Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Výpis aktualit

Přehled jednání Ústavního soudu pro 2. kalendářní týden roku 2021

Upozornění: Do 31. 1. 2021 jsou nálezy Ústavního soudu vyhlašovány bez přítomnosti účastníků, právních zástupců a veřejnosti tak, že text nálezu je v okamžiku vyhlášení publikován v sekci Aktuality na webových stránkách soudu.




Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 11.01.2021 08:00 do: 11.01.2021 08:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 6/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Milada Tomková
Návrh na přezkoumávané akty:  Návrh na zrušení části § 63 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém
Stručná charakteristika:  Uznávání cizích rozhodnutí ve věci osvojení
Označení navrhovatelů:  Krajský soud v Praze
Typ řízení:  Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu

Krajský soud v Praze (navrhovatel) podal návrh na zrušení předmětného ustanovení v souvislosti s jím projednávaným odvoláním proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce, kterým byl zamítnut návrh dvou registrovaných partnerů (občana České republiky a občana Trinidadu a Tobaga) na uznání rozhodnutí Vrchního soudu v New Jersey, USA, jímž dotyční osvojili dvě nezletilé děti (občany USA). Podle okresního soudu totiž nebyla splněna jedna z podmínek uznání podle § 63 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém, konkrétně že by osvojení bylo přípustné i podle hmotněprávních ustanovení českého práva, neboť český právní řád společné osvojení dítěte registrovanými partnery neumožňuje. Navrhovatel se s tímto závěrem ztotožnil, předmětnou podmínku však považoval za neústavní, neboť neumožňuje soudu uznat „faktickou a právní realitu“, poskytnout ochranu rodinnému životu ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a rozhodnout podle nejlepšího zájmu dítěte.

Navrhovatel neshledává neústavní samotná pravidla pro osvojování, jak jsou zakotvena v občanském zákoníku, nýbrž pouze úpravu v zákoně o mezinárodním právu soukromém, podle níž tato pravidla platí i pro účely uznávání cizozemských osvojení. Podstatou posuzovaného návrhu je tedy úvaha, že ústavnímu pořádku odporuje (s výjimkou výhrady veřejného pořádku a výlučné pravomoci soudů České republiky) požadavek trvat na respektování vlastních pravidel pro osvojování i při rozhodování o uznání cizozemského rozhodnutí, kde byl osvojitelem občan České republiky.




III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 11.01.2021 09:00 do: 11.01.2021 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 928/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Ing. Jiří Zemánek CSc.
Stručná charakteristika:  porušení principu presumpce neviny
Označení navrhovatelů:  N. P.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Mostě uznán vinným dvěma zločiny loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením odvolání proti rozsudku okresního soudu zamítl, přičemž dospěl k závěru, že rozsudek okresního soudu netrpí vadami ani nedostatky s tím, že dokazování označil za úplné. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl, neboť  shledal, že podaným námitkám nebylo možno ani částečně přiznat relevanci ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že z důkazů, které byly provedeny před soudem prvního stupně, je možno dospět k závěru, že byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že provedeným dokazováním nebylo jednoznačně prokázáno, že se dopustil jednání, za něž mu byl uložen trest a uvádí, že došlo k porušení zásady presumpce neviny, z níž plyne pravidlo in dubio pro reo.


 

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 14.01.2021 13:00 do: 14.01.2021 13:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2325/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2019 č. j. 28 Cdo 1105/2019-829 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. listopadu 2018 č. j. 23 Co 127/2013-722
Stručná charakteristika:  finanční náhrada dle zákona č. 42/1958 Sb. a vyhlášky č. 159/1969 Ú.l.
Označení navrhovatelů:  M. V.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Dne 15. 3. 1947 byla Ministerstvu vnitra doručena přihláška, kterou se A. P. přihlásil podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb., o soupisu československého majetku na Zakarpatské Ukrajině, ke svému majetku zanechanému na Zakarpatské Ukrajině (někdejší Podkarpatské Rusi). Po jeho smrti v roce 1957 se jeho dědičkou stala právní předchůdkyně (matka) stěžovatelky. Dopisem ze dne 30. 3. 1962 Ministerstvo financí oznámilo, že s ohledem na rozsah a hodnotu předmětného majetku nelze poskytnout náhradu podle zákona č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisejících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 42/1958 Sb.“), neboť v přihlášce uvedený majetek neměl povahu osobního nebo drobného soukromého majetku, nýbrž šlo o velký výdělečný majetek. Nebyla tedy splněna podmínka přiznání náhrady podle prováděcího předpisu citovaného zákona – vyhlášky Ministerstva financí č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny (dále jen „vyhláška“), který v § 3 stanovil, že náhrada se poskytne za nemovitý majetek, pouze pokud měl povahu osobního nebo drobného dále definovaného soukromého vlastnictví. Stejným způsobem odůvodnilo Ministerstvo financí své rozhodnutí ze dne 6. 9. 2008, kterým nevyhovělo opětovné žádosti právní předchůdkyně o poskytnutí náhrady, a výslovně uvedlo, že je vázáno stejnými předpisy jako v roce 1962. Rozklad proti tomuto rozhodnutí byl zamítnut rozhodnutím ministra financí ze dne 10. 11. 2008 č. j. 908/79637/2008. Právní předchůdkyně stěžovatelky se následně domáhala přiznání finanční náhrady žalobou. Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 12. 10. 2012 uložil České republiky – Ministerstvu financí (vedlejší účastnici) povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 7 653 360 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně za dobu od 19. 3. 1992 do zaplacení, čímž nahradil rozhodnutí ministra financí ze dne 10. 11. 2008 ve spojení s rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 6. 9. 2008.

Proti rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 22. 10. 2013 zrušil rozsudek okresního soudu a současně rozhodl o zastavení řízení a postoupení věci Ministerstvu vnitra, do jehož pravomoci patří rozhodování o nároku na náhradu podle zákona č. 212/2009 Sb. Dovolání právní předchůdkyně stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 6. 2014 odmítl. Usnesení Nejvyššího soudu napadla právní předchůdkyně stěžovatelky ústavní stížností, které Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 2610/14 ze dne 20. 1. 2015 vyhověl (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/3nFQtx0 External link icon). Rozsudkem ze dne 2. 7. krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce částku 2 000 000 Kč. Požadavek na zaplacení zbývajících 5 653 360 Kč s příslušenstvím byl zamítnut. Krajský soud se řídil právním názorem, jejž vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2610/14, tedy že uplatněný nárok je třeba posuzovat podle předchozí právní úpravy – zákona č. 42/1958 Sb., jakož i závěrem, že stěžovatelce se musí na základě tohoto zákona dostat náhrady za nemovitý majetek navzdory omezení podle § 3 vyhlášky. Rozsudek krajského soudu byl napaden dovoláním jak právní předchůdkyní stěžovatelky, tak vedlejší účastnicí. Usnesením ze dne 23. 5. 2018 rozhodl Nejvyšší soud, že v řízení bude pokračováno se stěžovatelkou, neboť její právní předchůdkyně v průběhu dovolacího řízení zemřela. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2018 zrušil rozsudek krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud dle Nejvyššího soudu pochybil, když odmítl použít § 3 a § 4 vyhlášky a postupoval v rozporu s tímto předpisem, přičemž pro určení náhrady použil aktuální restituční úpravu (zákon č. 212/2009 Sb.), dle níž však stěžovatelka není oprávněnou osobou. Rozsudkem napadeným touto ústavní stížností krajský soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že vedlejší účastnice je povinna stěžovatelce zaplatit částku 466 616 Kč. Návrh na zaplacení zbývajících 7 186 744 Kč s příslušenstvím byl zamítnut. Se zřetelem k závěrům zrušovacího rozsudku Nejvyššího soudu posuzoval krajský soud stěžovatelkou uplatněné právo na náhradu za majetek zanechaný v rozhodné době na území Zakarpatské Ukrajiny prizmatem tehdy platných restitučních předpisů – zákona č. 42/1958 Sb. a vyhlášky. Na základě omezujících kritérií v § 3 a § 5 vyhlášky krajský soud vyčlenil jen majetek, který měl povahu osobního nebo drobného soukromého majetku, například obytný dům, vepřinec či kurník; další části majetku (102 ha polí, 7 ha lesů, 4 deputátní obytné domy, stáj, sušárny tabáku či skladiště) zahrnuty nebyly, neboť neodpovídaly výše zmíněným omezujícím kritériím vyhlášky. Soud dospěl k závěru, že k náhradě přísluší nemovitosti v přihláškové ceně 233 308 Kčs a po použití § 4 vyhlášky jde o částku 46 661,60 Kč (přihlášková cena dělena pěti). Soud dále použil index 10 podle § 7 odst. 2 zákona č. 212/2009 Sb., ve výsledku tedy přiznal stěžovatelce náhradu ve výši 466 616 Kč. Proti rozsudku krajského soudu podaly stěžovatelka i vedlejší účastnice dovolání, která Nejvyšší soud usnesením odmítl jako nepřípustná. Podle Nejvyššího soudu nevylučují v dovolání stěžovatelkou citované nálezy použití § 3 vyhlášky, neboť se v zásadě vyslovují toliko k otázce, zda lze podle části páté občanského soudního řádu projednat restituční nároky vyplývající ze zákona č. 42/1958 Sb.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že Nejvyšší soud pochybil, když dospěl k závěru o možnosti použití § 3 vyhlášky, neboť takový závěr je v rozporu s platnou právní úpravou, mezinárodními smlouvami i judikaturou Ústavního soudu.



III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 14.01.2021 14:00 do: 14.01.2021 14:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2171/17
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2018 č. j. 22 Cdo 5192/2016-653, ze dne 27. června 2017 č. j. 22 Cdo 5583/2016-563, č. j. 22 Cdo 4591/2016-406, č. j. 22 Cdo 4944/2016-451, č. j. 22 Cdo 4725/2016-422 a č. j. 22 Cdo 2136/2017-739, ze dne 23. května 2017 č. j. 22 Cdo 4726/2016-397 a č. j. 22 Cdo 5541/2016-497, ze dne 2. května 2017 č. j. 22 Cdo 5318/2016-413, č. j. 22 Cdo 4638/2016-536 a č. j. 22 Cdo 5113/2016-453 a ze dne 26. dubna 2017 č. j. 22 Cdo 4716/2016-506, rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. prosince 2016 č. j. 56 Co 322/2016-658, ze dne 13. července 2016 č. j. 56 Co 123/2016-510, ze dne 29. června 2016 č. j. 56 Co 112/2016-376, ze dne 25. května 2016 č. j. 56 Co 245/2015-388, ze dne 23. května 2016 č. j. 56 Co 247/2015-592, ze dne 17. května 2016 č. j. 56 Co 232/2015-436, č. j. 56 Co 229/2015-354 a č. j. 56 Co 223/2015-426, ze dne 13. května 2016 č. j. 56 Co 224/2015-347 a č. j. 56 Co 231/2015-335 a ze dne 21. dubna 2016 č. j. 56 Co 246/2015-459 a č. j. 56 Co 230/2015-367, rozsudkům Okresního soudu v Opavě ze dne 24. září 2015 č. j. 7 C 142/2011-294 a č. j. 7 C 203/2008-438, ze dne 30. března 2015 sp. zn. 17 C 141/2011-196, ze dne 27. března 2015 č. j. 12 C 356/2008-401 a č. j. 12 C 142/2011-183, ze dne 20. března 2015 č. j. 12 C 141/2011-186, č. j. 10 C 141/2011-201, č. j. 12 C 353/2008-263 a č. j. 17 C 140/2011-236 a ze dne 19. března 2015 č. j. 10 C 353/2008-244 a č. j. 10 C 142/2011-173 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. dubna 2016 č. j. 61 C 383/2008-618Stručná charakteristika:  neplatnost majetkových převodů dle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb.
Označení navrhovatelů:  R.G. H., T, H.N.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelé se svými žalobami domáhali – stručně řečeno – určení, že jejich právní předchůdce Dr. A. M. d. R. (dále jen jako „zůstavitel“), narozený v roce 1878, zemřelý v roce 1942, byl ke dni svého úmrtí výlučným vlastníkem nemovitostí specifikovaných v napadených rozhodnutích, případně že C. A. d. R. narozená v roce 1894, zemřelá v roce 1967, byla ke dni svého úmrtí výlučnou vlastnicí těchto nemovitostí, jakož i určení, že stěžovatelé jsou vlastníky daných nemovitostí, každý v podílu ve výši ideální jedné čtvrtiny. Dále se domáhali toho, aby byla žalovaným vedlejším účastníkům uložena povinnost vyklidit předmětné nemovitosti. Okresní soud v Opavě a v jednom případě Okresní soud v Ostravě žaloby stěžovatelů napadenými rozsudky zamítl; v několika případech zároveň řízení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby stěžovateli v příslušném rozsahu zastavil. Okresní soud vyšel předně ze zjištění, že zůstavitel převedl předmětné nemovitosti kupní smlouvou ze dne 6. 12. 1939 na Německou říši. Jeho manželka C. A. d. R. se následně nedovolala v souladu s dekretem presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, a podle § 8 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, ve tříleté prekluzivní lhůtě neplatnosti tohoto převodu. Na předmětné nemovitosti proto bylo nutno nahlížet jako na majetek Německé říše, na který se vztahoval dekret presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, případně dekret presidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, přičemž právním důvodem konfiskace předmětných nemovitostí byl samotný dekret. S odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 pak okresní soud uzavřel, že stěžovatelé neměli na požadovaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem. Jestliže totiž jejich právní předchůdci nevyužili možnosti domáhat se svého vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, postupem podle zákona č. 128/1946 Sb., nebylo možno se nyní jeho ochrany účinně domáhat žalobou na ochranu vlastnického práva, resp. touto žalobou obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. K odvoláním stěžovatelů Krajský soud v Ostravě napadenými rozsudky rozhodnutí okresního soudu ve výrocích o věci samé potvrdil. Pozbyl-li totiž zůstavitel vlastnické právo k nemovitostem v období nesvobody za podmínek uvedených v dekretu č. 5/1945 Sb. a zákoně č. 128/1946 Sb. a na jejich vydání neuplatnil, resp. uplatnil neúspěšně restituční nárok podle těchto předpisů, nejsou již nyní dědicové oprávněni uplatňovat své dědické nároky. Jelikož tedy C. A. d. R. jako právní nástupkyně zůstavitele neuplatnila včas restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., nemohli se nyní stěžovatelé jako její právní nástupci úspěšně domoci vlastnického práva žalobami na jeho určení. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl rovněž napadenými usneseními dle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustná, neboť krajský soud posuzované právní otázky vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, od níž nebylo důvodu se ani v nynějších věcech odchýlit.

Stěžovatelé se prostřednictvím svých ústavních stížností domáhají zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívají, že jsou v rozporu s čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 24, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 6 odst. 1, čl. 8, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 5 Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace.