Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Výpis aktualit

Přehled jednání Ústavního soudu pro 3. kalendářní týden roku 2022

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 18.01.2022 14:00 do: 18.01.2022 14:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1029/21
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2365/2020-436 ze dne 10. 2. 2021, části výroku I, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu I. stupně, výrokům II a III rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 306/2019-399 ze dne 21. 1. 2020 a výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 42 C 226/2009-329 ze dne 1. 10. 2018
Stručná charakteristika:  Odpovědnost státu za zásahy do života jednotlivce vzniklé v trestním řízení
Označení navrhovatelů:  V. L.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel se původní žalobou podanou dne 8. 6. 2009 u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti (vedlejší účastnici řízení před Ústavním soudem) na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, náhrady majetkové škody a přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které mu měly vzniknout v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu. Nezákonným rozhodnutím bylo usnesení Policie České republiky ze dne 30. 6. 2005 o zahájení trestního stíhání stěžovatele pro trestný čin nedovoleného ozbrojování. Trestní řízení vedené proti stěžovateli bylo skončeno usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 12. 6. 2007, kterým byla věc postoupena příslušnému správnímu orgánu, neboť podle závěru tohoto soudu nešlo o trestný čin, ale pouze o možný přestupek. Příslušný správní orgán následně rozhodl o odložení přestupku, protože odpovědnost za přestupek zanikla. Stěžovatel v předmětné žalobě jednak tvrdil, že mu v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním vznikla majetková škoda ve výši 35 364 343,70 Kč, a dále se domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 100 000 000 Kč. Nemajetková újma měla stěžovateli vzniknout  v souvislosti s úmrtím jeho manželky, která spáchala sebevraždu během trestního řízení; trestní stíhání dále mělo stěžovateli způsobit výrazné zhoršení zdravotního stavu a ztrátu dobré pověsti. Nalézací soud nejprve rozsudkem ze dne 28. 3. 2014 zamítl žalobu stěžovatele v celém rozsahu, neboť neshledal příčinnou souvislost mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a stěžovatelem tvrzenou majetkovou škodou; ohledně práva na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu nalézací soud shledal důvodnou námitku promlčení, kterou vznesla vedlejší účastnice. Odvolací soud i Nejvyšší soud následně předmětný rozsudek věcně potvrdily. Všechna tři rozhodnutí však zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 3391/15 ze dne 14. 11. 2017 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/3reskkR External link icon), a to v části, v níž byla zamítnuta žaloba o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy porušily čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), neboť akceptovaly námitku promlčení ze strany státu, aniž by ji posoudily optikou dobrých mravů. Podle Ústavního soudu bylo použití korektivu dobrých mravů v případě stěžovatele zcela namístě a obecné soudy měly vyhodnotit státem vznesenou námitku promlčení jako nemravnou. Ústavní stížností napadeným rozsudkem nalézací soud vyhověl žalobě stěžovatele v části, v níž se domáhal přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Výrokem I nalézací soud uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli 130 000 Kč s příslušenstvím; výrokem II žalobu ohledně zaplacení zbývající částky s příslušenstvím zamítl a výrokem III uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení. Nalézací soud dospěl k závěru, že usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 30. 6. 2005 bylo nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu za škodu. Podle nalézacího soudu musel stěžovatel po dobu dvou let (od 30. 6. 2005 do 16. 6. 2007) snášet úkony trestního řízení a vše s tím související, čímž mu v příčinné souvislosti s vedením předmětného trestního řízení vznikla nemajetková újma. Ohledně intenzity nemajetkové újmy nalézací soud dospěl k závěru, že  manželka stěžovatele, která spáchala sebevraždu, nemohla zemřít v příčinné souvislosti s  nezákonným rozhodnutím, jelikož bylo vydáno až po její smrti. Nalézací soud obdobně neshledal příčinnou souvislost mezi zhoršením zdravotního stavu stěžovatele a vedením nezákonného trestního stíhání. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé potvrdil. Podle odvolacího soudu kroky činěné policií před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání nelze považovat za fázi trestního stíhání, na kterou by se vztahoval zákon o odpovědnosti státu za škodu. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

Podle stěžovatele byla napadenými rozhodnutími obecných soudů porušena jeho základní práva, protože mu obecné soudy nepřiznaly přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku sebevraždy manželky a poškození jeho zdraví. Stěžovatel poukazuje na bod 31 nálezu sp. zn. I. ÚS 3391/15, ze kterého podle něj vyplývá příčinná souvislost mezi trestním řízením stěžovatele, sebevraždou manželky a zhoršením jeho zdravotního stavu. Obecné soudy chybně posoudily časovou posloupnost předmětné kauzy, protože na něj (i na jeho manželku) negativně působilo již samotné přípravné řízení, které je stadiem trestního řízení, jež je nutné posuzovat jako celek. Stěžovatel tvrdí, že již před zahájením trestního stíhání byli on a jeho rodinní příslušníci opakovaně kontaktováni Policií ČR, přestože stěžovatel poukazoval na svůj nedobrý zdravotní stav.

 

 

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.01.2022 11:00 do: 19.01.2022 11:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2833/21
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2021 č. j. 20 Cdo 1430/2021-209 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. prosince 2020 č. j. 9 Co 645/2020-179
Stručná charakteristika:  Právo na soudní a jinou právní ochranu
Označení navrhovatelů:  R. D.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel podepsal se společností PROFI CREDIT Czech, a.s. (vedlejší účastnicí řízení před Ústavním soudem) dne 26. 2. 2013 Smlouvu o revolvingovém úvěru. Téhož dne uzavřel stěžovatel s vedlejší účastnicí i rozhodčí smlouvu, v níž bylo ujednáno, že případné spory ze smlouvy budou rozhodovány v rozhodčím řízení. Na základě smlouvy mu byl poskytnut úvěr ve výši 40 000 Kč, který měl být splacen ve lhůtě 36 měsíců. Smluvní odměna za poskytnutí úvěru činila 55 256 Kč a byla splatná ke dni poskytnutí úvěru. Stěžovateli tedy bylo reálně vyplaceno 40 000 Kč s tím, že splácel úvěr ve výši celých 95 256 Kč. Stěžovatel se v průběhu plnění splátkového kalendáře ocitl v prodlení s úhradou stanovených plnění, přičemž řádně uhradil částku ve výši 26 476 Kč. Vedlejší účastnice pak na celkové požadované pohledávce požadovala zbývající splátky ve výši 68 780 Kč, neuhrazené smluvní pokuty ve výši 8 % a 13 % z dlužné splátky, tj. v celkové ve výši 3 068 Kč, neuhrazenou smluvní pokutu ve výši 25 % z dlužné částky, tj. v celkové výši 17 195 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z 68 780 Kč až do zaplacení. Přitom na posledně uvedené smluvní pokutě narůstal dluh stěžovatele každoročně o 62 762 Kč. V roce 2014 byla proti stěžovateli jako povinnému zahájena exekuce k vymožení pohledávky ve výši 89 043 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou ve výši 0,25 % denně z částky 68 780 Kč na základě exekučního titulu - rozhodčího nálezu. Exekuce skončila dne 23. 4. 2019 úplným vymožením pohledávky, a to včetně nákladů exekuce. Exekutor vydal dne 6. 5. 2019 oznámení o skončení exekuce s poučením, že dle ustanovení § 51 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu zaniklo pověření exekutora k provedení exekuce. I přes zánik svého oprávnění exekutor téhož dne svým usnesením exekuci zastavil, a to na základě návrhu vedlejší účastnice dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Dne 13. 8. 2019 podal stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce návrh na zastavení a odklad exekuce u příslušného exekučního úřadu, neboť exekuce byla nařízena na základě nezpůsobilého exekučního titulu, což prý stěžovatel zjistil až po poradě se svým advokátem. Jelikož se dozvěděl, že po něm byly v exekuci vymoženy zjevně nemravné a přemrštěné nároky, na které neměla vedlejší účastnice dle hmotného práva nárok, učinil příslušný návrh, aby se domohl bezdůvodného obohacení v části, ve které se vedlejší účastnice za pomoci rozhodce protiprávně obohatila. Exekutor řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce zastavil svým usnesením č ze dne 23. 8. 2019 s odůvodněním, že exekuční řízení bylo již zastaveno usnesením soudního exekutora na návrh vedlejší účastnice a věc tak nelze znovu projednat. Stěžovatel podal proti danému usnesení odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě, který svým usnesením ze dne 25. 10. 2019 usnesení soudního exekutora zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že exekutor již neměl pravomoc k dalšímu vedení skončené exekuce, a tedy ani rozhodování o návrhu povinného na zastavení exekuce. Exekutor následně postoupil návrh stěžovatele Okresnímu soudu v Novém Jičíně, jakožto soudu prvního stupně, který svým usnesením ze dne 14. 7. 2020 exekuci v celém rozsahu zastavil, jelikož byla naplněna kritéria „zjevné nespravedlnosti“. Jelikož soudní exekutor nesouhlasil s výší přiznaných nákladů exekuce, napadl jej dne 20. 8. 2019 odvoláním. Odvolání podala dne 31. 8. 2020 i vedlejší účastnice. Krajský soud v Ostravě, jakožto soud odvolací, ve svém usnesení ze dne 30. 12. 2020 řízení o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce zastavil s odůvodněním, že o zastavení exekuce již nelze rozhodovat, když byla zastavena usnesením soudního exekutora, s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2422/2020-289 ze dne 15. 9. 2020, kde Nejvyšší soud uzavřel, že exekutor nemá rozhodovat o zastavení exekuce, která již byla skončena vymožením. Pokud však exekutor skončenou exekuci zastavil, není takové rozhodnutí nicotné, a to i přesto, že je exekutor vydal mimo rámec své věcné příslušnosti a doplnil, že usnesení soudního exekutora vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté. Nejvyšší soud poté potvrdil dané usnesení odvolacího soudu, když dovolání stěžovatele ze dne 26. 3. 2021 odmítl, přičemž ve svém odůvodnění opět odkázal pouze na své usnesení ze dne 15. 9. 2020.

Stěžovatel považuje závěry obecných soudů za nesprávné a neústavní. Stěžovatel rovněž upozornil na skutečnost, že dne 9. 6. 2021 podal k Ústavnímu soudu stížnost ve skutkově zcela totožné věci, týkající se téže vedlejší účastnice, a že byl se svou ústavní stížností úspěšný, když Ústavní soud svým nálezem sp. zn. III. ÚS 1536/21 ze dne 29. 9. 2021 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/3FxLZl7 External link icon) překonal usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2422/2020-289 ze dne 15. 9. 2020, na které odvolací i dovolací soud odkazovaly. Stěžovatel má za to, že tento nález by měl být aplikován i v tomto případě přesto, že byl vydán až po vydání napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Podle stěžovatele je zjevné, že vedlejší účastnice podala návrh na zastavení exekuce zjevně účelově, a sice pouze z důvodu, aby se uchránila nejen před dodatečným zastavením exekuce, ale i před uložením povinnosti hradit stěžovateli náklady řízení o zastavení exekuce. Exekutor, vědom si nesprávnosti svého postupu, pak zase sledoval ochranu svých nákladů exekuce, které by mu nemusely být v případě dodatečného zastavení exekuce přiznány. Dále namítá, že se proti předmětnému usnesení nijak nebránil, což mu však nelze vyčítat, neboť nemohl jako právní laik pojmout žádné podezření o nesprávnosti takového rozhodnutí.