Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Výpis aktualit

Přehled jednání Ústavního soudu pro 18. kalendářní týden roku 2021

Počet osob z řad veřejnosti, přítomných na vyhlášení nálezů, může být podle aktuálně platných protiepidemických předpisů omezen tak, aby byl v prostorách Ústavního soudu dodržen odstup osob alespoň 2 metry. Ve všech prostorách Ústavního soudu je povinnost nosit respirátor nebo stejně účinnou ochranu dýchacích cest.




I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 04.05.2021 10:00 do: 04.05.2021 10:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1486/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 47/2020-48 ze dne 28. 2. 2020, spojené s návrhem na zrušení ustanovení písm. f) v bodě 18 čl. LXIV zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, s návrhem „aby Ústavní soud nálezem prohlásil, že ust. 16a odst. 1 písm. f) zák. č. 48/1997 Sb., ve znění zák. č. 261/2007 Sb. do 31. listopadu 2011 bylo zasaženo do ústavních práv stěžovatelky“ a s návrhem na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem
Stručná charakteristika:  K povinnosti obecných soudů zastavit exekuční řízení v případě vymáhání dluhu vzniklého v době hospitalizace nezletilé osoby na základě § 16a odst. 1 písm. f) zák. o veřejném zdravotním pojištění, ve znění zák. č. 261/2007 Sb., účinném do 30. 11. 2011
Označení navrhovatelů:  M. Z.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka je osobou s mentálním postižením, která byla v roce 2009 jakožto šestnáctiletá po dobu 75 dnů hospitalizována v psychiatrické léčebně, za což jí byl podle § 16a odst. 1 písm. f) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 261/2007 Sb. účinném do 30. 11. 2011, účtován regulační poplatek ve výši 60 Kč za den (celkem tedy 4 500 Kč). Jelikož daný poplatek nezaplatila ani stěžovatelka, ani její zákonní zástupci, uložily jí soudy povinnost regulační poplatek i s příslušenstvím zaplatit a tato povinnost je nyní po stěžovatelce vymáhána. Stěžovatelka byla v průběhu řízení před obecnými soudy zbavena způsobilosti k právním úkonům z důvodu duševní poruchy, která není přechodného rázu. Jako opatrovnice jí byla ustanovena její matka, která však v řízení o pohledávce zůstala zcela nečinná. Následně pověřený soudní exekutor vydal v září 2014 exekuční příkaz k provedení exekuce srážkami z důchodu stěžovatelky. Výše vymáhaného plnění činila téměř 20 000 Kč, nicméně podle sdělení České správy sociálního zabezpečení byl výkon rozhodnutí srážkami z důchodu neproveditelný, neboť po úhradě nákladů na pobyt stěžovatelky v ústavu sociální péče nebylo již z čeho srážky provádět. Následně k návrhu stěžovatelky exekuční soud exekuci zastavil. Konstatoval sice, že věcnou správnost exekučního titulu soud ve vykonávacím řízení nepřezkoumává, nicméně vedení exekuce je nepřípustné, protože ustanovení, na základě kterého byla stěžovatelce povinnost uložena, bylo zrušeno Ústavním soudem (nález sp. zn. Pl. ÚS 36/11 ze dne 20. 6. 2013). Krajský soud v Hradci Králové se s tímto právním názorem neztotožnil, vyhověl odvolání insolvenčního správce společnosti ZANA invest a. s. (společnost, která převzala od zdravotnického zařízení pohledávku – v tomto řízení vedlejší účastnice) a ústavní stížností napadeným usnesením návrh na zastavení exekuce zamítl. V odůvodnění uvedl, že kvůli prohlášenému konkurzu na majetek vedlejší účastnice je dán důvod pro zamítnutí návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce na základě § 140a až 140e zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů. Nad rámec uvedeného pak krajský soud s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 491/15 ze dne 22. 9. 2015 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/3sXR0Nv ) dospěl k závěru, že nález sp. zn. Pl. ÚS 36/11 na danou věc nedopadá.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že exekuce měla být zastavena z důvodu nedostatku její pasivní legitimace.

 

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 04.05.2021 10:30 do: 04.05.2021 11:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1636/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 528/2020-352 ze dne 25. 3. 2020
Stručná charakteristika:  Odepření přístupu k dovolacímu soudu; důvěra v rozhodovací činnost orgánů veřejné moci; závaznost rozhodnutí Ústavního soudu
Označení navrhovatelů:  O. M.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

V řízení vedeném u Okresního soudu v Rokycanech se stěžovatelka žalobou proti vedlejšímu účastníku neúspěšně domáhala určení vlastnictví k nemovitým věcem. Rozhodnutími předcházejícími podané ústavní stížnosti bylo rozhodováno o její žalobě na obnovu uvedeného (skončeného) řízení – okresní soud ji usnesením zamítl a Krajský soud v Plzni toto rozhodnutí potvrdil. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dne 20. 12. 2019 prostřednictvím datové schránky advokáta tzv. blanketní dovolání, k němuž nepřiložila plnou moc, prokazující mandát právního zástupce k jeho podání. Nalézací soud vyzval usnesením ze dne 24. 1. 2020 stěžovatelku k založení plné moci právního zástupce, k doplnění obsahových náležitostí dovolání a k úhradě soudního poplatku, toho všeho ve lhůtě 15 dnů; stěžovatelka následně dovolání spolu s plnou mocí doplnila podáním ze dne 3. 2. 2020. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako vadné, neboť s ohledem na propadnou zákonnou lhůtu k jeho doplnění (§ 241b odst. 3 občanského soudního řádu, dále též „o. s. ř.“) není významné, že nalézací soud určil stěžovatelce výzvou lhůtu odlišnou; původně odstranitelná vada dovolání se marným uplynutím prekluzivní zákonné lhůty stala neodstranitelnou. Ve věci nebylo možné uplatnit ani postup podle § 241b odst. 3, věty druhé, o. s. ř., neboť z obsahu dovolání ze dne 20. 12. 2019 bylo patrno, že již při jeho sepisu byla stěžovatelka zastoupena advokátem. Samotné nepřiložení plné moci nemá na běh zákonné lhůty vliv, neboť plná moc je pouze formálním dokladem o zastoupení účastníka.

Porušení svého základního práva stěžovatelka dovozuje ze skutečnosti, že jí dovolací soud odepřel přezkum rozhodnutí odvolacího soudu s odůvodněním, že v okamžiku skončení zákonné lhůty, tj. dne 27. 12. 2019, dovolání nesplňovalo náležitosti stanovené § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání sice bylo dne 20. 12. 2019 podáno jako blanketní, stěžovatelce však byla výzvou nalézacího soudu ze dne 24. 1. 2020, doručené jí samotné i jejímu právnímu zástupci, stanovena patnáctidenní lhůta k odstranění vad podání (založení plné moci advokáta, doplnění obsahu dovolání a zaplacení soudního poplatku). Postoj Nejvyššího soudu považuje stěžovatelka za nepřiměřeně formalistický a vyzdvihuje zejména nález sp. zn. III. ÚS 976/17, z něhož je patrno, že Nejvyšší soud si je uvedené judikatury Ústavního soudu vědom a svévolně ji ignoruje, čímž podle jejího názoru porušuje nejen její základní práva, nýbrž i princip rovnosti a právní jistoty ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

 

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 04.05.2021 14:00 do: 04.05.2021 14:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2193/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Pavel Rychetský dr. h. c.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. května 2019 č. j. 7 Ads 56/2019-33
Stručná charakteristika:  Právo na soudní a jinou právní ochranu; Právo na hmotné zabezpečení ve stáří, nezpůsobilost k práci; Svoboda povolání a podnikání
Označení navrhovatelů:  Ing. Š. A., zast. JUDr. Davidem Řezníčkem, LL. M. Ph.D., advokátem, sídlem Krajinská 281/44, České Budějovice,
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Česká správa sociálního zabezpečení zamítla žádost stěžovatele o zvýšení starobního důchodu. V osobním listě důchodového pojištění bylo stěžovateli započteno celkem 43 let a 359 dnů pojištění. K době pojištění (zaměstnání) na Ukrajině v období od roku 1969 do roku 1995 však nemohlo být přihlédnuto podle Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o sociálním zabezpečení, vyhlášené pod č. 29/2003 Sb. m. s. Podle šetření u Penzijního fondu Ukrajiny stěžovatel pobíral od 10. 6. 2002 do 31. 8. 2015 starobní důchod ze správy Penzijního fondu Ukrajiny, pročež nemohl být vyměřen plný český starobní důchod. Z evidence na Ukrajině byl stěžovatel vyřazen na základě vlastní žádosti k 1. 9. 2015. V platnosti tak zůstalo rozhodnutí vedlejší účastnice ze dne 1. 6. 2015, kterým byl stěžovateli přiznán dílčí starobní důchod ve výši 2 455 Kč měsíčně za dobu pojištění získanou v České republice. Stěžovatel podal proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení námitky, se kterými však neuspěl. Uvedl, že je zde rozpor zásadního právního významu spočívající v tom, že nikdy na Ukrajině nepobíral starobní důchod, pouze od roku 2002 do roku 2011 pobíral penzijní výplatu pro postižení v důsledku havárie Černobylské jaderné elektrárny. V potvrzení Penzijního fondu Ukrajiny došlo ke směšování penzijní výplaty starobní a penzijní výplaty pro postižení v důsledku této havárie. Krajský soud v Českých Budějovicích následně zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, která byla zamítnuta ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu. V kasační stížnosti stěžovatel namítl, že dávku, kterou pobíral na Ukrajině, nelze považovat za starobní důchod, ale za speciální dávku určenou pro likvidátory černobylské katastrofy, pročež se neuplatní čl. 40 odst. 2 smlouvy o sociálním zabezpečení. Nejvyšší správní soud se však ztotožnil se správními orgány a krajským soudem, jež si obstaraly dostatek podkladů pro závěr, že dávka poskytovaná stěžovateli na území Ukrajiny byla starobním důchodem, tj. dávkou podřaditelnou pod čl. 40 odst. 2 smlouvy o sociálním zabezpečení. Stěžovatel poukázal na potvrzení ze dne 15. 8. 2018, které však bylo vydáno až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí (to bylo vydáno dne 26. 6. 2018), přičemž podle § 75 odst. 1 soudního řádu správního vychází správní soud při přezkoumání správního rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Skutečný stav věci byl podle kasačního soudu k datu rozhodování správních orgánů zjištěn dostatečně.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že od počátku správního řízení tvrdí, že na Ukrajině nepobírá a nikdy nepobíral starobní důchod. Vyžádal si vyjádření Penzijního fondu Ukrajiny ze dne 7. 10. 2016 a zjistil, že došlo k nesprávnému překladu z ukrajinského jazyka, neboť stěžovatel nepobíral starobní důchod, ale dávku ve výši asi 10 000 Kč ročně jako likvidátor havárie na Černobylské jaderné elektrárně. Stěžovatel se sám obrátil na Penzijní fond Ukrajiny s žádostí o upřesnění, zda pobíral či pobírá starobní důchod na Ukrajině. Ve sdělení ze dne 15. 8. 2018 Penzijní fond Ukrajiny uvedl, že stěžovatel od 10. 6. 2002 pobíral peněžní výplatu jako likvidátor černobylské katastrofy, nikoli starobní důchod. Podle stěžovatele nejde o dávku, kterou by bylo možné pokládat za starobní důchod, když navíc výše přiznané dávky zdaleka nepostačuje k hmotnému zajištění stěžovatele či jiné osoby.

 

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 05.05.2021 09:00 do: 05.05.2021 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2988/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2017 č. j. 45 C 30/2012-256, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2017 č. j. 18 Co 114/2017-281 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019 č. j. 23 Cdo 1576/2018-306
Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu, právo na svobodnou volbu povolání
Označení navrhovatelů:  Ing. J. S.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Předmětem řízení byl návrh, kterým se stěžovatel jako žalobce domáhal proti Komoře patentových zástupců České republiky, aby mu umožnila složení slibu do rukou předsedy Komory a provedla jeho zápis do seznamu patentových zástupců. Jednalo se tedy o návrh na splnění tvrzených povinností vyplývajících ze zákona, podaný v intencích zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Městský soud v Brně nejprve rozsudkem ze dne 10. 2. 2014 stěžovatelovu žalobu zamítl. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 4. 2016 tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud uložil nalézacímu soudu provést důkaz výslechem svědka advokáta, u něhož měl stěžovatel vykonávat odpovídající odbornou praxi. Po doplnění dokazování dospěl Městský soud v Brně k závěru, že předmětná činnost stěžovatele nesplnila podmínku odborné praxe podle § 8 odst. 1 písm. d) zákona č. 417/2004 Sb., o patentových zástupcích a o změně zákona o opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů a stěžovatelovu žalobu opět zamítl. Stěžovatel podle něj v rámci odborné praxe nevykonával u advokáta soustavnou a pravidelnou činnost v oblasti patentových práv. Spolupracoval s ním spíše neformálně, konzultace byly spojeny s přípravou na odbornou zkoušku patentového zástupce. Skutečným těžištěm stěžovatelovy praxe bylo vypracovávání návrhů na zápis ochranných známek v souvislosti s činností stěžovatele jako daňového poradce. Krajský soud v Brně poté potvrdil rozsudek nalézacího soudu. V odůvodnění rozsudku interpretoval stěžejní ustanovení § 8 odst. 1 písm. d) zákona o patentových zástupcích a dospěl k závěru, že kritéria kladená na odbornou praxi zahrnují soustavné vedení a intenzivní vliv školitele, směřující k získání znalostí i dovedností spojených s činností patentového zástupce, přičemž školitelem má být osoba v oboru způsobilá. Odvolací soud čerpal tyto závěry z důvodové zprávy k zákonu o patentových zástupcích a popsal současně pozici asistenta patentového zástupce jako takovou, která umožňuje profesní růst a zajistí přípravu na odbornou zkoušku. Odvolací soud posléze vytkl stěžovateli trojí nedostatek jeho argumentace. První spočíval ve svévolném výkonu odborné praxe v rámci vlastní podnikatelské činnosti, neboť stěžovatel jako daňový poradce vypracovával návrhy na zápis ochranných známek. Druhý spočíval v pochybnostech o kvalitách advokáta, neboť ten nemohl podle odvolacího soudu umožnit stěžovateli praktický výkon činnosti ve všech oblastech průmyslového práva, jak by měl tuto možnost u patentového zástupce jako asistent. Třetí výtka mířila na dohodu stěžovatele o pravidlech kontaktu a výkonu praxe se jmenovaným advokátem – ta nemohla umožnit soustavnou a pravidelnou přípravu na odbornou zkoušku na rozdíl od zaměstnaneckého poměru, i když stěžovatel tvrdil, že v letech 1999-2005 konzultovali asi 300-350 případů. Nejvyšší soud poté dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. Uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo na stěžovatelem formulované právní otázce, „který ze zájmů převáží při střetu veřejného a individuálního zájmu za situace, kdy stavovský orgán nezajistil seznatelnost nastavených pravidel doplňujících obecnou dikci zákona (k podmínce odborné praxe, pozn. ÚS) tak, aby byl naplněn ústavní požadavek primátu občana nad státem, princip právní jistoty, předvídatelnosti a právo na spravedlivý proces“. Podle Nejvyššího soudu dovodil odvolací soud, při zohlednění důvodové zprávy k zákonu, požadavky na výkon předmětné odborné praxe (soustavnost, pravidelnost) ze samotné interpretace dotčeného zákonného ustanovení, jímž byl stěžovatel vázán jako kterýkoli jiný adresát práva, a nešlo tedy o situaci, kdy stavovský orgán nezajistil seznatelnost pravidel doplňujících obecnou dikci zákona.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nesprávně vyložily rozhodnou právní normu – text § 8 odst. 1 písm. d) zákona o patentových zástupcích. Interpretovaly podmínku odborné praxe jednostranně a ve prospěch Komory, přičemž v rámci vzniklé kolize veřejného zájmu a individuálního práva na svobodnou volbu povolání potlačily fakt, že je povaha posledně zmíněného práva ambivalentní. Stěžovatel brojí též proti procesní stránce rozhodování obecných soudů tvrzením, že nedošlo ke správnému vyhodnocení provedených důkazů ve smyslu § 132 občanského soudního řádu.

 

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 05.05.2021 10:00 do: 05.05.2021 10:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2530/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: Prof. JUDr. Pavel Šámal Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. června 2020 č. j. 3 As 37/2018-35
Stručná charakteristika:  svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání, škola, zdravotní péče
Označení navrhovatelů:  nezl. M. Š.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka (nar. 2011, v řízení zastoupena matkou) se nepodrobila stanoveným pravidelným očkováním podle § 50 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů, a nebylo proto rozhodnutím ředitelky základní a mateřské školy ze dne 11. 2. 2015 přijata k předškolnímu vzdělávání. Po neúspěšném odvolání ke Krajskému úřadu Plzeňského kraje stěžovatelka podala žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, kterou odůvodnila tzv. výhradou svědomí. Zejména namítala, že její dva starší sourozenci podstoupili povinná očkování a u obou se projevily zdravotní komplikace vedoucí k trvalým zdravotním komplikacím, a proto ji její matka nenechala očkovat. Stěžovatelka neuspěla se svou žalobou, ani s následnou kasační stížností. Po zásahu Ústavního soudu (nález ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17 je dostupný v databázi NALUS: https://bit.ly/3sXJFgR ) ve věci znovu rozhodoval krajský soud, který žalobu opět zamítl s tím, že tvrzená kontraindikace očkování u sourozenců stěžovatelky nevede automaticky bez dalšího ke kontraindikaci očkování u stěžovatelky. Test oprávněnosti tzv. sekulární výhrady svědomí krajský soud neprovedl, neboť je podle něj nutné ho provést pouze v případě sankcionování či jiného vynucování očkovací povinnosti, v důsledku čehož hrozí zásah do tělesné integrity. Následná kasační stížnost byla rovněž zamítnuta. 

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zejména vyjadřuje nesouhlas se zákonnou povinností očkování a konkrétními důsledky jejího nerespektování spočívající k nepřijetí k předškolnímu vzdělávání. Soudy podle stěžovatelky měly provést test oprávněnosti tzv. výhrady svědomí u povinného očkování, neboť pro jeho provedení splnila požadavky (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1253/14, který je spolu s tiskovou zprávou dostupný zde: https://bit.ly/2QBEk1z ).

 

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 05.05.2021 11:00 do: 05.05.2021 11:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2949/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3043/2018-1104 ze dne 10. 7. 2020 a proti výrokům I a II rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 466/2017-1042 ze dne 15. 3. 2018
Stručná charakteristika:  Právo na nedotknutelnost osoby a nárok na úroky z prodlení
Označení navrhovatelů:  JUDr. D. C.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka utrpěla v dubnu 2002 pracovní úraz, když ji na přechodu pro chodce srazilo nákladní vozidlo. Její vážná zranění si vyžádala dlouhodobé léčení a znemožnila jí vykonávat dosavadní profesi státní zástupkyně. Stěžovatelka pobírala nejprve částečný a posléze plný invalidní důchod, který byl později přeměněn na důchod starobní. Stěžovatelka se domáhala náhrady újmy na vedlejší účastnici Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, u níž bylo nákladní vozidlo pojištěno, a na České republice – Krajském státním zastupitelství v Brně, kde působila jako státní zástupkyně. Svou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozhodnutí obecných soudů o její žalobě v části, kterou se stěžovatelka domáhala náhrady za ztrátu na výdělku v době od 1. 8. 2009 do 31. 12. 2014, tedy v době po dovršení 65 let věku až do konce roku, v němž stěžovatelka dosáhla 70 let, dále úroků z prodlení, k němuž mělo dojít při poskytování náhrad za ztrátu na výdělku, a placení 15 000 Kč měsíčně (renty) od 1. 1. 2015.

Obecné soudy ve věci stěžovatelky rozhodovaly opakovaně. Obvodní soud pro Prahu 1 naposledy rozsudkem ze dne 4. 4. 2017 výrokem III vyhověl žalobě na zaplacení 4 090 902 Kč za ztrátu na výdělku v době od 1. 8. 2009 do 31. 12. 2014, výrokem IV zamítl žalobu na placení peněžitého důchodu 15 000 Kč měsíčně od 1. 1. 2015 do budoucna a výroky VIII a IX zamítl žalobu na zaplacení úroků z prodlení. Městský soud v Praze potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výrocích o zamítnutí žaloby na placení 15 000 Kč měsíčně od 1. 1. 2015 a o zamítnutí žaloby na úroky z prodlení. Dále změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 8. 2009 do 31. 12. 2014 zamítl. Nejvyšší soud následně zrušil rozsudek městského soudu v části, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba o náhradu za ztrátu na výdělku pro dobu od 1. 8. 2009 do 31. 12. 2014 zamítá a v tomto rozsahu věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Ve zbytku dovolání odmítl jako nepřípustné. Podle Nejvyššího soudu od 1. 1. 2010 platí, že dnem, kterým poživatel invalidního důchodu dosáhl věku 65 let, dochází k provedení zákonné přeměny invalidního důchodu na důchod starobní dle § 61a odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném od 1. 1. 2010, a § 81 odst. 4 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění účinném od 1. 1. 2010. Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu uvedl, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zaniká invalidnímu důchodci dnem, kdy mu ze zákona vznikl nárok na výplatu starobního důchodu. Zákonem stanovený věkový limit výkonu funkce státního zástupce není garancí trvání pracovního poměru do konce roku, v němž je dovršen věk 70 let, nýbrž nejzazší hranicí, kdy funkce státního zástupce zanikne ze zákona, a proto není důvod posuzovat tuto situaci odlišně. Nejvyšší soud označil za nerozhodný odkaz městského soudu „na § 21 odst. 1 písm. f) zákona o státním zastupitelství, ve znění od 1. 7. 2003 do 30. 6. 2013“ [správně ve znění účinném do 30. 6. 2003], podle něhož zaniká funkce státního zástupce posledního dne roku, kdy dosáhne 65 let věku. Dle Nejvyššího soudu „i v případě aplikace tohoto ustanovení by u [stěžovatelky] došlo k zániku funkce státní zástupkyně až 31. 12. 2009“. Městský dále pochybil dle Nejvyššího soudu tím, že i na vztahy mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí Kooperativa pojišťovna aplikoval pracovněprávní úpravu, ačkoliv jde v tomto případě o vztah z titulu pojištění odpovědnosti za provoz vozidla. Dále městský soud nerozlišil, jaká část nároku připadá na dobu od 1. 8. 2009 do 31. 12. 2009 a na dobu od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2014, tedy jaká část nároku připadá na doby před a po zákonné přeměně invalidního důchodu na starobní. Proto musel být zamítavý výrok rozsudku městského soudu zrušen v celém rozsahu spolu se závislými výroky o náhradě nákladů řízení a věc mu v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. Dále se Nejvyšší soud zabýval nepřiznáním nároku na úroky z prodlení a námitkou stěžovatelky, že se nejednalo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud poukázal na to, že se vedlejší účastnice od počátku nevyhýbaly své povinnosti nahradit stěžovatelce ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) co do důvodu i výše. Ve věci však bylo prováděno obsáhlé dokazování znaleckými posudky a vedlejší účastnice „získaly od [stěžovatelky] podklady pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku až v roce 2010, resp. 2011, tedy více než 8 let od škodní události.“ Za takové situace by proto dle Nejvyššího soudu úroky z prodlení „neplnily svou funkci a smysl, tedy postihnout dlužníka za to, že se vyhýbá své povinnosti plnit na určitou pohledávku, nýbrž by pouze navyšovaly nároky [stěžovatelce] přiznané“.

Podle stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu zdraví dle čl. 7 odst. 1 Listiny. V této souvislosti stěžovatelka uvádí, že dle judikatury Ústavního soudu spadá ochrana zdraví pod garanci nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí.

 

Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 05.05.2021 13:00 do: 05.05.2021 14:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 98/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: Prof. JUDr. Pavel Šámal Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  návrh na zrušení § 284 odst. 1 ve slovech „větším než malém“, § 285 odst. 1 a 3 ve slovech „větším než malém“ a „ve větším rozsahu“ a § 289 odst. 3 ve slovech „a jaké je jejich množství větší než malé ve smyslu § 285“ zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
Stručná charakteristika:  pojem „množství větší než malé“
Označení navrhovatelů:  Okresní soud v Chrudimi
Typ řízení:  Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu

Okresní soud v Chrudimi (navrhovatel) podal návrh na zrušení předmětných ustanovení v souvislosti s dvěma obžalobami z přečinů týkajících se konopí setého, které bylo v jednom případě drženo (přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1 trestního zákoníku) a ve druhém pěstováno (přečin nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle § 285 odst. 1 a 3 trestního zákoníku), za což mají být obžalovaní trestně postiženi, ačkoliv zákon ve spojení s judikaturou dopředu nestanovuje meze trestnosti s nutnou mírou určitosti, což podle názoru navrhovatele odporuje ústavnímu pořádku; odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 46/18 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/32Yf4Fn ). Konkrétně namítá, že adresát trestněprávní normy musí mít dopředu alespoň v hrubých rysech představu, že dopustí-li se toho kterého jednání, půjde o jednání trestné. Těmto požadavkům však napadená ustanovení nedokáží dostát, protože trestněprávní praxe zjišťuje znaky trestnosti složitou expertízou (zejména stanovení množství THC), jejích výsledky adresát nemůže předvídat. Navrhovatel rovněž namítá protiústavnost § 289 odst. 3 trestního zákoníku s odůvodněním, že zmocnění v něm zakotvené svou povahou odpovídá zmocnění obsaženému v původním znění § 289 odst. 2 trestního zákoníku, které Ústavní soud zrušil nálezem ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/3eGtcIB ).