stěžovatel doplnil podáním ze dne 4. 3. 2020 žalobu, v níž navrhl, aby soud určil, že vlastníkem předmětných pozemků je podnik RKT. Vedlejší účastník v podání ze dne 26. 5. 2020 navrhl jednak zamítnutí žaloby a jednak konstatování, že je vlastníkem obou předmětných pozemků a dále pozemku parc. č. XX v kat. úz. Kutná Hora. Okresní soud po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 26. 5. 2020 zamítl žalobu stěžovatele na určení vlastnického práva podniku RKT (I. výrok) i vzájemnou žalobu vedlejšího účastníka (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (III. až V. výrok). Zamítnutí stěžovatelovy žaloby odůvodnil zjištěním, že dohoda o vydání byla platně uzavřena, protože zastavěnost vydávaných pozemků nezpůsobuje podle aktuální judikatury její neplatnost. U vzájemné žaloby neshledal naléhavý právní zájem vedlejšího účastníka na požadovaném určení, neboť v katastru nemovitostí je jeho vlastnické právo deklarováno. Stěžovatel a vedlejší účastník podali proti rozsudku okresního soudu odvolání. Stěžovatel navrhoval změnu rozsudku, vyhovění jeho žalobě a přiznání náhrady nákladů řízení, ev. zrušení rozsudku a vrácení věci okresnímu soudu, vedlejší účastník se domáhal potvrzení zamítavého I. výroku, změny II. výroku a určení, že je vlastníkem tří konkretizovaných pozemků, změny III. výroku, potvrzení IV. výroku a změny V. výroku. Krajský soud rozsudkem ze dne 18. 3. 2021 změnil III. výrok rozsudku okresního soudu o nákladech řízení (I. výrok), potvrdil I., II., IV. a V. výrok (II. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (III. a IV. výrok). K předmětu sporu uvedl, že – ač nebylo sporu, že oba pozemky byly v době vydání zastavěny) – okresní soud správně přihlédl k platné judikatuře Nejvyššího soudu o dispozitivnosti použitého ustanovení, což znamená, že uzavře-li povinná osoba dobrovolně dohodu o vydání pozemku podle zákona č. 403/1990 Sb., pak nečiní pominutí zastavěnosti pozemku dohodu o jeho vydání neplatnou. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu (vyjma části II. výroku potvrzující rozsudek okresního soudu ve II. a V. výroku) dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil, kromě jiného, otázkou, v níž se oba soudy odchýlily od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, zda lze na základě dohody o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb., vydat oprávněnému více, než kolik mu mělo být vydáno. Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 10. 2021 dovolání odmítl (I. výrok) s odůvodněním, že není přípustné pro žádnou z vymezených právních otázek, a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění uvedl, že jeho ustálená rozhodovací praxe pohlíží na § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. jako na ustanovení dispozitivní a v situacích, kdy není zpochybněno dispoziční právo povinné osoby k tomuto majetku, nečiní pominutí zastavěnosti tohoto pozemku dohodu o jeho vydání neplatnou. Z tohoto důvodu závěr krajského soudu, podle něhož dohoda o vydání předmětných pozemků ze dne 8. 2. 1999 je platná, nikterak neodporuje právní úpravě a odkazované rozhodovací praxi. Dodal, že v posuzované věci není pochyb o tom, že stavba kotelny je samostatnou věcí, tudíž právní dispozice s předmětnými pozemky nepodléhají právnímu režimu stavby kotelny.  

Porušení práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatel v postupu obecných soudů, které vyřešily nesprávně a v rozporu s dosavadní judikaturou otázky související s platností či neplatností vydání předmětných pozemků. 11. Poté stěžovatel tvrdí, že obecné soudy se odchýlily od ustálené judikatury, když pominuly, že předmětné pozemky jsou součástí uceleného areálu, a to nikoli původního areálu bývalých strojíren, které patřily předkům vedlejšího účastníka. Nezpochybňuje jeho restituční nároky, ale je přesvědčen, že snahou o nápravu minulým režimem způsobených majetkových křivd by neměly být vytvářeny křivdy nové, a proto měly soudy přihlédnout k opakovaně namítané skutečnosti, že předmětné pozemky, které jsou součástí areálu kotelny, neměly být vydány.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu

od: 26.04.2022 09:30 do: 26.04.2022 10:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu

Označení senátu nebo pléna: IV. senát

Spisová značka: IV. ÚS 3474/21

Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151

Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.

Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. října 2021 č. j. 27 Co 216/2021-476 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. června 2021 č. j. 20 C 162/2021-129, ve znění opravného usnesení ze dne 24. srpna 2021 č. j. 20 C 162/2021-369

Stručná charakteristika: právo na ochranu vlastnického práva, právo na spravedlivý proces

Označení navrhovatelů:  P. S. JEZBOŘICE s. r. o., a Ing. J. V.

Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Okresní soud v Pardubicích usnesením k návrhu obce Jezbořice (vedlejší účastnice řízení) uložil stěžovatelům zdržet se dalšího vypuzení (vedlejší účastnice) a zpřístupnit jí pozemky parc. č. XX a XY v katastrálním území Jezbořice (dále jen „pozemky“), a obnovit tak původní stav do tří dnů od doručení tohoto usnesení (výrok I), dále pak zamítl její návrh, aby stěžovatelům byla uložena povinnost zdržet se dalšího vypuzení vedlejší účastnice a zpřístupnit jí i jejím občanům pozemky, a obnovit tak původní stav (výrok II), současně stěžovatelům uložil společně a nerozdílně zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 11 534 Kč (výrok III). Uvedený soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice prokázala existenci poslední držby pozemků, které jsou součástí sportovně rekreačního areálu, a její svémocné vypuzení stěžovateli (jako spoluvlastníky pozemků), které spočívalo v tom, že pozemky nejpozději dne 26. 4. 2021 oplotili a neumožnili tím stěžovatelce (a veřejnosti) přístup do toho areálu. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích zamítl návrh stěžovatelů na přerušení řízení (výrok I), usnesení okresního soudu v odvoláním napadených výrocích I a III potvrdil (výrok II) a rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 4 356 Kč (výrok III). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, přičemž konstatoval, že stěžovatelům se nepodařilo prokázat, že by vedlejší účastnice získala proti nim nepravou držbu nebo že by je z držby vypudila.

Stěžovatelé ve svých ústavních stížnostech shodně uvádějí, že právním důvodem užívání pozemků vedlejší účastnicí byla výprosa (§ 2189 občanského zákoníku), a proto byla důvodná jejich námitka, že u vedlejší účastnice šlo o tzv. nepravou držbu (§ 993, § 1007 odst. 1 občanského zákoníku). Kromě toho stěžovatelka argumentuje tím, že vedlejší účastnice mohla mít postavení nikoliv držitele, ale jen tzv. dententora, neboť s pozemky nenakládala jako s věcí vlastní, dále namítá, že vedlejší účastnice nemohla mít postavení držitele, nýbrž toliko detentora, který užíval pozemky na základě obligačního oprávnění, a to se souhlasem (spolu)vlastníků, a proto jí nemůže být poskytnuta ochrana. Stěžovatelé se prostřednictvím ústavních stížností domáhají zrušení usnesení krajského soudu a okresního soudu, neboť se domnívají, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu

od: 28.04.2022 10:45 do: 28.04.2022 11:15

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu

Označení senátu nebo pléna: III. senát

Spisová značka: III. ÚS 406/22

Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151

Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.

Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, č. j. 33 Cdo 2307/2021-107, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2021, č. j. 18 Co 51/2021-74.

Stručná charakteristika: právo na přístup k soudu

Označení navrhovatelů: P. M.

Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Rozsudkem pro uznání ze dne 3. 9. 2020 Okresní soud v Karlových Varech uložil stěžovateli, jenž v řízení vystupoval jako žalovaný, povinnost zaplatit žalobkyni částku 160 993,26 Kč s příslušenstvím, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Současně rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 36 509,20 Kč (výrok II.). K odvolání stěžovatele, v němž bylo rozporováno splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání, ve věci rozhodoval Krajský soud v Plzni, který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok I.), když dospěl k závěru, že „kvalifikované předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání byly naplněny.“ Tento rozsudek napadl stěžovatel dovoláním, v němž krajskému soudu vytkl, že nevzal v potaz návrhy účastníků na schválení smíru, které byly předloženy v průběhu odvolacího řízení. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, v němž byl vysloven právní názor, že odvolací soud může schválit smír, přestože soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro uznání. Stěžovatel v dovolání zdůraznil, že ačkoliv se podání žalobkyně obsahující návrh na uzavření smíru ztratilo, ve spise se nachází jeho podání, z něhož je zřejmé, že se účastníci dohodli na smírném řešení sporu. Dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud totiž dospěl k závěru, že shora uvedená výtka týkající se nezohlednění navrhovaného smíru není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť se jedná toliko o tzv. vadu řízení, k níž ovšem dovolací soud přihlíží právě jen tehdy, je-li dovolání přípustné.

Stěžovatel s citovanými závěry Nejvyššího soudu a krajského soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž předně opakuje námitku uplatněnou již v předchozím řízení, tj. že krajský soud nevzal v potaz návrhy účastníků na schválení smíru. Upozorňuje na okolnost, že okresní soud ztratil podání žalobkyně ze dne 2. 12. 2020, kterým navrhla schválení soudního smíru. Opakuje, že ve spise byl ovšem založen jím podaný návrh ze dne 1. 12. 2020, z něhož je bez pochybností zřejmé, že se účastníci řízení po vzájemné domluvě dohodli na podmínkách smírného řešení sporu. Má za to, že krajský soud měl v dané věci postupovat podle ustanovení § 220 odst. 2 o. s. ř. a pokud tak neučinil, rozhodl nesprávně.