III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 12.07.2022 09:00 do: 12.07.2022 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2373/21
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost směřující proti jinému zásahu Nejvyššího soudu
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: Ing. M. V., zastoupen advokátem Mgr. Ladislavem Drhou
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal po žalované (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice) zaplacení částky 154.613 Kč s příslušenstvím. Šlo o prostředky, které měla vedlejší účastnice zaplatit za právní služby obecného zmocněnce. Ten pohledávku postoupil stěžovateli. V řízení dvakrát rozhodoval nalézací a odvolací soud, stěžovatel u nich nakonec se svým nárokem neuspěl. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dne 14. 2. 2020 prostřednictvím svého právního zástupce dovolání. Nejvyššímu soudu bylo doručeno v elektronické podobě prostřednictvím datové schránky právnické osoby. Dne 15. 4. 2020 byl stěžovatel informován, že jeho věc byla v souladu s „Pravidly pro přidělování“ přidělena senátu č. 28, dne 12. 5. 2020 poté stěžovateli Nejvyšší soud sdělil, že po přezkoumání obsahu dovolání došlo ke změně zákonného soudce a věc bude řešit senát č. 33. Dne 29. 6. 2021 zaslal Nejvyšší soud advokátovi stěžovatele vyrozumění, ve kterém mu sdělil již výše uvedenou skutečnost, totiž že dovolání bylo podáno z datové schránky právnické osoby, přičemž podání nebylo opatřeno elektronickým podpisem podatele a neuplatní se ani fikce podpisu, neboť nejde o podání učiněné držitelem datové schránky, z níž bylo odesláno. Uvedené proto brání tomu, aby o podaném dovolání mohl Nejvyšší soud jednat a rozhodnout. Jelikož podání nebylo do tří dnů doplněno předložením jeho originálu či písemným podáním, soud k němu nepřihlíží (Nejvyšší soud k tomu odkázal na stanovisko pléna ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015; veškerá judikatura tohoto soudu je dostupná na www.nsoud.cz). Protože v daném případě procesní úprava nepočítá s vydáním rozhodnutí, Nejvyšší soud pro svůj postup použil právě formu vyrozumění.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že Nejvyšší soud svým postupem porušil jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť je mu odpíráno právo na projednání jeho věci nezávislým a nestranným soudem. Podle stěžovatele byly bezezbytku naplněny zákonné požadavky obsažené v § 24 odst. 1 a § 42 občanského soudního řádu a neexistuje jediný racionální důvod, proč by podání učiněné advokátem prostřednictvím datové schránky jeho advokátní kanceláře, v níž je (jediným) společníkem, mělo být považováno za neplatné. Advokátní kancelář je v tomto případě pouhým „nástrojem“ advokáta a přístup Nejvyššího soudu lze označit za přepjatý formalismus.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 12.07.2022 13:30 do: 12.07.2022 14:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3257/21
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Milada Tomková
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2021 č. j. 24 Cdo 1826/2021-758 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. dubna 2021 č. j. 29 Co 261/2018-652, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti
Stručná charakteristika: Čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a zásada zákazu překvapivého rozhodnutí
Označení navrhovatelů: a) J. T. a b) D. T., oba zast. Mgr. Radomilem Kožuským, advokátem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelé v září 2016 s doplněním v lednu 2017 žádali Českou republiku – Státní pozemkový úřad /vedlejší účastnici řízení 1)/ o převod pozemku v k.ú. Janov nad Nisou ve výměře 761 m2 (dále také „Původní pozemek“). V této souvislosti ji upozornili na své předkupní právo k Původnímu pozemku. Vedlejší účastnice 1) nicméně v listopadu 2016 uzavřela nájemní smlouvu na dobu neurčitou s vedlejším účastníkem 2) k Původnímu pozemku a v dubnu 2017 Původní pozemek rozdělila na dva pozemky ve výměře 728 m2 (dále také „Velký oddělený pozemek“) a 33 m2 (dále také „Malý oddělený pozemek“). V červenci 2017 vedlejší účastnice 1) uzavřela kupní smlouvu o převodu Velkého odděleného pozemku ve prospěch vedlejšího účastníka řízení 2). V srpnu 2017 stěžovatelé uplatnili u vedlejší účastnice 1) předkupní právo k Původnímu pozemku. Posléze podali žalobu, jíž se domáhali určení, že Původní pozemek před rozdělením je ve vlastnictví vedlejší účastnice řízení 1). Okresní soud v Jablonci nad Nisou dospěl v rozsudku ze dne 19. 7. 2018 k závěru, že tato kupní smlouva je neplatná pro rozpor s § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále také „zákon o SPÚ“), a žalobě vyhověl. Shledal existenci naléhavého právního zájmu stěžovatelů na navrhovaném určení, neboť jde z jejich pohledu o legitimní způsob k ochraně jejich předkupního práva za situace, kdy jeho realizace by jinak byla ohrožena. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudek okresního soudu potvrdil, kupní smlouvu shledal neplatnou pro rozpor tentokrát s § 10 zákona o SPÚ. Vedlejší účastnice 1) podala proti tomuto rozhodnutí dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 7. 2020 zrušil rozsudek krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Upozornil, že při posuzování platnosti kupní smlouvy se krajský soud nevypořádal s argumentací vedlejší účastnice 1) ohledně skutečnosti, že vedlejší účastník 2) představuje oprávněného uživatele dle metodického pokynu Státního pozemkového úřadu k zákonu o SPÚ. Bylo povinností krajského soudu na ni reagovat a případně vysvětlit, proč s ní nesouhlasí.
Krajský soud napadeným rozhodnutím změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu stěžovatelů zamítl. V návaznosti na rozsudek Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že § 10 zákona o SPÚ svědčí stěžovatelům i vedlejšímu účastníkovi řízení 2) jako spoluvlastníkům stavby nacházející se na Malém odděleném pozemku a jako uživatelům tohoto pozemku z věcného břemene. Při absenci pravidel pro případ více zájemců dle zákona o SPÚ se krajský soud rozhodl nově zvažovat, zda by byl u stěžovatelů dán právní zájem na určení právního vztahu, i kdyby vedlejší účastníce řízení 1) před uzavřením kupní smlouvy vstoupila do jednání s nimi. Dospěl k závěru, že vedlejší účastnice 1) pochybila, když při vyřizování požadavku stěžovatelů (sub 2) nevstoupila do jednání s nimi a vedlejším účastníkem 2), z vlastní iniciativy Původní pozemek rozdělila a následně kupní smlouvou převedla na vedlejšího účastníka 2) Velký oddělený pozemek. Tento vadný postup krajský soud sám nahradil a zjistil, že stěžovatelé na rozdíl od vedlejšího účastníka 2) neměli zájem o spoluvlastnictví Malého odděleného pozemku a své předkupní právo k němu řádně neuplatnili podle § 10 odst. 3 zákona o SPÚ. K nabytí Malého odděleného pozemku a Původního pozemku do výlučného vlastnictví podle § 10 odst. 3 zákona o SPÚ nemohlo dojít, protože s tím vedlejší účastník 2) nesouhlasil. Stěžovatelé ani určení vlastnictví k Malému oddělenému pozemku žalobou nežádali a takovou žádost u vedlejší účastnice 1) nevznesli. Tím pádem nemohli nabýt samostatně do výlučného vlastnictví Původní pozemek. Na jejich straně tudíž není dán právní zájem na určení vlastnického práva. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl, neboť se jim nepodařilo založit přípustnost dovolání. Primárním důvodem pro změnu rozsudku okresního soudu ze strany krajského soudu byla absence naléhavého právního zájmu dovolatelů na jimi požadované věcné právní deklaraci k nemovitému majetku. Nejednalo se tedy o otázky dosud nevyřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Stěžovatelé napadají řadu dílčích skutkových zjištění (např. tvrzení krajského soudu o tom, že určení vlastnictví k Oddělenému pozemku nežádali žalobou ani žádostí u vedlejší účastnice řízení 1)] i právních závěrů (např. nutnost výslovného souhlasu druhého spoluvlastníka k převodu pozemku do výlučného vlastnictví dalšího spoluvlastníka). Především však stěžovatelé upozorňují s odkazem na judikaturu Ústavního soudu na překvapivost, nepředvídatelnost a náhlou změnu závěrů krajského soudu.
Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 12.07.2022 14:00 do: 12.07.2022 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 104/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ing. Jiří Zemánek CSc.
Stručná charakteristika: Záloha na náklady insolvenčního řízení jako legitimní omezení práva na přístup k soudu
Označení navrhovatelů: Nejvyšší soud
Typ řízení: Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu
Obchodní společnost Orofa, s. r. o., sídlem v Košicích, Slovenská republika, se jako věřitelka insolvenčním návrhem ze dne 16. 3. 2020 domáhala u Městského soudu v Praze zjištění úpadku obchodní společnosti Centrum služeb Chrudim, s. r. o. Městský soud rozhodl, že podle § 100a odst. 1 insolvenčního zákona nebude v insolvenčním rejstříku zveřejněn insolvenční návrh ani jiné dokumenty. Následně městský soud odmítl insolvenční návrh podle § 128a odst. 1 insolvenčního zákona pro zjevnou bezdůvodnost, neboť insolvenční navrhovatelka spolu s podaným insolvenčním návrhem nesložila podle § 108 odst. 1 insolvenčního zákona zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50 000 Kč. K odvolání insolvenční navrhovatelky a dlužnice Vrchní soud v Praze usnesení městského soudu potvrdil (výrok I.), odvolání dlužnice odmítl (výrok II.) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud přitakal městskému soudu v závěru, že insolvenční navrhovatelka povinnost složit zálohu podle § 108 odst. 1 insolvenčního zákona nesplnila. Proti usnesení vrchního soudu podala insolvenční navrhovatelka včasné dovolání, jež obsahovalo předepsané náležitosti. V dovolání namítala, že postup podle § 108 odst. 1 insolvenčního zákona dodržela. Nejvyššímu soudu předložila dosud nezodpovězenou otázku, zda zálohu na náklady insolvenčního řízení složenou při podání jejího jiného insolvenčního návrhu, k němuž se nepřihlíželo, lze zohlednit (jako již uhrazenou) při podání nového insolvenčního návrhu.
Nejvyšší soud (navrhovatel) podal návrh na zrušení § 108 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť se domnívá, že je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Jeho stěžejní námitkou je, že napadené ustanovení brání v přístupu k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a porušuje princip rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Konečně je namítán i rozpor s čl. 26 odst. 1 Listiny, který zakotvuje mj. i právo podnikat.