I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 10.05.2022 13:30 do: 10.05.2022 14:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 3065/21
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2021 č. j. 13 Co 68/2021-266 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 14. 12. 2020 č. j. 0 P 209/2019-210;
Stručná charakteristika: Právo na výchovu dětí, právo na spravedlivý proces, rozhodování o péči o nezletilé dítě – kritéria, soulad zjištěného skutkového stavu s provedenými důkazy
Označení navrhovatelů: M. V., zast. advokátem Mgr. Ing. Petrem Konečným
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Nezletilý syn (nar. 2016) stěžovatele (otce) a vedlejší účastnice (matky) byl po rozchodu rodičů rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze září 2019 svěřen do výlučné péče matky a stěžovateli byl stanoven styk se synem v rozsahu v každém sudém kalendářním týdnu od pátku 7:30 hod. do neděle 17:00 hod a v každém lichém kalendářním týdnu od středy 17:00 hod do pátku 7:30 hod. Dále byl stěžovateli upraven styk se synem v období Vánoc, Velikonoc a hlavních letních školních prázdnin a stanovena povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 11 000 Kč měsíčně. V květnu 2020 stěžovatel u Okresního soudu v Bruntálu podal návrh, kterým se mj. domáhal svěření nezletilého Marka do střídavé péče rodičů s rovnocenným intervalem střídání (po týdnu). Argumentoval, že styk vymezený prvotním rozhodnutím považoval od počátku za nedostatečný. Matka s návrhem zásadně nesouhlasila, zpochybnila v mnoha ohledech kvalitu stěžovatelovy péče, s ohledem na její negativní důsledky by měl být styk syna s otcem spíše omezen. Opatrovník doporučil návrh zamítnout, střídavé péči podle něj brání hlavně problematická komunikace rodičů, nezletilý si také zvykl na dosavadní režim. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Bruntále návrh stěžovatele zamítl. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že od vydání prvotního rozsudku nedošlo k takové kvalifikované změně poměrů, která by odůvodňovala změnu péče o syna. Největší překážku pro svěření nezletilého do střídavé péče pro okresní soud představovala velmi špatná komunikace mezi rodiči, na které podle názoru soudu nese větší podíl otec. Okresní soud považoval za bláhový názor otce, že s realizací střídavé péče se komunikace zlepší, naopak by bylo nutné řešit záležitosti syna v mnohem větším rozsahu než dosud. Závěrem nalézací soud konstatoval, že stěžovatel podal návrh na změnu péče pouze s ohledem na vlastní zájmy, nikoli zájmy syna. Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek nalézacího soudu v rozsahu, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na svěření nezletilého do střídavé péče obou rodičů. Za nejdůležitější překážku střídavé péče však i odvolací soud považoval nedostatečnou vzájemnou komunikaci rodičů, jejich vztahy se od poslední úpravy péče zhoršily a nenaplňují proto předpoklady, které střídavá péče vyžaduje. Nad rámec uvedeného odvolací soud rozvedl i další okolnosti svědčící proti střídavé péči u nezletilého (např. názor psychologů nebo vzdálenost mezi bydlišti rodičů).
Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudků krajského soudu a okresního soudu, neboť má za to, že postupem těchto soudů, které nevyhověly návrhu na svěření jeho nezletilého syna do střídavé péče rodičů, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na ochranu soukromého a rodinného života zaručené čl. 10 odst. 2 Listiny a právo na péči o děti a jejich výchovu zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny. Stěžovatel namítá též porušení čl. 3 a 18 Úmluvy o právech dítěte.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 11.05.2022 09:00 do: 11.05.2022 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 3026/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Pavel Rychetský dr. h. c.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2021 č. j. 33 Cdo 3637/2020-890, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. srpna 2020 č. j. 15 Co 111/2020-857, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22. dubna 2020 č. j. 20 C 230/96-837, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2018 č. j. 30 Cdo 1058/2018-761, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2017 č. j. 26 Co 262/2016-697, rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. března 2016 č. j. 20 C 230/96-641, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2015 č. j. 26 Co 311/2015-611, rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. prosince 2014 č. j. 20 C 230/96-568, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014 č. j. 30 Cdo 1447/2014-543, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2013 č. j. 26 Co 560/2012-498 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. července 2012 č. j. 15 Co 38/2012-397
Stručná charakteristika: Doručování soudního rozhodnutí
Označení navrhovatelů: LISSA s.r.o., zastoupená Mgr. Martinem Řandou, LL.M., advokátem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Dne 4. 9. 1996 bylo před Městským soudem v Brně zahájeno řízení o žalobě společnosti PMC proti stěžovatelce o určení, že kupní smlouva uzavřená dne 25. 3. 1996 mezi uvedenou společností jako prodávající a stěžovatelkou jako kupující, jejímž předmětem byla koupě blíže specifikovaného pozemku a stavby, je neplatná. Následně byla připuštěna změna žaloby spočívající v jejím rozšíření o návrh, aby bylo určeno, že společnost PMC je výlučným vlastníkem uvedených nemovitostí. Rozsudkem městského soudu ze dne 22. 12. 1997 bylo určeno, že kupní smlouva je neplatná a společnost PMC je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí. Toto rozhodnutí bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2001 změněno tak, že se návrh na určení neplatnosti kupní smlouvy zamítá pro nedostatek naléhavého právního zájmu. V části týkající se určení vlastnického práva byl rozsudek městského soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena. Ve věci tak znovu rozhodoval městský soud, jenž poté, co byl i jeho následující rozsudek zrušen krajským soudem, vydal rozsudek ze dne 26. 1. 2005, kterým žalobu na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem zamítl. Podle městského soudu společnost PMC jako žalobkyně neprokázala žádný z důvodů svědčících o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 25. 3. 1996. Vydání posledně uvedeného rozsudku předcházelo jmenování opatrovnice společnosti PMC podle § 29 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Opatrovnicí byla usnesením městského soudu ze dne 9. 11. 2004 jmenována vedoucí kanceláře městského soudu, jíž byl tento rozsudek také doručen. Důvodem jmenování byla skutečnost, že dne 24. 2. 2003 zanikla jedinému jednateli uvedené společnosti funkce z důvodu nabytí právní moci rozsudku, kterým byl uznán vinným spácháním trestného činu podvodu a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Ke zvolení nového jednatele došlo až dne 4. 2. 2005. Společnost PMC napadla rozsudek městského soudu žalobou pro zmatečnost, podanou dne 2. 5. 2005 jejím právním zástupcem. Tato žaloba byla zamítnuta usnesením městského soudu ze dne 24. 10. 2006, jež bylo potvrzeno usnesením krajského soudu ze dne 17. 1. 2008. Krajský soud uznal, že se městský soud dopustil v řízení o žalobě společnosti PMC pochybení, když s ní nejednal prostřednictvím jejího původního zástupce. Tomu byla udělena plná moc k zastupování této společnosti jejím jednatelem dne 18. 2. 2003. K odvolání plné moci ze dne 21. 3. 2003, které učinil bývalý jednatel až po zániku jeho funkce, nemělo být přihlédnuto, stejně jako nemělo být přihlédnuto k plné moci zmocňující k zastupování jiného advokáta. Společnost PMC tak byla v době vydání rozsudku městského soudu zastoupena advokátem JUDr. Boleslavem Pospíšilem, s nímž mělo být také jednáno. Zároveň nebyly splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka. Přesto tyto skutečnosti nemohly vést k vyhovění žalobě pro zmatečnost. Zjištěné pochybení nelze podřadit pod důvod zmatečnosti podle § 229 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť právnická osoba byla řádně zastoupena. Důvod zmatečnosti podle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu spočívající v tom, že účastníku řízení byla odňata možnost jednat před soudem, bylo zase v daném období možné uplatnit jen vůči rozhodnutí odvolacího soudu. Žaloba pro zmatečnost proto musela být zamítnuta. Krajský soud v závěru usnesení dodal, že s ohledem na zjištěné skutečnosti považuje za sporné, zda žalobou pro zmatečnost napadený rozsudek nabyl právní moci. Tento rozsudek nebyl doručen zástupci společnosti PMC, nýbrž nesprávně ustanovené opatrovnici, což znamená, že jej bylo třeba doručit novému zástupci. Z obsahu spisu zároveň vyplývá, že opis rozsudku při nahlížení do spisu převzala zřejmě koncipientka JUDr. Milana Kružíka, CSc., z čehož ale nelze učinit jednoznačný závěr o tom, zda došlo k řádnému doručení rozsudku uvedené společnosti. Při doručování nebylo postupováno podle § 50e odst. 2 občanského soudního řádu. Usnesením krajského soudu ze dne 1. 7. 2008 byl zjištěn úpadek společnosti PMC a prohlášen konkurs na její majetek. Dne 15. 1. 2010 podala vedlejší účastnice jako insolvenční správkyně této společnosti odvolání proti rozsudku městského soudu, které městský soud odmítl usnesením ze dne 14. 6. 2011 jako opožděné. Důvod opožděnosti byl spatřován v tom, že uvedený rozsudek již měl být společnosti PMC řádně doručen, a to jednou její opatrovnici, podruhé novému právnímu zástupci advokátu JUDr. Milanovi Kružíkovi, CSc., který měl tento rozsudek převzít dne 7. 4. 2005. K odvolání vedlejší účastnice bylo usnesení městského soudu nicméně zrušeno usnesením krajského soudu ze dne 31. 7. 2012. Krajský soud setrval na názoru, že za situace, kdy stále trvalo zastoupení společnosti PMC advokátem JUDr. Boleslavem Pospíšilem, nebyly splněny zákonné předpoklady pro ustanovení opatrovníka podle § 29 odst. 2 občanského soudního řádu. Zároveň uvedl, že ve spisu se nenachází doklad prokazující doručení rozsudku advokátu JUDr. Milanu Kružíkovi, CSc. dne 7. 4. 2005, pročež je tento závěr městského soudu nepřezkoumatelný. Věc tak byla vrácena městskému soudu k dalšímu řízení a ten následně předložil odvolání k rozhodnutí krajskému soudu. Usnesením krajského soudu ze dne 26. 9. 2013 byl k odvolání vedlejší účastnice rozsudek městského soudu zrušen. Krajský soud se obsáhle zabýval otázkou doručení odvoláním napadeného rozsudku. Znovu zopakoval dřívější závěr, že doručení rozsudku ustanovené opatrovnici nelze přiznat předpokládané procesní účinky. Dále krajský soud zjistil, že advokát JUDr. Milan Kružík, CSc. doručil dne 2. 5. 2005 městskému soudu doklad o zvláštní plné moci, kterou mu udělila společnost PMC pro zastupování i ve věci vedené pod sp. zn. 20 C 230/96. Jeho součástí byla i substituční plná moc pro jeho koncipientku. Ze spisu nevyplývá, že by byl tento doklad doručen městskému soudu dříve, konkrétně dne 7. 4. 2005 při nahlížení uvedené koncipientky do příslušného spisu, ani že by jí při tomto nahlížení byl doručen odvoláním napadený rozsudek. Koncipientka obdržela pouze „prostou kopii“ předmětného rozsudku, kterou nelze považovat za stejnopis, jehož doručení účastníku řízení předpokládal § 158 odst. 2 občanského soudního řádu. Krajský soud ovšem přisvědčil argumentaci stěžovatelky, že v souvislosti s nahlédnutím do spisu, vyhotovením fotokopií některých listin, včetně fotokopie originálu rozsudku byla společnost PMC seznámena se skutečností, že ve věci bylo rozhodnuto dotčeným rozsudkem, jakož i s jeho obsahem. Z obsahu spisu podle krajského soudu nevyplývá, že by k doručení odvoláním napadeného rozsudku společnosti PMC došlo před 1. 7. 2008, kdy byl prohlášen konkurs na její majetek. Poté došlo podle § 263 odst. 1 insolvenčního zákona k přerušení řízení, přičemž vedlejší účastnice jako insolvenční správkyně projevila svou vůli pokračovat v přerušeném řízení podle § 264 odst. 1 insolvenčního zákona až ve svém odvolání ze dne 15. 1. 2010. K podání odvolání tak došlo dříve, než písemné vyhotovení rozsudku bylo této společnosti doručeno a než uplynula lhůta pro podání odvolání. Skutečnost, že vedlejší účastnice pojala předmětné nemovitosti do soupisu majetkové podstaty dlužníka až následně, nemá vliv na její oprávnění nakládat s tímto majetkem. Jako insolvenční správkyně vystupovala v postavení žalobce namísto společnosti PMC, a tudíž byla aktivně legitimována k podání odvolání. Pokud jde o věcné posouzení odvolání, protože byl odvoláním napadený rozsudek městského soudu shledán ve vztahu k podstatné části argumentaci vedlejší účastnice nepřezkoumatelným, krajský soud jej zrušil. Dovolání stěžovatelky proti tomuto usnesení bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014 jako nepřípustné. Nebylo zjištěno, že by se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ústavní stížnost proti oběma těmto rozhodnutím Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 2. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2643/14. Důvodem odmítnutí byla nepřípustnost ústavní stížnosti spočívající v její předčasnosti, neboť řízení o žalobě vedlejší účastnice dále pokračovalo před městským soudem.
Městský soud rozsudkem ze dne 5. 12. 2014 žalobě vyhověl a určil vlastnické právo společnosti PMC k předmětné nemovitosti (od 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nebyla stavba samostatnou nemovitou věcí, nýbrž podle § 3054 občanského zákoníku součástí pozemku; dále tak budou obě původní nemovitosti označovány jako „předmětná nemovitost“). Poté, co byl tento rozsudek zrušen usnesením krajského soudu ze dne 2. 11. 2015, městský soud znovu žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 9. 3. 2016. Posledně uvedený rozsudek však krajský soud k odvolání stěžovatelky změnil rozsudkem ze dne 23. 6. 2017 tak, že žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu vedlejší účastnice. Rozhodnutí o uvedené žalobě, opřené o tvrzení o neplatnosti dříve uzavřené kupní smlouvy, je totiž pro vedení insolvenčního řízení bez významu. Krajský soud připomněl, že vedlejší účastnice jako insolvenční správkyně pojala předmětnou nemovitost do majetkové podstaty dlužnice společnosti PMC. Při rozhodování o vylučovací žalobě stěžovatelky by proto insolvenční soud uvedeným rozhodnutím, byť by jím bylo zjištěno vlastnické právo stěžovatelky, s ohledem na § 231 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona nebyl vázán. Platnost či neplatnost kupní smlouvy ze dne 25. 3. 1996 si může pro účely insolvenčního řízení posoudit jen insolvenční soud. Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku (jakož i některým dalším jemu předcházejícím rozhodnutím) dovolání i žalobu pro zmatečnost. Její dovolání bylo odůvodněno tím, že řízení o žalobě společnosti PMC mělo být pravomocně ukončeno již v roce 2005 a že následná rozhodnutí o žalobě neměla být vůbec vydána. Nejvyšší soud toto dovolání usnesením ze dne 11. 12. 2018 v uvedené části odmítl (a ve zbylých částech také odmítl nebo řízení o nich zastavil), neboť postrádalo povinné náležitosti a uvedený nedostatek nebyl před uplynutím lhůty k podání dovolání stěžovatelkou odstraněn. Ústavní stížnost podanou dne 10. 11. 2017 proti rozsudku (a některým dalším jemu předcházejícím rozhodnutím) a ústavní stížnost podanou dne 29. 1. 2019 také proti posledně uvedenému usnesení Nejvyššího soudu, jež byla původně vedena pod sp. zn. I. ÚS 374/19, Ústavní soud po jejich spojení ke společnému řízení (usnesení ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. I. ÚS 3528/17, I. ÚS 374/19) odmítl usnesením ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 3528/17 pro nepřípustnost z důvodu jejich předčasnosti. Stále ještě probíhalo řízení o stěžovatelčině žalobě pro zmatečnost. Jak již bylo zmíněno, proti rozsudku krajského soudu stěžovatelka podala také žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu. Učinila tak z důvodu, že jeho vydání měla bránit překážka věci rozsouzené, založená rozsudkem městského soudu. Žaloba pro zmatečnost byla usnesením městského soudu ze dne 22. 4. 2020 zamítnuta. Toto usnesení bylo potvrzeno usnesením krajského soudu ze dne 6. 8. 2020. Krajský soud uvedl, že stěžovatelka jako úspěšný účastník řízení nebyla legitimována k podání žaloby pro zmatečnost. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 6. 2021 jako nepřípustné. Závěr o nedostatku její aktivní legitimace byl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Stěžovatelka mj. namítá, že jí měly obecné soudy odepřít přístup k soudu tím, že přepjatě formalisticky dovodily nedostatek subjektivní legitimace k podání žaloby pro zmatečnost a touto žalobou se věcně vůbec nezabývaly. I přes formální úspěch v řízení o určovací žalobě společnosti PMC přitom stěžovatelce mohla vzniknout újma, kterou je možné odstranit jen zrušením všech rozhodnutí napadených žalobou pro zmatečnost.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 11.05.2022 11:00 do: 11.05.2022 11:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 289/22
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti postupu Nejvyššího soudu spočívajícímu ve sdělení ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 4 Tdo 581/2021, že Nejvyšší soud podání stěžovatele nepovažuje za dovolání, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2021, č. j. 11 Tul 2/2021-17
Stručná charakteristika: zastoupení v trestní věci před Nejvyšším soudem
Označení navrhovatelů: T. J., zast. advokátem JUDr. Vladimírem Kubíkem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví dle § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za což mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody. V tomto trestním řízení byl po zahájení trestního stíhání stěžovateli dne 7. 7. 2017 ustanoven obhájce z důvodu nutné obhajoby dle § 36 odst. 3 trestního řádu. Ustanovený obhájce udělil dne 25. 1. 2018 substituční plnou moc dle § 26 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen „zákon o advokacii“), zaměstnanému advokátu téže advokátní kanceláře (dále jen „substitut“), který od té doby zastupoval ustanoveného obhájce při všech úkonech předmětného trestního řízení. Dne 12. 2. 2021 stěžovatel podal prostřednictvím substituta proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Napadeným sdělením však Nejvyšší soud vrátil toto podání stěžovateli zpět za současného zaslání substitutovi, Okresnímu soudu v Kroměříži a Nejvyššímu státnímu zastupitelství s tím, že je nepovažuje za podané obhájcem stěžovatele jakožto obviněného dle § 265d odst. 2 věta první trestního řádu, neboť obhájcem stěžovatele je toliko ustanovený obhájce, nikoliv i substitut. Dle názoru Nejvyššího soudu tak dovolání mohl stěžovatel podat toliko prostřednictvím ustanoveného obhájce, a nikoho jiného. Jelikož v mezidobí uplynula stěžovateli lhůta k podání dovolání dle § 265e odst. 1 trestního řádu, neměl již možnost tuto vadu zhojit. Nejvyšší soud tak stěžovateli sdělil, že o jeho podání nemůže rozhodnout, a to ani odmítnout je z formálních důvodů dle § 265i odst. 1 trestního řádu. Současně jej poučil o možnosti podat návrh na povolení obnovy řízení či podat ministryni spravedlnosti podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Stěžovatel podal proti napadenému sdělení ústavní stížnost. Tu odmítl Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 2107/21 ze dne 31. 8. 2021 jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť dle názoru soudce zpravodaje tehdejší ústavní stížnost mířila proti nečinnosti, tj. průtahům Nejvyššího soudu, a tedy v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu je přípustnost ústavní stížnosti podmíněna předchozím uplatněním návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel proto v intencích usnesení sp. zn. IV. ÚS 2107/21 podal Nejvyššímu soudu návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a zákona o soudech a soudcích, jímž se domáhal, aby Nejvyšší soud určil lhůtu k rozhodnutí o jeho dovolání. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dle § 174a odst. 7 zákona o soudech a soudcích stěžovatelův návrh zamítl a rozhodl, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení. V napadeném usnesení Nejvyšší soud připomněl, že institut návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a zákona o soudech a soudcích představuje promítnutí zásad spravedlivého procesu z hlediska naplnění práva účastníka či jiné strany řízení na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů, přičemž jde o řízení sui generis. Současně však upozornil, že tímto institutem nesmí být zasahováno do nezávislosti soudnictví, která je garantována na ústavní i zákonné úrovni. Institut návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu tak nesmí sloužit k ovlivnění postupu soudu, vůči němuž návrh směřuje, jinak, než že je mu nařízeno provedení úkonů, o kterých již rozhodl, ale dosud je neprovedl, nebo které musí být ze zákona provedeny, i když o nich soud dosud nerozhodl. Ve věci návrhu stěžovatele však Nejvyšší soud v napadeném usnesení konstatoval, že zde vůbec není vedeno řízení, v němž by mohly vznikat průtahy. Vrácení podání dle § 265d odst. 2 trestního řízení sice není rozhodnutím, avšak jde o způsob vyřízení věci. K věcnému přezkumu postupu pak Nejvyšší soud s ohledem na účel řízení o určení návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a zákona o soudech a soudcích nebyl dle svého názoru oprávněn.
Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud rozhodl, že Nejvyšší soud svým sdělením ze dne 16. 6. 2021, v němž vyslovil, že stěžovatelovo podání ze dne 12. 2. 2021 nelze považovat za dovolání a věc vrátil bez věcného vyřízení, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2021, jímž zamítl stěžovatelův návrh na určení lhůty Nejvyššímu soudu k provedení procesního úkonu, porušil stěžovatelova základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.