IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 07.07.2020 09:00 do: 07.07.2020 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 682/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: Prof. JUDr. Pavel Šámal Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2019 č. j. 23 Co 403/2019-185 a s ní spojený návrh na zrušení § 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
Stručná charakteristika:  náhrada nákladů řízení, restituce, právo na soudní ochranu, vlastnické právo
Označení navrhovatelů:  Ing. J. A., zastoupen advokátem JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel je oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a od roku 1991 usiluje u vedlejší účastnice České republiky – Státního pozemkového úřadu (resp. jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu České republiky) o uspokojení svého restitučního nároku. Jeho nároky byly uznány rozhodnutími z let 2002, 2003 a 2009, na jejichž základě mu vznikl nárok na vydání náhradních pozemků. Protože část jeho nároku nebyla uspokojena, podal dne 13. 3. 2012 k Obvodnímu soudu pro Prahu 10 proti vedlejší účastnici žalobu, jíž se domáhal nahrazení projevu vůle uzavřít s ním dohodu o převodu několika pozemků, vč. blíže specifikovaného pozemku v katastrálním území Modřany (dále jen „předmětný pozemek“; pozn. o vydání tohoto pozemku požádal u Pozemkového fondu České republiky již v roce 2004). Žaloba v části týkající se předmětného pozemku byla vyloučena k samostatnému řízení a dne 16. 7. 2013 postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 362/2013 (dále jen „hlavní řízení“). Vedlejší účastnice podáním ze dne 4. 2. 2014 v hlavním řízení upozornila na dvě probíhající soudní řízení vedená u obvodního soudu, jejímž předmětem je vydání předmětného pozemku jiným oprávněným osobám. V jednom z řízení byl dne 19. 8. 2013 vydán nepravomocný rozsudek, kterým byl nahrazen projev vůle vedlejší účastnice k vydání předmětného pozemku. Dne 30. 5. 2014 podal stěžovatel žalobu z tzv. hlavní intervence podle § 91a občanského soudního řádu proti účastníkům jednoho z uvedených soudních řízení a dne 10. 7. 2014 stěžovatel navrhl, aby obvodní soud spojil uvedené řízení s hlavním řízením. Obvodní soud dne 18. 9. 2014 řízení nespojil, avšak hlavní řízení přerušil do pravomocného skončení uvedeného řízení. Dne 6. 4. 2016 obvodní soud spojil dvě jiná probíhající řízení, jejichž předmětem bylo mj. nahrazení vůle o převodu předmětného pozemku, pod sp. zn. 40 C 33/2008 (dále jen „vedlejší řízení“). V tomto řízení obvodní soud rozsudkem ze dne 22. 1. 2018 zavázal vedlejší účastnici, aby se stěžovatelem uzavřela dohodu o převodu předmětného pozemku a uložil jí, aby mu zaplatila 41 503 Kč jako náhradu nákladů vedlejšího řízení. Obvodní soud v uvedeném rozsudku upozornil na liknavý a svévolný postup vedlejší účastnice při uspokojování nároků v dané věci. Uvedený rozsudek potvrdil Městský soud v Praze a podané dovolání vedlejší účastnice proti tomuto rozsudku Nejvyšší soud odmítl.

Obvodní soud dne 11. 9. 2019 rozhodl, že se v hlavním řízení pokračuje. Stěžovatel dne 26. 9. 2019 jako první úkon v hlavním řízení po jeho pokračování vzal žalobu zpět a navrhl, aby soud uložil vedlejší účastnici uhradit stěžovateli náhradu nákladů řízení. Obvodní soud usnesením hlavní řízení zastavil a za použití § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. přikázal vedlejší účastnici nahradit stěžovateli náklady ve výši 123 674 Kč. Proti uvedenému usnesení podala vedlejší účastnice odvolání. Městský soud ústavní stížností napadeným usnesením změnil výrok usnesení obvodního soudu o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků hlavního řízení nemá právo na jejich náhradu. Potvrdil sice zpětvzetí žaloby jako důvod zastavení řízení, avšak pro použití § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. podle něj podmínky splněny nebyly. Pojem „chování žalovaného“ nelze vykládat tak široce, aby za ně bylo považováno vynucení vůle v jiném, paralelně vedeném řízení. Městský soud uvedl, že je namístě použít § 146 odst. 2 větu první o. s. ř. a právo na náhradu nákladů řízení přiznat vedlejší účastnici, neboť stěžovatel zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Protože jí však jako organizační složce státu zastoupené advokátem nevznikly žádné účelně vynaložené náklady, městský soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal.

Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že nemá nárok na náhradu nákladů hlavního řízení. Dále poukazuje na to, že nebýt závěru, že vedlejší účastnice neměla žádné účelně vynaložené náklady, byl by to právě stěžovatel, kdo hradí náklady hlavního řízení. Upozorňuje, že podání žaloby z tzv. hlavní intervence bylo nutné, neboť by jinak hrozilo, že se uspokojení svého restitučního nároku nedomůže. Důvodnost jeho práva nakonec potvrdil obvodní soud ve vedlejším řízení. Městský soud vyložil „podústavní“ právo příliš restriktivním a formalistickým způsobem, který vede k porušení shora uvedených práv stěžovatele.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 08.07.2020 13:00 do: 08.07.2020 13:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 186/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Milada Tomková
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti výrokům II a III rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 62/2018-643 ze dne 24. 10. 2019
Stručná charakteristika:  náhrada nákladů řízení - zrušení podílového spoluvlastnictví
Označení navrhovatelů:  M. B., zast. JUDr. Jiřím Stránským, advokátem, sídlem Praha 9
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka (v řízení před obecnými soudy v postavení žalované) s vedlejšími účastníky (v řízení před obecnými soudy v postavení žalobců) spoluvlastnila blíže specifikovaný pozemek v Mělníku. Jelikož se spoluvlastníci nedokázali shodnout na využití pozemku ani na podrobnostech zrušení podílového spoluvlastnictví, podali vedlejší účastníci žalobu k Okresnímu soudu v Mělníku, kterou se domáhali zrušení spoluvlastnictví, přičemž zároveň navrhli způsob, jakým by měl být pozemek rozdělen. V průběhu řízení před nalézacím soudem vedlejší účastníci svůj návrh na způsob rozdělení upravili tak, aby odpovídal vypracovanému geometrickému plánu. Okresní soud v Mělníku žalobě vyhověl a spoluvlastnictví vypořádal způsobem (nově) navrhovaným vedlejšími účastníky. Zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jelikož šlo o řízení, ve kterém údajně nelze ani při vyhovění žalobě hovořit o neúspěchu žalované ve věci, přičemž soud se ani neztotožnil se způsobem vypořádání spoluvlastnictví, který vedlejší účastníci původně navrhovali. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž nesouhlasila se způsobem vypořádání spoluvlastnictví. Nadto namítala, že soud měl náhradu nákladů řízení přiznat jí, jelikož nezavdala důvod pro podání žaloby. Krajský soud v Praze prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že samotný způsob rozdělení spoluvlastnictví zvolený okresním soudem převzal, rozhodl však zároveň, že jsou vedlejší účastníci povinni zaplatit stěžovatelce na vypořádání 65 000 Kč. Ústavní stížností napadenými výroky krajský soud rozhodl o nákladech řízení tak, že je stěžovatelka povinna zaplatit vedlejším účastníkům 378 880 Kč na nákladech řízení před soudem prvního stupně a 147 360 Kč na nákladech odvolacího řízení a dále České republice náklady státu ve výši 59 610 Kč. Výroky o nákladech krajský soud odůvodnil tím, že i v řízení o vypořádání spoluvlastnictví se rozhoduje o nákladech dle úspěchu ve věci. Úspěšní byli dle odvolacího soudu vedlejší účastníci, kteří v průběhu řízení navrhli způsob rozdělení, který přijal nalézací soud.

V ústavní stížnosti stěžovatelka mj. namítá, že rozhodnutí krajského soudu o nákladech bylo v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 572/19 ze dne 12. 12. 2019. V něm Ústavní soud konstatoval, že řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje tzv. iudicium duplex, kdy obě strany mají postavení žalobce i žalovaného a soudy by měly rozhodovat o nákladech tak, že si každý z účastníků ponese své náklady sám. I při formálním použití zásady úspěchu ve věci nadto dle stěžovatelky rozhodnutí odvolacího soudu neodpovídalo procesní situaci, neboť všichni účastníci navrhovali zrušení spoluvlastnictví a žádný nenavrhoval rozdělení způsobem, jaký byl nakonec zvolen.