I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 22.05.2018 14:00 do: 22.05.2018 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I.ÚS 585/17
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 44 C 213/2014-106 ze dne 23. listopadu 2016
Stručná charakteristika: Právo na spravedlivý proces - čl. 36 Listiny Posouzení účelnosti vynaložených nákladů při rozhodování soudu o jejich náhradě
Označení navrhovatelů: Ing. V. B., zastoupený Mgr. Petrem Novotným
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Společnost GV Reality, s. r. o. (vedlejší účastník) vede množství sporů proti vlastníkům a spoluvlastníkům bytových a nebytových jednotek v obytných domech postavených na jím vlastněných pozemcích, které se nachází v oblasti lokality „Zeleného údolí“ v Praze - Kunraticích. V jednotlivých řízeních se vedlejší účastník domáhá zaplacení finančních částek z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout užíváním jeho pozemků bez právního důvodu, a to jak pozemků, na nichž jsou postaveny předmětné stavby, tak nezastavěných přilehlých pozemků. V identických věcech byla vypracována řada znaleckých posudků, lišících se zejména způsobem výpočtu nájemného za užívání pozemků. Většina sporů je vedena o částky, jejichž výše neumožňuje uplatnit proti rozhodnutí soudu řádný opravný prostředek. Žalobě vedlejšího účastníka na vydání bezdůvodného obohacení čelil rovněž stěžovatel. Na jejím podkladě Obvodní soud pro Prahu 4 uložil stěžovateli povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi částku 1 567,84 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a náklady řízení ve výši 5 443,09 Kč (výrok II.).
K věci samé stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obvodní soud při výpočtu úhrady za užívání pozemků nezohlednil skutečnost, že pozemky jsou zastavěny stavbami cizích vlastníků, čímž se dostal do rozporu s několika pravomocnými zamítavými rozhodnutími jiných senátů Obvodního soudu pro Prahu 4 i jiných okresních soudů ohledně žalob vedlejšího účastníka a rovněž do rozporu s příslušnou judikaturou Nejvyššího soudu. Svým postupem obvodní soud narušil princip legitimního očekávání a předvídatelnosti rozhodnutí. Kritice stěžovatel podrobil dále výrok napadeného rozhodnutí o nákladech řízení, kterým byla vedlejšímu účastníkovi přiznána náhrada nákladů řízení. Podle stěžovatele došlo k nepřípustně zjednodušené a mechanické aplikaci norem upravujících principy přiznávání nákladů řízení, přičemž obvodní soud se neodůvodněně odmítl zabývat argumentací a předloženými důkazy stěžovatele dokládajícími neúčelnost předmětného právního zastoupení. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudku obvodního soudu, neboť se domnívá, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 96 Ústavy České republiky.
Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 22.05.2018 14:00 do: 22.05.2018 15:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 15/16
Jednací místnost: Místnost 6/1
Soudce zpravodaj: JUDr. Pavel Rychetský dr. h. c.
Návrh na přezkoumávané akty: Návrh na zrušení § 10 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění zákona č. 297/2011 Sb., a na vyslovení neústavnosti § 125f odst. 1 tohoto zákona, ve znění účinném do 30. června 2017
Stručná charakteristika: Objektivní odpovědnost provozovatele vozidla za porušení některých povinností řidiče podle zákona o silničním provozu
Označení navrhovatelů: Krajský soud v Ostravě, za který jedná předseda senátu 22 A Mgr. Jiří Gottwald
Typ řízení: Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu
Návrh na zrušení § 10 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění zákona č. 297/2011 Sb., a na vyslovení protiústavnosti § 125f odst. 1 tohoto zákona, ve znění účinném do 30. června 2017 předložil Ústavnímu soudu Krajský soud v Ostravě v souvislosti s jím projednávanou věcí. Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí správního orgánu, podle kterého se dopustil správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, ve znění zákona č. 297/2011 Sb. Podle § 125f odst. 3 ve spojení s § 125g odst. 3 zákona o silničním provozu mu byla uložena pokuta ve výši 2 000 Kč spolu s povinností uhradit náklady řízení spojené s projednáním správního deliktu ve výši 1 000 Kč. Správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že jako provozovatel motorového vozidla v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při jeho užití na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu.
Rozhodnutí o žalobě závisí na posouzení otázky, zda uložení sankce za správní delikt podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, jehož se provozovatel vozidla dopustí porušením povinnosti podle § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, nebude mít za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod žalobce. Tato ustanovení stanoví fyzické osobě, která je provozovatelem vozidla, odpovědnost za to, že jiná osoba při užití tohoto vozidla porušila povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Podle krajského soudu tím zákon presumuje vinu provozovatele motorového vozidla za porušení povinností, jejichž splnění nelze zajistit. Provozovatel vozidla může projednání správního deliktu zamezit v podstatě jen tím, že ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy k uhrazení určené částky sdělí údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku, a to i v případě, že jde o osobu blízkou. Podle názoru krajského soudu jsou napadená ustanovení v rozporu s principem právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, právem odepřít výpověď podle čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zásadou presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a právem na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 22.05.2018 14:30 do: 22.05.2018 15:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 193/17
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Vladimír Sládeček DrSc.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 10. 2016 č. j. 41 C 376/2014-224.
Stručná charakteristika: Žaloba na vydání bezdůvodné obohacení.
Označení navrhovatelů: R. H.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Společnost GV Reality, s. r. o. (vedlejší účastník), vede množství sporů proti vlastníkům a spoluvlastníkům bytových a nebytových jednotek v obytných domech postavených na jím vlastněných pozemcích, které se nachází v oblasti lokality „Zeleného údolí“ v Praze - Kunraticích. V jednotlivých řízeních se vedlejší účastník domáhá zaplacení finančních částek z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout užíváním jeho pozemků bez právního důvodu, a to jak pozemků, na nichž jsou postaveny předmětné stavby, tak nezastavěných přilehlých pozemků. V identických věcech byla vypracována řada znaleckých posudků, lišících se zejména způsobem výpočtu nájemného za užívání pozemků. Většina sporů je vedena o částky, jejichž výše neumožňuje uplatnit proti rozhodnutí soudu řádný opravný prostředek. Žalobě vedlejšího účastníka na vydání bezdůvodného obohacení čelil rovněž stěžovatel. Na jejím podkladě Obvodní soud pro Prahu 4 uložil stěžovateli povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi částku 4 725,92 Kč s úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení ve výši 8 296,36 Kč.
K věci samé stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obvodní soud při výpočtu úhrady za užívání pozemků nezohlednil skutečnost, že pozemky jsou zastavěny stavbami cizích vlastníků, čímž se dostal do rozporu s několika pravomocnými zamítavými rozhodnutími jiných senátů Obvodního soudu pro Prahu 4 i jiných okresních soudů ohledně žalob vedlejšího účastníka a rovněž do rozporu s příslušnou judikaturou Nejvyššího soudu. Svým postupem dle názoru stěžovatele obvodní soud narušil princip legitimního očekávání a předvídatelnosti rozhodnutí. Kritice stěžovatel podrobil dále výrok napadeného rozhodnutí o nákladech řízení, kterým byla vedlejšímu účastníkovi přiznána náhrada nákladů řízení. Podle stěžovatele došlo k nepřípustně zjednodušené a mechanické aplikaci norem upravujících principy přiznávání nákladů řízení, přičemž obvodní soud se neodůvodněně odmítl zabývat argumentací a předloženými důkazy stěžovatele dokládajícími neúčelnost předmětného právního zastoupení. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudku obvodního soudu, neboť se domnívá, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 96 Ústavy České republiky.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 22.05.2018 15:00 do: 22.05.2018 15:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1676/17
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2017, č. j. 12 Co 499/2016-122
Stručná charakteristika: Právo na spravedlivý proces - čl. 36 Listiny Odpovědnost státu za nezákonné procesní rozhodnutí
Označení navrhovatelů: J. K. a L. E. K.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí správního orgánu, jímž jim nebylo umožněno pojmenovat svého nezletilého syna dle svého přání a v období od jeho narození v září 2012 do 2. 6. 2015, měl tento v rodném listě zapsáno "nezjištěno K.". Výše újmy, jíž se každý ze stěžovatelů domáhal, činila 50.000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 7 dospěl k závěru, že jejich nárok je částečně důvodný, když ve výroku I. stanovil, že žalovaný (Ministerstvo vnitra ČR) je povinen zaplatit stěžovateli částku 15.000 Kč, co do částky 35.000 Kč soud žalobu zamítl. K totožným závěrům dospěl nalézací soud i v případě stěžovatelky, o čemž rozhodl výrokem II. Z odůvodnění rozsudku se pak podává, že pokud bylo pravomocné rozhodnutí zrušeno či změněno pro svoji nezákonnost, je nutno vycházet z ustanovení § 8 zákona č. 82/1998 Sb. a takové rozhodnutí považovat za nezákonné. Soud dovodil, že v tomto smyslu není rozhodné, zda důvodem pro zrušení rozhodnutí ze strany kasačního soudu byly vady "procesní" či "hmotněprávní". K odvolání účastníků řízení Městský soud v Praze změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v tom smyslu, že jej zamítl. Podle odvolacího soudu nebyla v projednávaném případě splněna podmínka existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 5 písm. a) a § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Pro daný případ považoval městský soud za podstatné, že rozhodnutí Městského úřadu Vrchlabí ze dne 14. 1. 2013 ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 7. 3. 2013 nebylo rozhodnutím ve věci samé, ale rozhodnutím procesní povahy. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla podle odvolacího soudu pouze napravena vada správního řízení, které navíc následně vyústilo ve vyhovění žádosti žalobců a zapsání jimi zvoleného křestního jména do knihy narození matričního úřadu.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, podle něhož nebyla v jejich věci splněna podmínka existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 5 písm. a) a § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Namítají, že zákon neobsahuje žádný negativní výčet dotčených rozhodnutí, tedy se vztahuje na jakýkoliv akt aplikace práva, včetně rozhodnutí procesního charakteru vydávaných v průběhu řízení, o čemž svědčí i důvodová zpráva k zákonu, hovořící o tom, že je lhostejno, zda jde o výrok ve věci samé, či zda jde o nezákonné rozhodnutí procesní povahy, jímž byla způsobena škoda. Stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají zrušení rozsudku městského soudu, neboť se domnívají, že jím bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 22.05.2018 15:00 do: 22.05.2018 15:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1191/17
Jednací místnost: Místnost 6/1
Soudce zpravodaj: JUDr. Ing. Jiří Zemánek CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. února 2017 č. j. 27 Co 463/2016-1776
Stručná charakteristika: Porušení ústavně zaručeného práva
Označení navrhovatelů: JUDr. S. S., a nezletilá S. R., zastoupená opatrovníkem Městským úřadem Beroun, obě zastoupeny JUDr. Yvetou Janákovou, advokátkou
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Okresní soud v Berouně svěřil nezletilou na dobu před i po rozvodu rodičů do výchovy matky (stěžovatelka 1) a otci uložil povinnost přispívat na její výživu částkou 7 000 Kč měsíčně; dále upravil styk otce s nezletilou (stěžovatelka 2) každou sobotu a neděli od 09:00 hodin do 18:00 hodin, každý sudý týden v kalendářním roce v úterý a ve čtvrtek od 15:00 hodin do 18:00 hodin a dále dne 25. 12. v každém roce od 9:00 hodin do 18:00 hodin, s tím, že otec nezletilou vždy vyzvedne v bydlišti matky, kam ji také po styku odevzdá. Dalším rozsudkem okresního soudu byl sice zamítnut návrh otce na svěření nezletilé do střídavé péče, nicméně byl rozšířen styk otce s nezletilou, který je oprávněn stýkat se s ní dále nad rámec původního rozsudku každý pátek v době od 15:00 hodin do 19:00 hodin, kdy ji vyzvedne v bydlišti matky a po skončení styku ji zde odevzdá zpět a výživné stanovené otci pro nezletilou bylo zvýšeno na částku 9 000 Kč měsíčně. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze bylo k odvolání otce rozhodnutí Okresního soudu v Berouně změněno tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou v každém lichém týdnu v kalendářním roce vždy od soboty od 8:00 hodin do neděle 18:00 hodin, v každém sudém týdnu v kalendářním roce v úterý a ve čtvrtek od 14:00 hodin do 18:00 hodin, v každém sudém kalendářním roce o jarních prázdninách od pátku předcházejícího prvému dni těchto prázdnin od 18:00 hodin do neděle, jíž tyto prázdniny končí do 18:00 hodin, v každém kalendářním roce po dobu jednoho týdne v červenci vždy od třetí červencové soboty od 9:00 hodin do soboty za týden do 18:00 hodin a po dobu dvou týdnů v srpnu vždy od druhé srpnové soboty od 9:00 hodin do pátku za dva týdny do 18:00 hodin, v každém sudém kalendářním roce o vánočních svátcích od 24. prosince od 9:00 hodin do 25. prosince do 18:00 hodin a v každém lichém kalendářním roce vždy 25. prosince od 18:00 hodin do 2. ledna následujícího kalendářního roku do 18:00 hodin.
Stěžovatelky tvrdí, že krajský soud v jejich věci vybočil při svém rozhodování z ústavněprávního rámce, neboť v odvolacím řízení porušil hmotněprávní a procesní předpisy takovým způsobem, že své rozhodnutí zatížil deficitem spočívajícím jednak v nedostatku řádného odůvodnění a jednak v libovůli při hodnocení důkazů a následné aplikaci hmotného a procesního práva. Krajský soud dle stěžovatelek pouze odkázal na znění § 909 občanského zákoníku, týkající se změny poměrů, s tím, že jsou dány důvody pro změnu rozsahu styku otce s nezletilou, ovšem nikoliv pouze v rozsahu styku učiněném okresním soudem, ale v rozsahu odpovídajícímu běžné úpravě styku, včetně styků o prázdninách a svátcích. Stěžovatelky v této souvislosti vznášejí námitku, že ani jeden ze soudů nezdůvodnil, v čem spočívá zásadní změna poměrů podle § 909 občanského zákoníku a § 475 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 22.05.2018 15:30 do: 22.05.2018 16:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1206/15
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2011 č. j. 28 Cdo 1892/2011-323 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. ledna 2011 č. j. 20 Co 319/2009-300
Stručná charakteristika: Navrácení majetku, restituce
Označení navrhovatelů: MUDr. Z. P., zast. JUDr. MgA. Michalem Šalomounem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Právní předchůdce stěžovatele, který zemřel v červenci 2011, podal již dne 13. 11. 1992 návrh na zahájení řízení o povinnosti uzavřít s žalovanými prof. MUDr. V. K. a J. K. dohodu o vydání ideální části 9/10 předmětných nemovitostí. Domáhal se nahrazení projevu vůle žalovaných v dohodě tak, že vydávající uznávají, že jako původní vlastník nemovitostí tyto nemovitosti pozbyl v důsledku vysloveného trestu propadnutí majetku, a to rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 10. 1974 a byl následně rehabilitován usnesením téhož soudu ze dne 19. 11. 1990. Označené nemovitosti pozbyl způsobem spadajícím pod ust. § 2 odst. 1 písm. c) a § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Vydávající rovněž měli v dohodě uznat, že tyto nemovitosti nabyli smlouvou ze dne 25. 8. 1975 registrovanou Státním notářstvím Brno-město a dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemku z téhož dne, a to v rozporu s tehdy platnými předpisy. Dále se stěžovatel domáhal, aby vydávající vydali ze svého bezpodílového spoluvlastnictví ideální podíl 9/10 předmětných nemovitostí.
Poté, co byla předchozí rozhodnutí obecných soudů ve věci zrušena nálezem Ústavního soudu III. ÚS 620/02, rozhodl Městský soud v Brně tak, že žalovaní prof. V. K. a J. K. jsou povinni společně a nerozdílně vydat žalobci id. 9/10 blíže specifikovaných nemovitostí do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Návrh žalobce, aby mu byl tyto nemovitosti povinen vydat žalovaný P. N. byl zamítnut a soud dále rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Brně následně rozhodnutí nalézacího soudu změnil, nicméně na základě podaného dovolání byl tento rozsudek Krajského soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu a věc byla opětovně projednávána. Konečně Krajský soud v Brně rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se zamítá návrh žalobce, aby bylo žalovaným 1) a 2) uloženo vydat žalobci společně a nerozdílně id. 9/10 nemovitostí, o které se ve věci jednalo. Krajský soud v Brně v citovaném rozhodnutí nezpochybňoval, že právní předchůdce stěžovatele se stal oprávněnou osobou ve smyslu ust. § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v návaznosti na nález Ústavního soudu, publikovaný pod č. 164/1994 Sb. dne 1. 11. 1994. Odvolací soud však nesdílel závěry soudu prvního stupně, že žalovaní prof. MUDr. V. K. a J. K. byli protiprávně zvýhodněni oproti jiným potenciálním zájemcům o předmětnou nemovitost. Nejvyšší soud poté zamítl stěžovatelovo dovolání a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Tyto rozsudky jsou napadeny nynější ústavní stížností.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že zejména v odvolacím řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo a kterou stěžovatel opakovaně zdůrazňoval.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 22.05.2018 15:30 do: 22.05.2018 16:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 610/18
Jednací místnost: Místnost 6/1
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Josef Fiala CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2017 č. j. 25 Cdo 3204/2017-949
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: J. B., nezl. N. B.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelé se domáhali náhrady škody v souvislosti s poškozením zdraví stěžovatelky při porodu v prosinci 2003 ve zdravotnickém zařízení Krajská zdravotní, a. s. (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice). Stěžovatelka přitom uplatnila nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, její rodiče uplatnili nárok na náhradu nákladů spojených s léčením a dále na náhradu ušlé mzdy a na náhradu nákladů spojených s léčením ve formě poskytování osobní péče a renty. Okresní soud v Ústí nad Labem řízení co do částky 68 928 Kč zastavil, uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit rodičům částku 26 001 Kč, žalobu rodičů co do částky 659 116,50 Kč zamítl, uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit otci (v řízení o ústavní stížnosti stěžovatel) částku 55 738 Kč a zamítl žalobu stěžovatele co do částky 1 079 424 Kč. K odvolání stěžovatelů a vedlejší účastnice na straně žalované (obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s.) Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek okresního soudu potvrdil v napadené části ve vztahu ke stěžovateli a odmítl odvolání stěžovatelky, její matky i obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s. Krajský soud zejména odmítl námitku stěžovatelů, že i sama stěžovatelka uplatnila sporný nárok na náhradu nákladů péče, neboť tento nárok podle krajského soudu uplatnil pouze stěžovatel. Proto krajský soud potvrdil zamítavý výrok vůči stěžovateli, neboť ten nebyl podle jeho názoru aktivně věcně legitimován k uplatnění nároku na náhradu osobní péče o poškozenou stěžovatelku. Následné dovolání stěžovatelky a stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Ve svém rozhodnutí pak Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 870/14 ze dne 24. 8. 2015 Ústavní soud přiznal aktivní legitimaci také osobám, které poskytují osobní péči poškozeným, tento jeho závěr byl ale následně revidován nálezem sp. zn. I. ÚS 2224/15 ze dne 12. 4. 2016, ve kterém Ústavní soud podle Nejvyššího soudu uvedl, že nemůže dospět k závěru, že nepřiznání aktivní legitimace pečujícím osobám vede bez dalšího k porušení jejich základních práv.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména uvádějí, že považují rozhodnutí Nejvyššího soudu za nespravedlivé s ohledem na princip legitimního očekávání. Stěžovatelé svůj nárok na náhradu nákladů za osobní péči odvozovali od postupně se rozvíjející judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, která nebyla ustálená, a to ani ohledně rozsahu vlastního nároku, ani v otázce aktivní žalobní legitimace. Stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají zrušení usnesení Nejvyššího soudu, neboť mají za to, že jím bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu, právo na ochranu vlastnictví a právo na ochranu zdraví.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 22.05.2018 16:00 do: 22.05.2018 16:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 2502/17
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2017 č. j. 30 Cdo 5342/2016-153, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2016 č. j. 25 Co 135/2016-130 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. prosince 2015 č. j. 19 C 258/2014-86
Stručná charakteristika: Náhrada škody; odpovědnost - orgánů veřejné moci
Označení navrhovatelů: B. K., zast. JUDr. Pavlem Virágem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelka se v kompenzačním řízení domáhala po žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti zaplacení 251 018 Kč s příslušenstvím, z titulu nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobě vyhověl co do částky 91 875 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 159 143 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a České republice -Ministerstvu spravedlnosti uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení 24 684 Kč (výrok III.). Stěžovatelka napadla výrok II. odvoláním. Žalovaná pak napadla odvoláním výrok I. a III. Městský soud v rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil, v zamítavém výroku ve věci samé (výrok II.) co do částky 27 436 Kč s příslušenstvím změnil tak, že uložil žalované povinnost tuto částku stěžovatelce zaplatit, jinak napadený rozsudek ve II. výroku potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, jímž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, napadla stěžovatelka dovoláním. Nejvyšší soud dovodil, že podané dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, a proto ho odmítl.
Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byla porušena její základní práva, především právo na náhradu škody a újmy způsobené nesprávným úředním postupem státu podle 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 22.05.2018 16:30 do: 22.05.2018 17:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 2119/17
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2017 č. j. 30 Cdo 977/2017-151 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2016 č. j. 35 Co 318/2016-130 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. března 2016 č. j. 28 C 246/2014-109
Stručná charakteristika: Náhrada škody; odpovědnost - orgánů veřejné moci
Označení navrhovatelů: P. Š., zast. JUDr. Pavlem Virágem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel se domáhal po žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti zaplacení 251 018 Kč s příslušenstvím z titulu nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze. Obvodní soud žalobu zamítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit náklady řízení. Stěžovatel proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé co do částky 210 265 Kč s příslušenstvím potvrdil a co do částky 40 753 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalované uložil povinnost tuto částku zaplatit. Dále žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Stěžovatel rozsudek odvolacího soudu napadl v celém jeho rozsahu dovoláním. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, neboť stěžovatel řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, odvolání tedy odmítl.
Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod garantovaných ústavním pořádkem České republiky, především do práva na náhradu škody a újmy způsobené nesprávným úředním postupem státu podle 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 23.05.2018 09:00 do: 23.05.2018 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2802/17
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 31. 5. 2017, č. j. 19 Dt 4/2016-67, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 7. 2017, č. j. 4 To 183/2017-78.
Stručná charakteristika: zabezpečovací detence, procesní obrana proti zbavení osobní svobody
Označení navrhovatelů: R. L.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 5. 1. 2009 byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin pohlavního zneužívání. Podle § 242 odst. 1 trestního zákona mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou. Dále mu bylo uloženo ochranné léčení (sexuologické s protialkoholní komponentou). Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku bylo zamítnuto a rozsudek tudíž nabyl právní moci dne 12. 3. 2009. K ochrannému léčení v psychiatrické nemocnici nastoupil stěžovatel v červnu 2014. V září 2015 byl podán psychiatrickou nemocnicí návrh na přeměnu ochranného sexuologického léčení s protialkoholní komponentou na zabezpečovací detenci. Podle tohoto návrhu totiž nemohla léčba – s ohledem na přístup a chování stěžovatele – naplnit svůj účel. Usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. 2. 2016 bylo rozhodnuto tak, že podle ustanovení § 351a odst. 1 trestního řádu a § 99 odst. 5 trestního zákoníku bylo stěžovateli změněno ochranné léčení na zabezpečovací, stížnost stěžovatel proti tomuto usnesení byla Krajským soudem v Ústí nad Labem zamítnuta. Stěžovatel byl pro výkon zabezpečovací detence nejprve v červnu 2016 převezen do Brna a později do Opavy. Proti těmto usnesením brojil stěžovatel ústavní stížností, v níž tvrdil, že uložení zabezpečovací detence bylo naprosto nepřiměřené, zjevně jej poškozovalo a bylo v rozporu nejen s jeho základními právy, ale i se zdravým rozumem. Ústavní soud však tuto stížnost usnesením ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 2206/16, odmítl jako zjevně neopodstatněnou. V rámci periodického přezkumu trvání důvodů zabezpečovací detence bylo usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 31. 5. 2017 rozhodnuto podle ustanovení § 100 odst. 5 trestního zákoníku o tom, že zabezpečovací detence nadále trvá. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 7. 2017 byla následná stížnost stěžovatele zamítnuta.
Stěžovatel v prvé řadě tvrdí, že jeho zbavení osobní svobody formou zabezpečovací detence nebylo řádně odůvodněno a že ani objektivně důvody pro uplatnění této formy zbavení osobní svobody nebyly naplněny. Druhá skupina námitek se vztahuje k tvrzenému porušení zákonem předvídaného postupu při každoročním periodickém přezkumu trvání důvodů zabezpečovací detence. Podle stěžovatele nebyla dodržena dvanáctiměsíční lhůta pro přezkum důvodů dalšího trvání zebezpečovací detence ve smyslu ustanovení § 100 odst. 5 trestního řádu. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá usnesení Okresního soudu v Opavě a Krajského soudu v Ostravě, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva či svobody – konkrétně osobní svoboda ve smyslu čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 4 Listiny a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 23.05.2018 09:30 do: 23.05.2018 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 635/18
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2017 č. j. 7 As 155/2015-160
Stručná charakteristika: lhůty správního přezkumu, zásahová žaloba
Označení navrhovatelů: EUROVIA CS, a. s.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelka dne 9. 3. 2015 podala proti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Navrhovala, aby Krajský soud v Brně uložil Úřadu povinnost ukončit porušování jejích práv spočívající v zadržování a využívání dokumentů získaných při místním šetření u stěžovatelky ze dne 31. 7. 2012. Krajský soud v Brně však usnesením ze dne 1. 6. 2015 č. j. 62 A 42/2015-112 zásahovou žalobu stěžovatelky odmítl pro opožděnost. Podle jeho názoru stěžovatelka ve skutečnosti napadala místní šetření. Stěžovatelka napadla usnesení krajského soudu kasační stížností u Nejvyššího správního soudu. Odmítala závěr, že nezákonným zásahem, proti němuž zásahová žaloba směřovala, bylo místní šetření. Z jejích žalobních tvrzení naopak jasně vyplývalo, že za nezákonný zásah považovala zadržování a využívání dokumentů získaných Úřadem při uvedeném šetření a jejich nevrácení. V žalobě výslovně uváděla, že tento zásah je zásahem trvajícím. Sedmý senát Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne 21. 12. 2015 č. j. 7 As 155/2015-142 postoupil věc podle § 17 s. ř. s. rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Rozšířený senát nesouhlasil, že by popisované jednání od počátku až do současné doby představovalo trvající zásah. Stěžovatelka mohla podat žalobu proti nezákonnému zásahu nejpozději do 30. 9. 2012. To však neučinila. Žalobu podala až dne 9. 3. 2015, tedy dávno po uplynutí objektivní dvouleté lhůty (dne 31. 7. 2014). Takováto žaloba byl podle rozšířeného senátu zjevně opožděná.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že se kvůli sjednocení rozhodovací praxe správních soudů ohledně posuzování přípustnosti zásahových žalob nemohla spolehnout na předchozí rozhodovací praxi některých senátů Nejvyššího správního soudu, podle které pro úsudek o včasnosti zásahové žaloby postačovalo žalobní tvrzení, že tento nezákonný zásah je zásahem trvajícím. Stěžovatelka v návaznosti na tuto judikaturu podala včasnou zásahovou žalobu. Její odmítnutí pro opožděnost je důsledkem formalistického a nesprávného lpění na procesních lhůtách. Rozšířený senát tedy dle stěžovatelky nerespektoval právo na přístup k soudu a upřel stěžovatelce možnost domoci se ochrany ústavně zaručeného práva na soukromí. Stěžovatelka dále namítá, že pokud by měly závěry rozšířeného senátu ohledně běhu lhůt pro podání zásahové žaloby platit v obecné rovině, jejich aplikace na konkrétní případ stěžovatelky je zjevně nesprávná a tvrdí, že její zásahová žaloba ze dne 9. 3. 2015 byla včasná.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 23.05.2018 10:00 do: 23.05.2018 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: I. ÚS 2869/17
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. února 2014 č. j. 42 C 135/2007-338 ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. května 2015 č. j. 42 C 135/2007-389 a doplňujícího usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. července 2015, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2016 č. j. 28 Co 456/2014, 28 Co 35/2016-423 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2017 č. j. 28 Cdo 404/2017-453
Stručná charakteristika: Vady dovolání
Označení navrhovatelů: J. N.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu na vydání náhradních pozemků, eventuálně zaplacení částky 46.813.881,40 Kč, které požaduje stěžovatel jako postupník restituční pohledávky. Již předešlým rozsudkem obvodního soudu byla stěžovateli přiznána částka 86.898,60 Kč jako restituční nárok podle § 28a zákona o půdě v cenách platných ke dni 24. června 1991. Následným rozsudkem byla žaloba co do zbytku zamítnuta. Dle obvodního soudu stěžovateli poskytnutá náhrada měla postačovat, přičemž odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Čadek a ostatní proti České republice č. 31933/08, 60084/08, 6185/09, 46696/09, 52792/09, 53518/09, 10185/10, 42151/10, 3167/11 a 20939/11 ze dne 22. listopadu 2012, dle nějž stát neodpovídá za růst cen pozemků z důvodu tržních sil. Ke stěžovatelovu nároku na náhradu škody obvodní soud shledal, že žalovaná Česká republika – Státní pozemkový úřad nebyla pasivně legitimována a nárok na náhradu škody je promlčen. Stěžovatel i vedlejší účastník hlavní město Praha napadli rozsudek obvodního soudu odvoláním. Městský soud v Praze obě odvolání zamítl a rozsudek obvodního soudu potvrdil. Stěžovatel napadl rozsudky obvodního a městského soudu dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu v tom, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil počátek promlčecí doby pro požadování náhrady škody, jestli započala zrušením registrace stěžovatele jako oprávněného ze strany vedlejší účastnice, nebo až ukončením doby, po kterou bylo možno požadovat převod pozemků dle zákona o půdě. Stěžovatel požadoval mimo jiné, aby se dovolací soud zabýval jím dosud neřešenou otázkou promlčení i aplikovatelnosti závěrů citovaného rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva či závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1135/14 na jeho věc. Usnesením dovolacího soudu bylo řízení o stěžovatelově dovolání podle ustanovení § 104 odst. 1 občanského soudního řádu zčásti zastaveno a podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu bylo dovolání zčásti odmítnuto.
Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutími obecných soudů byla nedostatečně aplikována judikatura dovolacího soudu ve vztahu k rozdělení postupníků restitučních nároků. Taktéž, že nebylo uspokojeno jeho legitimní očekávání na vydání náhradního pozemku, eventuálně finanční náhrady tím, že poskytnutá finanční náhrada nebyla adekvátní. Své tvrzení podpořil nálezem sp. zn. II. ÚS 4139/16 ze dne 18. 7. 2017. Taktéž namítá, že v jeho věci bylo rozhodováno již desetkrát, čímž došlo ke zbytečným průtahům v řízení. Ve vztahu k odmítavému usnesení dovolacího soudu stěžovatel namítá zásah do svého práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 23.05.2018 10:30 do: 23.05.2018 11:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 279/18
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti postupu Okresního soudu Brno - venkov a Městského soudu v Brně, spočívajícím v nezaslání rozsudků Okresního soudu Brno - venkov ze dne 16. 1. 2015 č. j. 3 T 89/2014-396 a Městského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2017 č. j. 3 T 7/2017-96, kterými byl stěžovatel odsouzen, příslušnému soudu Slovenské republiky podle § 315 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních
Stručná charakteristika: Účel výkonu trestu
Označení navrhovatelů: Dr. Z. A. Z.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel, občan Slovenské republiky, byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 42 měsíců, a rozsudkem Městského soudu v Brně k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce čtyř měsíců. Stěžovatel opakovaně žádal soudy a Ministerstvo spravedlnosti o předání k výkonu trestu odnětí svobody do Slovenské republiky. Naposledy zaslal svoji žádost okresnímu soudu 12. 10. 2017, přičemž 3. 1. 2018 mu byl zaslán přípis okresního soudu, dle kterého okresní soud neshledal naplnění podmínek uvedených v § 315 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, přičemž ohledně důvodů ho odkázal na své podání adresované Ministerstvu spravedlnosti ze dne 22. 8. 2017. V tomto podání okresní soud argumentoval, že v případě stěžovatele není naplněna zákonná podmínka, že stěžovatel by měl mít obvyklé bydliště ve Slovenské republice, jelikož stěžovatel žil řadu let v České republice, na území ČR pracoval a je ženatý s občankou ČR (byť bylo zahájeno řízení o rozvodu). Dále tento postup není dle okresního soudu vhodný, jelikož stěžovatel má na území ČR dvě vyživovací povinnosti vůči svým dětem a jsou proti němu v ČR vedena další občanskoprávní a exekuční řízení. V přípise z 3. 1. 2018 k tomuto odůvodnění okresní soud připojil argument ohledně délky výkonu druhého trestu – trest uložený městským soudem je podle okresního soudu příliš krátký na to, aby mohl být uznán, tudíž by předáním stěžovatele k výkonu do Slovenské republiky vedlo ke zmaření realizace výkonu tohoto trestu. Městský soud pak žádosti stěžovatele nevyhověl přípisem z 23. 10. 2017 s odůvodněním, že stěžovateli byl uložen příliš krátký trest, který nenaplňuje podmínku minimálně šesti měsíčního trestu odnětí svobody, aby mohl městský soud sám předat rozsudek k uznání a výkonu; dle názoru městského soudu by tak mohl učinit pouze v případě kladného stanoviska okresního soudu, jelikož v takovém případě by byla fakticky zhojena délka minimálního trestu.
Stěžovatel namítá, že okresní soud vadně interpretoval ustanovení § 315 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a že nezjistil veškeré rozhodující okolnosti pro postup podle tohoto ustanovení. Ve své ústavní stížnosti namítá, že Okresní soud Brno - venkov a Městský soud v Brně neoprávněně odmítly zaslat odsuzující rozsudky do Slovenské republiky za účelem jejich uznání a výkonu podle § 315 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 24.05.2018 10:00 do: 24.05.2018 11:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 14/17
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Musil CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2016 č. j. 25 Cdo 2731/2016-568, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2015 č. j. 44 Co 242/2013-528, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2015 č. j. 25 Cdo 765/2015-483
Stručná charakteristika: občanskoprávní spor o náhradu škody, vedený mezi poškozeným pacientem a poskytovatelem zdravotních služeb; právo na soudní ochranu; důkazní břemeno
Označení navrhovatelů: nezl. M. N., zastoupen zákonnou zástupkyní Radkou Buchvaldkovou, oba zastoupeni JUDr. Viktorem Pakem, advokátem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
V lednu 2009 matka stěžovatele kontaktovala dispečink Zdravotnické záchranné služby Jihomoravského kraje, příspěvkové organizace, s tím, že je ve třicátém týdnu těhotenství a začala silně krvácet. Zdravotnická záchranná služba vyslala do bytu matky stěžovatele vozidlo rychlé lékařské pomoci, přítomná lékařka stav předběžně diagnostikovala jako patologii placenty a rozhodla o převozu matky do Nemocnice Boskovice, s. r. o. Následně dispečink zdravotnické záchranné služby telefonicky kontaktoval gynekologicko-porodnické oddělení nemocnice Boskovice a informoval jej o stavu matky stěžovatele. Osádka vozidla rychlé lékařské pomoci předala matku stěžovatele personálu nemocnice Boskovice, o deset minut později volala sestra gynekologicko-porodnické oddělení nemocnice Boskovice na dispečink zdravotnické záchranné služby a žádala o převoz matky stěžovatele do gynekologicko-porodnické kliniky Fakultní nemocnice Brno s tím, že lékař boskovické nemocnice je u akutní sekce a nikdo jiný tam není. Poté sestra gynekologicko-porodnické oddělení nemocnice Boskovice provedla kardiotokografické vyšetření, avšak záznam o něm se následně ztratil. Následně byl zahájen převoz matky stěžovatele vozidlem rychlé lékařské pomoci zdravotnické záchranné služby do gynekologicko-porodnické kliniky Fakultní nemocnice Brno. O hodinu později se urgentním porodem císařským řezem narodil těžce hypoxický stěžovatel.
Stěžovatel (žalobce) se v srpnu 2010 obrátil na Okresní soud v Blansku se žalobou na náhradu škody na zdraví, resp. na jednorázové odškodnění bolesti a snížení společenského uplatnění, které vyčíslil na částku 198 000 Kč s příslušenstvím. Zaplacení uvedené částky se domáhal jak vůči nemocnici Boskovice (první žalovaná), tak i zdravotnické záchranné službě (druhá žalovaná), s tím, že jejich postup spočívající v neukončení porodu žalobce včas a jeho následný transport do Fakultní nemocnice v Brně byl podstatnou příčinou nepříznivého následku – poškození zdraví žalobce ve smyslu § 444 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. prosince 2013. Soud prvního stupně žalobu zamítl. Žalobce napadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním. Krajský soud v Brně změnil rozsudek soudu prvního stupně a uložil oběma žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 196 080 Kč s příslušenstvím (ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil). Odvolací soud konstatoval, že obě žalované pochybily. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě žalované dovolání. Nejvyšší soud dovolání první žalované odmítl. O dovolání druhé žalované rozhodl dovolací soud tak, že rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Uzavřel, že žalobce neprokázal, že protiprávní jednání první žalované bylo v příčinné souvislosti se škodou na jeho zdraví, resp. že bylo jeho rozhodující příčinou. Odvolací soud uvedl, že jestliže k poškození zdraví žalobce mohlo dojít již před přivezením jeho matky do zařízení první žalované, nelze rozhodnutí druhé žalované o volbě zdravotnického zařízení stavět do příčinné souvislosti se škodou na zdraví žalobce. Z tohoto důvodu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Následné dovolání žalobce dovolací soud usnesením odmítl. Dovolací soud připomenul závěr odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti, v důsledku čehož nelze vyvodit odpovědnost žalovaných za škodu na zdraví žalobce. Z tohoto důvodu se dále nezabýval otázkou, zda první žalovaná může procesně těžit z nedostatků ve vedení zdravotnické dokumentace.
Dle stěžovatele z panující nejistoty ohledně existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním první žalované a vzniklou škodou na zdraví profituje první žalovaná. Ta však daný stav sama vyvolala, pročež jsou závěry dovolacího soudu v rozporu se zásadou, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv na ochranu tělesné a duševní integrity podle článku 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i do práva na spravedlivou náhradu škody za podmínek a postupů stanovených zákonem ve smyslu článku 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.