Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Výpis aktualit

Přehled jednání Ústavního soudu pro 2. kalendářní týden roku 2022

Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 12.01.2022 10:00 do: 12.01.2022 10:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 34/21
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Milada Tomková
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 127/2021-29 ze dne 30. 7. 2021 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 9 A 19/2021-96 ze dne 29. 3. 2021
Označení navrhovatelů:  M. M., zast. advokátem Mgr. Davidem Zahumenským

Stěžovatel (v původním řízení žalobce) se ve správním soudnictví domáhal žalobou proti nezákonnému zásahu vlády (v původním řízení žalovaná), aby bylo určeno, že zásah žalované, dopadající na žalobce od 1. 3. 2021 do 21. 3. 2021 a spočívající v zákazu opustit území okresu, na jehož území má žalobce trvalý pobyt nebo bydliště, a zákazu vstupu, pohybu a pobytu na území okresu nebo hlavního města Prahy, kde žalobce místo svého trvalého pobytu nebo bydliště nemá, byl nezákonný. Předmětného zásahu se měla žalovaná dopustit v důsledku přijetí usnesení č. 216 ze dne 26. 2. 2021, o přijetí krizového opatření, vyhlášeným pod č. 113/2021. Městský soud v Praze žalobu odmítl, neboť krizové opatření je právním předpisem, jehož vydání ani dopady podle judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu nemohou být zásahem ve smyslu § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.). Konstrukce stěžovatele, který spojoval žalovaný zásah s krizovým opatřením, není podle městského soudu možná, a v žalobě tak chybí připustitelné tvrzení nezákonného zásahu, což představuje nedostatek podmínek řízení. Stěžovatel neuspěl ani s následně podanou kasační stížností. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem městského soudu, že krizové opatření je právním předpisem, který nelze sám o sobě napadnout žádnou z žalob podle soudního řádu správního.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že je soukromým zemědělcem. Na jaře musel monitorovat pole a jezdil tedy mezi okresy, přičemž ho obtěžovalo psát si prohlášení a někomu se zpovídat. Zejména pak namítá, že Ústavní soud v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 1/21 ze dne 26. 1. 2021 (text usnesení je dostupný zde: https://bit.ly/3pV3KWL ) připustil možnost podání zásahové žaloby proti konkrétním důsledkům, které vyvolává krizové opatření s povahou právního předpisu. Nepřípustnost žaloby pak stěžovatel vnímá jako odepření práva na efektivní prostředek nápravy. Jádrem sporu tedy je, zda a za jakých podmínek se lze proti právnímu předpisu, resp. jeho přímým „účinkům“, „důsledkům“, „dopadům“ apod., bránit žalobou ve správním soudnictví. Stěžovatel se domnívá, že tak lze učinit prostřednictvím zásahové žaloby, správní názory však tento názor nesdílí.

 

 

Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 12.01.2022 14:00 do: 12.01.2022 14:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 3918/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2019 č. j. 28 Cdo 2197/2019-320 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2019 č. j. 4 Co 31/2018-247, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. října 2019 č. j. 28 Cdo 2832/2019-219 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2019 č. j. 4 Co 38/2018-180, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. října 2019 č. j. 28 Cdo 2450/2019-260 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2019 č. j. 4 Co 37/2018-197, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. října 2019 č. j. 28 Cdo 2457/2019-239 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2019 č. j. 4 Co 41/2018-187, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. října 2019 č. j. 28 Cdo 2424/2019-327 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2019 č. j. 4 Co 43/2018-261, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2019 č. j. 28 Cdo 1963/2019-366 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2019 č. j. 4 Co 134/2018-301, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2019 č. j. 28 Cdo 2407/2019-245 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2019 č. j. 4 Co 34/2018-201, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2019 č. j. 28 Cdo 1722/2019-244 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2019 č. j. 4 Co 36/2018-180, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2019 č. j. 28 Cdo 1723/2019-313 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2019 č. j. 4 Co 62/2018-245, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2019 č. j. 28 Cdo 2449/2019-233 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2019 č. j. 4 Co 32/2018-171, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2019 č. j. 28 Cdo 1962/2019-335 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2019 č. j. 4 Co 269/2018-289, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2019 č. j. 28 Cdo 2820/2019-334 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června 2019 č. j. 4 Co 60/2018-292, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2019 č. j. 28 Cdo 2456/2019-247 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2019 č. j. 4 Co 33/2018-197, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2019 č. j. 28 Cdo 2819/2019-338 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června 2019 č. j. 4 Co 61/2018-291, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2019 č. j. 28 Cdo 1943/2019-264 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2019 č. j. 4 Co 42/2018- 208 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. března 2020 č. j. 28 Cdo 565/2020-316 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2019 č. j. 4 Co 35/2018-222, ve znění opravného usnesení ze dne 14. ledna 2020 č. j. 4 Co 35/2018-304, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. října 2020 č. j. 28 Cdo 2970/2020-212 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. dubna 2020 č. j. 4 Co 169/2018-182
Stručná charakteristika:  Navrácení majetku, restituce
Označení navrhovatelů:  Cisterciácké opatství Vyšší Brod
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Ústavními stížnostmi napadenými rozsudky Vrchního soudu v Praze byly ve věci žalobce, Lesů České republiky, s. p. proti žalovanému stěžovateli změněny rozsudky soudu prvního stupně (Krajského soudu v Českých Budějovicích), a bylo rozhodnuto tak, že stěžovateli se nevydávají v rozhodnutích blíže specifikované pozemky v katastrálních územích Vyšší Brod a Frymburk, a v tomto rozsahu bylo rovněž nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj; současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Rovněž ústavními stížnostmi napadenými usneseními Nejvyššího soudu byla poté odmítnuta dovolání stěžovatele v dané věci. Předmětné pozemky byly stěžovateli vydány pravomocnými rozhodnutími Státního pozemkového úřadu postupem podle ustanovení § 9 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále také jako „zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi“) - vydávány byly v období od 14. září 2016 do 16. února 2018. 

Ústavní soud obdržel postupně sérii ústavních stížností, jimiž se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu a rozsudků Vrchního soudu v Praze s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a do práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatel je přesvědčen, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo v důsledku interpretace předestřené obecnými soudy, jež podle něj odporuje základním právům a svobodám a je v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti. Nejvyšší soud a Vrchní soud v Praze podle názoru stěžovatele svými rozhodnutími aprobovaly majetkové křivdy spáchané komunistickým i nacistickým režimem, když došly k závěru, že stěžovatel není oprávněnou osobou dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi.