II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 28.04.2026 11:00 do: 28.04.2026 11:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 98/26
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Veronika Křesťanová Dr.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1800/2025-225 ze dne 4. listopadu 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 396/2024-187 ze dne 8. ledna 2025 a výrokům II a III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 21 C 322/2021-160 ze dne 12. července 2024
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: Ing. J. B. a M. B.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Nájemkyně (obchodní společnost) se v řízení před obecnými soudy domáhala uložení povinnosti stěžovatelům (dvěma fyzickým osobám) zaplatit jí necelých šedesát tisíc korun se zákonným úrokem z prodlení. Uvedenou částku po stěžovatelích požadovala jako nevrácenou část jistoty, kterou složila v souladu se smlouvou o nájmu bytu uzavřenou se stěžovateli jako pronajímateli. Žalovanou částku určila tak, že od složené jistoty odečetla částku, kterou jí stěžovatelé vrátili a dluh (doplatek) za služby, který nesporovala. Nájemkyně odmítala existenci dluhů tvrzených stěžovateli (nájemné za srpen ve výši cca 30 tisíc korun a náklady na opravu kuchyňské linky přibližně ve stejné výši). Tvrdila, že neměla povinnost za srpen 2021 platit nájemné, neboť nájem už v té době netrval. Skončil podle ní (nejpozději) 27. července 2021, kdy stěžovatelům vrátila poslední svazek klíčů od bytu. Obvodní soud žalobě vyhověl, městský soud rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů jako nepřípustné odmítl. Soudy posuzovaly, zda za situace, kdy nájemní vztah mezi stěžovateli a nájemkyní trval po předání bytu ještě i po dobu jednoho měsíce, kdy byl byt pronajat dalšímu nájemci, mají stěžovatelé nárok na placení nájmu od nájemkyně za toto období. Svá rozhodnutí založily na tom, že existence dvojího nájmu sice nemá vliv na platnost žádné z nájemních smluv s překrývající se dobou nájmu, avšak požadování dvojího nájemného představuje jednání, které je v rozporu s dobrými mravy (zjevným zneužitím práva), byl-li výkon nájemního práva nájemkyně z důvodu užívání bytu druhým nájemcem (který stěžovatelům plnil nájemné) vyloučen. Soudy závěr o rozporu jednání stěžovatelů s dobrými mravy a zákazem zneužití práva odůvodnily tím, že užívání bytu druhým nájemcem vylučovalo užívání téhož bytu nájemkyní. Stran stěžovateli požadovaných nákladů na opravu kuchyňské linky soudy konstatovaly, že zjištěné drobné estetické poškození v podobě jednoho vrypu je běžným opotřebením bytu podle § 2293 odst. 1 občanského zákoníku, a nájemkyně tak neměla povinnost opravu platit.
Stěžovatelé nesouhlasí s tím, že jejich požadavek na zaplacení nájemného za měsíc srpen 2021 odporuje dobrým mravům. Uplatňování korektivu dobrých mravů musí být podle nich využíváno velmi restriktivně. Sama existence nájemní smlouvy nebrání tomu, aby vlastník věci, kterou pronajímá, uzavřel další nájemní smlouvu. Soudy se podle jejich názoru rovněž dostatečně nezabývaly otázkou, zda je estetické poškození vyžadující opravu poškozené kuchyňské desky skutečně možné posoudit jako běžné opotřebení.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 29.04.2026 14:00 do: 29.04.2026 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 195/26
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Josef Baxa
Stručná charakteristika: vazba, právo na soudní a jinou právní ochranu
Označení navrhovatelů: K.W., zast. JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel — polský občan — byl na začátku ledna 2026 krajským soudem předán do Polské republiky k výkonu trestu a dalšímu trestnímu stíhání na základě dvou evropských zatýkacích rozkazů. Tomu předcházelo podání stěžovatele, který prostřednictvím svého advokáta soud požádal „o posečkání s realizací předání a vyčerpání zákonné lhůty“. Stěžovatel v podání uvedl, že dne 8. 1. 2026 podal ústavní stížnost proti usnesení vrchního soudu ze dne 6. 1. 2026, která byla spojena s návrhem na odklad vykonatelnosti tohoto rozhodnutí. Stěžovatel v podání žádal o posečkání s realizací jeho předání do Polska do doby, než bude Ústavním soudem rozhodnuto o žádosti na odklad vykonatelnosti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, nejpozději však do 16. 1. 2026. Dne 13. 1. 2026 Ústavní soud rozhodl o návrhu stěžovatele ze dne 8. 1. 2026 tak, že se vykonatelnost usnesení vrchního soudu ze dne 6. 1. 2026 odkládá do pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti (usnesení sp. zn. II. ÚS 72/26 je dostupné v databázi NALUS: https://shorturl.at/QHD9I). Stěžovatel byl však již o čtyři dny dříve předán do Polska.
Stěžovatel má za to, že měl krajský soud s předáním vyčkat do konce zákonné desetidenní lhůty k předání, aby stěžovateli umožnil se domáhat efektivním způsobem posouzení jeho věci před Ústavním soudem. Předal-li však český soud stěžovatele do Polska hned třetí den lhůty, způsobil, že meritorní rozhodnutí Ústavního soudu bude mít čistě akademický význam. Požadavek na rychlost a efektivitu mezinárodní justiční spolupráce nesmí podle jeho názoru bez dalšího převážit nad ochranou základních lidských práv. Další zásah do svých základních práv spatřuje v tom, že přestože soud informoval o rozhodnutí Ústavního soudu o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí o předání a byť krajský soud vyzval k učinění aktivních kroků k nápravě vzniklé situace a zajištění respektu k usnesení Ústavního soudu, soud stěžovateli pouze sdělil, že ho již podle zákonné úpravy nelze předat zpět.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 29.04.2026 14:00 do: 29.04.2026 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 3031/24
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: Mgr. Daniela Zemanová
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2024, č. j. 5 Tdo 1125/2023-14274, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2023, č. j. 4 To 17/2023-13904, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. září 2022, č. j. 7 T 11/2015-13532
Označení navrhovatelů: Metrostav Infrastructure, a. s., zast. JUDr. Katarzynou Krzysztyniak, Ph.D., advokátkou
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelka byla odsouzena v trestním řízení poté, co orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že na ni podle § 10 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim přešla trestní odpovědnost jako na právní nástupkyni obchodní společnosti Metrostav, a. s., v důsledku toho, že na ni uvedená společnost převedla část svého závodu.
V trestním řízení bylo poprvé rozhodováno už před devíti lety, kdy krajský soud obviněnou fyzickou osobu a společnost Metrostav, a.s. zprostil obžaloby. Ve věci rovněž dvakrát rozhodoval vrchní soud, který zprošťující rozsudky zrušil a v pořadí třetím rozsudkem krajského soudu byli obžalovaní uznáni vinnými pokusem zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie a pokusem dotačního podvodu. Následně Nejvyšší soud z podnětu Nejvyššího státního zástupce a dovolání některých spoluobžalovaných v celém rozsahu zrušil a věc vrátil vrchnímu soudu k nového projednání a rozhodnutí. Po rozšíření okruhu obžalovaných o stěžovatelku vrchní soud zrušil odsuzující rozsudek krajského soudu a ohledně stěžovatelky, obžalované fyzické osoby a společnosti Metrostav, a.s. věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Rozsudkem krajského soudu byly stěžovatelka a obžalovaná fyzická osoba opět uznány vinnými pokusem zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie a pokusem dotačního podvodu, krajský soud rozhodl rovněž o vině a trestu spoluobviněné společnosti Metrostav, a. s. Následně rozhodoval ve věci vrchní soud, který stěžovatelku odsoudil k souhrnnému trestu zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži na dobu tří let s tím, že stěžovatelce se po dobu výkonu uloženého trestu zakazuje uzavírat veškeré smlouvy na plnění veřejných zakázek, účastnit se veškerých druhů zadávacích řízení podle § 3 zákona o zadávání veřejných zakázek a veškerých veřejných soutěží podle jiných právních předpisů. Stejným rozsudkem rozhodl vrchní soud také o vině a trestu u dalších spoluobviněných. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné, čímž bylo trestní řízení v její věci završeno.
Podle stěžovatelky došlo k porušení jejích základních práv v důsledku nesprávného právního názoru orgánů činných v trestním řízení o automatickém procesním nástupnictví stěžovatelky. Stěžovatelka byla vtažena do trestního řízení až ve fázi odvolacího řízení, aniž by proti ní bylo zahájeno trestní stíhání nebo na ni podána obžaloba. Stěžovatelka namítá, že jí byla omezena obhajovací práva, když jí byl přičítán výkon obhajoby jinou osobou (společností Metrostav, a. s.). Dále zdůrazňuje, že obě společnosti jsou odlišnými subjekty práva nadanými právní subjektivitou a v jejím případě tak nemohla být splněna ani hmotněprávní podmínka přechodu trestní odpovědnosti.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 29.04.2026 14:30 do: 29.04.2026 15:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2338/25
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Zdeněk Kühn Ph.D., LL.M., S.J.D.
Stručná charakteristika: Předvídatelnost v trestním řízení
Označení navrhovatelů: M. T. zastoupený Mgr. Martinem Petrošem, advokátem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Předmětná trestní věc má svůj původ ve sporném prodeji automobilu. Zatímco stěžovatel vykonával trest odnětí svobody za jinou trestnou činnost, jeho manželka bez jeho vědomí prodala automobil, který po svém propuštění stěžovatel chtěl od kupujícího (v trestním řízení poškozeného) získat nazpět. Poté, co stěžovatel poškozeného opakovaně vyzval k vrácení vozu, podle zjištění trestních soudů v lednu 2023 přijel před dům poškozeného, kde nastala slovní roztržka, během níž v jeden okamžik stěžovatel vytáhl nůž, proto mu poškozený ze strachu o svou rodinu odevzdal klíče od auta. Poté stěžovatel odjel s vozem (ve kterém byly i osobní věci poškozeného a jeho rodiny) pryč. Předtím ještě na poškozeného volal, aby mu poslal číslo účtu, na který mu vrátí zaplacenou kupní cenu vozu. Trestní soudy se tak v podstatě přiklonily ke skutkové verzi, kterou v této podobě předestřel poškozený, přičemž tuto verzi potvrdila i manželka poškozeného, která byla podle svých slov přítomna na místě činu. Verze stěžovatele byla odlišná, nadto tvrdil, že manželka poškozeného na místě vůbec nebyla. Stěžovatel byl okresním soudem odsouzen za trestný čin (zločin) vydírání k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí neúspěšně bránil u krajského soudu a Nejvyššího soudu. Součástí důkazního materiálu byl mj. kamerový záznam, který zachycoval incident před domem poškozeného. Okresní soud přehrál kamerový záznam v hlavním líčení, dále s ním však nijak nepracoval – ani jej nehodnotil, ani z něj neučinil jakákoli skutková zjištění (ani v průběhu hlavního líčení, ani v odůvodnění napadeného rozsudku). Krajský soud se (v reakci na kritiku stěžovatele, který v odvolání napadl zejména nejasnosti ohledně kamerového záznamu) neztotožnil s tím, jak stěžovatel vykládá a hodnotí kamerový záznam. Byť soud podotkl horší kvalitu videa, při „skutečně důkladném přezkoumání záznamu“ je na něm pohyb osob bezpečně rozpoznatelný. Záznam potvrzuje svědecké výpovědi obou manželů, tj. že manželka poškozeného byla přítomna na místě činu. Krajský soud sám důkaz kamerovým záznamem neprovedl. Také Nejvyšší soud se (opět v reakci na kritiku stěžovatele) obsažně vyjádřil ke kamerovému záznamu. Z důvodu nízké kvality záznamu Nejvyšší soud nesouhlasil s krajským soudem, že kamerový záznam prokazuje přítomnost manželky poškozeného na místě činu. Ze záznamu je vidět jen to, že na místě činu byl v rozhodném okamžiku poškozený a jeho pes, manželka však na záznamu vidět není. Záznam neměl žádnou vypovídací hodnotu, stěžovatelovu vinu však prokazují jiné důkazy.
Stěžovatel v ústavní stížnosti kritizuje způsob, jakým trestní soudy prováděly dokazování kamerovým záznamem i to, jak jej hodnotily. Trestní soudy neprotokolovaly skutková zjištění po přehrání kamerového záznamu, resp. neučinily žádná dílčí skutková zjištění a nezaprotokolovaly je ihned poté, co provedly důkaz kamerovým záznamem. V této souvislosti se dovolává nálezu ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1247/20 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://shorturl.at/hJ1r6). Trestní soudy podle názoru stěžovatele nesprávně hodnotily důkazy (přetrvávající rozpory ve výpovědích svědků) a odsoudily ho i přes existenci důvodných pochybností.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 29.04.2026 14:30 do: 29.04.2026 15:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 645/26
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Pavel Šámal Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2026 č. j. 11 To 8/2026-5091 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2026 sp. zn. 46 T 3/2025
Stručná charakteristika: právo na osobní svobodu, právo na řádný proces
Označení navrhovatelů: J. L., zastoupen JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem,
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Proti stěžovateli (vedle dalších obviněných) bylo v červnu 2024 zahájeno trestní stíhání v souvislosti s drogovými delikty a legalizací výnosů z trestné činnosti a stěžovatel byl vzat do vazby, obžaloba pak byla podána v dubnu následujícího roku. Stěžovatel v průběhu vazby opakovaně neúspěšně žádal o propuštění z vazby na svobodu. Ústavní soud již dvakrát ve věci stěžovatele rozhodoval a v obou případech jeho stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení III. ÚS 2138/25 a I. ÚS 18/26). V září 2025 městský soud rozhodl o propuštění stěžovatele z vazby při současném uložení souboru intenzivních substitučních opatření podle § 73 trestního řádu (písemný slib stěžovatele, zákaz vycestování do zahraničí, odevzdání cestovního pasu, dohled probačního úředníka atd.). Toto rozhodnutí následně vrchní soud zrušil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vrchní soud zrušením usnesení městského soudu, kterým bylo rozhodnuto, že účelu vazby lze dosáhnout i mírnějšími opatřeními, upřednostnil bez konkrétního a přesvědčivého odůvodnění nejtvrdší omezení svobody (vazbu). V napadeném rozhodnutí podle stěžovatele konkrétně neodůvodnil, proč jsou substituční opatření nedostatečná, čímž popřel zásadu vazby jako ultima ratio.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 29.04.2026 15:00 do: 29.04.2026 15:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. Senát
Spisová značka: II. ÚS 3335/25
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jiří Přibáň DrSc.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2025 č. j. 23 Cdo 813/2025-328, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2024 č. j. 62 Co 328/2024-233 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 6. 2024 č. j. 30 C 411/2023-200.
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: UNIVERSAL ACCOUNT SERVICES, s. r. o.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelka se po vedlejším účastníkovi, který byl jedním z jejích tří společníků (a v rozhodné době byl i jedním z jejích jednatelů), domáhala zaplacení 3 282 676,73 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že je vlastníkem pohledávky, kterou vedlejšímu účastníkovi poskytla její dceřiná společnost, od které pohledávky získala na základě postoupení. Obvodní soud žalobu stěžovatelky zamítl a vedlejšímu účastníkovi přiznal náhradu nákladů řízení, neboť se stěžovatelka podle něj nestala vlastnicí tvrzených pohledávek za vedlejším účastníkem a není aktivně legitimována k podání žaloby. Smlouva podle zjištění soudu neobsahovala seznam postupovaných pohledávek. Soud přitom zohlednil judikaturu, podle níž určitost smlouvy má být objektivně zjistitelná a strany musí být schopné prokázat, jaká konkrétní pohledávka byla předmětem smlouvy o postoupení pohledávky. Za významnou označil i skutečnost, že stěžovatelka podala obdobnou žalobu vůči vedlejšímu účastníkovi, v níž uváděla v zásadě stejná skutková tvrzení. V tomto předchozím řízení rozhodl městský soud v lednu 2024. Podle názoru soudu byla i důkazní situace v dříve rozhodované věci totožná. Obvodní soud v nyní posuzované věci neshledal důvod odchylovat se od závěrů přijatým městským soudem v dříve rozhodované obdobné věci týchž účastníků a posoudil smlouvu o postoupení pohledávek jako neurčitou a jako nicotnou. Městský soud posléze toto rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné.
Stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak obecné soudy, jejichž rozhodnutí napadá, posoudily otázku, zda smlouvou došlo k postoupení všech pohledávek za vedlejším účastníkem na stěžovatelku. Stěžovatelka soudům vytýká, že se nezabývaly vlastním řešením projednávané věci, ale vycházely pouze z dřívějšího rozhodnutí vydaného v rámci souvisejícího sporu stěžovatelky s vedlejším účastníkem. Výslovně uváděly, že se nemají důvod odchylovat od právního posouzení věci v obdobném případě. Dle doplnění stěžovatelky byla rozhodnutí obecných soudů, na něž soudy v posuzované věci odkazovaly, zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2025 sp. zn. III. ÚS 2668/25 v rámci řízení o předcházející ústavní stížnosti stěžovatelky (text nálezu je dostupný v databázi NALUS: https://shorturl.at/k0rRW).
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 29.04.2026 15:00 do: 29.04.2026 15:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 3424/25
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Milan Hulmák Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2025 č. j. 67 To 19/2025-290 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. listopadu 2024 č. j. 14 T 144/2023-238
Stručná charakteristika: Odškodnění - trest
Označení navrhovatelů: X. Y.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Trestní soudy shledaly obviněného vinným ze spáchání trestného činu znásilnění na tehdy patnáctileté stěžovatelce, za což mu uložily trest odnětí svobody ve výměře dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce dva a půl roku. Obviněný podle trestních soudů donutil stěžovatelku k pohlavnímu styku, ač s tím nesouhlasila a ač obviněný věděl, že požila drogy ovlivňující její schopnost bránit se. Stěžovatelka se jako poškozená v rámci trestního řízení domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč, kterou jí soudy přiznaly pouze zčásti (20 000 Kč) a se zbytkem jejího nároku ji odkázaly na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolací soud k nároku na náhradu nemajetkové újmy uvedl, že jednání obviněného sice významně zasáhlo do přirozených práv stěžovatelky, avšak nebylo prokázáno, jakou konkrétní měrou se promítlo do dalšího rozvoje její posttraumatické stresové poruchy; stěžovatelka totiž trpěla psychickými obtížemi i před spácháním trestného činu. Přiznanou částku proto považoval za přiměřenou.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na to, že v řízení před obecnými soudy měla postavení zvlášť zranitelné oběti. Rozhodnutí soudů považuje za nelogická, bagatelizující dopady trestného činu na její život a přenášející na ni odpovědnost za utrpěnou újmu. Namítá, že přiznané zadostiučinění ve výši 20 000 Kč neodráží skutečný rozsah utrpení, které jí jednání obviněného způsobilo, a nereflektuje skutečnost, že znásilnění je nejzávažnějším trestným činem proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Uvádí, že v navazujícím občanskoprávním řízení by mohlo dojít k její další viktimizaci, jež by prohloubila újmu primární.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 29.04.2026 15:30 do: 29.04.2026 16:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 643/24
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jiří Přibáň DrSc.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2023, č. j. 23 Cdo 2330/2022-221, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2022, č. j. 8 Co 312/2021-176, rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 7. 2021, č. j. 63 C 112/2020-137, a rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 25. 2. 2020, č. j. 06768-32/2018-ERU, a rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 17. 5. 2019, č. j. 06768-23/2018-ERU.
Označení navrhovatelů: Liberty Ostrava a. s.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Vedlejší účastnice (ČEZ) měla od povinných subjektů na trhu s elektřinou (mezi něž se řadí i stěžovatelka), vybírat příspěvek na obnovitelné zdroje energií (příspěvek POZE) a odvádět ho společnosti OTE, a. s., která za stát příspěvky v konečném důsledku inkasovala a spravovala. Ve světle legislativních změn provedených s účinností ode dne 2. 10. 2013 začali někteří koncoví zákazníci – jako účastníci trhu s elektřinou, provozující výrobnu elektřiny připojenou k distribuční soustavě ČEZu – rozporovat svoji povinnost hradit příspěvek POZE. Předmětem sporu se tak stala povinnost stěžovatelky platit v období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 příspěvek POZE. Mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí bylo sporné, zda měla stěžovatelka povinnosti platit příspěvek pouze ve výši 495 Kč/MWh, nikoliv ve výši 583 Kč/MWh, jak jej účtovala vedlejší účastnice. Podle stěžovatelky od účinnosti novely zákona POZE, který výši příspěvku nově zastropoval na nižší částce, již nemusela vyšší příspěvek platit. Jinými slovy, od 2. 10. 2013 nemusela vedlejší účastnici hradit příspěvek v původní výši, jak jí Energetický regulační úřad (ERÚ) pro rok 2013 ve svém cenovém rozhodnutí stanovil. ERÚ postoj stěžovatelky nesdílel a za období podzimu roku 2013 uložil stěžovatelce správním rozhodnutím povinnost doplatit vedlejší účastnici 26 177 615,88 Kč s příslušenstvím podle tehdy platného cenového rozhodnutí ERÚ. Právní názor ERÚ posléze stvrdily i obecné soudy, když nevyhověly žalobě stěžovatelky na nahrazení správního rozhodnutí.
V ústavní stížnosti stěžovatelka mimo jiné upozorňovala na to, že ERÚ na podzim roku 2013 otálel s vydáním nového cenového rozhodnutí, které by novelu reflektovalo. Na místo toho ponechal účinné své původní cenové rozhodnutí a znění zákona ignoroval. Změna právní úpravy ale vyzněla jednoznačně ve prospěch konečných subjektů, mezi něž se řadí i stěžovatelka. ERÚ měl proto konat a včas vydat nové cenové rozhodnutí s účinností již od 2. 10. 2013.