I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 15.06.2021 14:00 do: 15.06.2021 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 52/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 54 EXE 591/2016 ze dne 26. října 2017 a příkazu soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 5. září 2017 č. j. 203 Ex 3254/16-210
Stručná charakteristika:  Právo vlastnit majetek, nabývání majetku
Označení navrhovatelů:  Ing. S. M.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Soudní exekutor vydal dne 5. 9. 2017 napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce, přičemž se jednalo o druhý příkaz k úhradě nákladů vydaný v exekučním řízení. Nyní napadeným příkazem soudní exekutor konstatoval, že dlužná pohledávka stěžovatele (jakožto povinného), sestává z jistiny v částce 2 131 126 Kč, nákladů nalézacího řízení ve výši 254 258 Kč nákladů odvolacího řízení ve výši 106 560 Kč a příslušenství z jistiny od 19. 10. 2012 do zaplacení. Přikázal pak stěžovateli uhradit náklady oprávněné ve výši 21 127 Kč. Předmětem řízení před obecnými soudy se pak staly především exekutorem požadované zbylé náklady exekuce, které exekutor v tomto příkazu určil částkou ve výši 296 741 Kč. Z hlediska exekučního řízení jako celku tedy byly po stěžovateli požadovány náklady soudního exekutora v plné výši. Stěžovatel s nyní napadeným příkazem nesouhlasil, a proto proti němu podal námitky. V těchto námitkách rozporoval výši odměny nárokované soudním exekutorem, resp. nesouhlasil se způsobem určení odměny soudního exekutora v celkové výši 455 560 Kč. Povinný stěžovatel se domníval, že soudní exekutor nemá nárok na odměnu v plné výši a nevznikl mu nárok na druhou polovinu odměny ve výši 227 780 Kč. Své námitky konkretizoval s odkazem na průběh exekučního řízení, odměna exekutora podle něj nezohledňuje skutečnost, že splnil pohledávku vymáhanou v předmětném exekučním řízení v celkové výši 3 357 776 Kč dobrovolně dne 26. 4. 2016 na základě výzvy k plnění doručené mu společně s vyrozuměním o zahájení exekuce. Na základě této úhrady pak soudní exekutor vydal svůj první příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 28. 4. 2016, jež není napaden touto ústavní stížností. V něm byly požadovány poloviční náklady ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (exekuční tarif). Podle stěžovatele byla již ke dni 28. 4. 2016 pohledávka vymáhaná v předmětné exekuci (včetně příslušenství, nákladů oprávněného a nákladů exekuce) složena na účtu soudního exekutora, a to jako jistota do pravomocného rozhodnutí soudu o návrzích povinného na odklad a na částečné zastavení exekuce. Po pravomocném skončení řízení o návrhu na částečné zastavení exekuce však přesto vydal soudní exekutor svůj druhý, nyní napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce, v němž požadoval doplacení druhé poloviny nákladů. Exekutor námitkám stěžovatele nevyhověl. Obvodní soud pro Prahu 10 posléze přezkoumal napadený příkaz a plně se ztotožnil s posouzením věci ze strany soudního exekutora. Konstatoval, že mezi účastníky bylo nesporné, že ze strany stěžovatele byla dne 26. 4. 2016 dobrovolně uhrazena částka ve výši 3 357 776 Kč. Tuto částku však uhradil jako toliko jistotu do pravomocného rozhodnutí soudu o návrzích povinného na odklad a na částečné zastavení exekuce, nikoliv tedy jako dobrovolné plnění. Uzavřel proto, že pokud povinný stěžovatel po vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce a před uplynutím lhůty podle § 46 odst. 6 exekučního řádu podal návrh na odklad a zastavení exekuce, nárok na poloviční náklady mu nevznikl.

Stěžovatel se domnívá, že na jeho plnění má být hleděno jako na včasné a dobrovolné. Napadený příkaz, který po stěžovateli požaduje doplatit i druhou polovinu nákladů, je podle něj nezákonný. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení obvodního soudu a příkazu soudního exekutora, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 15.06.2021 14:30 do: 15.06.2021 15:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 809/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2018 č. j. 30 Cdo 3872/2018-174 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2018 č. j. 28 Co 270/2016-148
Stručná charakteristika:  Právo na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím
Označení navrhovatelů:  Ing. J. M. a Ing. P. M.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelé se žalobou podanou dne 29. 7. 2014 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhali po státu (vedlejší účastník řízení) zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky územního řízení o umístění stavby rodinného domu, garáže a skleníku ve výši 99 750, Kč s příslušenstvím. Dále se žalobou domáhali zaplacení náhrady škody, která stěžovatelům vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu stavebního úřadu v tomto územním řízení, a to ve výši  83 933 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně žalobě částečně vyhověl, neboť dospěl k závěru, že ze strany stavebního úřadu došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím nejen v nepřiměřené délce správního řízení, ale i v jednotlivých nečinnostech ze strany stavebního úřadu a nerespektování závazného právního názoru odvolacího správního orgánu. Na případ stěžovatelů soud aplikoval stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. S ohledem na tyto závěry přiznal stěžovatelům právo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 30 000 Kč každému ze stěžovatelů a dále společně a nerozdílně náhradu škody ve výši 52 173 Kč, která stěžovatelům vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu stavebního úřadu. Proti tomuto rozhodnutí podal vedlejší účastník odvolání k Městskému soudu v Praze. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že na územní řízení se neaplikuje výše citované stanovisko Nejvyššího soudu a z tohoto důvodu změnil rozhodnutí tak, že se žaloba zamítá. Stěžovatelé následně podali dovolání, na základně kterého Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud poté vydal rozsudek, kterým konstatoval, že došlo k porušení práva stěžovatelů na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě a ve zbývající části žalobu zamítl. Způsobenou nemajetkovou škodu shledal soud jako nepatrnou a samotné konstatování porušení práva se mu jevilo jako dostačující řešení. Stěžovatelé proti tomuto rozsudku podali dovolání, a to v souladu s poučením obsaženým v rozsudku odvolacího soudu: „Účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni...“ Dovolací soud však rozhodl usnesením, kterým dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné s tím, že v daném případě bylo rozhodnuto o peněžitých plněních nepřevyšujících 50 000 Kč. Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud rozhodoval jednak o přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou újmu pro každého ze stěžovatelů ve výši 30 000 Kč s příslušenstvím, jednak o nárocích na náhradu škody v celkové výši 52 173 Kč s příslušenstvím, které se skládá z několika dílčích částek (ve výši 1 000 Kč za správní poplatky, ve výši 500 Kč za žádost o připojení ke komunikaci, ve výši 400 Kč za výpisy z katastru nemovitostí, ve výši 2 856 Kč za zpracování podkladů pro územní řízení, ve výši 2 500 Kč za měření radonu, ve výši 110 Kč za vyjádření vlastníka sítí, ve výši 36 492 Kč za rozpracovanou projektovou dokumentaci, ve výši 87 Kč za poštovné a ve výši 8 228 Kč za odměnu advokáta) Své rozhodnutí pak opřel o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003 sp. zn. 32 Cdo 747/2002 a sp. zn. 30 Cdo 3157/2009 a v rámci odůvodnění mimo jiné uvedl, že soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem.

Stěžovatelé považují závěry obecných soudů za nesprávné a neústavní. Stěžovatelé zejména uvádí, že nerozumí tomu, proč při prvním dovolacím řízení bylo jejich dovolání přípustné a v druhém, zcela totožném, bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost. Zcela odlišný postup Nejvyššího soudu nebyl nijak zdůvodněn. Legitimní očekávání stěžovatelů proto nebylo naplněno, když se Nejvyšší soud bez odůvodnění odchýlil od očekávaného výkladu práva. Dále stěžovatelé protestují proti tomu, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kdy Nejvyšší soud České republiky spolu s Evropským soudem pro lidská práva dlouhodobě judikuje, že pouhé konstatování porušení práva je možné jako kompenzaci využít pouze ve výjimečných případech, který takový postup vyžadují.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 16.06.2021 09:00 do: 16.06.2021 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 348/21
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti zásahu Městského soudu v Praze spočívajícímu v jeho postupu při veřejném zasedání dne 9. 12. 2020 v řízení vedeném pod sp. zn. Nt 903/2018.
Stručná charakteristika:  právo na přístup k soudu
Označení navrhovatelů:  Mgr. Š. K.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Na základě příkazu Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 6. 2018 byla ve dnech 28. 6. - 29. 6. 2018 provedena prohlídka jiných prostor a pozemků podle ustanovení § 83 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), a to konkrétně kancelářských prostor advokátní kanceláře, jež ve své advokátní praxi využívá rovněž stěžovatelka. Během této prohlídky byly nalezeny a zajištěny listiny sepsané v protokolu o provedení prohlídky. S ohledem na stanovisko zástupce České advokátní komory (dále jen „ČAK“), jenž odepřel udělit souhlas k seznámení se s obsahem zajišťovaných listin (vedle tištěných písemností, tj. stopy č. 6 - č. 8, se jednalo zejména o jiné nosiče informací, elektronická data získaná z disku uvedené advokátní kanceláře a zajištěných počítačů, tj. stopy č. 1 - č. 5), byl na základě podnětu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 13. 7. 2018 podán soudcem obvodního soudu u městského soudu návrh na vydání rozhodnutí o nahrazení souhlasu zástupce ČAK k seznámení se s obsahem shora uvedených listin podle ustanovení § 85b odst. 3 trestního řádu. U Městského soudu v Praze se následně dne 9. 12. 2020 konalo veřejné zasedání, jehož předmětem bylo řízení o výše zmíněném návrhu, proti němuž nyní stěžovatelka brojí ústavní stížností.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje na údajné logické nesprávnosti a nesrovnalosti v protokolu o provedení prohlídky. Z protokolu např. není dle jejího názoru zřejmé, v který konkrétní okamžik byly zajištěny jednotlivé stopy, resp. není zřejmé, v který konkrétní časový okamžik u jednotlivých zajištěných stop zástupce ČAK odepřel svůj souhlas k seznámení se s obsahem zajištěných listin.  Dále zpochybňuje postup městského soudu při samotném veřejném zasedání. Poukazuje na pořízený audiozáznam tohoto zasedání, z něhož je dle jejího názoru patrné, že předseda senátu nahradil souhlas zástupce ČAK ve vztahu k předmětným listinným (tištěným) důkazům, současně ale zamítl návrh na nahrazení souhlasu zástupce ČAK k vydání data serveru a jiných elektronických médií. Upřesňuje, že takto vyhlášené rozhodnutí vedlo k následné polemice mezi státním zástupcem a předsedou senátu v otázce, zda mají být předmětná elektronická média vrácena či nikoliv, v jejímž závěru státní zástupce přesvědčil předsedu senátu, aby mu poskytl lhůtu sedmi dnů pro sdělení návrhu, jak postupovat ve vztahu k elektronickým médiím. Stěžovatelka v uvedeném postupu spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces.