II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 07.06.2021 09:00 do: 07.06.2021 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1889/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019 č. j. 21 Cdo 60/2018-114, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2017 č. j. 16 Co 612017-81 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 2017 č. j. 85 C 194/2016-49
Stručná charakteristika:  odstoupení zaměstnavatele od konkurenční doložky, soudcovské dotváření práva
Označení navrhovatelů:  eD system, a. s.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka uzavřela s vedlejším účastníkem (dále též „zaměstnanec“) dne 25. 11. 2013 pracovní smlouvu, přičemž ode dne 15. 1. 2014 vedlejší účastník působil u stěžovatelky na pozici generálního ředitele. Obě strany souhlasily, aby se tato pracovní smlouva případně změnila na manažerskou smlouvu, dojde-li k ustanovení vedlejšího účastníka do funkce člena statutárního orgánu stěžovatelky. V průběhu dokazování před obecnými soudy bylo následně zjištěno, že průměrný měsíční výdělek vedlejšího účastníka činil 428 515 Kč. Z pracovní smlouvy rovněž plyne, že strany si v pracovní smlouvě ujednaly tzv. konkurenční doložku, v níž se vedlejší účastník zavázal po dobu šesti měsíců ode dne ukončení pracovního poměru u stěžovatelky zdržet výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti stěžovatelky nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, a to pod sankcí smluvní pokuty. Stěžovatelka se naopak zavázala, že vedlejšímu účastníkovi vyplatí peněžité plnění ve výši ½ průměrného měsíčního výdělku za každý měsíc plnění shora uvedeného závazku nekonkurovat. Nakonec bylo stranami ujednáno, že stěžovatelka (zaměstnavatel) může od konkurenční doložky odstoupit v písemné formě kdykoliv po dobu trvání pracovního poměru, a to i bez udání důvodu.

Dne 16. 2. 2016 podal vedlejší účastník výpověď z pracovního poměru u stěžovatelky s tím, že jeho pracovní poměr skončí 30. 4. 2016. Dne 22. 4. 2016 stěžovatelka písemně odstoupila od konkurenční doložky, aniž by uvedla důvod odstoupení, přičemž toto odstoupení bylo vedlejšímu účastníkovi doručeno dne 26. 4. 2016. Možnost odstoupení bez udání důvodu stěžovatelka dovozovala ze stranami ujednaného znění konkurenční doložky, které tuto možnost výslovně zakotvovalo. Jelikož vedlejší účastník byl přesvědčen, že stěžovatelčino odstoupení je neplatné a obě smluvní strany jsou konkurenční doložkou nadále vázány, podal k okresnímu soudu žalobu na zaplacení částky odpovídající výši peněžitého vyrovnání, které mu za příslušné období dle konkurenční doložky náleží, celkem 428 515 Kč s příslušenstvím. Okresní soud žalobě vyhověl a ústavní stížností napadeným rozsudkem stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 428 515 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a náklady řízení ve výši 107 591 Kč (výrok II.). Odůvodnil to tím, že dle judikatury Nejvyššího soudu je odstoupení zaměstnavatele (stěžovatelky) od konkurenční doložky bez udání důvodu neplatné, a to i tehdy, byla-li tato možnost v konkurenční doložce výslovně sjednána. Dovodil, že možnost zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky bez udání důvodu, event. z příliš široce vymezených důvodů, by byla v rozporu s principem ochrany zaměstnance (vedlejšího účastníka) dle § 1a odst. 1 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). Dle okresního soudu je nutno setrvat na názoru, že zaměstnavatel může v průběhu trvání pracovního poměru dotčeného zaměstnance od konkurenční doložky odstoupit pouze z konkrétně a dostatečně úzce vymezených důvodů, neboť v opačném případě by zaměstnanec mohl být vystaven potenciálnímu zneužívání práva zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky a tudíž poškozován na svých právech.

Krajský soud v Ostravě rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 31 917 Kč (výrok II.). V odůvodnění se přiklonil k názoru Nejvyššího soudu, že řádně vymezený důvod odstoupení je imanentní součástí každého jednostranného odstoupení od právního úkonu, pročež bez udání důvodu nelze pokládat jednostranné odstoupení od konkurenční doložky za perfektní. Dle krajského soudu je rovněž nezbytné zohlednit princip ochrany zaměstnance, který vylučuje, aby byl zvýhodněn zaměstnavatel na úkor zaměstnance. Možnost odstoupení zaměstnavatele od konkurenční doložky bez uvedení důvodu nebo „z kteréhokoliv důvodu“, bez ohledu na to, že tato možnost smluvními stranami výslovně sjednána, by byla takovým zvýhodněním zaměstnavatele na úkor zaměstnance, pročež je nutno kategoricky ji odmítnout. Nejvyšší soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že dovolání stěžovatelky odmítl (výrok I.) a uložil jí povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení ve výši 13 787 Kč (výrok II.). V stručném odůvodnění poukázal na svou předchozí judikaturu, z níž plyne, že zaměstnavatel není v průběhu trvání pracovního poměru zaměstnance oprávněn odstoupit od konkurenční doložky z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu, a to ani tehdy, byla-li tato možnost smluvními stranami v konkurenční doložce sjednána. Zopakoval, že bez uvedení důvodu je odstoupení zaměstnavatele imperfektní; navíc by se jednalo o nepřípustné zvýhodnění zaměstnavatele na úkor zaměstnance.

Stěžovatelka své námitky rozděluje do tří skupin. Podstatou první skupiny námitek je tvrzení, že zaměstnanec nemá a nemůže mít legitimní zájem na trvání konkurenční doložky, neboť se jedná o právní institut, jenž jej omezuje na trhu práce a omezuje jeho základní práva. Podstatou druhé, navazující skupiny námitek je tvrzení, že obecné soudy v napadených rozhodnutích nerespektovaly zásadu autonomie vůle smluvních stran, když dospěly k závěru, že ujednání o možnosti odstoupení stěžovatelky od konkurenční doložky bez udání důvodu je neplatné. Ve třetí skupině námitek se stěžovatelka zamýšlí nad tím, zda lze z právní úpravy dovodit povinnost smluvních stran sjednat si konkrétní důvody, pro které může zaměstnavatel odstoupit od konkurenční doložky.

 

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 08.06.2021 08:30 do: 08.06.2021 09:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 1163/21
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. února 2021 č. j. 50 To 38/2021-171
Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů:  V. Č.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Usnesením Okresního soudu Plzeň-město bylo rozhodnuto, že se u odsouzeného stěžovatele přeměňuje trest obecně prospěšných prací, který mu byl uložen jako náhradní trest usnesením okresního soudu ze dne 12. 10. 2018 ve výměře 200 hodin, na trest odnětí svobody v trvání 200 dnů, když původně mu byl uložen rozsudkem okresního soudu peněžitý trest ve výši 50 000 Kč, a pro případ, že by nebyl zaplacen, náhradní trest odnětí svobody ve výměře tří měsíců. Stížnosti stěžovatele Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovateli bylo usnesení okresního soudu oznámeno jeho doručením dne 15. 1. 2021. Proto připadl poslední den lhůty pro podání stížnosti na den 18. 1. 2021 (pondělí), podal-li však stěžovatel stížnost osobně u okresního soudu až dne 19. 1. 2021, byla podána opožděně, pročež je nutné ji zamítnout.

Stěžovatel v podané ústavní stížnosti uvádí, že posledním dnem lhůty pro její podání bylo pondělí 18. 1. 2021. Tohoto dne se krátce po 15:00 hod. dostavil do budovy okresního soudu, protože hodlal stížnost podat osobně. Příslušníkem justiční stráže mu bylo řečeno, že s ohledem na nouzový stav platí omezený provoz soudu, úřední hodiny již skončily a hodlá-li učinit podání, může k tomu využít box, resp. krabici umístěnou na recepci. Podle stěžovatele je nutno u předmětné stížnosti vycházet z 18. 1. 2021 jako data jejího podání, a nikoli z data 19. 1. 2021, kdy na ni následující den příslušný pracovník podatelny soudu pouze otiskl razítko. Postupem krajského soudu došlo podle názoru stěžovatele k významnému zásahu do jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.06.2021 09:30 do: 09.06.2021 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I.ÚS 2331/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Pavel Rychetský dr. h. c.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2019 č. j. 66 Co 177/2019-53,
Označení navrhovatelů:  Mgr. J. P., zastoupený JUDr. Jaroslavem Šichem, advokátem, sídlem Šlejnická 1759/9, Praha 6 – Dejvice,
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Usnesením Okresního soudu v Ostravě byla v roce 2009 nařízena exekuce rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem k vymožení pohledávky z úvěrové smlouvy a stěžovatel - soudní exekutor - byl následně pověřen jejím provedením. V 2010 vydal stěžovatel vyrozumění o tom, že zcela vymohl pohledávku včetně jejího příslušenství a nákladů exekuce. V říjnu roku 2018 Obvodní soud pro Prahu 2 požádal o zaslání spisu rozhodce s tím, že soud je povinen zkoumat existenci platné rozhodčí doložky v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012. Zároveň vyzval stěžovatele, aby sdělil, zda pro případ zastavení exekuce požaduje její náklady. Stěžovatel soudu sdělil, že exekuce byla plně vymožena a pravomocně ukončena ke dni 31. 8. 2010, přičemž náklady ve výši 51 492 Kč byly určeny v pravomocném příkazu k úhradě nákladů exekuce a také byly povinnými plně uhrazeny. V prosinci 2018 okresní soud usnesením exekuci zastavil a uložil oprávněné Komerční bance, a.s. povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů exekuce ve výši 7 865 Kč (tedy pouze částku stanovenou podle pravidel vztahujících se k odměně určené při zastavení exekuce soudem). Po zhodnocení znění předmětné rozhodčí doložky dospěl soud k závěru, že je neplatná pro netransparentnost výběru rozhodce. Okresní soud v odůvodnění usnesení odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a uzavřel, že exekuce neměla být podle vývoje judikaturních závěrů započatých usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 vůbec vedena a povinní nemohou být zatíženi povinností k úhradě jejích nákladů. Zastavení exekuce podle názoru soudu zavinila oprávněná, která ji vyvolala a vedla na základě rozhodčího nálezu vydaného podle neplatné rozhodčí doložky, a které nic nebránilo po ustálení judikatury ohledně neplatnosti rozhodčích doložek navrhnout zastavení exekuce. Stejného názoru byl rovněž odvolací Krajský soud v Ostravě.

Stěžovatel své ústavní stížnosti zejména namítá, že svého nejlepšího vědomí a svědomí v souladu s tehdejším stavem právního řádu a související judikaturou řádně vymohl celou dlužnou částku včetně nákladů exekuce, za což mu náležela odměna ve výši 39 410 Kč bez DPH, která byla stanovena z vymožené částky. Stěžovatel uvedl, že tuto odměnu nabyl v plném souladu s tehdejšími právními předpisy a rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a nemohl jakkoli očekávat, že mu tento majetek, který řádně nabyl do svého vlastnictví, bude v důsledku nové judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu odebrán rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu více než osm let poté, co majetek řádně nabyl. 

 

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.06.2021 13:00 do: 09.06.2021 14:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 871/21
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2021 č. j. 11 A 135/2020-44
Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů:  Prague, s.r.o.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Pobočný spolek Arnika – Centrum pro podporu občanů (v tomto řízení vedlejší účastník) se správní žalobou ze dne 23. 12. 2020, spojenou s návrhem na přiznání odkladného účinku, domáhal zrušení rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 25. 11. 2020 o zamítnutí odvolání vedlejšího účastníka a dalších osob proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 1 ze dne 17. 4. 2020. Tím bylo na žádost stěžovatelky jako stavebníka rozhodnuto podle § 79 a § 92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, o umístění stavby „Polyfunkční objekt Masaryk Centre 1, včetně připojení na technickou infrastrukturu Praha, Nové Město, ul. Na Florenci“ a dále byla podle § 94 ve spojení s § 79 a § 92 stavebního zákona vydána změna územního rozhodnutí. Ve správní žalobě vedlejší účastník uvedl jako osobu zúčastněnou na řízení podle § 34 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „s. ř. s.“), mimo jiné též stěžovatelku. Podáním ze dne 29. 1. 2021, doručeným téhož dne městskému soudu, stěžovatelka oznámila, že se dozvěděla o probíhajícím soudním řízení, resp. že se považuje za osobu zúčastněnou na řízení podle § 34 s. ř. s. a hodlá uplatňovat práva s tím spojená. Současně požádala městský soud „o zaslání kopie žaloby včetně jejích příloh do datové stránky svého právního zástupce za účelem přípravy podrobného vyjádření“ a z „procesní opatrnosti“ navrhla, aby městský soud „nerozhodoval o případném návrhu … na vydání předběžného opatření nebo přiznání odkladného účinku … do doby jejího vyjádření k žalobě“. Ústavní stížnostní napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze rozhodl o přiznání odkladného účinku správní žaloby vedlejšího účastníka podle § 73 odst. 2 s. ř. s. Rozhodnutí zdůvodnil tak, že stavba může představovat významnou změnu krajiny v lokalitě, pročež je dána podmínka hrozící nenahraditelné újmy nepřiznáním odkladného účinku. Dále uvedl, že „nemá pochyb o tom, že přiznání odkladného účinku zasáhne do práv stavebníka, která na základě vydaného rozhodnutí o umístění stavby nabyl. Je však především na něm, aby tuto újmu specifikoval a alespoň rámcově doložil, tj. aby návrhu na přiznání odkladného účinku nějakým způsobem oponoval. Soud při úvaze o splnění této podmínky vzal proto do úvahy především skutečnost, že přiznání odkladného účinku žalobě neznamená úplné zastavení prací na přípravě předmětné stavby, neboť pochopitelně není na překážku přípravným pracím, koupi stavebních materiálů a podobně…“ Městský soud též zdůraznil, že „určitá časová prodleva, kdy stavebník nebude moci žádat o vydání stavebního povolení, dle názoru soudu nepředstavuje takovou újmu, která by odůvodňovala zamítnutí návrhu, protože případná újma jiných osob je pouze dočasného charakteru, a tak nemůže převážit nad nevratnou újmou hrozící žalobci…“ Před vydáním napadeného usnesení zaslal městský soud správní žalobu vedlejšího účastníka spolu s výzvou k zaslání stanoviska k návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby toliko magistrátu jako žalovanému, který vyjádřil názor, že nejsou splněny zákonné podmínky pro přiznání odkladného účinku správní žaloby. Vyrozumění o probíhajícím řízení ze dne 2. 2. 2021 bylo vyvěšeno na úřední desce městského soudu dne 8. 2. 2021, tj. až po vydání napadeného rozhodnutí ze dne 1. 2. 2021. Kopie žaloby pak byla stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci, doručena do datové schránky prokazatelně až dne 15. 3. 2021, a to spolu s usnesením o přiznání odkladného účinku správní žaloby a stejnopisem vyjádření magistrátu s tím, že případné vyjádření k předmětu řízení lze městskému soudu doručit do 30 dnů ode dne doručení přípisu. Ještě předtím, dne 24. 2. 2021, nahlédla stěžovatelka z vlastní iniciativy do soudního spisu. 

Skutečnost, že o přiznání odkladného účinku je nutno rozhodnout rychle, podle stěžovatelky neznamená, že jí městský soud nemusel dát možnost se k návrhu na přiznání odkladného účinku vyjádřit a doručit jí tento návrh adresně podle § 34 odst. 2 s. ř. s. Poukazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2013 sp. zn. IV. ÚS 4468/12, v němž řešil Ústavní soud totožnou situaci.  

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.06.2021 14:00 do: 09.06.2021 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 3358/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Ing. Jiří Zemánek CSc.
Stručná charakteristika:  námitka promlčení nároku z neplatné spotřebitelské smlouvy
Označení navrhovatelů:  P. K.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Okresní soud v Děčíně uložil stěžovatelce (žalované) povinnost zaplatit obchodní korporaci SVEA Ekonomi Cyprus Ltd  (původně žalobkyni, v tomto řízení vedlejší účastnici) částku ve výši 5 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.); dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Vedlejší účastnice řízení se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaného dne 15. 10. 2018 domáhala zaplacení uvedené částky z titulu vrácení peněz podle smlouvy o zápůjčce uzavřené se stěžovatelkou dne 15. 9. 2015. Stěžovatelka v průběhu soudního řízení ve vyjádření k návrhu vedlejší účastnice řízení na vydání elektronického platebního rozkazu namítla neplatnost smlouvy o zápůjčce podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného a platného do 1. 12. 2016. Okresní soud tuto námitku uznal a z důvodu, že právní předchůdkyně vedlejší účastnice řízení, která smlouvu o zápůjčce sjednávala, nesplnila svoji zákonnou povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti stěžovatelky (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr ), shledal smlouvu o zápůjčce  neplatnou, pročež uplatněný nárok posoudil podle § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jako bezdůvodné obohacení. Stěžovatelka se dále dovolávala promlčení uplatněného nároku, avšak okresní soud tuto námitku posoudil s odkazem na § 6 obč. zák. jako námitku vznesenou v rozporu s dobrými mravy. K tomu uvedl, že odvíjela-li by se promlčecí lhůta od toho, že byla řádně uzavřena smlouva o zápůjčce, z čehož vycházela vedlejší účastnice řízení, byla by žaloba podána včas. Použití § 6 obč. zák. okresní soud odůvodnil tím, že stěžovatelka připustila existenci dluhu, na výzvu k jeho zaplacení ze dne 19. 1. 2018, kterou vedlejší účastnice řízení zaslala stěžovatelce ještě v průběhu promlčecí lhůty, ale nikterak nereagovala, ani neprojevila snahu dluh zaplatit. Okresní soud dále uvedl, že k promlčení došlo pouze v důsledku odlišného právního posouzení uplatněného nároku (tedy, že jde o bezdůvodné obohacení), k němuž dospěl až v průběhu řízení a po provedeném dokazování.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 996/18 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/2S2j8m4 ), z něhož mj. vyplývá, že základním předpokladem legitimní obrany proti námitce promlčení je zejména skutečnost, že účastník dovolávající se rozporu námitky promlčení s dobrými mravy marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil. Je především úkolem věřitele, aby zvolil právně akceptovatelný postup v případě, že dlužník podmínky úvěru poruší. Nelze jí vytýkat, že na první výzvu k zaplacení ze dne 19. 1. 2018 nereagovala, když tato výzva se týkala částky 11 131,15 Kč a nebyla nikterak zdůvodněna. Další (předžalobní) výzva byla datována dnem 19. 9. 2018, tedy již po uplynutí promlčecí lhůty. Stěžovatelka rovněž poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně rozsudek ze dne 23. 1. 2018 sp. zn. 27 Cdo 2826/2017), podle níž se uplatnění námitky promlčení příčí dobrý mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil. Podle stěžovatelky je nepochybné, že promlčení nároku si zavinila vedlejší účastnice řízení čistě sama opožděným podáním žaloby, na čemž stěžovatelka nenese nejmenší vinu.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.06.2021 15:00 do: 09.06.2021 15:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 3877/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  o ústavní stížnosti proti I. a III. výroku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2019 č. j. 32 Cdo 2249/2019-99 a IV. a V. výroku usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. června 2018 č. j. 16 C 156/2017-44
Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu - náklady řízení
Označení navrhovatelů:  ČEPS, a.s.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka, jejímž předmětem podnikání je distribuce elektřiny, se u Obvodního soudu pro Prahu 8 domáhala po obchodní společnosti OTE, a. s (v tomto řízení vedlejší účastnice) jako operátorovi trhu zaplacení částky 45 742 796,81 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že vedlejší účastnice se o uvedenou částku na úkor stěžovatelky bezdůvodně obohatila, neboť v období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 od stěžovatelky vybírala bez právního důvodu část složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů podle § 13 odst. 1 a § 28 odst. 5 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů. Obvodní soud řízení zastavil (I. výrok) a rozhodl o postoupení věci Energetickému regulačnímu úřadu (II. výrok). Dalším výrokem zamítl námitku dříve zahájeného řízení o téže věci vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10, uplatněnou vedlejší účastnicí dne 7. 5. 2018 (III. výrok). Též rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (napadený IV. výrok) a o tom, že po právní moci tohoto usnesení se stěžovatelce vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 016 279,44 Kč (napadený V. výrok). Obvodní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci nejde o spor nebo jinou věc vyplývající z poměrů soukromého práva a že tedy ve věci není dána pravomoc civilních soudů podle § 7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Spory týkající se podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů podle § 52 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb. a podle § 17 odst. 7 písm. d) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), má pravomoc rozhodovat Energetický regulační úřad. Rozhodnutí o nákladech řízení obvodní soud odůvodnil tím, že stěžovatelka podala žalobu za situace, kdy nebyla dána pravomoc civilních soudů k projednání a rozhodnutí věci, čímž zavinila zastavení řízení. O stěžovatelkou zaplaceném soudním poplatku rozhodl podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, když stěžovatelce vrátil soudní poplatek, snížený o 20 %, když k zastavení řízení došlo před prvním jednáním. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze usnesení obvodního soudu změnil tak, že se řízení nezastavuje a věc se nepostupuje Energetickému regulačnímu úřadu. Na rozdíl od obvodního soudu městský soud dospěl k tomu, že byla dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí věci. Nejvyšší soud odkázal na rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 15. 1. 2019 sp. zn. Konf 45/2017, z něhož vyplývá, že pravomoc Energetického regulačního úřadu podle § 52 odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb. rozhodovat spory, jejichž předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na základě tohoto zákona, není omezena jen na případy, kdy jedna ze smluvních stran splnění této povinnosti odmítá, ale dopadá na všechny spory, kdy je rozporována povinnost k peněžitému plnění z titulu smluvního ustanovení sjednaného na základě tohoto zákona. Na závěry vyplývající z tohoto rozhodnutí, které představovalo změnu v judikatuře zvláštního senátu, přitom Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi reagoval; k tomu odkázal na své usnesení ze dne 29. 4. 2019 sp. zn. 23 Cdo 4291/2017, jež se týkalo obdobné věci mezi týmiž účastníky řízení. Skutečnost, že k této změně došlo až následně a že městský soud nemohl vzhledem k časovým souvislostem dost dobře včas postřehnout ani změnu v judikatuře zvláštního senátu, byla nerozhodná. K rozhodnutí obvodního soudu o vrácení části stěžovatelkou uhrazeného soudního poplatku Nejvyšší soud uvedl, že postup podle § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, dle něhož měl být stěžovatelce vrácen soudní poplatek snížený o 20 %, byl správný, obvodní soud nicméně chybně vypočetl konkrétní částku, která měla být stěžovatelce vrácena.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že podáním žaloby k soudu postupovala dle v dané době aktuální judikaturní praxe, která se jednoznačně přikláněla k názoru, že pro rozhodování daného typu sporů jsou příslušné civilní soudy. Došlo-li v mezidobí ke změně této praxe, nemělo to jít stěžovatelce k tíži a měl jí být vrácen uhrazený soudní poplatek v plné výši; rovněž jí neměla být uložena povinnost k náhradě nákladů řízení vedlejší účastnice. K soudy stanovené povinnosti stěžovatelky nahradit vedlejší účastnici náklady nalézacího a dovolacího řízení stěžovatelka namítá, že změna rozhodovací praxe zvláštního senátu byla zcela převratná a nepředvídatelná, a představuje tak mimořádnou okolnost, pro niž je namístě použití § 150 občanského soudního řádu.

 

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 10.06.2021 14:00 do: 10.06.2021 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3516/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2266/2020-221 ze dne 16. 9. 2020, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 439/2019-183 ze dne 9. 1. 2020, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 9 C 82/2015-146 ze dne 3. 4. 2019, usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2118/2020-127 ze dne 2. 12. 2020, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 319/2019-94 ze dne 14. 1. 2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 41 C 131/2018-27 ze dne 20. 11. 2018
Stručná charakteristika:  Náhrada škody vůči státu
Označení navrhovatelů:  Ing. T. C a G. K.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelé uplatnili restituční nárok k pozemkům patřícím původně z poloviny jejich prababičce. Mimo jiné šlo o pět pozemků v k. ú. Horní Počernice, k nimž bylo stěžovatelům postupem podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), přiznáno vlastnické právo o velikosti 1/6 (tj. 1/12 pro každého z nich). Stěžovatelé se dále domáhali zbývajícího vlastnického podílu o velikosti 2/6. O této žádosti rozhodl Státní pozemkový úřad – Krajský pozemkový úřad pro hl. m. Prahu tak, že stěžovatelé nejsou vlastníky dotčeného podílu, neboť ten již byl přiznán dalším oprávněným osobám ve stejném příbuzenském vztahu k původní vlastnici. Mezi těmito osobami byl i M. B., který podle stěžovatelů nebyl oprávněnou osobou ve smyslu zákona o půdě, neboť svůj nárok uplatnil pozdě. Stěžovatelé mají za to, že podíl M. B. měl být rozdělen mezi ostatní oprávněné osoby, čímž by se stěžovatelé stali vlastníky další 1/12 dotčených pozemků (tj. 1/24 pro každého z nich). Rozhodnutí Státního pozemkového úřadu napadli stěžovatelé u soudu žalobou podle části páté občanského soudního řádu a požadovali jeho nahrazení tak, aby se stali vlastníky podílu přiznaného M. B. Rovněž podali žalobu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdější předpisů, v níž se domáhali zaplacení 14 242 683,32 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené rozhodnutím Státního pozemkového úřadu. I přes vyčerpání všech opravných prostředků ani v jednom řízení neuspěli, a proto se v obou případech obrátili na Ústavní soud s ústavní stížností. První ústavní stížnost, směřující proti soudním rozhodnutím z řízení o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, podali stěžovatelé dne 18. 12. 2020. Následně dne 29. 1. 2021 podali druhou ústavní stížnost, směřující proti soudním rozhodnutím z řízení o náhradě škody. Tyto ústavní stížnosti, původně vedené pod sp. zn. II. ÚS 3516/20 a I. ÚS 254/21, spojil Ústavní soud usnesením ze dne 2. 3. 2021 ke společnému řízení pod sp. zn. II. ÚS 3516/20.

Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jejich práva garantovaná čl. 4, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelé jsou především přesvědčeni, že M. B. nebyl oprávněnou osobou podle zákona o půdě, protože svůj restituční nárok uplatnil až po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty. Neměl mu tudíž být přiznán podíl na pozemcích patřících původně prababičce stěžovatelů, který je naopak třeba poměrně rozdělit mezi ostatní oprávněné osoby, včetně stěžovatelů. Stěžovatelé dále nesouhlasí s tím, jak soudy aplikovaly § 21 zákona o půdě. Z tohoto ustanovení nelze podle stěžovatelů dovozovat, že do jejich vlastnictví nemůže přirůst poměrná část podílu M. B., který uplatnil restituční nárok, ale ve skutečnosti nebyl osobou oprávněnou. Ohledně řízení o náhradě škody pak mají za to, že soudy měly nezákonnost rozhodnutí Státního pozemkového úřadu posuzovat materiálně, nikoli lpět na nutnosti jeho změny nebo zrušení.